AUTOR

Pozdní odpoledne všedního dne, jaro nebo časný podzim – pamatuje si jen to, že když přijela sanitka, ještě se nezačalo stmívat. Je na lehkoatletickém stadionu v Sázavě a společně s ostatními staršími žáky z oddílu dokončuje trénink. Všichni se těší, že si na závěr zahrají oblíbený fotbálek. Už se nemohou dočkat. Po škvárovém oválu pomalu krouží jeden z oddílových veteránů, asi sedmdesátiletý hubený stařík. Vídají ho tu natolik často, že jeho přítomnost téměř nezaznamenají – už jim tak trochu splývá s prostředím, stejně jako třeba ty vysoké topoly podél plotu nebo dřevěná bouda šatny. Nikdy na ně nepromluvil – a oni se o něm nikdy nebavili; dokonce, pokud si autor vzpomíná, mu nikdy neadresovali ani žádnou pubertální jízlivost.

Nevšimnou si, když v zatáčce před cílovou rovinkou náhle zkolabuje. Teprve po chvíli zpozorují shluk lidí: slova nejsou slyšet, ale z pohybů dospělých vycítí vážnost situace. Trenér kamsi běží, ignoruje jejich otázky. Trénink očividně skončil. V zatáčce nehybně leží drobné tělo; druhý trenér se nad ním sklání. Chtěli by se jít podívat, ale kdosi jim nařizuje, ať zůstanou, kde jsou. A co se mu stalo? Umřel, dostane se jim podrážděné odpovědi. Chvíle zaraženého ticha. Potom to zamračeně probírají: neměl běhat, když je starej. Může si za to sám. Minuty plynou. Co ještě před chvílí bylo docela vzrušující, teď už je nuda. Nic se neděje. To tělo tam pořád leží. Trvá to příliš dlouho, aby dokázali zachovat vážnost. Kdyby nebyl starej, tak by neumřel. Několik chlapců včetně autora se zasměje. Vy jste blbí, říká kdosi. A co ten fotbálek? Jdeme na to! Váhavě dojdou pro míč a uprostřed stadionu postaví dvě překážky jako branky. Přichází trenér a tiše jim vysvětluje, že hrát teď fotbal se nehodí. Ukazuje rukou k zatáčce dráhy. Autor stejně jako ostatní cítí zklamání, téměř zlost. To všechno kvůli tomu starýmu dědkovi. Ježiš tak ať ho vodnesou a hrajem, ne? zvolá kdosi netrpělivě. Trenér jim bere míč. Přijíždí sanitka.