43. kapitola Po představení

Chodil jsem zase mezi skupinkami masek, pil víno a poslouchal změť slov, která na mne ze všech stran doléhala. Slyšel jsem to, co jsem očekával.

Nejistý ženský hlas: „Hm, bylo to zajímavé.“

Upřímný ženský hlas: „Já téhle moderní hudbě moc nerozumím.“

Nasupený ženský hlas, pojící se kdovíproč s představou tuhého, vyzáblého těla: „Pořád jsi usínal, děláš mi jen ostudu.“

Spokojený mužský hlas: „Nepředstírej, že tebe to bavilo. A kromě toho mě v masce stejně nikdo nepoznal.“

Rozpačitý ženský hlas: „Ty jsi to pochopil?“

Sebejistý mužský hlas: „Jasně, byla to politická satira.“

Začínal jsem cítit, že už jsem dost opilý, trochu jsem se potácel, slova, která jsem slyšel, se pozvolna osvobozovala od významů a splývala do příjemného víru. A v něm jsem náhle zaslechl mužský hlas, který se lišil od všech jiných hlasů; zapomněl jsem na všechny ostatní zvuky, na všechna slova, která na zahradě zněla, i když ten hlas byl daleko, a já vůbec neslyšel, co říká. Doléhala ke mně jen melodie vět, ale mně bylo hned jasné, že ta melodie nějak souvisí s hudbou, která před chvílí dozněla na druhé straně domu, a se záhadou dvojitého trojzubce, věděl jsem, že ten hlas přichází ze světa, ve kterém zmizela Viola. Hlas se vynořoval z šumu a zase se nadlouho potápěl pod jeho hladinu a já se prodíral mezi maskami, abych našel ústa, ze kterých vychází; byl jsem zrovna v části zahrady, kde mě oslňovala světla reflektorů mezi černými a blikajícími siluetami hostů, které se míhaly sem a tam. V jednu chvíli se mi zdálo, že už se mi hlas nadobro ztratil, ale pak se najednou zase ozval, jen několik centimetrů od mého ucha; slyšel jsem, jak říká: „… snad jsme udělali chybu, snad měla kniha přece jen zůstat zavřená…“ Zdálo se mi, že smutek, který v těch slovech zněl, se rozlil po celé zahradě.

Nikdy předtím jsem ten hlas neslyšel, ale přesto jsem nepochyboval o tom, komu patří. Ihned jsem se podíval směrem, odkud, jak se mi zdálo, se slova ozývala. Ale kolem mne zrovna protékal proud masek směřující ke stolu, který zaměstnanci Bernetova domu přinesli na přední terasu a který byl pokrytý třpytivou ledovou tříští, na níž ležely kousky úhořů, mušle a sépie s roztaženými chapadélky. Bloudil jsem mezi maskami a přiopile jsem si znovu a znovu pro sebe polohlasně opakoval: „Vhlm Čj si přišel poslechnout své dílo! Vhlm Čj si přišel poslechnout své dílo!“ A také jsem věděl, že hlas mluví o Oranžové knize, o knize, jejíž stránky všichni zaplňovali svými sny. Chodil jsem mezi maskami a světly pln úzkosti, že jsem skladatelův hlas nadobro ztratil. Naštěstí jsem za chvíli zaslechl Čje znovu. Zdálo se, že odpovídá na něčí námitku; říkal tiše: „Ne, jistě toho nelituju. A přece musím pořád myslet na to, že by pro tebe bylo lepší, kdyby ses o ničem nedozvěděla.“

A pak jsem uslyšel hlas, který mu odpověděl, hlas, který se mi zaryl do mozku jako dlouhý a ostrý trn. Byl to dívčí hlas, tichý, svéhlavý, posmutnělý a zároveň trochu drsný. Hlas řekl: „Víš přece, že jsem předtím žila jako ve snu. Jak bych mohla litovat toho, že jsme po devatenácti letech zopakovali Tannhäuserovu slavnost. Teď už může přijít cokoliv…“

Byl jsem si v tu chvíli jist, že je to hlas Violy Jonášové. Vrhl jsem se mezi masky směrem, odkud snad přicházel Violin a Čjův hlas, ale asi jsem se zmýlil, dívčin hlas se náhle ozval kdesi za mými zády: „Všechno je v pořádku, nedělej si starosti. Tak to mělo být. Stačilo mi těch čtyřiadvacet hodin, které jsem strávila s Alexandrem; připadá mi teď, že jsem žila jen kvůli nim…“ Obrátil jsem se, přitom jsem se zapotácel a málem upadl, šel jsem za hlasem Violy, ale opět se přese mne přelila vlna šumu, neslyšel jsem už ani Violu, ani Čje. Znovu jsem zmateně bloudil mezi maskami, znovu jsem byl oslněn světly; pozoroval jsem oči v otvorech škrabošek, ozdobených hvězdami a oblaky, a říkal si, že se možná právě dívám do Violiných očí; kolem mne vířila přeludná světélka na kostýmech – neony, noční lucerny a barevná světla heren. O jaké Tannhäuserově slavnosti Viola mluvila? Kdo je, proboha, Alexandr? Čeho měla nebo neměla litovat? Copak se v celém mém pátrání bude donekonečna jen kupit jedna záhada na druhou? Začal jsem volat na škrabošky, které se přede mnou vynořovaly, Violino jméno, v oválných výřezech jsem viděl udivené pohledy, škrabošky mi uhýbaly, odplouvaly přede mnou do tmy. Vykřikovat Violino jméno zřejmě nebyl šťastný nápad; asi jsem tím Violu s Čjem vyplašil, protože už jsem od té chvíle jejich hlas nezaslechl.

Když jsem hledal Violu a Čje, objevovala se přede mnou neustále ruka s podnosem, na kterém stála jediná sklenka šampaňského. Zahradou procházelo několik číšníků, kteří nabízeli hostům pití; bylo mi divné, proč si tenhle tak oblíbil zrovna mne, ale byl už jsem příliš unavený a nechtělo se mi o tom přemýšlet. Několikrát jsem ruku odstrčil, ale nakonec jsem skleničku z podnosu přece jen vzal, abych se dotěrné ruky konečně zbavil. Pochopil jsem, že další hledání Violy a Čje je marné, a tak jsem zanechal pobíhání mezi maskami, opřel se o zeď domu a upíjel šampaňské.

Už se mi z alkoholu, víření látek, blikání světel, ze smíchu a šumu hlasů točila hlava; abych se trochu osvěžil, obešel jsem znovu dům a procházel se po trávníku v nejvzdálenější, zcela temné části zahrady. Z keřů, jež zahradu lemovaly, jsem slyšel vzdechy masek, které zhasly všechny své žárovky a oddávaly se tu milostným hrám; přemýšlel jsem, podle čeho si asi masky vybíraly mezi zakuklenými hosty své partnery. Cítil jsem pořád větší ospalost, a tak jsem se rozhodl, že už pojedu domů. Když jsem se vracel k osvětlené vile, uviděl jsem, že nad siluetu křovin na jednom místě vyčnívá špičatá střecha, která zřejmě patřila nějakému altánku. Ozývaly se odtud zvuky tlumené hádky. Když jsem přišel blíž, rozlišil jsem dva ženské a jeden mužský hlas.

Jedna z postav se pohnula, světlo vzdálené lampy se zalesklo na hladkých černých vlasech a osvítilo na chvíli bledý obličej. Poznal jsem, že je to Barbora; měla na sobě stále oblek, ve kterém vystupovala v opeře. Druhá dívka byla Andrea; také ona byla stále v kostýmu urbooceanologovy manželky. Tvář muže byla schovaná ve stínu, ale nepochyboval jsem o tom, že je to Bernet. Zvědavost na chvíli překonala touhu po spánku. Přikradl jsem se k altánku, posadil se na trávu a opřel se zády o strom.