EVA

Autoerotiku neprovozuje, říkával Jeff. Ne snad že by ji to nějak pohoršovalo, to ne, ale zřejmě se sama před sebou stydí.

Jednou ve čtrnácti to ze zvědavosti zkusí: vykoupe se, popřeje rodičům dobrou noc, tiše se v pokojíčku zamkne, zatáhne závěsy a zhasne – a přesto se jí zdá, že ji všechny ty známé předměty kolem, jejichž obrysy nyní pouze tuší, udiveně, nesouhlasně pozorují. Upírá oči do tmy a připadá si natolik divně, jakoby cize, že toho po chvíli nechá – a ani později nemá potřebu se k tomu zážitku vracet. Prostě s tím nezačne, takže jí to nechybí – to je celé. Jeff se v oněch nekonečných měsících, kdy ho znovu a znovu odmítá, pochopitelně začne domnívat, že je Eva tak trochu frigidní. Nemůže mu to vyčítat a ani mu to nevymlouvá, ale od oné suplované hodiny s Varteckým ví své.

Varteckého vstup do třídy provází zvědavé ticho – nečekají ho. Není žádný mladík, už překročil čtyřicítku; je vysoký, statný, trochu při těle. Nedávno se zřejmě nechal ostříhat (Eva to pozná podle světlých proužků pod okraji kotlet), ale na tváři má přinejmenším dvoudenní strniště. Oblečení: světle hnědé manšestráky a tmavá kostkovaná košile s ohrnutými rukávy. V silných opálených rukách nese gramofon, dva reproduktory a několik desek; úplně nahoře leží odřená kožená aktovka. Bez nejmenší nervozity si třídu prohlíží, téměř jednoho po druhém. Vyzařuje z něj sympatická sebejistota, na rozdíl od mnoha jiných učitelů nemusí o svou autoritu bojovat. Evu to uklidní: odjakživa bývá nervózní za jiné lidi, takže když narazí na někoho – jak to říct –soběstačného, je to pro ni vždycky úleva.

„Třetí cé?“ zeptá se Vartecký.

„Ano!“ zvolá Zuzana koketně. „To jsme my!“

Lhostejně přikývne, položí celý náklad na stůl, otevře aktovku, vytáhne z ní velký svazek klíčů a tázavě se na něj zahledí. Ke koutkům přivřených očí se mu sbíhají vrásky. Evě se líbí, že nepřehrává. Skippy ukáže na klíče prstem.

„Klíče,“ pronese nahlas provokativně. „Oblíbená, hojně používaná pomůcka na odemykání dveří.“

Třída pobaveně zahučí a Eva o Varteckého znovu pocítí starost. Kdesi uvnitř se bojí, aby nastalou situaci zvládl. Nezklame ji. S vážnou tváří ukáže prstem na Skippyho:

„Třídní recesista. Oblíbený, pro život nepoužitelný.“

Eva se potěšeně směje s ostatními.

Objektivně vzato, Vartecký suplování odbyde – nechá je hlasovat a potom bez jakéhokoli dalšího komentáře, natož výkladu, postupně pustí dvě desky, které dostaly největší počet hlasů: Fibichův melodram Vodník na motivy stejnojmenné Erbenovy básně, a Kiplingovu Knihu džunglí (nabídka gymnaziálních fonoték není v těch letech právě pestrá). Pár kluků v čele se Skippym se zpočátku pokouší šaškovat, ale on je pokaždé umlčí pohledem – spíše útrpným než výhružným. Po zbytek hodiny už je ve třídě ticho. Skippy si poraženecky položí hlavu na lavici a zůstane v této pozici až do zvonění.

Poslech Vodníka Evu vzruší, jakkoli to patrně zní směšně. Dodnes si to nedokáže vysvětlit. Neumí říct, jestli to způsobila ta sugestivní hudba, její vznícená obraznost, nebo především přítomnost Varteckého – ale nic silnějšího nikdy předtím nepocítila. Tiskne nohy k sobě a představuje si onu dívku jdoucí pátečním ránem k jezeru. Vidí samu sebe, jak stojí s podklesávajícími koleny na dřevěné lávce a s podivným klidem čeká na toho zvláštního muže, který ji za chvíli stáhne do hlubin.

Mauglího už neposlouchá. Vartecký otráveně listuje v nějakých papírech, prsty si mne spánky, dívá se na šedivé omítky protějších domů a potom do předtištěného formuláře přepisuje jakási jména. Jednou se jejich pohledy střetnou: Vartecký jakoby zaváhá, ale potom si podepře čelo rukou a opět se skloní ke svým lejstrům.

Zazvoní a všichni se hrnou ze třídy; na gramofonu se dosud otáčí deska s Mauglím. Na konci všech jiných hodin se Eva chová úplně stejně, ale tentokrát jí ten náhlý, téměř demonstrativní nezájem o vyučujícího připadá netaktní.

„Pomůžu vám s tím,“ nabídne věcně.

Instinktivně si dává pozor, aby s ním mluvila jinak než například Zuzana.

„Fajn,“ řekne pouze.

Eva vezme oba reproduktory a desky; na Varteckého zbyde gramofon a aktovka. Jeff, Tom, Skippy a další ji udiveně sledují, ale ona se tváří samozřejmě. Chodbu projdou mlčky. Eva je ráda, že se Vartecký nepokouší o obvyklou bodrou konverzaci. Jediný vtípek udělá až v kabinetě, jeho tvář však zůstane vážná.

„Postav to sem, lidské mládě.“

Poprvé v životě se o někoho záměrně otře ňadrem; ještě nikdy takovou věc neudělala. Pohlédne na ni a ona zrudne.

„Děkuju.“

Eva přikývne. Zůstane mlčky stát. Ví samozřejmě, že její přítomnost v kabinetě je od této chvíle už ničím neodůvodnitelná, nicméně se tváří, že na dané situaci neshledává nic závadného – tím to je nehoráznější.

„Zátěžová zkouška,“ promluví Vartecký.

Je to spíš konstatování než otázka.

„Pro oba,“ dodá Eva.

Nepoznává se. Polkne. Dýchá.

„Jestli neodejdeš, tak mě vyhoděj.“

Udělá krok k němu. Přitáhne si ji dvěma prsty za bradu a zkoumavě ji políbí; ona mu polibek oplatí a potom odběhne.

„Kdyby mi už tenkrát v kabinetě nařídil, abych se svlékla, udělám to,“ říká o dvě desetiletí později Skippymu. „Udělala bych cokoliv, chápeš?“

Skippy si nešťastně přikryje rukama tvář. Evu napadne, že vypadá jako postavička z kreslené grotesky.

„Tak co, ještě si myslíš, že jsem frigidní?“ zasměje se.

„Ale to je strašný!“ zvolá Skippy. „To bych byl stokrát radši, kdybys byla!“

„Promiň, že jsem tě zklamala.“

„Co já… Jak měl s tímhle žít Jeff? Jak měl žít s vědomím, že v tobě nedokáže vzbudit ani polovinu podobný touhy?“

Eva ho překvapeně pohladí po tváři.

„To je život, Skippy,“ říká. „Já za to přece nemůžu.“