8. kapitola Dvory

Vstal jsem brzy ráno a rozložil jsem na papírech s fragmenty novely plán města. Prohrabal jsem zásuvky psacího stolu a našel v jedné z nich poškrábané pravítko z průsvitné umělé hmoty, které jsem používal na základní škole. Vyhledal jsem na mapě ulici, kde jsem žil v dětství, určil přibližně místo, kde se nachází dům, ve kterém jsme bydleli, a označil je křížkem. Připomněl jsem si, že podle toho, co jsem viděl na obraze, by se záhadný ateliér měl nacházet přibližně dva kilometry východně od tohoto místa. Přiložil jsem levý okraj pravítka ke křížku tak, aby bylo rovnoběžné s dolním a horním okrajem mapy, a protože plán byl v měřítku 1 : 10 000, udělal jsem druhý křížek dvacet centimetrů napravo od prvního. Pak jsem pravítko odsunul a nakreslil kolem druhého křížku kruh o průměru asi dvou centimetrů – tak jsem si vyznačil oblast, kde bude třeba ateliér hledat. Podíval jsem se z okna; nad střechami byl vidět pruh jasného nebe bez jediného mráčku. Nemyslel jsem v tu chvíli příliš na Jonáše a Violu; těšil jsem se jen, že budu chodit po ulicích v době, kterou jsem v posledních letech trávil každý den prací. Uvědomil jsem si teď, že ranní město je pro mne neznámějším světem než cizí země.

Stíny střech se siluetami komínů a antén ještě sahaly vysoko na fasády protějších domů, nad nimi se po zdech rozlévalo čisté ranní světlo. Po půlhodině jsem přišel k betonovému můstku přes potok, za kterým se prostíralo území, kde by se měl podle mých výpočtů nacházet ateliér. Byl to svět chátrajících a zasněných domů, jež byly ověšeny štukovými ornamenty jako stará žena lacinými šperky, svět vratkých dřevěných ohrad, rozlehlých skladišť a proluk, v nichž zpoza zdí náhle vyplouvalo a oslňovalo mě nízké slunce. Začal jsem pátrat po ateliérovém okně; chodil jsem po ulicích se zakloněnou hlavou a díval se na nejvyšší patra domů. Protože mi obraz napověděl, že se ateliér může nacházet ve dvoře, zkoušel jsem kliky u domovních vchodů, a když nebylo zamčeno, vešel jsem dovnitř a prozkoumával prostory skryté uvnitř bloků.

Ale říkal jsem si, že pravděpodobnost, že objevím v této čtvrti ateliér, je asi tak velká jako pravděpodobnost, že se za nárožím některé ulice vynoří minaret. Vyčítal jsem si, že jsem tak věřil malířovu realismu; autor obrazu přece mohl vidět Snícího hrocha v jiném prostoru a v jiné době svého života a přenést ho na Violin portrét. Přesto jsem až do tří hodin prolézal dvory, viděl jsem desítky různých klepadel na koberce a desítky vraků automobilů, ale po ateliéru nebylo nikde ani stopy. Po pravdě řečeno jsem si v téhle čtvrti dílen a skladišť ani malířský ateliér nedovedl představit. Pak se ozval hlad; od včerejšího večera jsem nejedl, a tak jsem si řekl, že si najdu nějakou příjemnou hospodu, najím se a pak zavolám Jonášovi, že je mi to moc líto, ale nic jsem nenašel. Stejně mohl sotva očekávat něco jiného. Konečně jsem zahlédl štít hospody na konci jedné z ulic a pospíchal jsem k němu podél dlouhého bloku domů; když jsem míjel otevřená široká vrata, uviděl jsem za nimi tmavý průjezd, který vedl do hlubokého dvora. Řekl jsem si, že se tam ještě rychle podívám.

Když jsem prošel průjezdem, octl jsem se na okraji prostoru, který měl půdorys pravoúhlého trojúhelníka; překvapil mě tím, že byl ještě rozsáhlejší, než jsem si představoval venku na ulici. Odvěsny trojúhelníka tvořily dvě fronty činžáků, přeponou byl vysoký násep železniční trati, zarostlý neproniknutelným tmavým křovím. Celý prostor byl rozdělený na dvorky patřící jednotlivým domům, ale ty byly od sebe odděleny jen nízkými zídkami, jež bylo snadné překročit. Některé dvorky byly zalité asfaltem a stály na nich různé kůlny a garáže, jiné se obyvatelé domu pokoušeli proměnit v zahrádky, většinou s nevelkým úspěchem: z prašné šedé hlíny, z níž zřejmě letos ještě nevyrašila žádná tráva, vyrůstaly tu a tam keře bez listí, které se k nerozeznání podobaly rezavým zohýbaným kostrám jakýchsi strojů, jež se mezi nimi povalovaly. A podobná proměna v neživou věc proběhla i na náspu, kde černé chuchvalce křoví připomínaly spíš klubka nedbale smotaných kabelů nebo drátů.

Během těchto pozorování jsem se dostal do středu trojúhelníka. Zastavil jsem se a zvedl pohled, nechal jsem jej putovat po zdech. Šplhal po nich jako velký průsvitný pavouk, míjel tmavá okna, úzké balkony se starými krámy zabalenými do igelitu a se srolovanými koberci, opírajícími se o zeď. Otáčel jsem se za ním, až jsem nakonec stál čelem k zadní straně domu, jehož průjezdem jsem vešel do dvora. Nahoře cosi svítilo: na jednom místě okraje šikmé střechy byly šedivé tašky nahrazeny širokými skleněnými tabulemi, jejichž spodní konce se dotýkaly jiných, svislých skel. Skleněný přístřešek, na který jsem se díval, musel být buď skleníkem pěstitele exotických rostlin, anebo oknem malířského ateliéru.

A ještě silněji než odrazem slunečních paprsků zářila skleněná stěna příslibem pokračování příběhu, do kterého jsem vstoupil před několika dny na skládce. Zapomněl jsem na hlad a spěchal zpátky k domu, na jehož střeše svítil ateliér jako skleněná nebeská loď. Prodíral jsem se mezi kovovými a dřevěnými krámy, jež se všude kolem povalovaly a zachytávaly se mi ostrými výčnělky o nohavice; pospíchal jsem, jako by hrozilo, že se skleněná loď v nejbližší chvíli zvedne a uletí.

Z průjezdu vedla krátká chodba k světlému schodišti, vroubenému hladkým zábradlím; světlo přicházelo skleněnými dveřmi, které na každém odpočívadle vedly na malý balkon. V každých z těchto dveří se vždy znovu vynořily vrcholky domů; a pokaždé bylo ve skle dveří vidět více hřebenů střech, jako když ruka kouzelníka rozvírá balíček karet. Když jsem vystupoval k poslední plošince, vyplul v dálce nad střechami modravý hroch. Zdálo se, že jsem u cíle. Od poslední plošiny vedly do podkroví jen úzké schody, které se nahoře ztrácely v přítmí. Podle polohy střešního okna jsem odhadl dveře, které by měly vést do ateliéru. Na jmenovce ležel slabý proužek světla, přečetl jsem si v něm křestní jméno Dominik; příjmení už nebylo vidět. Ve tmě jsem nahmatal tlačítko zvonku a zmáčkl je. Zvonek se rozdrnčel na druhé straně dveří těsně u mé hlavy; připadalo mi, že jeho zvuk projel tichým domem jako ostrý hrot; v některém z nižších pater se rozštěkal pes.

Dlouho bylo ticho, pak se za dveřmi ozvalo šramocení. Dveře se otevřely; oslepilo mě prudké bílé světlo, v něm se rýsovala tmavá silueta. Když byly za chvíli mé oči zase schopny se dívat, uviděl jsem, že dveře vedou přímo do rozlehlé nečleněné místnosti; skoro celou protější stěnu a velkou část šikmého stropu tvořily skleněné tabule; světlo, které jimi pronikalo, se jasně lesklo i na parketách. Černá postava přede mnou pozvolna dostávala lidský obličej. A když byla tvář ve dveřích hotová, byl jsem příjemně překvapen; po Jonášově vyprávění o záhadných obrazech a tajuplných setkáních jsem se obával, že mi otevře nějaký mág, ale nepříliš vysoký, asi třicetiletý muž v plandavých pracovních kalhotách a ve staré košili potřísněné barvami, který přede mnou stál, vypadal spíš jako dělník, měl vážnou tvář s několika ostrými rýhami na čele a po stranách úst, které mi hned připomněly černou linii rozdělující věci na Violině portrétu.

Nepřipravil jsem si, co budu říkat, a tak jsem teď ve dveřích přemýšlel, jestli mám začít hrochem, zmizením Violy, proměňujícím se obrazem anebo zraněním na skládce; ani jeden z těch začátků za moc nestál. Nakonec jsem všechno nějak spletl dohromady; malíř se na mne zpočátku díval překvapeně, ale když jsem se zmínil o Viole, výraz údivu z jeho tváře zmizel. Řekl jsem si, že je to asi tím, že Violu zná a že se mu také objevovala v síti potrhaných a nepravděpodobných vztahů, a tak ví, že je postavou, o které není možné mluvit souvisle a od začátku. Během mého vyprávění mlčky pokynul směrem ke křeslu, které stálo u okna. Posadil jsem se na ně, malíř si přisunul stoličku, sedl si na ni a poslouchal.

A já Dominikovi vyprávěl o své cestě přes skládku, o návštěvě v grafickém studiu a v Jonášově vile, o tom, jak se Viola ztratila a jak se její otec zoufale snaží ji najít. Zatímco jsem mluvil, prohlížel jsem si místnost. V části, kde jsme seděli, stál u okna malířský stojan a starý dřevěný stůl, jehož desku pokrývaly stovky skvrn všech možných barev, o zeď se opíralo několik pláten napnutých v dřevěných rámech; všechny byly obrácené lícem ke stěně. Ve vzdálenějších částech místnosti odpočívaly v tichém světle bílá rozestlaná postel, krémová kredenc, bachratá lednička, jídelní stůl a skříň. Zdálo se, že místnost slouží zároveň jako ateliér, obývací pokoj, ložnice a kuchyně.

Když jsem skončil, malíř zamyšleně řekl: „Tak Viola zmizela. Vlastně jsem něco takového čekal. Trochu jsem ji znal, portrét, který visí ve vile, jsem opravdu maloval já. Ale obávám se, že jejímu otci nepomůžu. Nemám vůbec tušení, kde by mohla být. Už dlouho jsem ji neviděl, a po pravdě řečeno, nestojím o to, abych se s ní znovu setkal. Doufal jsem, že už o ní nikdy neuslyším.“

„Vy jste tedy nevěděl, že Viola zmizela?“ zeptal jsem se.

„Ne. Ale nepřekvapuje mě to. Už v době, kdy jsem se s ní stýkal, bylo zřejmé, že je na nějaké cestě, buď něco hledala, nebo před něčím utíkala, nebo oboje, nevím, nikdy mi o tom nic neřekla. Viola za mnou přišla, protože ode mne něco potřebovala, a když si to vzala, zase odešla.“

„Ale něco přece víte alespoň o obrazci na portrétu. Co znamená?“

„Je mi líto, ale nemám tušení.“

„Copak jste ho nemaloval vy?“

„To ano, ale nevím, jaký má význam.“

Viděl jsem, že s malířem bude těžká práce. „Když jste obrazec namaloval, snad aspoň můžete vysvětlit jeho podivné objevování a mizení,“ namítl jsem.

„To skutečně můžu, ale žádná záhada to není a nemyslím si, že by to mohlo nějak pomoci při hledání Violy.“

„Nevadí, pusťte se do toho. A víte co? Zkuste mi vyprávět všechno pěkně od začátku. Pak si přebereme, co z toho má nějaký význam a co ne.“

Malíř se chvíli zamyšleně díval do zdi, jako by si chtěl vybavit nějaké staré obrazy, na které už zapomněl, a pak začal vyprávět.