EVA

Autem jezdí, ale jen dvě známé, naučené trasy: každý pátek na nákup do Hypernovy a jednou za čtrnáct dní k rodičům do Vrchlabí – po odchodu do důchodu prodali pražský byt a koupili si zde malý domek. Jinak nejezdí nikam. Celé dny stojí její vínový renault na tomtéž místě (v zimě je to často jediné zasněžené auto v ulici a v létě, když jej nechá stát blíž k parku, bývá zase po týdnu pokryté jemným žlutým pylem, do kterého děti kreslí sprosté obrázky). Loni – sedm let po rozvodu – ho dostala od Jeffa k narozeninám.

„O co se to snažíš?“ řekla mu.

„Teď už jenom o to, abyste přežily.“

Je to prý nejbezpečnější vůz ve své třídě.

Trasu do Vrchlabí zná zpaměti, každou značku, každou zatáčku; když musí tak jako nyní přejet třeba jen do jiného pruhu, než kterým si zvykla jezdit, ihned se cítí nejistě.

„Mami?“ dobírá si ji Alice. „Co budeš dělat, až tu jednou bude třicetikilometrová objížďka?“

O tom samozřejmě také přemýšlela. Obezřetně pozoruje zadní kola fordu před nimi. O šedesát procent záběrových lamel více než ostatní pneumatiky, napadne ji a dostane na sebe vztek.

„Zastavím na krajnici, rozsvítím výstražná světla a zavolám odtahovou službu.“

Krátce na dceru mrkne: cosi v jejím úsměvu Evě téměř bolestně připomene Jeffa v době, kdy ho spatřila poprvé. Tehdy mu ještě nebylo šestnáct a byl o centimetr menší než ona. Potom ji ovšem rychle přerostl.

Když parkuje ve dvoře za domem, všimne si otce stojícího za záclonou okna – neodhrne ji, jako kdyby z nějakého důvodu onu chvíli, kdy vyjde ven a přivítá je, potřeboval ještě odložit. Jako by ty dvě tři minuty potřeboval na rozmyšlenou. Návrat jedináčka, který zklamal, pomyslí si Eva.

„Seš naše všechno. Naše pýcha. Nezapomínej na to.“ Takhle jí to máma vždycky říkala.

Ve čtyřiceti už se to o dcerách samozřejmě neříká. Ráda by věřila, že je pořád jejich všechno, nebo alespoň skoro všechno, jakkoli to od nich už léta neslyšela. Možná proto, že to skoro všechno na sebe z ničeho nic vzalo podobu stárnoucí rozvedené ženy s dítětem. Chápe, že je zklamala. Vychovali ji, jak nejlíp dokázali. Všechno jí obětovali. Doslova ji vypiplali. Jenom těch drahých opalovacích krémů a olejíčků, co na ni každý rok na Makarské vypatlali… A jak se jim odvděčila? Rozvedla se, a teď ještě ke všemu začíná stárnout. Promiň, tati, tvoje krásná holčička má křečové žíly… Nadechne se: vzduch je tu jako vždy čistší, ostřejší než v Praze. Hned za střechou garáže je vidět šedozelené úbočí Žalého. Otec vychází z domu: je v teplákách, což Evu zamrzí. Máma jde za ní; nese kouřící hrnec a staví ho na schody. Šedesát let žili v Praze na Vinohradech – a teď tohle, pomyslí si.

„Ahoj!“ zavolá snaživě.

Alice běží k babičce a objímá ji. Babička se usmívá, ale očima kontroluje hrnec.

„Dej mi klíčky, srovnám to,“ požádá Evu otec.

Nechápavě mu klíčky předá; teprve nyní si všimne, že auto stojí poněkud našikmo, a polovina pravé přední pneumatiky navíc spočívá na nízkém pískovcovém obrubníku, lemujícím záhon s jiřinami. Dušičkové kytky. Jaké kytky, taková nálada. Otec se ztěžka nasouká za volant, posune si sedačku dozadu, nastartuje a poslouchá motor; potom zařadí zpátečku a dvěma krátkými manévry auto srovná. Zůstává sedět uvnitř, stáhne okénko.

„Vážně dobrý auto,“ říká.

„Včera tu byl Jeff,“ informuje Evu matka.

Nic na to neřekne.

„Potřebovala bys ještě pár kondičních jízd,“ poznamená otec, když vystoupí z vozu.

„Dobře. Díky za milé přivítání.“

Mávne rukou a vezme ji kolem ramen.

„Nazdar,“ usměje se konečně.

Dokud žila s Jeffem, řídil prakticky výlučně on; volant jí podobně jako mnoho jiných ženatých mužů byl ochoten svěřit jen tehdy, když pil. Řízení s namazaným Jeffem nenáviděla. Vzhledem ke své nezkušenosti potřebovala, aby ji navigoval a instruoval, ale on buďto její nervózní otázky (Kam teď? Rychle! Kdo má přednost? Já, nebo ten náklaďák?) s opileckou bezstarostností bagatelizoval, nebo na ni podrážděně zvyšoval hlas.

Po rozvodu se jednoho večera ve vaně rozhodne, že prolomí začarovaný kruh dvou známých tras: zajde do nejbližší autoškoly, objedná si pět, nebo raději deset kondičních jízd a naučí se jezdit i jinam než do Vrchlabí. Představuje si, že bude s Alicí o víkendech podnikat různé výlety.

„Jak dlouho máte řidičák?“ zní první otázka instruktora.

Už sedí v autě.

„Dvacet let, ale až do rozvodu jezdil jenom manžel.“

Instruktor si ji prohlédne.

„Takže další rozvedená,“ zamumlá. „Nastartujte.“

Eva na jeho neomalenost nemůže příslušně zareagovat, neboť se plně soustředí na nezvyklé osazení přístrojů na palubní desce.

„Jedem, na co čekáte?“

Instruktorova popudlivost jí připomene cosi důvěrně známého. U nejbližšího semaforu mu pohlédne zpříma do zarudlé tváře – a v té chvíli jí to dojde.

„Vy jste pil,“ říká užasle.

Instruktor se zasměje takovým způsobem, že Eva už nemá nejmenších pochyb. Zapne výstražná světla, zatáhne ruční brzdu a rozepne si pás.

„Dál nejedu,“ oznámí mu. „Jste namol.“

„Namol teda určitě nejsem.“

„Jste.“

Vystoupí a odchází. Lidé ji pozorují. Auta za nimi začínají troubit.

„A vy jste stejně nudná, nezajímavá a studená jako všichni abstinenti!“ křičí za ní instruktor.