HUJEROVÁ

Svatba byla v jistém smyslu moje životní dílo.

Vždycky jsem ostatně věřila, že kdybych si dala skutečně záležet, jsem schopna dočasného, potěmkinovského půvabu – a svatba mi tohle tušení naštěstí potvrdila. Za pomoci čtvrt kila mejkapu, pudru, rtěnky, řasenky, tužky na obočí, bělící zubní pasty, laseru, podprsenky push-up, šněrovačky, krémových svatebních šatů z Paříže (se dvěma nenápadně vsazenými klínky) a prosté kytičky čajových růží jsem vytvořila něco jako katedrálu z písku. No vida, říkala jsem si před zrcadlem spokojeně (táta stál za mnou a dusil se štěstím), stačí jedna kadeřnice, kosmetička, dermatoložka, dvě dámské krejčové a květinářka – a na několik hodin nejsem ošklivá. Od příchodu na nuselskou radnici až do oběda v protilehlé restaurace U Bansethů jsem dokonce byla svým způsobem krásná. Bývalé spolužačky si mě podezíravě prohlížely a spolužáci se v duchu snažili přijít na to, proč mě vlastně na gymplu neojeli.

Alespoň doufám.

Boris má na mé přání frak, v němž je poněkud nesvůj – a když mě kolega Stančev po obřadu dlouze políbí na ústa (vůbec nechápu, co to do něj vjelo), jeho nervozita ještě vzroste.

Tom mi dá jen mlaskavou pusu na tvář.

„Teda na Slapech to bylo o hodně lepší,“ říkám mu nespokojeně.

„Můžu si na vás sáhnout?“ zeptá se Marie Borise a dotkne se jeho paže. „To je zvláštní, vy skutečně existujete…“

Potom mě obejme.

„Promiň, promiň, promiň,“ šeptá mi.

Táta u přípitku svatebčanům dramaticky sdělí, že byl na mou výchovu úplně sám.

„Když jí byly tři měsíce,“ ukáže na mě prstem, „její matka nás opustila. Normálně jednou v noci odešla z baráku. Nechala mi tam akorát sunar a cucflašku.“

Modlím se, aby alespoň vynechal to ukradené rádio. Táta naštěstí přechází ke vzpomínce, jak mi kupoval první brýle.

„To jí bylo asi osm,“ vypráví. „Byly to takový ty laciný dětský brejličky na poukaz. Když si je nasadila, úplně mi to trhalo srdce. Nebudu vám lhát, moc jí neslušely.“

Několik svatebních hostů, kteří se mylně domnívají, že žertuje, se snaživě zasměje. Táta je napomene krátkým vyčítavým pohledem, jak je zvyklý z autobusu.

„Zkrátka, když jsem ji v těch brejličkách uviděl, došlo mi, jak je hrozně zranitelná.“

Zadrhne se mu hlas, nedokáže pokračovat. Zaryju si nehet do kůžičky pod palcem a co nejhlouběji se nadechnu.

„Tati?“ zvolám. „Tohle je svatba, sakra! To má bejt radostná událost!“

Smích svatebčanů obsahuje slyšitelnou úlevu.

„Chci jenom říct, že jsme to neměli lehký… Ale nakonec jsme to dokázali.“

„Na zdraví ženicha a nevěsty!“ vykřikne Skippy do potlesku. „A sukně hore!“

O tři hodiny později si ty nádherné šaty svléknu, jediný použitelný obličej svého života spláchnu do umývadla a proměním se zpátky v Hujerovou.