18. kapitola Mořská sasanka

„Povězte mi ještě něco o čerpadle,“ řekl jsem. Připadalo mi, že se Julie odpoutá od smutných vzpomínek na Violu, když bude mluvit o stroji.

„Řekla jsem, že jsem netušila, co na směsnou komoru čerpadla navazovalo. To ale není tak úplně pravda. Komora na plánku, který mi Viola dala, nahoře končila standardním uzávěrem; nad ním bylo prázdné místo. Ale list papíru, kterým byla zakrytá horní část původního nákresu, se zřejmě ve chvíli, kdy se k němu přiklopilo víko kopírky, trochu posunul; to stačilo k tomu, aby byl přece jen nepatrně vidět spodek té části stroje, která byla nahoře na komoru posazená. Přemýšlela jsem, co vlastně bylo na plánku v těch místech nakreslené, už v době, kdy ke mně chodila Viola, ale tenkrát jsme žily příběhy o fantastických květech a podzemních nestvůrách a mně se nechtělo zabývat tak nepatrnou stopou. Ale poté, co ode mne Viola odešla, jsem trávila dlouhé hodiny tím, že jsem pozorovala proužek, který nebyl vyšší než milimetr, a přemýšlela, čeho asi je fragmentem. Byl sice nepatrný, ale byl to jediný kousek zbytku soustrojí, který jsem mohla vidět. A pro mne bylo tehdy hodně důležité zjistit, jaké bylo nejbližší okolí čerpadla; doufala jsem totiž, že pak najdu nějaký další spoj, který mě zavede zase o kus dál, a že se tak nakonec dostanu až k Viole. Tenkrát se mi po ní moc stýskalo.“

Julie se zasnila, a tak jsem jí připomněl: „Pozorovala jste celé hodiny úzký proužek nad komorou čerpadla…“

„Uhodnout alespoň přibližně vzhled konstrukce nad čerpadlem bylo obtížné. Nápadné byly tři věci; za prvé: její spodek byl šrafovaný stejným způsobem jako hadice dole pod komorami – a dalo se předpokládat, že je tak šrafovaná celá horní konstrukce –; za druhé: obrysové linie na obou stranách konstrukce nebyly kolmé k uzávěru komory, ale tvořily mírně tupý úhel, asi tak sto stupňů; a za třetí: šrafování se v pravidelných intervalech zhušťovalo a rozvolňovalo. Z toho jsem musela vycházet.“

„Přiznám se, že bych asi nevěděl, co si s takovými pozorováními počít.“

„Usoudila jsem, že šrafování znamená, že konstrukce nad komorou je ze stejné, nebo alespoň podobné ohebné látky jako spodní hadice; tupé úhly prozrazují, že přinejmenším dolní část konstrukce má tvar komolého kužele stojícího na menší podstavě; zhuštěné šrafování je náznakem stínování a označuje pravidelně se opakující prohlubně či rýhy v plášti. To všechno dohromady mi dalo představu jakési rýhované roury z měkkého materiálu – z gumy nebo umělé hmoty –, rozšiřující se směrem vzhůru. Pak jsem si položila otázku, z jakého důvodu se potrubí rozšiřuje. Mohlo by to být třeba proto, že někde nahoře ústí do širšího otvoru. Ale ohebnost materiálu spolu s pravidelným rýhováním spíše vyvolávaly jinou představu: představu pružné hadice, jejíž rýhy se směrem vzhůru stále prohlubují, až se celý tvar jakoby rozpukne, rozdělí se do mnoha hadiček, jakýchsi chobotů, které stoupají vzhůru a patrně se zužují, přitom se následkem své váhy rozevírají – a právě tím dávají celku přibližný tvar obráceného komolého kužele. Říkám ‚přibližný‘, protože v horní části musí být obvod tělesa aspoň nepatrně konkávní. Nevěděla jsem ovšem, jak jsou trubice dlouhé. Pokud by byly kratší, směřovaly by celé vzhůru, asi jako květiny ve váze, a voda by z nich tryskala do výšky; ale když by jejich délka a váha přesáhly určitou mez, trubice by se v určitém místě ohnuly zpět, takže by celý útvar vypadal jako mořská sasanka. Přikláněla jsem se spíš k druhé va­riantě; voda tryskající vzhůru by dopadala zpátky na stroj a bylo by obtížné ji znovu zachycovat pro další zpracování, kdežto v případě, že by se konce trubic obracely dolů, by bylo snadné umístit pod ně nějaké kruhové korýtko, do kterého by voda padala. Jestli jsem se ve svém odhadu nemýlila, mohla by vypadat celá konstrukce i s čerpadlem nějak takhle.“

A Julie vzala z alpakového stojánku na stole čistý ubrousek, nakreslila na něj tužkou svislý obdélník, k jeho dolní straně přikreslila dvanáct různě dlouhých a všelijak zprohýbaných čar (to byla zřejmě směsná komora a hadice zakončené čerpadly) a k horní straně sasankovitý útvar z mnoha ohýbajících se chobotů. Kresba připomínala nejspíš nějaké mytické zvíře. I Julie z ní asi měla podobné pocity. Řekla: „Od počátku mi připadalo, že bych odhalila tajemství Violy, kdyby se mi podařilo rozluštit záhadu stroje. Ale řekněte sám – co si počít s tímhle fantomem?“

Díval jsem se na kresbu na ubrousku a říkal si, kolik takových přízraků se při mém pátrání ještě objeví. Pak jsem se zeptal: „Nezmiňovala se Viola někdy o proměnlivých lacích?“

„Ne, co by to mělo být?“

Nechtělo si mi před Julií mluvit o malíři, a tak jsem jen řekl: „Viola se zajímala o laky, které citlivě reagují na nepatrná množství různých látek ve vzduchu. Bylo by je také možné použít třeba jako detektoru odhalujícího skryté věci.“

Julie chvíli přemýšlela a pak řekla: „Myslíte, že chtěla jejich pomocí odhalit původ hlasu, který jsme slyšely v nočním tichu?“

Pokrčil jsem rameny. Najednou jsem měl všech záhad dost, zase jsem litoval, že jsem Jonášovi něco sliboval. Sedět doma a pracovat na novele mi teď připadalo jako neskonalé štěstí a vyčítal jsem si, že jsem se ho tak lehkomyslně zřekl. Ale když už jsem tu seděl s Julií, bylo třeba položit ještě jednu otázku. Vzal jsem tužku, která pořád ležela na stole, nakreslil jsem na ubrousek vedle Juliina obrázku čerpadla dvojitý trojzubec a zeptal se: „Viděla jste někdy tohle?“

„To je ornament, který měla Viola vytetovaný na břiše,“ řekla hned Julie.

„Zeptala jste se jí, co znamená?“

„Ano, ale odpověděla mi jako obvykle žertem. Řekla, že je to znamení tajné alchymistické společnosti. Ale mne pak napadla jiná věc, totiž že by mohlo docela dobře jít o schematické zobrazení čerpadla s vrchním nástavcem.“

Podíval jsem se na ubrousek; Julie měla pravdu, oba obrázky, které na něm byly namalované, se podobaly. Ramena dolního trojzubce by mohla představovat spodní trubice s čerpadly, prostřední část směsnou komoru a horní trojzubec sasankovitý trs trubic nad komorou. Co by pak představoval ležatý ovál?

„A ovál?“ řekl jsem a zvedl hlavu k Julii.

„Jestli je znak schématem čerpadla, musí ovál znázorňovat záhadnou nádrž, ze které stroj vyčerpává vodu.“

Bylo to tak. Díval jsem se na ovál a představil si hladinu podzemního jezera, pod kterou žije Godzilla. Panebože, dozvím se někdy, v jakém podivném prostoru se Viola ukrývá?

Zase jsme dlouho mlčeli, každý ponořený do svých myšlenek.

Pak Julie řekla: „Když bylo čerpadlo hotové, Viola pro ně přijela do dílen taxíkem. Byla to bílá dodávka, pamatuju se, že na její karoserii byl velký obrázek ledňáčka držícího v zobáku rybku. Viola mi řekla, že přijede ve čtyři hodiny odpoledne, ale přijela už ve dvě. Pak tvrdila, že musela změnit původní termín, protože jí do toho něco důležitého přišlo, ale já vím, že mi schválně udala jiný čas, abych neviděla, s kým přijede. Jenže jsem zrovna náhodou musela jít dolů do dílen, a tak jsme se tam setkaly. Poznala jsem, že jí to není příjemné. Já jsem se také necítila dobře. Připadalo mi, že čerpadlo je naše společné dítě, Viola byla jeho otcem a já matkou, obě jsme se těšily na jeho narození, čerpadlo nás spojovalo, tvořily jsme něco jako rodinu…“

„Maminka, tatínek a velké kovové děťátko…“

„Přesně tak, a teď se Viola objevila s cizím člověkem, odvážela naše dítě pryč a ani mi neřekla kam.“

„S kým přijela?“

„Z dodávky vystoupili dva muži. Jeden byl malý a kudrnatý, to byl určitě řidič taxíku. Druhý muž byl asi padesátiletý, s krátce přistřiženým prošedivělým plnovousem. Nakládali jsme čerpadlo společně, i když Viola nechtěla, abych jim pomáhala. Všimla jsem si přitom jemných rukou Violina známého; řekla bych, že to byly ruce pianisty nebo houslisty.“

„Představila vás?“

„To jsem od ní ani nečekala. Jenže zrovna když jsme dostali čerpadlo do dodávky, ozval se její mobil…“

Vida, zase telefon, pomyslel jsem si. Nebýt zrádných telefonů, neměl bych v tomhle případu vůbec žádné stopy.

„Viola zase odpovídala jen samé ‚Ano‘ a ‚Ne‘, ale jak byla z nečekaného setkání se mnou nervózní, v jednu chvíli řekla: ‚Ano, Čj stojí vedle mne‘ a podala mobil muži s šedivými vousy. Pak se zatvářila vylekaně; uvědomila si, že přede mnou vyslovila něco, co neměla.“

„Počkejte, co že to řekla?“

„Řekla něco, co znělo nejspíš jako ‚Čj‘, a myslela tím muže, s kterým přijela. Nevím, jestli to bylo jméno, přezdívka, povolání nebo hodnost…“

„A potom?“

„Muž s plnovousem vzal mobil, řekl do něho několik ‚Ano‘ a ‚Ne‘, vrátil ho Viole, pak všichni tři nastoupili a odjeli. Týden nato se mi Viola ztratila.“

„Pamatujete si, kolikátého to bylo?“

„Jistě, viděla jsem Violu naposledy patnáctého září ve tři hodiny ráno.“

„Její otec říkal, že od něho odešla v noci z šestnáctého na sedmnáctého září.“

Julie se podívala na hodinky a polekaně vyskočila. „Strašně jsem se zdržela, budu muset utíkat. Stejně už nevím nic, co bych vám ještě řekla. Jestli najdete Violu nebo jestli se o ní něco dozvíte, prosím, ozvěte se mi, nezapomeňte na mne.“

Pak už jsem ji viděl, jak utíká přes ulici. Objednal jsem si sklenici vína a chvíli se pokoušel nějak utřídit to, co jsem slyšel. Panoptikum se rozrostlo o další postavy: přibyl záhadný „Čj“, ptáčník, loutkář, Tannhäuser a stroj-fantom… Raději jsem zaplatil. Mladík si vzal peníze, ale pořád nade mnou stál, jako by mi chtěl něco říci a neodvažoval se. Pak se přece jen rozhodl, sklonil se ke mně, až se konečky dredů dotkly mé paže, a řekl: „Nezlobte se, že jsem vás poslouchal. Ale já znám člověka, který se jmenuje Čj. Tedy vlastně ho neznám osobně, ale vím, kdo to je. Čj není jeho pravé jméno, ale umělecký pseudonym.“

„Copak si někdo může dát tak strašný pseudonym?“

Zdálo se, že se číšník urazil. „Mně se náhodou líbí. Křestním jménem si říká Vhlm.“

„Ten člověk si dal pseudonym Vhlm Čj? A co je to za umělce? Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel.“

„To není jeho vina, ale vaše. Vhlm Čj je nejlepší současný hudební skladatel, jakého znám.“

„Máte pravdu, je to opravdu moje vina. Moc se v hudbě nevyznám. A ten pseudonym je nezvyklý, ale vlastně pěkný.“

Mladík vzal na vědomí mou omluvu a řekl shovívavě: „Nedělejte si nic z toho, že ho neznáte. Vhlma Čje bohužel neznají ani hudební kritici, ale to nic nemění na tom, že jeho skladby jsou tím nejzajímavějším, co se v hudbě v poslední době objevilo.“

„Určitě si od něho něco poslechnu. Nevíte snad také, kde bych ho mohl najít?“

„To nevím, ale kompakt s jeho skladbami si můžete koupit v Tam-tamu.“ A vysvětlil mi, že Tam-tam je obchod, kde se dají nakoupit kazety a kompakty s různou alternativní hudbou, a také mi prozradil, že sídlí na jednom nádraží na okraji města.

Večer jsem si na chvíli sedl k psacímu stolu a prohraboval se v popsaných papírech, ale brzy mi bylo jasné, že se na psaní novely nedokážu soustředit. Posadil jsem se do křesla, a abych nemusel myslet na trojzubec a Violu, vzal jsem do ruky knihu, kterou jsem začal číst před týdnem, ale v posledních dnech jsem na ni neměl čas. Bylo to Lovecraftovo Volání Cthulhu; otevřel jsem knihu na stránce, kde jsem ji založil tramvajovým lístkem, a začal číst: „Zdálo se, že jde o jakousi stvůru či symbol představující stvůru, takové podoby, kterou mohla zplodit pouze chorobná představivost. Pokud uvedu, že má poněkud výstřední fantazie ve vyobrazení poznávala zároveň chobotnici, draka a karikaturu lidské bytosti, nijak se nevzdálím duchu této věci. Groteskní a šupinaté tělo se zakrnělými křídly bylo zakončeno houbovitou hlavou s chapadly…“

Představil jsem si strašlivého Cthulhu a náhle se mi jeho podoba prolnula s obrazcem, který mě v posledních dnech pronásledoval, napadlo mě, že dvojitý trojzubec je vlastně primitivním zobrazením Lovecraftovy hrůzné bytosti přicházející z hvězd: jeho horní část je chobotnicí, kterou má obluda místo hlavy, vodorovná čára jsou zakrnělá křídla, dolní trojzubec zobrazuje nohy a ocas. A ovál? Ten jistě představuje otvor vedoucí do citadely předvěkého města R’lyehu, v níž Cthulhu spal, otvor, kterým se obluda jednoho dne vysoukala ven, do našeho světa…

Vzpomněl jsem si na podzemní nestvůru, která se mi pořád pletla do mého pátrání po Viole; najednou dostala tvar bytosti, o které psal Lovecraft. Co když jeho vyprávění není jen čirá fantazie, co když měl spisovatel opravdu přístup k tajnému vědění? Chtěla Viola vypátrat Cthulhu? Octla se v jeho spárech? Nachází se R’lyeh někde v hlubinách pod tímto městem? Byly to samozřejmě jen zmatené myšlenky, na jejichž zrodu se už podílel přicházející spánek, ale přesto jsem se nedokázal zbavit úzkosti…