13. kapitola Vynález zkázy

„Přemýšlel jste pak ještě někdy o tom, co se od vás vlastně chtěla dozvědět?“

„První měsíce po jejím odchodu jsem vlastně nedělal nic jiného. Seděl jsem v ateliéru mezi rozmalovanými obrazy a probíral všechny možnosti. Vnucovala se samozřejmě myšlenka, že Violino tajemství nějak souvisí s tajemstvím bývalého majitele chemické továrny. Ale vysvětlovat jednu záhadu druhou byla dost beznadějná činnost. Přesto se v prázdnotě mezi dvěma fragmenty nepochopitelných osudů rodily různé příběhy. Bylo kupříkladu možné, že podivínský strýc současného majitele firmy přišel při experimentech s laky na nějaký závratný vynález, zalekl se důsledků, které by mohl mít, zničil k němu dokumentaci a receptury laků, jež by k vynálezu mohly ukázat cestu, schoval do zásuvky ve skříni. Viola se nějak mohla dozvědět o jeho vynálezu, třeba od asistenta, který bývalému majiteli továrny tenkrát pomáhal; ten jí také mohl prozradit, že k vynálezu vede cesta přes receptury laků. Ale to je samozřejmě víc beletrie než dedukce,“ povzdychl si malíř.

„Možná se řešení Violina tajemství skrývá zrovna v beletrii,“ řekl jsem. „Co by ve vašem románu mohlo být tím strašným vynálezem?“

„Mělo by to být něco, co by vysvětlovalo osamělý život bývalého šéfa po návratu do Francie a jeho odjezd do Řecka. Už když mi o něm vyprávěli ve Francii, měl jsem pocit, že před něčím utíkal nebo se za něco kál. Snad jeho vynález zplodil nějaké velké zlo. Vzpomněl jsem si na obraz z hospody ve francouzském městečku – nemyslel jeho autor, když maloval šíleného vědce a jeho nebezpečný výzkum, na bývalého majitele továrny, kterého musel znát? Často jsem tu seděl a dlouhé hodiny o všem přemýšlel, ani jsem si nerozsvítil, a ve tmě se zjevovala vedle tváře Violy neurčitá tvář vynálezce; zformovala se z tváří mé dětské četby, které patřily doktoru Moreauovi a doktoru Frankensteinovi a také profesorovi z Verneova Vynálezu zkázy, už jsem zapomněl, jak se jmenoval… A Viola a vynálezce se na sebe spiklenecky dívali, střežili přede mnou své společné tajemství. Říkal jsem si, že mohlo jít o nějakou zbraň nebo třeba o chemickou látku, která ovlivňuje genetickou stavbu.“

„Co kdyby třeba záhadný vynálezce stvořil genetickou manipulací nějakou obludu a pak se zalekl svého objevu?“ navrhl jsem.

„Takové věci jsem si také vymýšlel, a ještě divočejší. Říkám vám, že to byla jen beletrie. Ale přiznám se, že jsem byl tak bezradný, že jsem jeden čas skoro začal brát své výmysly vážně. Když už jsem měl takových příběhů o umělých bytostech a tajných zbraních desítky, napadlo mě, že všechno mohlo být úplně jinak. Uvědomil jsem si, že laky dokáží reagovat i na přítomnost velice nepatrného množství nějaké látky ve vzduchu, pokud je ta látka měkkým aktivantem, a řekl jsem si: co když žádný záhadný vynález neexistuje, co když Viola potřebovala laky jako detektor a u mne se celou dobu snažila zjistit, který z laků je k tomu účelu vhodný?“

„Jako detektor?“ řekl jsem překvapeně. „Jako detektor čeho?“

„To samozřejmě také nevím. Ale muselo by to být něco, co není tak snadné zjistit jinými prostředky. Něco, co je ukryto v nějaké dutině, do které je obtížné proniknout, co ale nějakou tenoučkou mezerou, nějakou prasklinkou propustí alespoň několik molekul vnitřní atmosféry. Třeba něco, co se skrývá v hlubokém sklepě nebo podzemní chodbě…“

„Nebo v podzemní jeskyni?“

„Nebo v podzemní jeskyni, když chcete…“

„Dobrá, a co potom?“

„Potom se mi naštěstí podařilo na Violu i na příběhy, kterými jsem její postavu opředl, zapomenout. A doufal jsem, že se s jejím jménem už nikdy nesetkám.“

„Nezlobte se na mne, že jsem vám je znovu připomněl. Už vás nebudu trápit. Ale pořád jste mi ještě nic neřekl o znamení, které jste namaloval na portrét.“

„Viola měla tu značku vytetovanou na levé straně břicha. Když jsem se jí zeptal, co to znamená, řekla, že je to jen ornament, který nemá žádný význam.“

„Věřil jste jí to?“

„Nevěřil jsem jí nic, a tak jsem jí nevěřil ani tohle. Ale nemůžu ani vyloučit, že to tak doopravdy nebylo. Její portrét jsem maloval v době, kdy jsem cítil, že se už blíží k tomu, co hledala, a že brzy odejde. Když jsem byl jednou v ateliéru sám a díval se na skoro dokončený obraz, řekl jsem si, že bych na něm měl také něco namalovat francouzskými laky, které nás svedly dohromady. Zrak mi padl na jedno z oken v pozadí a namaloval jsem přes tmavý interiér, který byl v okně vidět, stejný prostor v jasném světle lustru. Ať určí náhoda, řekl jsem si, kdy se v místnosti rozsvítí. V tmavém pokoji byl vzadu na zdi vidět obrys obrazu; přemýšlel jsem, co by na něm mohlo být namalováno; nejdřív jsem uvažoval o nějaké krajině, ale pak jsem si vzpomněl na vytetované znamení a rozhodl se: ať je na něm tenhle znak, který jsem našel na Violině těle. Viole jsem o neviditelné části obrazu nic neřekl; nevím, kdy ji objevila a jestli si jí vůbec stačila před svým zmizením všimnout.“

Neklidný znak se stěhoval ze skládky na obrazovku počítače, odtud na obraz visící ve strašidelné vile bývalého teoretika socialistického realismu a pak zase na kůži jeho dcery, aniž na své cestě prozradil cokoliv ze svého smyslu. Kde všude se ještě objeví? Na jakém místě ho dostihnu? Nebo bude přede mnou věčně unikat?

„Zmínila se Viola někdy o lidech, se kterými se stýká?“ zeptal jsem se malíře. „Jestli něco hledala, je pravděpodobné, že pátrala i na jiných místech…“

„Řekl jsem vám už, že se mi s ničím nesvěřovala. Musím se přiznat, že jsem v době, kdy jsem na ni nejvíc žárlil, několikrát prohledal její tašku, zatímco se sprchovala, ale nikdy jsem nic nenašel, žádný adresář, žádné telefonní číslo, žádný dopis… Jednou jsem se brzy ráno probudil a přistihl jsem ji, jak v předsíni tiše telefonuje. Zatajil jsem dech, ale nepodařilo se mi zaslechnout ani jediné slovo z toho, co říkala. Zarazil mě ale její tón; měl jsem pocit, že se v něm ozývá cosi jako něha, cit, který vůči mně nikdy neprojevila a o kterém jsem se domníval, že ho ani nezná. V tom okamžiku všemi mými vnitřnostmi projela palčivá žárlivost. Když Viola odešla, běžel jsem hned k telefonu a zmáčkl tlačítko redialu…“

„Ozval se někdo?“

„Ano, ozval se Nereus.“

„Mořský bůh?“

„Třeba ano, co já vím. Uslyšel jsem hluboký mužský hlas. Řekl ‚Nereus‘ a já zavěsil.“

Ještě jsem se zeptal malíře, jestli pořád maluje obrazy proměnlivými laky.

„Dlouho jsem nemaloval vůbec nic a teď teprve znovu pomalu začínám.“

„Věci už na vás zase mluví?“

„Většinou mlčí, jen čas od času zašeptají něco, čemu moc nerozumím. Ale já jsem teď vděčný i za to. Maluju jejich nesrozumitelný šepot. A francouzské laky už nepoužívám. Uvědomil jsem si, že je to zbytečné. Tvary na obrazech mizí tak jako tak, ztrácejí se v paměti a zapomínání důkladněji, než to může udělat nějaká chemie.“

A malíř otočil několik pláten, která stála u zdi, lícem ke mně. Na každém z nich bylo několik jednoduchých linií, které se splétaly, některé obrazy připomínaly zašmodrchané nitě, jiné vlny cigaretového dýmu. Připadalo mi, že malíř má pravdu, že nevyjadřují nic než život vlnění a ohýbání, splétání a rozplétání, který je uzavřený sám do sebe a netouží se zformovat v žádný tvar; a pokud linie na obrazech něco říkaly, byla jejich řeč tak stará, tak vzdálená našim jazykům, že nemáme naději, že bychom jí mohli někdy porozumět.

„Málem bych zapomněl,“ řekl malíř. „Asi měsíc poté, co ode mne Viola odešla, jsem se ještě jednou setkal se znakem, který měla vytetovaný na těle.“

Nechal jsem obrazy být a zeptal jsem se malíře, kde znak viděl.

„Vlastně jsem ho neviděl,“ řekl. „Ale četl jsem v jednom literárním časopise povídku, ve které byl přesně popsaný, nemohlo jít o nic jiného. Napsal ji nějaký Jiří Zajíc. Stavil jsem se tenkrát v redakci, abych se zeptal, kdo to je, ale řekli mi, že povídka přišla poštou a že jméno jejího autora je pravděpodobně pseudonym. Ani se prý nepřihlásil o honorář. Někde tu ten časopis mám; jestli o něj máte zájem, dám vám ho. Je to poslední památka na Violu a rád se ho zbavím.“

Malíř se chvíli hrabal ve vysoké hromadě časopisů, která stála na podlaze, opřená o kredenc. Nakonec časopis našel a podal mi ho.

Rozloučili jsme se; vyšel jsem na temnou chodbu a seběhl dolů po schodech.