31. kapitola Kamery nad branou

Architektura Bernetova domu vzbudila před časem dost velkou pozornost. Laikům se nelíbila, odborníci ji přijímali různě; někteří chválili formální čistotu domu, jiní mluvili o chladu a nehostinnosti. Podle mnohých byl dům neobyvatelný a z tónu, jakým o něm psali někteří novináři, jsem cítil úšklebek nad snobismem boháče, který obětuje pohodlí a pocit domova brilantní, ale strohé geometrické kráse. A protože se nepředpokládalo, že by tak bohatý člověk mohl mít nějaký umělecký vkus, došlo se k závěru, že si Bernet nechal postavit takový dům jen z potřeby působit na okolí a být obdivován. Jeden z novinářů se Bernetovi vysmíval, že z ješitné touhy vlastnit nejmodernější architekturu se uzavřel do asketického kláštera, kde vládne geometrie, kov a prázdno. Bernetovo vyjádření se nepodařilo získat. Bernet především, jak se zdá, není nikde k zastižení, nechodí na tenisové turnaje, na rauty s hvězdami populární hudby ani na dobročinné akce; a když se nějakému reportéru podaří někde ho dohonit, neodpovídá na žádné dotazy.

Z fotografií jsem si nedokázal udělat o domě příliš jasnou představu, a tak jsem byl docela zvědav, s čím se vlastně setkám. Zapamatoval jsem si alespoň, kde je třeba dům hledat: měl by se nacházet někde mezi vilkami, které v různých dobách vyrostly na vrcholku jednoho z kopců na okraji města. A tak jsem teď procházel kolem zanedbaných stavení s oprýskanou omítkou; u jejich zdí se tyčily hromady pomačkaných a zlámaných věcí a záhadných součástek; domky stály uprostřed zahrádek, kde mezi záhony rajčat marně čekaly na déšť smaltované vany s hustým tmavým roztokem na dně a se stěnami potaženými šedozeleným povlakem. Do vůně suché trávy a tlející vody se mísil pach benzinu, oleje a smažených řízků, ozývala se hudba z rádia, hlasy dětí a z kterési vzdálené zahrady monotónní bas benzinové sekačky, připomínající vrčení nějakého rozzlobeného zvířete.

Střecha Bernetova domu se vynořila v místech, kde ulice, po které jsem šel, náhle končila nad prudkým svahem. Přešel jsem vozovku, jejíž asfalt se mi mlaskavě lepil k podrážkám, a podíval se dolů: pod strání, porostlou travou a nízkými keři, se leskla ve slunci smyčka konečné tramvaje, po které právě bezhlesně klouzal miniaturní vůz, viděl jsem zadní strany činžáků a svítící beton dvorků, jež se vtěsnaly mezi domy a příkrý svah. Vzadu město slastně rozpouštělo své tuhé vertikály a horizontály v namodralém oparu, který na jednom místě propaloval ohnivý bod, asi vzdálené sklopené okno, odrážející sluneční svit. Odkudsi se ozýval uspávající zvuk pravidelně přerušovaného šustění; tiché hlasy, které stoupaly z města malátně se rozvalujícího dole pod kopcem, se do něho ukládaly jako drobné korálky padající na samet. Vozovka, která oddělovala poslední řadu vil od svahu, se kolem Bernetova sídla stáčela do oblouku; v jeho středu, přímo naproti vysoké bráně, se tyčilo pevné zábradlí, které zřejmě mělo ochránit nepozorné řidiče před pádem do propasti. Sedl jsem si na horké zábradlí, abych si prohlédl Bernetovo sídlo.

Za plotem z vysokých tyčí, zakončených hrozivými, stříbrně se lesknoucími špicemi, byl vidět pečlivě udržovaný trávník. Na mírné vyvýšenině stál světlý dům, který zabíral skoro celou šířku parcely, ale zdálo se, že za ním zahrada ještě pokračuje. Na přední stranu domu se z hladiny bazénu promítala světelná hra. V poloviční vzdálenosti mezi domem a branou se otáčel kropicí přístroj; pravidelné kmity clony, jež rozptylovala proud vody, vytvářely rytmický šustot, který jsem slyšel. Pomalé otáčení kovového ústí, z něhož tryskala voda, a mihotání světel na bílé fasádě byly jediné pohyby, které jsem na zahradě zaznamenal.

Na obou stranách brány byly ke špicím mříží namontovány kamery. Neuběhlo ještě ani čtvrt minuty od chvíle, kdy jsem se posadil na zábradlí, a jedna z kamer se ke mně pomalu otočila. Za chvíli ji následovala i druhá; zůstaly na mne civět jako hlavy nějakého velkého agresivního hmyzu z vědeckofantastického filmu. Upřený pohled dvou temných kyklopských očí ve mně vyvolával nepříjemný pocit.

Odtrhl jsem pohled od hypnotických očí kamer a začal si prohlížet dům. Působil dojmem, že jeho materiálem je nějaká nesmírně lehká látka. Dům tvořilo mnoho nízkých kvádrů, které vypadaly, jako by se vznášely ve vzduchu a jako by je závan větru složil do nahodilé sestavy, která se za chvíli může s novým zafoukáním větru změnit. Pocit lehkosti vyvolávalo jednak zdánlivě ledabylé navršení kvádrů – které ve skutečnosti muselo být dokonale promyšlené –, jednak to, že přední strany kvádrů byly celé ze skla. V jednom z článků o Bernetově domě jsem četl, že průhledné stěny se skládají ze skleněných panelů, které je možné buď otočit podél svislé osy, anebo všechny stáhnout ke straně; v tom případě se přední stěna zcela otevře. A skutečně jsem viděl, že v několika kvádrech skleněné stěny zmizely, takže se celá místnost stala jakousi krytou terasou. Některé z takto obnažených místností se chránily před sluncem a před pohledy zvenčí bílými záclonami, sahajícími od stropu až k podlaze. Když zafoukal vítr, kvádry se nerozlétly, ale záclony v místnostech beze skel se zvedly a zavlály do zahrady jako bělostné prapory.

Díval jsem se na dům asi půl hodiny a pořád jsem nedokázal říci, jestli se mi líbí nebo ne. Za branou se po celou tu dobu nikdo neobjevil, jen kropicí přístroj se pravidelně otáčel; ani kamery se už nehýbaly. Pak jsem si vzpomněl, že jsem nepřišel proto, abych si prohlížel Bernetovo sídlo, seskočil jsem ze zábradlí a vykročil směrem k bráně. Obě kamery se okamžitě pohnuly a bedlivě sledovaly, jak přecházím ulici – někdo mě zřejmě nespustil z očí po celou dobu, kdy jsem seděl na zábradlí. Zmáčkl jsem tlačítko na kovové desce, která byla proděravělá drobnými otvory, seřazenými do několika soustředných kruhů; na desce nebylo žádné jméno. Po chvíli jsem uslyšel hlasitý šum a pak nepříjemný mužský hlas, který se mě ptal, co chci. Řekl jsem, že potřebuju mluvit s panem Bernetem.

„Pan Bernet není doma,“ řekl hlas. Stačil jsem se ještě zeptat, kdy by mě mohl přijmout, a hlas odpověděl, že mě pan Bernet nepřijme. Pak hučení náhle přestalo; ještě dlouho jsem vztekle mačkal zvonek, ale už se neozval žádný zvuk.

Odcházel jsem pomalu podél vysokých mříží a díval se na bílé nedostupné stavení. Vteřinu předtím, než zmizelo za ozdobným keřem, který rostl v rohu zahrady, jsem uviděl, jak z hlavního vchodu domu vychází vysoký muž ve světlých letních šatech a v bílém klobouku a míří k bráně. Mohl by to být Bernet? Když se bílá postava přiblížila k mřížoví vchodu, obě křídla brány se nehlučně pootevřela, a když muž stál na chodníku, s tichým cvaknutím se za ním zase zavřela. Šel jsem schválně pomalu a ve chvíli, kdy mě muž míjel, jsem se mu podíval do tváře, skryté ve stínu široké krempy klobouku. Bernet to nebyl, ale opálený, hladce oholený obličej s živýma očima mi byl povědomý. Zastavil jsem se a přemýšlel, kde už jsem jej viděl – a najednou jsem si vzpomněl: bylo to na fotografii v jednom časopise, kde psali o Bernetově domě. Muž, jenž teď šel přede mnou po ulici a jehož bílé oblečení svítilo ve slunci, byl architekt, který dům navrhl. Scházel svižně ulicí, která dole končila u tramvajové smyčky. Rozeběhl jsem se za ním; nemyslel jsem v té chvíli ani na Berneta, ani na Violu, chtěl jsem jen využít setkání s architektem k tomu, abych se jej vyptal na jeho výtvor.

„Jsem rád, že jsem vás potkal,“ řekl jsem udýchaným hlasem, když jsem ho doběhl a vyrovnal s ním krok. „Právě jsem si půl hodiny prohlížel váš dům.“

Architekt se na mne podíval a usmál se. „To jste statečný muž,“ řekl. „Obávám se, že pro většinu lidí je obrovské utrpení dívat se na něj třeba jen minutu. Pořád ještě dostávám anonymní dopisy od obyvatel čtvrti, ve kterých mi hrozí, že si na mne počkají a zmlátí mě. Vy se zajímáte o architekturu?“

„Trochu ano, ale vlastně jsem nepřišel kvůli vaší stavbě. Potře­boval jsem se setkat s Bernetem, ale nepřijali mě.“

Architekt se zamračil a ještě více zrychlil krok. „Jestli si myslíte, že vám pomůžu dostat se dovnitř, tak se pletete,“ řekl chladně. Asi už měl s podobnou dotěrností své zkušenosti.

„Ale ne, opravdu mě nenapadlo vás k něčemu využívat. A dům mě tak zaujal, že jsem skoro zapomněl, proč jsem nahoru přišel,“ snažil jsem se architekta udobřit.

To ale nebylo tak snadné, architekt zůstával nedůvěřivý. „Proč se chcete dostat k Bernetovi? Chcete mu nabídnout nějaký úžasný obchod?“ vyptával se mě přísně. „Tak jděte raději jinam. Desítky takových pobíhají denně před plotem sem a tam a všichni hledají, kudy by vnikli dovnitř, nebo alespoň civí přes mříže na zahradu, jestli se někde neobjeví Bernet, aby na něj zavolali své skvělé nabídky.“

Teď jsem se rozzlobil i já. „Já žádné obchody nedělám a na Bernetovy kašlu,“ řekl jsem. „Potřeboval jsem s ním mluvit o soukromé záležitosti.“

Nezdálo se, že bych tím architekta přesvědčil. Chtěl jsem mu vyprávět o trojzubci a Violině zmizení, ale uvědomil jsem si, že je to tak nepravděpodobný příběh, že by mi asi nepomohl, abych se stal důvěryhodnějším. Architekt mi pořád dával najevo, že už se mnou nechce mluvit, zarytě mlčel a dělal svýma dlouhýma nohama tak obří kroky, že jsem mu nemohl stačit. Jak jsme scházeli točitou ulicí, vilky se zahradami zmizely; nahradily je šedé zdi činžáků, počmárané klikyháky sprejerů. Nenechal jsem se odbýt, klopýtal jsem za architektem, pořád jsem ale zůstával vzadu a musel ho dohánět. Dostal jsem na něj vztek a rozhodl jsem se, že si vyslechne příběh mého hledání za trest; ať si s ním počne, co chce.

A tak jsem na něj zezadu vykřikoval: „Hej, zpomalte, pane Uražený. Chcete vědět, proč potřebuju mluvit s Bernetem? Budu vám vyprávět krásný příběh. Na skládce se mi zabodl do nohy hrot nějaké věci, možná to byl nástroj, možná socha, možná velké písmeno, kdoví; za pár dní nato jsem uviděl ornament, který se proměňoval na obrazovce počítače a který měl v jedné fázi stejný tvar jako věc na skládce; dozvěděl jsem se, že úplně stejný znak se v určitých hodinách zjevuje na portrétu jisté Violy, dcery bývalého teoretika socialistického realismu, dnes restituenta a majitele vily; ten mi řekl, že jeho dcera před dvěma lety beze stopy zmizela; malíře, který její portrét maloval, jsem našel podle hrocha, snícího na střeše; malíř mi vypravoval o obraze, na kterém je namalovaný šílený vědec a který visí v hospodě na náměstí jednoho francouzského městečka, a o chemikovi, který po sobě zanechal nezvyklou recepturu. Jak se vám to líbí? To ještě není všechno. Setkal jsem se s ženou, která pro Violu projektovala čerpadlo, z jehož vršku vyrůstaly desítky hadic jako ramena mořské sasanky; také jsem mluvil s hudebním vydavatelem, který vydal kompakt s hudební skladbou jakéhosi Vhlma Čje, slyšel jste dobře, a ta byla tak tichá, že vlastně nebyla vůbec slyšet; ten samý večer mi ve vrátnici podniku, který vyrábí kancelářské stroje, vyprávěl vrátný příběh o jednom novoplatónském filosofovi z šestého století a jednom anglickém cestovateli z devatenáctého století. A s Bernetem jsem chtěl mluvit, protože se zdá, že by o zmizení Violy mohl něco vědět.“

Během mého vyprávění architekt zpomaloval krok, a tak ve chvíli, kdy jsem skončil, jsme zase šli vedle sebe. Podíval jsem se mu do tváře a viděl jsem, že už se zase usmívá. Zřejmě si uvědomil, že nikdo, kdo by se chtěl dostat k Bernetovi kvůli obchodním záležitostem, by si historku, kterou právě slyšel, nevymýšlel.

„Tak už se přece nezlobte,“ řekl mi, „a řekněte mi, o čem sní hroch na střeše.“

„Co já vím, patrně o rodném Nilu.“

„Samozřejmě, to mě mohlo napadnout. A ještě na něco bych se vás chtěl zeptat. Mluvil jste o jakémsi tvaru, s kterým jste se několikrát setkal. Mohl byste mi popsat, jak vlastně vypadal?“

Zastavil jsem se a začal jsem na zeď domu, přes rudou čmáranici neznámého sprejera, kreslit prstem imaginární dvojitý trojzubec. Nejdřív jsem nakreslil elipsu, pak dolní trojzubec a střední svislou čáru; když jsem se dostal k příčné čáře ve středu obrazce, položil architekt svůj ukazováček vedle mého a dokreslil zbývající horní polovinu obrazce sám. Chvíli jsme stáli a dívali se na počmáranou zeď, na které jsme oba viděli týž tvar.

„To jsem mohl předpokládat,“ zamumlal architekt pro sebe. Pak znovu vykročil; šel jsem vedle něho a nic neříkal, čekal jsem, až promluví sám. Blížili jsme se ke konečné tramvaje. U nástupiště čekal prázdný vůz s otevřenými dveřmi, za refýží stála dřevěná bouda s nápisem Občerstvení a vedle ní lavička, na které seděl zpocený řidič a pil kávu z kelímku.