47. kapitola Kniha nalezená v Amalfi

Zase jsme nějaký čas mlčeli. Pak mě dívky poprosily, abych jim vyprávěl příběh hledání Violy.

Začal jsem: „Před deseti dny jsem přelézal skládku…,“ ale Andrea mě přerušila: „Počkejte, musíte si udělat pohodlí, aby se vám dobře vyprávělo a nic jste nevynechával.“ A dívky se vydaly na cestu po posteli, lezly po kolenou, prodíraly se kupami přikrývek a sbíraly polštáře a polštářky, které se všude povalovaly; potom se ke mně se svou kořistí vrátily a postavily z polštářů jakousi měkkou pyramidu. A tak jsem se do ní zabořil a začal dívkám líčit své příhody od chvíle, kdy jsem na skládce šlápl na hrot trojzubce. Dívky se zahrabaly do přikrývek, držely se za ruce a napjatě poslouchaly.

„To je skoro tak hezké jako hledání pokladu,“ vzdychla Andrea, když jsem po dvou hodinách skončil vyprávění okamžikem, kdy jsem na zahradě uviděl, jak se nade mnou sklánějí hlavy obou dívek. „Škoda že nechcete, abychom vám pomáhaly.“

„Teď mi můžete pomoci jediným způsobem: když mi řeknete všechno, co by s dvojitým trojzubcem mohlo nějak souviset. Včera jste v altánu Bernetovi připomínaly, že jste se s ním seznámily při hledání pokladu. Jak tomu mám rozumět? Setkaly jste se s ním v podzemní chodbě, v noci na hřbitově nebo na exotickém ostrově?“

„Ne, tak to bohužel nebylo,“ smály se dívky.

„Seznámily jsme se s Bernetem v kavárně,“ řekla Barbora.

„Kvůli průvanu,“ dodala Andrea. „Bylo to vloni v květnu. Číšník tenkrát otevřel okno, aby trochu vyvětral…“

Vymotal jsem se z polštářového hnízda a přenechal je dívkám; po malých úpravách, které jsme na něm společně udělali, se do něho pohodlně vešly obě. Teď jsem si zase já před ně lehl a poslouchal.

„Najednou se zvedl průvan, nad stolky začaly létat účtenky a ubrousky, uvolněné dvojlisty novin zvolna plachtily nad našimi hlavami,“ pokračovala Andrea. „Všechny papíry se vznesly k vysokému stropu kavárny, nějaký čas tam kroužily jako hejno bílých ptáků a pak v pomalých spirálách slétaly na hlavy hostů, na stolky a na podlahu. Někteří hosté vstávali a snažili se je chytit ještě ve vzduchu. Jeden z papírů přistál na našem stolku. Barbora vzala list do ruky, pak mi jej ukázala a překvapeně řekla: ‚Podívej, to je Santa Rosalia!‘“

„Co je Santa Rosalia? Co bylo vlastně na papíru? A jak vás papír přivedl k Bernetovi?“

„Počkejte, probereme to popořádku,“ usmívala se Andrea. „Tak za prvé: na papíru byl nakreslený znak, který tak dobře znáte.“

„Baobab?“

„Ano, baobab, tenkrát jsme mu tak ale ještě neříkaly. Za druhé: Santa Rosalia je název románu a zároveň je to hlavní město fiktivní země v Jižní Americe, ve kterém se děj románu odehrává.“

„A za třetí,“ vpadla jí do řeči Barbora, „když se papíry snesly na podlahu a na desky stolků, všichni hosté je začali zvedat, prohlížet, nabízet si je a navzájem vyměňovat. Mávaly jsme papírem, který přistál na našem stolku, a volaly jsme ‚Santa Rosalia! Santa Rosalia!‘ Zdálo se ale, že ta slova nikomu nic neříkají. Obcházely jsme stolky a ukazovaly papír s kresbou všem hostům; nakonec se k němu přihlásili dva muži, kteří seděli u stolku u okna; byl to Bernet a architekt. Když jsme Bernetovi vracely papír, zeptal se nás, proč jsme volaly ‚Santa Rosalia!‘, a my mu řekly o románu, ze kterého kresbu známe. Tak jsme se seznámili a tak se stalo, že od té doby spolu pátráme po pokladu z pirátské lodi.“

Poslouchal jsem pořád se zatajeným dechem.

„Ten román jsme našly v jednom laciném penzionu v Amalfi, když jsme o prázdninách cestovaly po Itálii,“ pokračovala Barbora. „Ležel v zásuvce nočního stolku; asi ho tam nechal host, který bydlel v pokoji před námi. Byl to roztrhaný a zamaštěný paperback. Knížka byla ve francouzštině, vydalo ji jakési nakladatelství v Dijonu v roce 1986 a jako autor byl uvedený Honoré de Verne, takže nám bylo od začátku jasné, že jde o pseudonym. Bernet se pak snažil zjistit o autorovi něco na internetu, ale kromě odkazu k téhle jediné knížce nic nenašel. Taky volal do nakladatelství; tam mu řekli, že autor žádnou jinou knihu nevydal a že si nepřeje, aby se komukoliv sdělovalo jeho skutečné jméno.“

„Bernet knihu také četl?“

„Ano, přivezly jsme si ji s sebou.“

„A jak souvisí francouzský román s dvojitým trojzubcem?“

„Vyčítáte nám netrpělivost, a přitom jste ještě netrpělivější než my,“ usmívala se Andrea. „Jen pěkně čekejte, až se k tomu dostaneme. Našly jsme tedy v šuplíku v pokoji penzionu roztrhaný paperback. Už jsme přečetly knížky, které jsme si vzaly s sebou na cestu, a na to, abychom si koupily nějaké nové, jsme neměly dost peněz, a tak jsme byly rády, že budeme mít zase chvíli co číst. Příští den jsme šly ráno na pláž na kraji města a vzaly si knížku s sebou. Já jsem ji začala číst první. Když jsem ji otevřela, uviděla jsem, že v knize je jako frontispis nakreslený plán města. Nebyl to podrobný plán, ukazoval jen hlavní třídy. A ty dohromady vytvářely tvar znaku, který straší vás i Berneta a který od chvíle, kdy jsme se s Bernetem setkaly, straší i nás.“

„A souvisel děj románu nějak s tím, co hledáte, nebo s tím, co hledám já?“

„Těžko říct,“ řekla Barbora. „Spíš ne, ale od doby, co jsme začaly pátrat po pokladu, nám připadá, že s pokladem nějak souvisí úplně všechno, že všechno je plné znamení a náznaků, které k pokladu odkazují. Ale to vám asi nemusíme vysvětlovat, určitě něco podobného znáte taky. Je pravda, že když se objevila partitura Medúz minulosti, byly jsme překvapené, jak se obě díla podobají. Román se na rozdíl od opery odehrával v reálném čase a na reálném kontinentu, totiž v Jižní Americe, třebaže ve vymyšlené zemi, ale měl podobný námět jako libreto opery: také děj románu se odvíjel v době po násilném politickém převratu a také jeho hrdinové byli nějak spojeni se starým režimem a podíleli se na guerillovém boji proti nové vládě.“

„Budete mi román vyprávět?“

„Pokusíme se o to, ale my moc vyprávět neumíme…,“ řekla Barbora a odmlčela se. Byla to narážka, Andrea ji pochopila a hned na ni navázala.

„Škoda, že nemluvíme s Bernetem,“ povzdychla si, „Bernet umí vyprávět krásně.“

„Není to příležitost, abyste se smířili?“ pomohl jsem jim.

Dívky se chvíli bezradně pohupovaly na posteli. „Tak běžte za ním,“ řekl jsem jim, „myslím, že na vás čeká. A já bych si rád poslechl příběh o Santa Rosalii v jeho podání.“

Obě dívky vyběhly z pokoje. Ležel jsem na posteli a díval se na hru stínů na vlnícím se prosvětleném závěsu. Asi po půlhodině se pootevřely dveře, ze škvíry se vysunula ruka a položila na koberec mou brašnu s oblečením, pak se objevila Barbořina hlava.

„Přijďte, prosím, k bazénu, Bernet na vás bude čekat,“ řekla Barbora a zase zmizela. Oblékl jsem si kalhoty, přehodil si tašku přes rameno a vyšel z místnosti.

U bazénu seděl pod širokým slunečníkem v proutěném křesle muž v lehkých plátěných kalhotách, teniskách a námořnickém tričku. Barbora s Andreou se mezitím převlékly do plavek a teď se potápěly a honily v bazénu; když jsem přicházel, mávaly na mne z vody. Bernet vstal a podal mi ruku. Jeho jemné rysy by se hodily spíš k tváři básníka než finančníka. Měl světlé vlasy a bledou pleť, asi mu pobyt na slunci nedělal dobře. Pokynul mi, abych se posadil do křesla, které stálo pod druhým slunečníkem. Nalil mi zlatavý nápoj z broušené karafy, jež se třpytila na kulatém zahradním stolku, vedle oroseného skleněného džbánu s vodou a nějakých listin zatížených popelníkem.

„Je mi moc líto, že jsme vám způsobili nepříjemnosti,“ řekl Bernet.

„O žádných nepříjemnostech nevím, není třeba se za nic omlouvat,“ ujišťoval jsem ho. „Ale byl bych vám vděčný, kdybyste mi vyprávěl o Santa Rosalii. Barbora a Andrea mi to za vás slíbily. Je to pro mne důležité; mám podezření, že by román mohl nějak souviset se zmizením ženy, kterou hledám.“

„Já vím,“ řekl Bernet. „Architekt mi včera ráno něco o ztracené ženě vyprávěl a před chvílí mi ještě některé podrobnosti vašeho příběhu řekly Barbora a Andrea. Samozřejmě vám budu rád děj románu vyprávět; bylo by skvělé, kdyby vám nějak pomohl. Nejdřív vám ale musím nakreslit plán Santa Rosalie.“

A Bernet vzal ze stolku jeden list papíru, obrátil jej a cosi na něm pečlivě kreslil propisovací tužkou; pak papír posunul na mou stranu stolu.

„Tohle bylo v knize jako frontispis?“ zeptal jsem se a Bernet přikývl. Oba jsme se napili. Zabořil se do křesla, zadíval se na město, rozsypané mezi štíhlými tisy na zahradě a obestřené oparem, a začal vyprávět.