HUJEROVÁ

Stromy v nemocničním areálu jsou z větší části opadané a mezi holými větvemi objevuji budovy, které ještě před pár týdny nebylo vidět. Listí seschlo a ztvrdlo, při každém závanu studeného listopadového větru o asfalt skoro skřípe; na mnoha místech už je z něj jen hnědá drť, ale pod třešní u pavilonu, kde leží táta, jsou ještě poslední syté barvy: teplá žlutá a karmínová. Chytám se jich očima jako tonoucí stébla.

„Tati? Chtěl bys napít?“

Opakuji tu otázku vícekrát, ale jediný, kdo na ni reaguje, je tradičně stařec ze sousedního lůžka; dnes vykřikuje něco jako tuna. Vím, že vyžaduje mou odpověď.

„Ano. Tuna. Tisíc kilogramů,“ říkám bez ostychu, v podobných pseudorozhovorech už mám praxi.

„Kuna!“ vyrazí ze sebe. „Kuna!“

„Dobře. Kuna. Nebo duna,“ plácnu nazdařbůh a on kupodivu zmlkne.

Je to alkoholik ve finálním stadiu (když mi to sestra říká, položím si otázku, v jakém stadiu se asi nalézá Tom).

Táta už nemluví vůbec, jenže jeho oči jsou otevřené. Děsí mě to. Co proboha vidí? říkám si. Na co myslí? Pohladím ho po ruce a přiblížím dudlík láhve k jeho propadlým, neoholeným ústům. Nereaguje; teprve když láhev nakloním víc a on ucítí první kapky, nepatrně pohne rozpraskanými rty a začíná sát. Před čtyřiceti lety takhle krmil on mě.

V minulosti jsem někdy bývala raději, když mlčel – například tenkrát, když u nás byla na návštěvě Irena.

Jeho náladu jsem dokázala poznat už podle odemykání a podle toho, jak prudce odhodil klíče na polici vedle dveří (to černé lamino je dodnes potlučené a na pár místech odštípnuté).

„Ahoj, tati.“

„Dobrý den,“ pozdraví Irena.

„Dobrej,“ zabručí.

Vyzuje se (v posledních letech si po příchodu z práce sedal v předsíni na botník), s funěním boty srovná a bez sebemenšího ohledu na Ireninu přítomnost si svlékne modré služební kalhoty. Jestlipak by stejně nenuceně chodil v trenkách před Evou Šálkovou? napadne mě.

„Špatnej den, tati?“

„Lidi jsou hovada.“

Podívám se na Irenu a pokrčím omluvně rameny. Táta si kalhoty pečlivě složí a já mu je pověsím na ramínko.

„Úplně všichni, tati?“

Irena se nejistě usmívá. Táta mávne nad mou ironií rukou, vezme z poličky Rudé právo, které jsem odpoledne vyndala ze schránky, a jde si do kuchyně zapálit cigaretu Clea.

Až do listopadu 1989 býval v autobuse téměř neomezeným pánem: uniformám (byť byla jen řidičská) se za Husáka příliš neodmlouvalo.

„Jedno komunistům upřít nemůžeš – že měli lidi disciplínu,“ říkával po převratu.

Přesto ho i tentokrát dokázali cestující rozčílit: nastupovali do autobusu se psy bez náhubku, otvírali bez jeho svolení střešní poklop a odmítali postupovat dále do vozu. A tak dále. Podobných konfliktů jsem znala desítky: Buďto si s tím psem bez košíku okamžitě vystoupíte, nebo dál nejedu. Tipněte si, kdo vyhrál.

„Když chtěj jet autobusem, musej poslouchat. Jestli nechtěj poslouchat, ať si koupěj žigulíka.“

V jeho hlase je zlomyslná převaha: dobře ví, že většina cestujících si auto dovolit nemůže. Má je v hrsti.

Po revoluci se to začíná měnit. Kázeň podle táty hrozně upadá. Lidé jsou čím dál drzejší.

„Vono všeho moc škodí,“ řekne mi jednou. „I tý tvojí svobody!“

O politice se s ním už dávno nebavím, ale tohle je na mě moc.

„Mojí svobody? Je to snad probůh i tvoje svoboda, ne?“

„Nestojim o takovou svobodu.“

Po chvíli se to vysvětlí: má za sebou nejhorší incident své kariéry. Zpucoval člověka, který nastoupil se zmrzlinou v ruce; chlap nehnul brvou, beze spěchu kornout dojedl – a potom tátu chytl pod krkem a utrhl mu služební kravatu.

„Pleteš si pojmy,“ řval prý na něho. „Nejseš páter Malý, seš řidič autobusu! Seš doprdele šofér, chápeš? Jediný, co umíš, je jezdit s autobusem. Tak nám tu kurva přestaň kázat a jeď!“

Táta byl v naprostém šoku. Dělalo mu potíže udržet autobus na silnici. Větší ponížení nikdy v životě nezažil. Ještě když mi to vypráví, celý se klepe. Za komunistů se mu nic podobného nestalo.

V posledních letech volí lidovce. Když mi to po jistém naléhání konečně neochotně prozradí, zalapám po dechu.

„Lidovce, tati? Slyším správně?“

Snad i Sládkovi republikáni by pro mě byli menším překvapením.

„Tohle mi vysvětli, tati: proč se člověk jako ty rozhodne volit křesťanskou stranu?“

Táta se mračí, to téma mu není příjemné.

„Řekni mi to, tati. Proč? Copak ti snad bůh něco usnadnil? Copak ti v něčem pomoh?“

Podívá se na mě.

„To je moje soukromá věc. Do toho je každýmu pendrek.“

Víc z něj nikdy nedostanu.

Ještě minulý týden mluvil.

„Znovicírujte konečně ten byt! Řikám vám to pořád…“

Podrážděně máchne rukou nad mou domnělou neschopností.

„Udělám to, tati.“

„Peníze máš – tak na co čekáš?“

Sama nevím. O té rekonstrukci mluvíme léta, ale pokaždé zůstane jen u plánů. V nábytkových studiích už se mi smějí. Kovářova kobyla. Vždycky si od nich vezmu nový katalog, a celý rok se jim pak neozvu. Když zavolají, říkám popravdě, že stále váhám. Bytová designérka váhající nad sešlapaným vínovým kovralem, monstrózní mahagonovou stěnou a buřtovitou sedací soupravou… Předloni jsem koupila Petrovi od nás z práce kartón španělského červeného s prosbou, aby mi udělal pár skic – tvrdila jsem mu, že pro mě je to příliš osobní záležitost a že bych nedokázala uvažovat racionálně.

„Doktoři taky nikdy nechtěj operovat příbuznýho…“

Zeptal se, zda nejsem poněkud přecitlivělá; pravila jsem, že jeho obavu plně sdílím.

„Kup si nějakou fórovou italskou postel a skleněnej stůl,“ říká táta. „Třeba dánskej…“

Pod bílými štětinkami vousů je nicotný náznak úsměvu.

„Koupím, tati.“

Slzy mi nezadržitelně stoupají do očí, musím se odvrátit. Sestra si všimne mých potíží a přichází mi na pomoc.

„Skleněnej stůl,“ kroutí hlavou táta. „Slyšela jste to někdy?“

„Než umřu, musíš sem chodit každej den,“ řekl mi v neděli.

Výslovnost mu už dělala potíže. Samozřejmě jsem předstírala, že neumře – co jiného může člověk dělat? To jsem mu měla říct: Ano, tati, skutečně záhy umřeš. Už brzy přijdeš úplně o všechno: o svoje tělo, o chuť k jídlu, o vzpomínky, o světlo, o teplo, o mě… Proč nás tohle někdo neučí? Proč proboha pořád studujeme integrály, prvoky, anorganické sloučeniny a podobné nesmysly, když pak nic z toho – na rozdíl od umírání – v životě nepotřebujeme? Kdybychom se místo prvoků biflovali pravidla umírání, mělo by to aspoň smysl.

Táta znovu usíná.

„Cesta!“ volá stařec ze sousedního lůžka netrpělivě. „Cesta!“

„Pletená vesta,“ odpovídám konejšivě. „Má ji jeden ze sta.“

Ztiší se i tentokrát. Aspoň to mě potěší.