12. kapitola Zvěd

„Už jsem nepokračoval v cestě do Dijonu; koupil jsem si za zbytek peněz jízdenku na vlak a vrátil se domů. Začal jsem malovat první obraz půl hodiny poté, co jsem odemkl dveře ateliéru; byl to obraz nádražní haly, kde okénka pokladen čas od času zarůstala neprostupnou džunglí. Pak přišly další obrazy, na kterých se stavby, věci a bytosti namalované francouzskými laky nečekaně zjevovaly v městských sceneriích a pak zase mizely; rostlina vyrůstající uprostřed prázdného náměstí, socha neznámé královny nebo velký krystal se rozplynuly a zůstala jen tichá ulice se zaparkovanými automobily, řada domů, počmáraný plot… Tvrdé aktivanty jsem používal jen při malování. Když jsem je zahříval na kahanu pod plátnem, neviditelné laky se proměňovaly v barvy; za nějaký čas se pak zase stávaly průhlednými; pak už jsem jejich objevení nechával na náhodě, na nepředvídatelné konstelaci měkkých aktivantů v ovzduší.

Zdálo se, že věcem a prostorům takové lehké poodhalení jejich myšlenek není proti mysli; opět na mne začaly mluvit. A řekly mi toho tolik, že jsem v té době ani nestačil zaznamenávat všechno, co mi sdělují. V červnu jsem ze svých nových prací uspořádal výstavu. Byl o ni docela slušný zájem, ale přinesla mi nakonec jen zklamání, protože se návštěvníci i kritici dívali na obrazy jen jako na technickou hříčku.

Asi týden po vernisáži zavolala Viola. Řekla mi do telefonu, že se také pokouší malovat a že ji zaujala má metoda, ráda by se o ní něco dozvěděla a vyzkoušela si ji. Nejdřív jsem ji odmítl, neměl jsem chuť bavit se o svých obrazech, a už vůbec ne s někým, pro koho jsou pravděpodobně jen jarmareční kuriozitou. Ale Viola se nedala odbýt; bylo zřejmé, že je rozhodnutá dostat se do mého ateliéru za každou cenu. Připadalo mi, že taková neústupnost nemůže být jen projevem rozmaru; během jejího naléhání jsem měl čím dál silnější pocit, že laky souvisejí s něčím, co je pro ni nesmírně důležité. Začal jsem být zvědavý, oč jí vlastně jde, a nakonec jsem ji pozval k sobě.

Ale její návštěva namísto toho, aby něco vysvětlila, ještě víc pro­hloubila můj zmatek. Ve dveřích se objevila hubená, nakrátko ostříhaná, zamračená dívka v tričku a ošoupaných kalhotách. Hádal bych jí sedmnáct let, i když tvrdila, že je jí dvaadvacet; to mohla, nebo nemusela být pravda, jako všechno, co mi říkala.“

Malíř se zadíval na dveře, asi v duchu opět uviděl Violu, jak vstupuje do ateliéru při své první návštěvě.

„Podrobně se mě vyptávala na vlastnosti a výrobu laků, na tvrdé a měkké aktivanty, zkoumala receptury. Od chvíle, kdy se u mne objevila, bylo jasné, že sama nikdy nedržela štětec v ruce a že všechno, co mi vykládala do telefonu o svém zájmu o malířství, byla jen záminka, aby se ke mně dostala. Když se jí to podařilo, už se o svém malování ani nezmínila, nenamáhala se, aby se chovala v souladu se svou původní lží. Jako by si byla jistá, že ji nevyhodím a že jí řeknu všechno, na co se mě zeptá – a v tom měla, bohužel, pravdu. Chodila ke mně každý den; mluvili jsme pořád o lacích nebo si prohlížela dokumentaci a dělala si výpisky.

Bylo zřejmé, že musela o lacích něco vědět ještě předtím, než se objevily na mé výstavě. Bylo to podivné – jak se mohla doslechnout o balíku, který mnoho let ležel na dně zásuvky v zapadlém městečku ve Francii a o kterém nic netušila ani nejbližší rodina člověka, který jej tam uschoval? A bylo skoro jisté, že balík s recepturami se octl ve skříni někdy v letech, kdy Viola byla ještě malé dítě, a že ho od té doby nikdo nevytáhl. Na druhé straně z toho, jak se mě vyptávala na vlastnosti laků, se dalo soudit, že dokumenty, které balík obsahoval, neznala anebo o nich někde získala jen povšechné vědomosti. A už vůbec jsem nedokázal uhodnout, co tak naléhavě potřebovala zjistit. Ale často jsem ji pozoroval, když studovala receptury, její soustředěný obličej, to, jak se jí třesou ruce, když obrací stránku; a zdálo se mi, že se úporně pokouší najít něco, co je pro ni nejdůležitější věcí v životě.“

„Nikdy jste se jí nezeptal, co hledá?“

„Ale ano, ze začátku jsem se na to ptal pořád. Viola jen opakovala: ‚Říkala jsem ti to přece, chtěla bych malovat podobné obrazy jako ty,‘ a přitom se ani nesnažila, aby to znělo aspoň trochu přesvědčivě. To mě nesmírně ponižovalo, připadalo mi, že se mi vysmívá, a měl jsem na ni vztek. Asi nedokážete pochopit, proč jsem ji nevyhodil…“

„Ale dokážu, to není zase tak složité. Prostě jste se do ní zamiloval.“

Malíř si povzdychl. „Máte samozřejmě pravdu. Byla to zvláštní láska. A bylo to to nejstrašnější, co jsem v životě zažil, horší než všechny krize mého malování. Nevím, jestli v mé lásce bylo víc touhy, nebo vzteku. A nezůstalo jen u vzteku; vztek, který jsem cítil, se měnil v nenávist. Vždycky když Viola odešla, jsem se třásl zuřivostí a pořád dokola si v duchu představoval, jak ji nepustím dovnitř, až se zítra ukáže ve dveřích, pořád jsem si opakoval, jaká slova jí řeknu. Ale takové představy byly jen ubohou slastí samoty. V hloubi duše jsem věděl, že budu šťastný, až se u mne Viola zase objeví. Přitom dodnes nechápu, z čeho se má posedlost sytila. Vlastně jsem o Viole vůbec nic nevěděl. Nikdy jsme nemluvili o ničem jiném než o lacích a jejich vlastnostech. Když jsem se ptal na její život, pokaždé mi něco roztržitě odpověděla a pokaždé to byla nějaká lež, kterou si v tom okamžiku vymyslela – a pak se hned vracela k lakům a jejich chemii.“

„To, že jste se do Violy zamiloval, možná souviselo právě s její tajemností; od pocitu záhadnosti nějaké ženy k lásce přece nebývá daleko, a některé ženy toho umějí docela dobře využívat.“

„Ano, jenže hubená dívka, která vypadala úplně všedně a celé dny mluvila jen o chemii, neodpovídala zrovna obrazu záhadné ženy, tak jak si ji lidé představují. Myslím, že většina mužů by si řekla, že pokud je tu nějaké tajemství, nestojí asi za to se jím zabývat.“

„Dal jste jí někdy najevo, že ji máte rád?“

„Dlouho ne. Nejdřív jsem čekal na nějaký vhodný okamžik, ale pak jsem si uvědomil, že nikdy žádný vhodný okamžik nenastane. Nejsem zase tak nesmělý, ale ve Violině chování jsem se nikdy nesetkal s žádným náznakem koketnosti nebo sebemenšího erotického zájmu, nikdy mezi námi nenastal okamžik sblížení. Zajímala ji jen chemie laků a aktivantů. Když jsem si představil lhostejný nebo otrávený pohled, jakým by pravděpodobně odpověděla na každé mé vyznání, ztratil jsem odvahu něco jí říkat a dál jsem tiše trpěl.“

„Všimla si toho, co prožíváte?“

„Určitě ano, a cítil jsem se kvůli tomu ještě víc trapně. Když mi zase jednou na otázku, proč ke mně vlastně chodí, opakovala hloupou lež o svém zájmu o malířství, když jsem si uvědomil, jak mě využívá a přitom jí ani nestojím za to, aby si kvůli mně vymyslela nějakou důvěryhodnější báchorku, už jsem to nevydržel, všechen vztek a všechna má nenávist, kterou jsem se dlouho snažil potlačit, najednou vytryskly, a já se rozmáchl, abych ji udeřil…“

Dominik se odmlčel. Cítil jsem se provinile, bylo mi líto, že opět probouzím zlé přízraky, které se mu pravděpodobně podařilo uspat teprve nedávno, a musel jsem se ptát, jestli bolest toho člověka není příliš velká cena za mé pátrání, které možná ani nemá žádný smysl. Ale teď už se stejně nedalo nic napravit.

„Neudeřil jsem ji,“ pokračoval po chvíli malíř, „jen jsem na ni začal křičet, že ji nesnáším, a pak jsem ji požádal, aby už ke mně nikdy nechodila; jestli u mne ještě zazvoní, neotevřu jí. Po celou tu dobu klidně stála a zkoumavě se na mne dívala. A mně se tou scénou vůbec neulevilo, bylo mi ještě hůř než předtím. Nechal jsem Violu být, ať zůstane, nebo odejde, lehl jsem si na postel a díval se z okna na mraky. Za chvíli jsem slyšel Violiny tiché kroky na parketách. Lehla si ke mně a beze slova mě objala.

Tak začal náš podivný vztah; nevím, jak bych ho měl nazvat. Viola nikdy nepředstírala nějaký cit ke mně. Oddávala se mi bez zábran a beze studu, kdykoliv jsem chtěl, ale nikdy mě k ničemu sama nevyzvala. A když jsme skončili, pokaždé se rychle oblékla, sedla si zase k dokumentaci a pokračovala ve svých výpiscích, občas se mě zeptala na nějaký technický problém. Myslím, že se jí milování se mnou neprotivilo, ale ani po něm zvlášť netoužila. Snad to měla být především odměna za služby, které jsem jí poskytoval. A já, namísto abych se uklidnil, jsem se cítil ještě víc ponížený, cítil jsem se jako ještě větší hlupák, ale teď už jsem vůbec nedokázal Viole říct, aby ke mně nechodila. Nakonec odešla sama; myslím, že hned potom, co v mém ateliéru získala to, co hledala.“