AUTOR

Silvestra už léta neslaví, procento nevydařených novoročních oslav je v jeho osobní historii tak velké, že to nemůže být náhoda. Na Silvestra 2003 se k jeho skepsi navíc přidává i fakt, že má za sebou pohnutý rok, jehož větší část strávil návštěvami v psychiatrických léčebnách a gerontologických klinikách, kde po dlouhé měsíce současně umírali oba prarodiče – zároveň se mu však v té době narodila dcera. Život bere i dává… Klišé, nebo hluboká pravda?

Je s manželkou a dcerkou v Sázavě; o půlnoci vyjdou se ženou na terasu v patře, aby se alespoň z dálky podívali na městský ohňostroj. Veronika přinese z ložnice peřinu, kterou jim oběma přehodí přes ramena, a elektronickou chůvičku Philips. Ta značka autorovi připomene papírovou bundu Grundig. Dostal se z toho, uvědomí si. Přežil to.

„Přežil jsem to,“ pronese nahlas. „Přežil jsem vlastní mládí.“

Dílem je to jeho vlastní zásluha, zčásti měl štěstí. Přežít mládí se nepovede každému: potkává ty nešťastníky v restauracích, na ulici, na abiturientských srazech. Vídává je v televizi, čte jejich články v novinách.

„Gratuluju.“

Je jí sedmadvacet, tomu nemůže rozumět.

Na Nový rok se vydají s kočárkem k řece – po mnoha letech je zamrzlá. Po zasněženém ledu ujdou několik kilometrů, za celou dobu potkají jen dvě bruslařky se psem.

„Už víš, jak se to bude jmenovat?“ ptá se Veronika.

„Vybíjená.“

„Copak to je o vybíjený?“ říká překvapeně.

„Jasně, je to takovej Metráček pro dospělý.“

„Ne, vážně. O čem to je?“

Za chůze přemýšlí, tuhle otázku si vlastně ještě nepoložil.

„O vybitých lidech. A o těch, co se v životě našli.“

„A těch je v tom románu kolik? Těch, co se našli?“

Autor se zastaví a začíná počítat: zvedne palec pravé ruky – a zaváhá.