3. kapitola Světelný had
Rána v noze se mi přes noc zahojila a v příštích dvou dnech už jsem si na věc na skládce vůbec nevzpomněl. Seděl jsem od rána za psacím stolem a pokoušel se pokračovat v novele; někdy jsem psal hodinu v horečnatém chvatu, jindy jsem dvě hodiny nehybně seděl s perem v ruce nad prázdným papírem. Koloběh papírů mezi stolem a podlahou pokračoval a jeho proud ještě více zmohutněl. Práce, jejíž rytmus se pohyboval mezi amokem a mdlobou a jejímž výsledkem byla přelévající se a poletující hromada nečitelných listů, mě netěšila a nacházel jsem během každého dne desítky důvodů, proč ji přerušit. Abych takovému pokušení nepodlehl, určil jsem si pravidlo, že nevstanu od psacího stolu dřív, než se rozsvítí lampy v ulicích. Bohužel byly zrovna nejdelší dny v roce, a tak jsem čekal, až se objeví světla lamp, asi tak zoufale, jako trosečník na moři vyhlíží světla lodi.
A když se konečně lampy rozsvítily, utíkal jsem z bytu a do pozdní noci jsem chodil bez cíle po městě. Vyhýbal jsem se rušnějším ulicím, po kterých jezdily tramvaje a kde zářily souvislé pásy výloh; měl jsem pocit, že mám tvář rozleptanou jedovatým dechem písmen, nad nimiž jsem se celý den skláněl, a chtěl jsem, aby se do příštího rána trochu zhojila a osvěžila v přítmí a tichu prázdných vedlejších ulic. A tak jsem chodil kolem chatrných domovních dveří vyspravovaných plechovými záplatami, kolem širokých vrat, za nimiž jsem tušil prázdné vlhké průjezdy, kolem dveří z hliníku a matného skla, vsazených do novorenesančních portálů s otlučenými korintskými sloupy, chodil jsem podél dlouhých řad zaparkovaných automobilů, na nichž reflektory projíždějícího vozu na čas probudily hru odlesků, podél vysokých zdí, za nimiž vyčnívaly vršky jakýchsi kovových konstrukcí anebo se tyčily věže z hranatých kontejnerů naskládaných na sebe, podél zdí, na nichž se vztyčovala, bledla a třepila stínová postava s mým profilem, jak jsem přecházel od jedné lucerny k druhé, chodil jsem podél železných mříží, za kterými se rozkládaly dvory, po jejichž asfaltu se rozléval studený lesk zářivky a na nichž odpočívaly velké cívky s namotaným černým kabelem, chodil jsem pod viadukty, které byly snýtované z těžkých kusů kovu a které duněly, když nade mnou projížděl vlak, podél akvárií rozsvícených vrátnic přilepených k tmavým továrnám, přecházel jsem můstky, pod nimiž ve tmě bublal mělký a páchnoucí městský potok.
I tento svět měl své ostrůvky světla, ale ta světla na rozdíl od světel na hlavních třídách neubližovala a nevtírala se, byla to jen hrst barevných drahokamů, které přívětivý bůh městských okrajů rozsypal na hebký tmavý samet jako dar pro osamělé pozdní chodce. Ještě v noci bylo horko, a tak se do ulice otvíraly osvětlené vnitřky; míjel jsem dveře hospod, kde se postavy ztrácely v bílém dýmu, jako by byla ve dveřích napnuta hustá moskytiéra, zastavárny, kde na obrazovkách mnoha televizorů jako na oživlém obrazu Andy Warhola pohybovala němými rty táž vzrušená nebo uplakaná ženská tvář v různých barevných odstínech, herny s červenými, zelenými, modrými světélky monotónně kroužícími a kmitajícími v hloubce tmavé úzké místnosti, stovky otevřených oken přízemních bytů, v nichž jsem viděl stovky lustrů, vrcholků skříní, fragmentů potemnělých obrazů s neznámou krajinou.
I třetího dne po cestě přes skládku jsem se po beznadějné práci vydal na večerní procházku. Tentokrát jsem se dostal do části města, ve které jsem ještě nikdy nebyl. V tmavé boční ulici svítil nad vchodem domu jediný znak: kulatý bílý terč se stylizovanou modrou volavkou rozpínající křídla nad vodní hladinou. Věděl jsem, jaké firmě světelná značka patří. Bylo to studio zabývající se počítačovou grafikou; znal jsem spolumajitele studia, mladého grafika, který občas chodíval do redakce, kde jsem pracoval. Při jedné z jeho návštěv jsem mu svěřil svůj notebook, aby mi do něho nainstaloval nějaké programy; grafik mi tenkrát dal vizitku studia, na níž byl obrázek volavky v kruhu a jméno ulice, které jsem nikdy neslyšel. To bylo už před půl rokem; od té doby jsem se několikrát chystal, že zjistím na plánu města, kde studio vlastně sídlí, a zajdu si pro počítač, ale pokaždé mi do toho něco přišlo. Grafik mi sdělil, že studio je otevřené celou noc, protože se v něm obstarává osvit pro ranní vydání několika časopisů, a tak jsem si řekl, že využiju toho, že mě náhoda přivedla skoro až k jeho dveřím, a notebook si konečně vyzvednu.
Když jsem vstoupil do malé přízemní kanceláře, uviděl jsem nad počítačem známý podlouhlý obličej se snědou pletí; dlouhé černé vlasy byly vzadu staženy do těsného uzlu. Grafika cosi zaujalo na obrazovce, na kterou jsem neviděl; jeho ruka, v níž držel jídelní hůlky, nehybně strnula nad miskou z umělé hmoty, potištěnou čínskými znaky, která stála vedle klávesnice Když jsem ho oslovil, trhl sebou; nechal být obrazovku a položil hůlky vedle misky, jeho hubené vytáhlé tělo se vysoukalo z úzkého prostoru mezi pracovním stolem a zdí. Přivítal se se mnou a hned odešel do zadní místnosti, aby se podíval po mém notebooku. Posadil jsem se do lehkého křesílka, prolistoval jsem časopis, který ležel na skleněném stolku, a zase jej odložil, pak jsem pokračoval v prozkoumávání nočních světel, přes sklo okna jsem si prohlédl ostře nasvícený billboard, na němž obrovská dívčí tvář se slastně přivřenýma očima očekávala, až se pootevřených rtů dotkne proud minerálky, který právě vytryskl z oroseného hrdla zelené láhve, pod billboardem svítil bílý obdélník s červeným drakem a červenými čínskými písmeny, stejnými, jaké byly na grafikově misce, a vedle něho nad vchodem herny neonový klaun v kostkovaném úboru a v obrovských botách nepřetržitě žongloval s třemi trhavě se pohybujícími barevnými míči. Nejpodivnější ze světel byla zelená světelná stuha, která kroužila nahoru a dolů po fasádě domu a přitom se všelijak kroutila a svíjela; netušil jsem, co by to mohlo být, ale začínal jsem být už docela ospalý a nechtělo se mi o tom přemýšlet.
Z vedlejší místnosti se ozývalo šoupání, tlumené rány a nespokojené mumlání grafika, který nemohl najít notebook. Neklidný zelený had se nepřestával svíjet, ale přitom se nikdy nevychýlil ze své kruhové dráhy. Jeho zelená barva se pozvolna změnila v modrou, pak zfialověl a po chvíli začala fialová barva přecházet v červenou. Najednou jsem pochopil, že světelný had ve skutečnosti nešplhá po fasádě domu, ale klouže po skle okna: díval jsem se celou dobu na proměnlivou linii, jež se pohybovala po tmavé obrazovce počítače, který grafik opustil, a jejíž kroužení se odráželo ve skle. Obrovská svítící anakonda se bleskurychle scvrkla v drobného čilého hádka. Byl to zřejmě jeden z těch proměnlivých ornamentů, jaké se automaticky objevují na obrazovkách počítače po nějaké době nečinnosti.
Po chvíli se světelný had přetrhl na dvě poloviny; ty se začaly pronásledovat, vzdálenosti mezi nimi se proměňovaly, ale přitom ani jedna z nich v žádném okamžiku neopustila kruhovou dráhu. Pak se každá z polovin znovu rozpůlila, teď už nahoru a dolů kroužili čtyři hádci, kteří se pořád kroutili a svíjeli, vlnili se, smotávali a zase natahovali. Hádci se už dál nerozdělovali a po chvíli každý z nich ztuhl do podoby, která už se dál neměnila. Jeden z hádků strnul ve tvaru rovné čáry, druhý vytvořil kruh, třetí se ohnul do půlměsíce a ze čtvrtého se stal jakýsi otazník bez tečky:
Všechny čtyři obrazce pokračovaly v krouživém pohybu; jeho rychlost se nezmenšovala. Po chvíli se čtvrtý obrazec ještě rozpadl na krátký oblouk a čárku; pohyb těchto dvou částí se zpomaloval, takže je brzy dohnal obrazec, který na kruhové dráze následoval za nimi; rozpadlé části se s ním spojily a od toho okamžiku po obrazovce kroužily už jen tři obrazce:
Za chvíli se kruh zploštil a ovál, jenž tak vznikl, se pevně přichytil k dolnímu konci prvního obrazce; okraje půlměsíce se prohnuly a vzápětí i tento obrazec srostl se zbylým útvarem – a já se díval na tvar, který jsem dobře znal:
Kruh, po němž se obrazec pohyboval, se teď změnil ve spirálu; dvojitý trojzubec se tak pozvolna dostal do středu obrazovky; tam se otáčel kolem svislé i vodorovné osy, vzdaloval se a zase přibližoval a přitom pořád měnil barvy; pak se začal zužovat, až z něho zbyla pouhá čára, ta se opět začala pohybovat po kruhové dráze podél okrajů obrazovky, znovu se rozpadla na dvě a pak na čtyři části a ty se začaly spojovat… Díval jsem se na příběh o nekonečně se opakujícím zrodu a rozpadu znaku, který se mi před třemi dny na skládce zabodl do chodidla.
Do místnosti se vrátil grafik a přinášel zaprášený notebook. Zeptal jsem se ho na proměnlivý světelný znak; grafik otočil monitor obrazovkou ke mně a vzal do ruky čínské hůlky. „To je screensaver, šetřič obrazovky; tenhle patří do série, kterou jsem dělal letos na zakázku,“ vysvětloval.
Řekl jsem mu, že by mě jen zajímalo, jestli si obrazec vymyslel, nebo jestli ho někde viděl, a vylíčil mu své setkání s dvojitým trojzubcem na skládce. Grafik mě pozorně poslouchal; položil zase hůlky na stůl, posadil se na otáčecí židli na kolečkách, která stála u počítače, a popojížděl na ní směrem ke mně, takže na konci mého vyprávění už seděl těsně vedle mne. „To je zvláštní, že jste se s ním také setkal,“ řekl, když jsem skončil. „Moje setkání s tímhle obrazcem bylo dost podivné a vůbec nevím, co si o něm mám myslet.“