46. kapitola Rozprava o světlech

Dívky se zamračily, ale já pokračoval. „Byly jste na něj moc přísné. Máte pravdu, nehraje teď svou hru nejlíp. Ale nemyslím si, že to božstvo, které je jeho partnerem ve hře, je tak netrpělivé jako vy a pohrdá jím za jeho slabost. Řekl bych, že ví, že jsou chvíle, kdy je potřeba odpočívat, a chvíle, kdy je třeba prohrávat, že jsou chvíle, kdy je třeba chovat se hloupě a banálně. Berneta se teď zmocnil velký strach, má pocit, že se topí a že mu po všem, čeho se chce zachytit, sklouzávají ruce. Myslím, že se zase vrátí do světa, ve kterém s vámi žil. Kdo v dětství zahlédl nějakou štěrbinou jiný prostor, jen těžko se někdy stane obyvatelem světa, ve kterém žijí ostatní – i když se o to Bernet právě teď zoufale a dojemně snaží. Asi nenávidí svou minulost a hnusí se mu celá historie s pokladem, která se od dětství proplétá jeho životem, ale i takové chvíle hnusu jsou zapotřebí…“

Dívky zamyšleně mlčely, za nimi se vlnily záclony. Andrea řekla: „Opravdu věříte, že se z Berneta nestane nudný hlupák?“

„Ano, věřím tomu – ale myslím, že se jím nestane jenom za podmínky, že s ním zůstanete. Chtěl bych vás poprosit, abyste ho ne­opouštěly.“

„Vděčíme Bernetovi za hodně, právě proto se teď na něj tak zlobíme,“ řekla Andrea. „Jsme na něj přísné jen proto, že ho chceme zachránit. Důvěřovaly jsme mu od chvíle, kdy jsme se do něj zamilovaly. Ten jemný, úžasný vztah, který se mezi námi třemi začal rozvíjet a který by byl pro všechny ostatní zdrojem trápení a mnohaleté bolesti, nás ze začátku strašně vylekal, nevěděly jsme, co si s ním počít, ale věřily jsme, že Bernet najde řešení, které všem přinese radost. A on to udělal, udělal to se samozřejmostí a lehkostí anděla, jen mávnul křídlem. Proto jsme také vždycky věřily, že se stejnou lehkostí najde poklad v okamžiku, kdy objeví pár nových dílků ke skládačce, s kterou si od dětství hrál.“

„A to už se možná stalo,“ dodala Barbora, „možná jsou všechny potřebné znaky ukryté v opeře – a Bernet, namísto aby je hledal, se věnuje takovým hloupostem, jako je jeho majetek.“

Dívky se odmlčely. Mlčel jsem také, díval jsem se na jejich zamyšlené tváře, na štíhlá těla, napůl ponořená do závějí přikrývek, na kterých leželo polední světlo tlumené bílým závěsem. Rozuměl jsem jejich hněvu, ale bylo by mi líto, kdyby se s Bernetem rozešly. Tvořili podivuhodný spolek; připadalo mi zábavné i dojemné, jak se nepraktičnost a impulsivnost dívek spojovala s Bernetovou introvertností a neznalostí světa. Trojici, která by se mohla chlubit takovými vlastnostmi – a která by se navíc rozhodla žít ve vztahu, jenž by většině společnosti připadal morálně zcela nepřijatelný –, by každý včetně mne předpovídal, že hodně brzy skončí v nějakém útulku bezdomovců; namísto toho však Bernet, Barbora a Andrea žili s pocitem naprosté samozřejmosti v neslýchaném přepychu; a zmatenost a bezradnost těch tří velkých dětí nebyla nijak na závadu tomu, aby se Bernet stal jedním z nejúspěšnějších mužů ve světě, kterému nerozuměl a ani se mu nikdy nesnažil porozumět, a aby dívky uchránily svůj talent, aby nezradily a neznečistily své krásné hlasy sebemenší banalitou.

Přitom jsem pořád musel trvat na námitkách proti Bernetovu způsobu života, které jsem včera říkal architektovi, pořád jsem byl přesvědčený, že čistá hra se nemůže spojovat s penězi. Dívky si to neuvědomovaly, připadalo jim, že až do okamžiku krize bylo s Bernetem všechno v pořádku, byly přesvědčeny, že peníze mohou být jen nedůležitým, nepodstatným důsledkem Bernetových her, jen stínem za světélky na počítači. Ale nechtěl jsem jim to vymlouvat; snad to byl šťastný omyl, obdiv dívek zřejmě Berneta přiměl k tomu, aby se postupně stával tím, čím byl už předem v jejich očích – vzdušným elfem, který žádné peníze nepotřebuje –, a věřil jsem, že mu dá také sílu zvítězit nad panikou, která se ho v poslední době zmocnila a strhávala ho ke dnu.

Spojení těch tří lidí mi připadalo tak šťastné, že jsem nevylučoval, že fantastický poklad skutečně najdou. Zdálo se mi dokonce, že si jejich hledání nějaký poklad přivolá, že jej přitáhne z hlubin země, ze záhadných sklepení nebo z kořenů baobabu, i v případě, že v této chvíli je jejich cesta jen spletí omylů a že dvojitý trojzubec, porcelánové sošky ani Bernetovy dětské příhody nemají s pokladem vůbec nic společného.

„Proč vlastně hledáte tu dívku?“ přerušila po chvíli Barbora mlčení a Andrea hned dodala: „Jste do ní zamilovaný?“

Zasmál jsem se. „Ale ne, já znám Violu jen z fotografie a z portrétu a jednou jsem slyšel její hlas. Hledám ji, protože jsem to slíbil jejímu otci. Anebo ještě spíš proto, že jsem zvědavý a chtěl bych rozluštit rébus, který přede mne osud najednou položil a který je možná podobný hádance, jakou se pokoušel celý život rozřešit Bernet.“

Ale pak mě napadlo, že to, co říkala Andrea, není tak směšné. Musel jsem si přiznat, že posedlost, s níž jsem se v posledních dnech věnoval hledání Violy, se přece jen alespoň trochu podobala lásce; kdyby tomu bylo jinak, sotva bych se zabýval tak dlouho někým, s kým jsem se nikdy nesetkal a o kom skoro nic nevím, sotva bych dobrovolně hrál komickou postavu, na jejíž roli jsem vůbec nebyl připraven a která byla něčím mezi Philem Marlowem a Heinrichem von Ofterdingen – k tomu by nestačila ani zvědavost, ani záliba v detektivkách a v luštění rébusů, ani soucit se starým nemocným pánem.

A tak jsem dívkám řekl: „Vlastně máte pravdu. Jsem do Violy trochu zamilovaný, i když ji vůbec neznám. Od začátku mě nesmírně přitahovala bytost, která uniká a zanechává za sebou jen mnohoznačné stopy; někdy mi připadá, jako by byla jen prázdným, černým místem, kolem kterého se bez ustání točí vír slov, obrazů, cizích tváří a osudů, venkovních a vnitřních prostorů, příběhů, myšlenek, tónů a hlavně bílých i barevných, denních i nočních světel. Taková fascinace je asi opravdu formou lásky, i když předtím, než jste se zeptaly, mě to nikdy nenapadlo.“

„Co z toho očarování podle vás zůstane, až Violu najdete?“ řekla Andrea.

„Nevím, o tom jsem nepřemýšlel. Já vlastně v hloubi duše nevěřím, že Violu najdu. Pro mne je zahalenou černou postavou uprostřed roje světel a neumím si představit, že by se někdy světla rozestoupila a já se jí mohl podívat do tváře.“

„Jestli Violu nenajdete, budete se moci utěšit aspoň tím, že jste cestou za ní viděl pěkný ohňostroj,“ řekla Barbora s úsměvem.

„V takovou útěchu nevěřím. Světla, která blikají a krouží kolem neviditelné Violy, jsou podezřelé bludičky, a dostávám docela strach, když myslím na to, kam by mě mohla zavést. Jsou to studená světla, přinášejí sice zvláštní štěstí, ale to je jen chladná horečka, která mrazí v krvi, neplodná extáze, která se uzavírá do vlastní slasti a ze které nic nevyroste. Tma by byla přívětivější než taková světla.“

„Nám ale přesto připadá, že vás osamělá světla lákají.“

„Ano, přitahují mě jako droga, nemůžu si pomoci. Bojím se, že bych jednou mohl žít jen mezi nimi, v zemi vzdáleného třpytu, že bych mohl kvůli nádherným světlům na obzoru úplně zapomenout na blízké tváře a na užitečné, ochotné věci. Někdy mi připadá, že při hledání Violy ztratím všechny ostatní lidi, že mé pátrání skončí naprostou samotou.“

„To je zvláštní, řekly bychom, že je to naopak. Nezdá se nám, že jste dřív žil příliš společenským životem, zatímco teď, když pátráte po Viole, se přece musíte setkávat s mnoha novými lidmi a poznávat jejich životy a jejich světy,“ řekla Barbora.

„Ano, ale při všech setkáních byl od počátku s námi přízrak Violy – a ten všechno infikuje neskutečností, má moc proměnit všechny tváře ve fantomy. Když vzpomínám na všechna ta setkání, splývají mi tváře lidí, s kterými jsem rozmlouval, s obrazy z jejich vyprávění a s postavami, které jsem vymyslel, když jsem se pokoušel rekonstruovat, co se s Violou stalo.“

„My jsme pro vás také fantomy?“ zeptala se trochu koketně Andrea.

Podíval jsem se na dívky a usmál se. V tu chvíli na nich nebylo opravdu nic neskutečného; a zvláštní bylo, že je před přízračností ochránila fantasknost jejich povah: takovou směs pošetilosti, naivity a moudrosti by asi ničí imaginace nedokázala vytvořit, ta mohla být jedině skutečná. Ale nebyl jsem si jist, že se už zítra ve vzpomínkách jejich tváře nepromění v bledé masky vznášející se ve tmě mezi ostatními maskami. O tom jsem však dívkám nic neřekl; neměl jsem pocit, že by jim na mně záleželo natolik, že by je nějak zvlášť trápilo, kdybych se na ně opravdu díval jako na přízraky.

Namísto odpovědi jsem řekl: „Pro vás noční světla asi také něco znamenají, když jste z nich udělaly téma maškarní slavnosti.“

„My máme noční světla rády a myslíme si, že se jich bojíte zbytečně; světla jsou čistá a nevinná,“ poučovala mě Barbora. „Řekla bych, že ten, kdo s nimi žije, se v jejich světě může naučit nezištné pozornosti a úctě k tomu, co se vymyká našemu světu a co se nedá nijak využít, a takové školení je docela dobré i pro vztah k blízkým věcem a tvářím. Zvolily jsme letos jako téma slavnosti světla noci, protože se nám zdálo, že to, co vane z nočních světel, je nějak příbuzné s tím, co se pro nás obě od dětství ozývalo na dně hudby a co obvykle nikdo z těch, kteří tvrdí, že milují hudbu, neslyší. Vlastně jsme si to plně uvědomily, až když jsme poznaly operu z Popelové ulice. Připadalo nám, že je to jediná hudba, která ví o prameni tónů, že její autor trápil hudbu chladem a monotónností, aby ji donutil vydat její nejstarší, nejtišší a nejzázračnější hlas.“

Andrea Barboru obdivně sledovala, byla pyšná na to, jak její přítelkyně umí za obě vyjádřit jejich společné pocity slovy. Ale Barbora mě nepřesvědčila a nezbavila úzkosti z toho, že mě pronásledování Violy zavede do nějakého chladného světa, z něhož se mi už nikdy nepodaří uniknout. Dívky ještě neznaly nebezpečí přílišné čistoty, na to byly asi příliš mladé, stejně jako byly příliš mladé na to, aby dokázaly být shovívavé k Bernetově únavě a jeho strachu.