19. kapitola Tam-tam

V noci jsem se na chvíli probudil a slyšel jsem, že prší, ale když jsem se ráno podíval z okna, zase už jsem nad střechami uviděl jasnou oblohu. Na nádraží jsem se dostal kolem desáté; bylo už horko, ale v prázdné nádražní hale vydechovaly bílé zdi, pokryté velkými hnědavými skvrnami, navlhlý chlad; hladká kamenná podlaha se leskla studeným světlem. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem nad tmavou výlohou, která se tísnila mezi bufetem a prodejnou popcornu, malovaný štít, na němž se ve spleti lián a palmových listů takřka ztrácel nápis TAM-TAM. Malíř vytvořil jeho písmena ze stylizovaných stonků bambusu, na vrcholcích obou A seděly opičky a házely si kokosovým ořechem, který malíř zobrazil v okamžiku, kdy prolétal nad pomlčkou mezi oběma částmi slova. Řekl bych, že autorem byl stejný umělec, který namaloval papouška nad kavárnou, kde jsem včera seděl s Julií.

To, že se obchod s kazetami a kompakty nachází na nádraží, mě nijak zvlášť neudivilo. Jeho majitel se tu zřejmě usídlil na začátku devadesátých let, v době, kdy se chaoticky utvářel nový prostor města a kdy se podniky často ocitaly na bizarních místech; vzpomínal jsem, že tak vznikala nečekaná a někdy docela poetická sousedství. Od té doby se podniky buď přestěhovaly do prostředí, které jim bylo přiměřenější, anebo si kolem sebe takové prostředí samy vytvořily; ale znal jsem také pár obchůdků, jejichž majitelé si krajinu, do které je zanesla náhoda a zmatená doba, zamilovali a odmítali ji opustit – a mne vždycky potěšilo, když jsem například v hale strohé administrativní budovy objevil prodejnu polodrahokamů nebo když jsem míjel krámek s ezoterickou literaturou, který se tiskl k vrátnici továrny na hřebíky.

Než jsem vstoupil do obchodu, prohlédl jsem si výlohu. Většinu kazet a kompaktních disků, které tu byly vystaveny, jsem v žádném z jiných obchodů neviděl. Byly to nahrávky etnické a experimentální hudby; na jejich obalech byly často vyobrazeny podivné hudební nástroje, které jsem neznal. Otevřel jsem těžké skleněné dveře a vešel dovnitř. V obchodě byl ještě větší chlad než v hale; tichounce tu zněla melodie, kterou hrál nějaký dechový nástroj se zastřeným zvukem, za pultem seděl v houpacím křesle, zabalený do kostkované deky, muž, kterému mohlo být asi padesát let. Měl řídké dlouhé vlasy a mušketýrský knír a četl knihu. Zvedl oči nad kulaté brejličky, odpověděl na můj pozdrav němým kývnutím a zase se zadíval do knihy.

Brzy jsem našel kompaktní disk, na jehož obalu bylo světlefialovými písmeny napsáno:

Pozadí písmen tvořily nepravidelné černé a bílé skvrny. Chvíli jsem je zkoumal; napadlo mě, že by to mohl být drobný čtvercový dílek vyříznutý z čínského tušového obrazu a mnohokrát zvětšený. Otočil jsem disk a strnul jsem, protože jsem na něm uviděl černý dvojitý trojzubec. Nad ním jsem četl: Sonáta ‚Zjevení a zánik Oranžové knihy‘, kterou hraje za zdmi pianista ve tři hodiny ráno. Dvojitý trojzubec měl stejnou velikost jako verzály písma, kterým byla tato slova vytištěna. Vypadalo to, že jsou názvem první skladby a dvojitý trojzubec je názvem druhé.

Podal jsem kompakt prodavači a zeptal se ho, jak se druhá skladba jmenuje. Ukázal na dvojitý trojzubec a řekl: „Tohle je název skladby.“ Pak se zase věnoval knize.

„Tomu nerozumím. To je nějaký piktogram? Jak jej mám číst?“

Prodavač byl zřejmě mrzutý, že ho někdo vyrušuje od četby. Řekl: „Nevím, jak se má číst. Myslím, že to není žádné písmeno ani hieroglyf a že se nečte nijak.“

A zadíval se zase do knihy. Jeho nezdvořilost mi začínala jít na nervy. Asi zdivočel tím, jak tráví celé dny sám na houpacím křesle ve své skleněné jeskyni; předpokládal jsem, že moc zákazníků nemá, hudba, která se tu prodává, asi zajímá jen pár lidí ve městě, a ti třeba ani nedokážou do obchůdku schovaného na nádraží najít cestu.

„Mohl byste mi tedy prozradit, jak se skladba doopravdy jmenuje?“ naléhal jsem.

Prodavač se nedal vyrušit ze svého klidu. „Ale vždyť jsem vám to řekl. Proč by názvem hudební skladby musela být vždycky nějaká slova? Je na to snad nějaký zákon? Proč by názvem nemohl být třeba nějaký obraz nebo ornament nebo třeba jen skvrna? Autor hudby mi řekl, že se skladba jmenuje takhle, tak jsem takový název uvedl na obalu a na nic jsem se ho neptal.“

„To vy jste Čjův kompakt vydal?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jistě, Tam-tam je především hudební vydavatelství,“ přikývl prodavač, ale než se zase stačil začíst do knihy, řekl jsem: „Nutně potřebuju znát pravé jméno Vhlma Čje a jeho adresu.“

Prodavač se zamračil, podezíravě si mě prohlédl a pak řekl: „Poslal vás za mnou Bernet?“

„Myslíte toho multimilionáře? To ne, proboha, jak jste na to přišel? Znám Berneta jen z televize,“ bránil jsem se. Věděl jsem o Bernetovi, že je jedním z nejbohatších lidí ve státě, že byl často podezírán, že svůj obrovský majetek získal nezákonným způsobem, ale nikdy mu žádný trestný čin nikdo nedokázal. Vybavila se mi tvář asi třicetiletého muže, kterou jsem párkrát viděl na obrazovce, tvář, jež byla skoro bez výrazu a jejíž myšlenky nebylo možné uhodnout – co může mít mladý zbohatlík společného s Vhlmem Čjem a dvojitým trojzubcem?

Prodavače uklidnilo, když viděl, jak mě vyděsila představa, že bych mohl být v nějakém spojení s tímhle člověkem. Řekl: „Bernet se tu před časem objevil a také se mě vyptával na Čje.“

„Tušíte, proč ho Čj zajímal?“

„Ne. Nebavil jsem se s ním dlouho. Začal hned mluvit o penězích, sliboval mi obrovské sumy, když ho s Čjem seznámím, říkal, že si za ně budu moci zařídit obchod v centru města. Tak jsem ho vyhodil,“ řekl prodavač spokojeně. „A proč potřebujete znát Čjovu adresu vy? Jste jeho ctitel?“

„Ne, dozvěděl jsem se o Čjovi teprve včera a ještě jsem od něho nic neslyšel, i když se na jeho skladby už těším. Potřebuju ho najít, protože hledám dívku, která se ztratila před dvěma lety a která se s ním podle všeho znala. Její zmizení také nějak souvisí se znakem, o kterém tvrdíte, že je názvem Čjovy skladby. Vy znáte toho… Vmlh… Vlhm…“

„Vhlma Čje. Ano, trochu ho znám. Jeho jméno – anebo vlastně jeho pseudonym – znám už skoro dvacet let, ale osobně jsem se s ním seznámil před dvěma lety. Vydal jsem mu tenhle kompakt, ale mluvil jsem s ním jen dvakrát. A moc vám asi nepomůžu. Nevím, jak se Čj jmenuje skutečným jménem, nevím ani, kde bydlí… Ale ta dívka, o které mluvíte – nebyla to hubená, nakrátko ostříhaná blondýna?“

Rychle jsem vytáhl fotografii Violy a ukázal ji prodavači.

„To je ona,“ řekl. „Byl jsem u toho, když se s Čjem seznámila… I když možná, že se už znali z dřívějška, nevím, jejich setkání bylo dost divné, moc jsem té scénce neporozuměl. Vypadalo to, jako by ji Čj buď znal a zapomněl na ni, anebo jako by si ji s někým spletl…“

Měl jsem radost z toho, že se prodavač stává sdílnějším. Teď dokonce zavřel knihu a odložil ji na pult. Chtěl jsem toho využít a řekl jsem: „Vyprávějte mi, prosím, jak jste se setkal s Čjem a Violou.“

„A vy jste policajt nebo soukromý detektiv nebo co?“ řekl zase nedůvěřivě.

„Vypadám snad na policistu nebo detektiva? Prostě jsem slíbil jejímu nemocnému otci, že se Violu pokusím najít nebo o ní alespoň zjistit nějaké zprávy. A když už jsem se pustil do pátrání, začal mě ten případ samotného dost zajímat. Byl bych vám moc vděčný, kdybyste mi řekl od začátku všechno, co víte.“

Prodavač-vydavatel se zamyslel a pak řekl: „Jenže ten začátek je až v raných osmdesátých letech.“

„To nevadí, já teď nechodím do práce a mám pořád dost času. Můžete klidně začít první republikou, jestli to bude zapotřebí. Nechci vás teď zdržovat od práce, ale nemohl byste si udělat čas třeba dnes večer?“

Vydavatel se zasmál: „To je hloupost, jaképak rušení v práci? Sem za celý den obvykle nikdo nepřijde. Tamhle za pokladnami je automat na kafe, přineste mi espreso s cukrem, a jestli chcete, tak si taky něco dejte; já vám pak budu vyprávět třeba do půlnoci o Čjovi, Úovi a Nmovi, o Bílém trianglu a Oranžové knize.“

Řekl jsem mu, že se už nemůžu dočkat, a rozeběhl jsem se k automatu, který se leskl v šikmých slunečních paprscích před bílou zdí na druhém konci haly. Nazpátek jsem musel jít pomaleji, protože jsem držel v každé ruce jeden kelímek vrchovatě naplněný vařící kávou; ve zvuku mých kroků na kamenné podlaze zněl rozlehlý prázdný prostor nádraží. Otevřel jsem si ramenem skleněné dveře obchodu, postavil oba kelímky vedle kasy a sedl si na nízkou bednu, která ležela vedle prodavače.

Prodavač usrkl pěnu z kelímku, pak si otřel vousy a začal vyprávět: „O Vhlmu Čjovi jsem poprvé slyšel někdy na začátku osmdesátých let. Celý život jsem se zajímal o hudbu, pár let jsem hrál na různé nástroje ve všelijakých ilegálních a pololegálních skupinách, pak jsem se věnoval spíš rozšiřování nahrávek. Po revoluci jsem založil hudební vydavatelství a zařídil si tenhle obchod. Skoro nikdo sem sice nechodí, ale nestěžuju si, těch devět let, která jsem na nádraží prožil, bylo nejšťastnějším obdobím v mém životě. Čtu si tady, poslouchám kompakty a přemýšlím; a věřte mi, že věčně pusté nádraží je lepším místem pro meditaci než srub v čínských horách. Čas od času sem najde cestu někdo, koho zajímá stejná hudba jako mne, a něco si koupí. Nepotřebuju moc peněz, platím tu malý nájem a ve vydavatelství nemusím vyplácet nikomu žádnou mzdu, protože jediným zaměstnancem jsem já sám.“

Prodavač se spokojeně pohupoval v křesle. Dokázal jsem si představit, že krámek na nádraží je pro něj místem azylu, o jakém snil dvacet let, a že se dosud nemůže nasytit štěstí, že tu může nerušeně sedět mezi svými kazetami a kompakty a střídavě naslouchat tichu nádražní haly a hudbě, kterou miloval. Asi si ve své samotě opravdu odvykl navazovat známosti s lidmi, ale když teď překonal nedůvěru a ostych, uslyšel jsem v jeho hlase tón, který byl laskavý a uklidňující; připadalo mi, že bych ho vydržel poslouchat až do noci.

„V sedmdesátých a osmdesátých letech se můj život točil okolo utajovaných koncertů, které se většinou konaly v sálech venkovských hospod,“ vyprávěl. „Dneska se mi všechny ty místnosti plné kouře a pachu zvětralého piva pletou dohromady; když si na ně chci vzpomenout, vybaví se mi jeden jediný sál svítící do noci.“

Odmlčel se, upíjel horkou kávu a díval se přes sklo dveří do stále prázdné haly. „Tenkrát jsem velkou část života trávil v hospodách, kde jsme s přáteli donekonečna mluvili o hudbě a literatuře. Pro režim jsme byli špinavý hmyz. Byl to zvláštní svět, kde se zprávy šířily jen ústně a šeptem, a tak se leccos překroutilo nebo obrátilo naruby, leckdy se přes noc stala z domněnky zaručená zpráva a naopak; ale přesto byl náš svět mnohem skutečnější než ten mdlý sen, kterému se tehdy říkalo realita. Když režim padl, cítil jsem, že by mi bylo líto, kdyby se na to všechno mělo zapomenout; a tak jsem si řekl, že se pokusím napsat vzpomínky na tehdejší dobu.“

A prodavač vytáhl z police na vnitřní straně pultu silný svazek papírů popsaných propisovací tužkou a položil jej na pult. „Občas na svých pamětech ještě pořád pracuju, ale moc mi to nejde. Je to strašně těžký úkol; hlavní potíž spočívá v tom, že všechny tváře a příběhy, všechny postavy a události tenkrát obestírala a prosakovala mytologie, která se neustále obnovovala, neustále se zachycovala na každé nepatrné události a vyživovala se těmi nejskrovnějšími fakty – a tak bylo na začátku devadesátých let už takřka nemožné určit, co z toho, o čem se tehdy mluvilo, mělo původ v nějaké skutečné události a co bylo čirým snem zrozeným z touhy. Byly postavy, o jejichž skutečnosti nikdo nepochyboval, ale přitom se s nimi, jak se zdá, nikdo nikdy nesetkal, a byly zase nepravděpodobné postavy, které všichni pokládali za fantomy zrozené z dobového snění, a pak se najednou ukázalo, že jde o zcela reálné lidi.“