JEFF

Je deset hodin dopoledne – a vypili víc než půl láhve vodky. Přestože se Jeff každou skleničku snaží zajídat, cítí, že je přiopilý. Už i snídat s Tomem a Skippym znamená chlastat, říká si nespokojeně. Kdyby bylo na něm, mnohem raději by si vyjel někam na kole. Takové mírné mnohakilometrové stoupání po úzké venkovské silničce s jabloněmi po stranách – to by bylo přesně ono. V holých korunách svraštělá jablka a v trávě jinovatka. Začíná se těšit, až si v neděli vyrazí na kole do Vrchlabí.

„Vždycky mi připadalo, že pití po ránu má něco do sebe,“ libuje si Tom. „Večer už jsem unavený, takže mě alkohol nejednou přemůže, ale dopoledne bývám svěží a dokážu mu být dlouho rovnocenným soupeřem.“

Skippy pohlédne na Jeffa a zašklebí se:

„Už zas mluví jak kniha. Čili je na šrot!“

„To je poněkud nepřesné,“ namítá Tom. „Právě jsem ti vysvětlil, že dopoledne umím být podnapilý a bystrý zároveň. Už jsi snad někdy viděl bystrý šrot?“

Jeff přestane poslouchat – když chce, dokáže úplně vypnout. Tomovo žvanění mu jde na nervy. V sedmnácti mu Vartecký pochválí překvapivě bohatou češtinu – a on z toho vyžije do třiceti, říká si. Někdy mu Tom připadá jako malý kluk, který dostal nové kolo, a tak se s ním od rána do večera projíždí po sídlišti, aby měl jistotu, že si ho všimli opravdu všichni – po čase to začne být trapné.

„A víš, co je nejhorší?“ říká Tom Skippymu. „Že sotva jsem se teď po třicítce trochu zkonsolidoval, sotva jsem si na zmíněné rozepnuté knoflíčky a výstřihy jakž takž zvykl,“ zopakuje pro Jeffa, když si všimne jeho pohledu, „přišla krátká trička.“

Udělá významnou pauzu.

„A s nimi nahá bříška. Odhalená intimita pupíčku. Někdy i ty dva dolíčky nad zadkem.“

„Ach bože, zadky! Krásný pevný zadečky!“ volá Skippy.

„A když je tričko dostatečně krátké a příslušně odstávající, pak i ten nový, nebývale vzrušující pohled na ňadra zespodu.“

Skippy se zakousne do ukazováčku.

„Ňadra zespodu?“ namítne Jeff. „To musíš klečet, ne?“

Tom ho ignoruje.

„A sotva si pracně zvykneš i na tohle, sotva znovu dosáhneš jistého stupně sebeovládání, takže při konfrontaci s těmito erotickými rafinovanostmi –“

„Udržíš moč?“ říká jízlivě Jeff.

„– už si dokážeš zachovat minimální lidskou důstojnost, přijdou kalhoty bokovky.“

„Miluju bokovky!“ vykřikne Skippy.

„S vykukujícími kalhotkami. S bezostyšně, vulgárně, pikantně, vyzývavě přiznanými spodními kalhotkami. To, co směl dříve spatřit jediný muž, mohou nyní vidět úplně všichni – v tom je krutá podstata té módy. Každý z nás několikrát denně požívá status vyvoleného – ale jaksi bez všech rozhodujících výsad. Smíme se podívat, ale nesmíme se dotknout. To krajkoví je předzvěst slastí, které nikdy nepřijdou.“

„Hezký!“ zvolá Skippy jako zamlada.

Tom je sám se sebou očividně spokojený.

„Klára nenosí bokovky?“ ptá se Jeff.

„Nosila je i do školy – jak myslíš, že mě dostala?“

Jeff si s ním po krátkém zaváhání přiťukne.

„Tak ať vám to klape.“

„Na ženicha a nevěstu!“ vykřikne Skippy.

„A teď se tě na něco zeptám já,“ říká Jeffovi Tom, když odloží sklenici. „Chci se tě na to ostatně zeptat už dávno: Spala s Varteckým, nebo ne?“

I po všech těch letech ta otázka okamžitě vyvolá napětí. Tom se zřejmě rád hrabe v minulosti – Jeff tuhle jeho zálibu rozhodně nesdílí.

„Nevadí ti doufám, že se ptám?“

Jeff mlčí.

„Co je?“ nechápe Skippy. „Dyk se rozvádíte, ne?“

„Někdy mi připadá,“ promluví Jeff, „že vy dva se budete o Evě a Varteckém bavit ještě v sedmdesáti. To už bude mimochodem mrtvej.“

„Obojí je pravděpodobné,“ říká Tom. „Nicméně jsi nám neodpověděl.“

Jeff se napije, aby získal čas. Už ví, že to Tomovi řekne, jakkoli cítí, že je v tom něco škodolibého, bezmála mstivého.

„Spala.“

„Tušil jsem to,“ přikývne Tom, ale v rozporu se svým tvrzením několikrát zavrtí hlavou.

„Táhli to spolu léta.“

„Léta?!“

Tom si položí čelo do dlaní. Jeff se Skippym si vymění pohled.

„Co blbneš?“ říká Skippy. „Dyk je to pravěk.“

„Ta děvka,“ mumlá Tom. „Ta zatracená děvka!“