3. kapitola Bistro v Brooklynu

Zdálo se mi, že teď zase přemýšlí Viola, jak by měla začít.

„Myslím, že všechno začalo ve Spojených státech,“ snažil jsem se jí pomoci.

„To je jeden ze začátků příběhu,“ přikývla Viola. „Ale máte pravdu, můžeme začít třeba v New Yorku.“ Vytáhla bosé nohy nahoru na polštář křesla, opřela se bradou o kolena a objala je rukama. „Zdá se, že víte, že jsem tam před dvěma lety na jaře byla na dovolené. Bydlela jsem v malém hotelu na Dvaadevadesáté ulici; první týden jsem strávila jen tím, že jsem chodila po Manhattanu a navštěvovala všechna místa, která doporučoval bedekr. Osmého dne jsem si řekla, že bych se mohla také podívat do jiných částí města, a tak jsem sedla na metro a vystoupila někde v Brooklynu, ani jsem dobře nevěděla, kde vlastně jsem. Prošla jsem podél několika dlouhých bloků domů z neomítnutých cihel, pak jsem nekonečně dlouho přecházela přes asfaltovou plochu parkoviště se stovkami automobilů a nakonec jsem uvázla v bludišti betonových nadjezdů a podjezdů. Když se mi konečně podařilo z betonového labyrintu uniknout, řekla jsem si, že poznávání nových částí města pro ten den stačí, a těšila se, jak se posadím do kavárny na MacDougal Street v Greenwich Village, kterou jsem si za těch pár dní stačila oblíbit a ve které jsem obvykle končila své denní cesty po městě. Byla jsem ráda, když jsem uviděla stanici nadzemní dráhy. Hned vedle stanice bylo malé bistro; měla jsem strašnou žízeň, a tak jsem vešla dovnitř. Chtěla jsem u pultu vestoje vypít limonádu a pak nasednout na nadzemku…“

Ano, a všechno dopadlo úplně jinak, pomyslel jsem si; a vzpomněl jsem si, že také já si před dvěma týdny jen chtěl zkrátit cestu tím, že přejdu přes jednu skládku.

„Octla jsem se v malé místnosti, kde posedávalo asi pět snědých mužů. Odkudsi se tiše ozývala karibská hudba, do které se mísily rozhovory ve španělštině, do stanice nadzemní dráhy zrovna vjížděl vlak a já slyšela, jak se přitom jemně rozdrnčelo okno…“

Viola se usmála a na chvíli zmlkla, protože právě v tu chvíli se i po kolejích před domem blížil vlak a také v pokoji se začala chvět všechna okna; drnčela, dokud jejich zvuky nezanikly v sílícím hlomozu vagonů; oknem přelétly zelenavé a žluté čmouhy jako hejno ryb prchajících před dravcem. Pak dunění utichalo, úplně na závěr se ještě znovu ozvalo tiché klepání skla. Když doznělo, Viola pokračovala: „Měla jsem takovou žízeň, že bych vypila sklenici naráz, ale když mi zbývalo pár posledních doušků, uslyšela jsem, že na mne někdo mluví anglicky. Překvapeně jsem odložila nedopitou sklenici a uviděla jsem, že vedle mne stojí menší muž v kostkované flanelové košili, s hustými šedými vlasy. Všimla jsem si jeho hranatého obličeje s hlubokými vráskami, který připomínal tvář amerického farmáře, už když jsem vešla do kavárny; muž seděl sám nad skleničkou a zamyšleně se díval z okna. Omlouval se mi tichým a mírným, trochu chraplavým hlasem, že mě ruší. Mluvil se silným přízvukem, který jsem v té chvíli pokládala za hispánský. A pak se mě zeptal, jestli nejsem Viola Jonášová.

Když jsem užasle přikývla, neznámý mi řekl, že se jmenuje Švarc a že uhodl, kdo jsem, protože se podivuhodně podobám své matce, kterou kdysi dobře znal. Uprostřed věty opustil angličtinu a začal mluvit česky. Prosila jsem ho, aby mi o matce vyprávěl, a vysvětlovala jsem mu, že o ní skoro nic nevím; otec o ní nikdy nemluví, protože se asi nerozešli v dobrém, a já sama jsem nikdy žádné její přátele nepoznala. Zdálo se mi, že váhá. Řekl, abych se dobře rozmyslela, jestli chci příběh o matce slyšet. Pak se možná hodně věcí v mém životě změní a on neví, jestli má právo měnit můj život. Z tónu jeho hlasu a z výrazu jeho tváře jsem pochopila, že musím jeho varování brát vážně, že se bojí něčeho, z čeho bych měla mít strach i já. Náhle mi bylo jasné: opravdu mi hrozí nebezpečí, že se v malém portorikánském bistru v Brooklynu rozplyne celý můj život, který byl do té chvíle docela spokojený, že se octnu v jiném, neznámém světě a pak už v něm snad budu muset žít navždycky. A současně jsem pocítila, jak mě ta mlhavá děsivá věc, která na mne čekala na okraji jeho pootevírajících se rtů, přitahuje a láká. Řekla jsem, že chci, aby mi všechno vyprávěl. Švarc mi už neodporoval, jen přikývl a řekl, že mě musel varovat, ale že mám právo dozvědět se příběh své matky. Posadili jsme se ke stolku u okna a muž z Brooklynu začal vyprávět…

Toho dne jsme seděli v bistru mnoho hodin, vracela jsem se na Manhattan přes temnou East River, na jejíž hladině se zrcadlila světla Brooklynského mostu, až pozdě v noci; a scházeli jsme se v portorikánském bistru u stanice nadzemní dráhy i v příštích dnech, vídali jsme se pravidelně každé odpoledne až do dne, kdy jsem se musela vrátit domů. Po všechny ty dny mi můj brooklynský známý vyprávěl staré příběhy, líčil děje, které se splétaly kolem postavy mé matky, o níž jsem do té doby nic nevěděla. Švarc měl pravdu; když jsem přiletěla nazpátek, vrátila jsem se do jiného města a do jiného domu. A co víc, příběh, který po mnoho let spal a jen někdy se několika pamětníkům ozval výkřikem ze sna, teď ožil a začal se znovu čile rozvíjet. Vztyčil hlavu jako dobře vyspaný had a dal se do hledání nové potravy.

Příběh, který jsem slyšela v brooklynském bistru, začal v polovině šedesátých let. Tehdy se v hospodách a kavárnách setkávala skupinka mladých lidí, kterým bylo většinou kolem dvaceti let, všichni začínali s psaním, malováním nebo skládáním hudby. Vedli dlouhé a vášnivé debaty o umění; a jednoho večera, když si všimli, že přes neustálé hádky se vlastně jejich nejdůležitější myšlenky navzájem podobají, se zrodil nápad vytvořit uměleckou skupinu.

Tehdy sice už nebyla zrovna doba na zakládání skupin, ale mladí lidé snad cítili nostalgii po atmosféře objevů a přátelství z počátku století, o níž s dojetím četli v knihách, a myšlenky, které kolem půlnoci zaznívaly v šedavém vzduchu kaváren, jim připadaly krásnější a cennější než tytéž myšlenky vyslovené v obývacím pokoji nebo na chodbě univerzity. Představovali si setkání umělecké skupiny nejspíš jako schůzky dobrodruhů, kteří se potkávají v místním lokále v nějaké poslední výspě civilizace v Amazonii; vyprávějí si tu – předtím než opět nadlouho zmizí v pralese – o tom, co prožili na svých osamělých cestách, o podivuhodných rostlinách, které uviděli, a o nebezpečných zvířatech, s kterými museli zápasit.

Švarc říkal, že mladým lidem tehdy připadalo, že v každém prostoru, do kterého vstupují, s věcí odpadávají stará jména a rozpadá se starý řád, který byl s těmi jmény spjatý, že se v každém okamžiku před nimi otvírá prales, že slyší jeho vábivý šum. Nikdo z nich se nevyznal v beztvarém pralese, který je lákal svým šumem, nikdo nevěděl, jak se v něm chovat, aby se neztratil, neznali jeho jedy, neuměli luštit jeho znamení a netušili ani, že je tu kromě dobrodružství čekají také dlouhé jednotvárné týdny prázdnoty a nudy, které bude třeba přečkat. Ale věřili, že jim k cestě postačí odhodlání a oddanost tajemství a že nebude trvat dlouho a začnou v pralese nacházet podivuhodné poklady.

Hned toho večera, kdy byla v jedné zakouřené hospodě na kraji města skupina ustavena, se také zrodil její název. Začali si říkat Labyrinthos a byli pyšní zejména na vznešeně znějící řeckou koncovku. Hlásili se k surrealismu, ale vlastně o něm skoro nic nevěděli, použili to slovo jako jméno pro hledání tajemství, kterému se chtěli oddat. Jako vzácné relikvie uchovávali předválečné překlady Iluminací, Nadji a Zpěvů Maldororových. Když se do nich po létech podívali, uvědomili si, že se ani nesnažili porozumět větám, které tu četli; byli sice každou z nich nadšeni, ale hlavně proto, že vkládali do jejich slov své vlastní nehotové myšlenky a rodící se obrazy.

Členem skupiny byl i můj otec. Byl o několik let starší než ostatní členové skupiny a byl od počátku uznáván jako její vůdce, v debatách se obvykle čekalo, až vysloví svůj názor.“

„Cože?“ řekl jsem užasle. „Jakub Jonáš hlavou surrealistické skupiny? To je ta nejfantastičtější věc, s jakou jsem se zatím v celé historii dvojitého trojzubce setkal.“

„A přece je to pravda,“ řekla Viola. „Můžu vám ukázat báseň v próze, kterou otec napsal v období Labyrinthu a kterou jsem v Brooklynu dostala od Švarce.“

A Viola opět seskočila z křesla, sklonila se k nejspodnější zásuvce psacího stolu a dlouho se v ní probírala; nakonec z ní vytáhla kus zažloutlého, nadvakrát složeného papíru a podala mi jej. Opatrně jsem papír rozkládal, aby se mi nerozpadl v ruce; když jsem jej rozevřel, uprostřed nepravidelných, špatně čitelných řádků napsaných na psacím stroji se rozevřel tmavý kříž prázdna. Četl jsem:

Když se konečně uskutečnilo to, co temně hrozilo od doby opilých povstání v zlatých a stříbrných říších, o nichž nemají historikové potuchy, když se krápníky z jeskyně na Antiparu rozpomněly na skvělý oheň Ninive a probodly růžová a modrá paraplíčka prodavaček květin na ranním nábřeží, bylo po nějaký čas možné otvory v těchto důmyslných dámských nástrojích spatřit slizké skalisko na nejjižnějším cípu Ohňové země, na něž sentimentální šupinaté nestvůry přenesly zámek La Coste, který jedné noci vyzvedly pomocí složitého kladkostroje vytvořeného z černých krajkových podvazků. V té době byly zdi zámku v některých dnech ze zeleného sametu, vonícího vzácným potem z podpaží marnotratných dcer, zatímco v jiných dnech bloudily stíny Justiny a Julietty, konečně se držící za ruce, z nichž se podle třetího axiomu mořské algebry (všude jinde než v hlubinách Mariánského příkopu bohužel už téměř nadobro zapomenuté) staly supí pařáty, mezi zdmi z ledových bledě růžových cihel, ve kterých zvídavý návštěvník, jenž do těchto míst čas od času zabloudil z deštivého Albionu či zasněženého Norska, mohl po chvíli důkladného zkoumání objevit vykuchaná mražená kuřata, zabalená do igelitu. Nestyďte se, má drahá, za to, že se ve vašich snech jejich uřezané hlavy s žalostně rozevřenými zobáčky objevují na levém dolním poli erbu bílého prince, jehož příchod ohlašují kameloti na nárožích každý večer už po celé století a jenž je snad jen dřevěným manekýnem ze zamčeného skladu obchodního domu, ne-li jakýmsi složitým mechanismem na způsob zubařského křesla. Je to dobré znamení pro nadcházející sezonu módních krejčí, někdy také špatné, ale kdo koneckonců může odlišit slastnou tichou hudbu našich neřestí od šelestění květů dosud neskutečných a už rozlévajících vůně, které zvolna rozleptávají mlčenlivá nádraží?

Během čtení se vetchý papír rozpadl na dvě poloviny. Složil jsem je a podal Viole. „Není to samozřejmě moc původní,“ řekl jsem, „a je to hodně křečovité, ale bylo by nespravedlivé se takovému psaní vysmívat. Bůhví, co by z něho za jiných okolností mohlo vyrůst. Třeba ten kladkostroj z dámských podvazků je docela zábavný nápad, i když to Jonáš možná jako legraci nemyslel. A obraz zámku postaveného z igelitových sáčků s mraženými kuřaty namísto cihel se mi také docela líbí; dovedu si představit, že tohle Jonáš neměl z knih, že někde v samoobsluze kupoval mražené kuře a zarazila jej zvláštní tvrdost zmrzlého těla v igelitu; připadlo mu podivné a zajímavé něco, co je pro ostatní lidi normální, běžnou zkušeností. Kdyby zůstal podobným zážitkům věrný, kdyby je vyhledával, pročišťoval a pokoušel se mezi nimi nacházet souvislosti, možná by dokázal jejich vyjádření časem oprostit od vyčtených obrazů a frází. A vůbec, i nepůvodní obrazy se mohou rodit z nejhlubších a nejpravdivějších prožitků, a kdo ví, co tenkrát Jonáš prožíval…“

„Můj známý z Brooklynu říkal něco podobného. A podle něho byly Jonášovy básně epigonské také proto, že byl nejvzdělanější ze skupiny a nejvíc toho znal. Je pravda, že Jonáš také toužil být vůdcem a svou touhu projevoval často dost nesnesitelným způsobem, ale Švarc jím za to nepohrdal; domníval se, že jeho panovačnost byla v té době snad jen pokřiveným výrazem správného tušení, že i nejradikálnější fantazie vyžaduje kázeň a nesnáší se s libovůlí. Švarc mi v Brooklynu říkal, že Jonáš tehdy dokázal vidět víc než druzí a ostatní členové to rozpoznávali i v jeho křečovitých obrazech; proto měl dlouho ve skupině autoritu, kterou občasné pokusy o vzpouru spíše stvrzovaly, než narušovaly. Švarc mohl sledovat Jonáše od samého počátku, protože také on byl stejně jako Jonáš členem skupiny od jejího založení; vstoupil do ní v době, kdy začínal na akademii studovat sochařství…“

„Počkejte, v polovině osmdesátých let emigroval Vga Ú a ten byl sochařem…“ Podíval jsem se na Violu tázavě.

„Ano, člověk, se kterým jsem se seznámila v Brooklynu, byl skutečně Vga Ú, ale v době, o které mluvím, si tak ještě neříkal – a když jsem ho potkala v New Yorku, už zase na jméno, které si dal v období Bílého trianglu, skoro zapomněl.“

„A ostatní členové Bílého trianglu?“

„Čj se také zúčastnil zakládající schůzky Labyrinthu v hospodě, ale ani on v té době ještě nepoužíval svůj pseudonym. Iui Nm se objevil až později – ale k němu se snad ještě dostaneme.“