6. kapitola Mizící kniha

„Když jednou všichni čtyři seděli u Valerie a Švarc vyprávěl o svých nových sochách, vzpomněl si Pascal na jeden ze svých vynálezů, které chtěl uplatnit v rodinné továrně. Byly to průsvitné laky, které se pod vlivem různých okolností a na různě dlouhou dobu proměňovaly v různé barvy a pak se zase stávaly průhlednými – a Pascal navrhl Švarcovi, aby je použil na kolorování svých soch. Ale Švarce tenkrát zajímaly jiné věci, přemýšlel o trojrozměrných útvarech, které vzniknou tím, že se zmuchlají dvojrozměrné kresby, a představa sochy, na níž se objevují a zase mizí barvy, ho nelákala – tak Brisonovy magické barvy pronikly do výtvarného umění až o mnoho let později, když je začal na svých obrazech používat Dominik.

Zato Valerii to, co říkal Pascal, nesmírně zaujalo. Uvědomila si najednou, že Brisonův vynález odpovídá na cosi, co se v jejích textech už dávno tlačilo k tvaru; a nebýt této neočekávané odpovědi, snad by ani ten zdráhavý zrod nerozpoznala, nepovšimla by si obrazů, které se nacházely na nejrůznějších místech jejích próz, a které přesto ztvárnila stejná posedlost. Teď teprve si uvědomila, že se v jejích prózách stále znovu objevují motivy proměn písmen a jejich vyhasínání; jednou to byl motiv rukopisu knihy, jehož písmena se před očima autora pozvolna měnila v nesrozumitelné hieroglyfy – nejprve s nemocí písma bojoval, každý den přepisoval cizí znaky na původní písmena, ale pak se vzdal a smířeně pozoroval zrod nového, nesrozumitelného textu –, a podruhé třeba obraz dlouhé básně, kterou kdosi našel vyrytou do zamrzlé hladiny jezera a která roztála, než se k ní vrátil, aby si ji mohl zapsat… Valerie netušila, jaký je smysl těch obrazů, které se v nejrůznějších souvislostech tak naléhavě vynořovaly, a říkala si, že Pascalův vynález by jí mohl pomoci poznat, odkud vlastně přicházejí a co jí chtějí sdělit. A zároveň v její mysli začaly vyvstávat představy textů, které by o jejím snu už pouze nepojednávaly, ale samy by jej uskutečnily.

Valerie se zeptala Pascala na jeho laky a on jí podrobně vylíčil všechny jejich vlastnosti. Měl radost, že Valerie chce jeho vynález využít k novému dílu. Pascal se v době, kdy se poznal s Čjem a Úem, sám pokoušel psát, dokonce svým novým přátelům při schůzkách v kavárně přečetl několik básní; ale když poznal Valerii a slyšel ji předčítat její prózy, psaní nadlouho zanechal. Začal znovu až po Valeriině smrti; a psaní pro něj pak už vždy bylo jen vzpomínáním na Valerii… Ale to předbíhám. Pascal tedy pro Valerii připravil několik sad laků a příslušných tvrdých aktivantů. Valerie použila tvrdých aktivantů jen k tomu, aby se lak zviditelnil během psaní, zjevování textu ponechala na působení měkkých aktivantů, a tedy na náhodě, na okolnostech, které nikdy nebylo možné předem zcela určit – Dominik to ostatně při malování svých obrazů dělal podobně.

Psala nejdřív básně, v nichž se některé obrazy objevovaly, když svítilo slunce, jiné zase tehdy, když pršelo nebo sněžilo, básně, jejichž smysl byl zakořeněn v dojemné pomíjivosti písmen, která nejsou s to odolat živlům a závisí na počasí, dotýkal se plynutí toho nejjednoduššího času přítomnosti a čerpal z něho jemné síly zrodu a zániku… Potom napsala několik próz, ve kterých použila různých laků pro alternativní pokračování děje, takže hrdinové se setkávali nebo míjeli, umírali nebo se uzdravovali v závislosti na tom, jaké bylo při čtení počasí. Jejím třem přátelům se líbilo rozlévání vět do jiného času, než je jim přisuzován, jejich vsazování do jiných rytmů, než jsou rytmy řádky a stránky, měli rádi čekání na chvíli, kdy se zjeví písmo… Ale pro Valerii byly takové texty jen cvičením a hrou, jen zkušebním setkáním dvou různých časů – času čtení a času příběhu –, při kterém zkoumala jejich chování a vzájemné vztahy, byly jen přípravou na vlastní úkol, jehož obrysy se během psaní meteorologických próz začaly vynořovat.“

„Viděla jste někdy takový proměnlivý text?“

„Ne, ani z téhle skupiny textů se žádný nezachoval; snad je zničila sama Valerie, když v ní dozrála do konečného tvaru myšlenka mizící knihy.“

„Mizící knihy?“ Zdálo se, že se blížíme k jádru Violina příběhu.

„Ú vyprávěl, jak se jednou všichni čtyři sešli u Valerie; bylo to v prosinci sedmdesátého sedmého roku. Vzpomínal, že toho rána napadl první sníh; tehdy Valerie poprvé mluvila o knize, která by byla po nějaký čas čitelná a pak by jednoho dne zmizela, její písmena by se navždy propadla do papíru. Ú se domníval, že posledním podnětem Valeriina rozhodnutí napsat knihu, z níž by po čase zbyly jen bílé stránky, mohl být pohled z okna na věci mizící pod sněhem. Tři přátelé se Valerii její nápad dlouho snažili rozmluvit; nemohli se smířit s představou práce, která by už předem počítala s dobrovolným zničením svého výsledku; obdivovali Valeriiny prózy a myšlenka, že její nové dílo je ještě před svým zrodem odsouzené k tak krátkému životu, pro ně byla nesnesitelná. Ale ve Valerii představa mizící knihy vyvolávala zvláštní slast, která v té době řídila všechno její konání, a námitkám a prosbám přátel vůbec nevěnovala pozornost.

Valerie své posedlosti mizícím dílem zřejmě sama moc nerozuměla. Pokoušela se pochopit, jaký má vlastně její podivné úsilí smysl; a v těch dnech o jejím záměru často ve čtyřech debatovali dlouho do noci. Na počátku kdosi vyslovil domněnku, že předem naprogramované zničení písmen má významy slov osvobodit od látky, která je poutá ke skutečnosti, jež za moc nestála, a k době, s níž bylo nejlepší mít co nejméně společného. Ale Valerie vrtěla hlavou; ne, to určitě není ono; cítila, že její touha stvořit knihu, která by záhy zničila sebe samu, nevyrůstá z nepřátelství vůči skutečnosti – řekla, že největší prohrou by bylo, kdyby se za skutečnost měly prohlásit obrazy, které se z věcí, těl a krajin pokoušela zaranžovat moc. Na dně touhy stvořit mizící knihu viděla spíš přání zasadit život textu do půdy, ve které jsou slova nejkřehčí a nejsmrtelnější, nejzávislejší na náhodách, nejméně odolná vůči proudům, vírům a slepým ramenům času, do půdy, kde slova obývají prostor stejně pokorně jako věci, a čerpat z ní její jemné síly i za cenu krátkého života.

Zdálo se jí, že smysl se může zrodit a udržet pouze v živém čase věcí a bytostí, v čase, ve kterém má vše začátek a konec, a že se dílo musí podrobit jeho rytmům, projít všemi fázemi času, které vnímala jako komnaty zázračného zámku: kdo přijde do zámku času, říkala, musí pobývat v komnatě tušení, v komnatě zrodu, v komnatách přítomnosti, uvadání a rozkladu, v zešeřelé komnatě paměti s těžkými závěsy na oknech a v temné komnatě zapomínání a rozkladu tvarů v podzemí zámku – v komnatě, která je zároveň komnatou metamorfóz a nového zrodu, kdy přetrvávající dech zaniklého tvaru tiše pracuje na vzniku nových tvarů.

Tvrdila, že dílo může skutečně žít jen tehdy, když nevynechá žádný z úseků této cesty, když projde celým zámkem času. Valerie se v té době odtahovala od všech knih, i od těch, které dříve milovala; přestala vytahovat z polic knihovny svazky, jež donedávna denně otvírala. Vadila jí na nich pýcha, s jakou se snaží vystoupit z času; tvrdila, že cena, kterou díla zaplatila za pochybné vítězství nad časem, je příliš vysoká. Říkala, že myšlenka na budoucí trvání díla v neměnném tvaru dílo ničí už v době jeho vzniku, protože znemožňuje, aby se zrod napojil na jemné síly plynoucího času, které jediné jsou s to udělit dílu skutečný smysl, a sytil se jimi.

A tak když Valerie mluvila o konci knihy, myslela vlastně na její začátek a na to, co je ještě před začátkem: na prostor beztvarého víření sil, který dílu předchází, který mu vdechuje život a vkládá do něho záhadné poselství, magický smysl, jenž bude po zániku díla kolovat, vytvářet si nová těla a procházet přitom novými a novými proměnami; Valerie se domnívala, že blahodárné působení vířícího prostoru zabíjí myšlenka na neměnný, přetrvávající tvar díla. Snad to byla právě fascinace tímto prostorem, co bylo jádrem Valeriiny touhy po mizící knize…“

Nevydržel jsem to a přerušil jsem Violu, abych se jí zeptal na něco, na co jsem už delší dobu myslel: „To, co mi líčíte, jsou složité a snad důmyslné teorie, ale obávám se, že neodpovídají na jednu jednoduchou otázku: proč jsou ke zničení díla zapotřebí nějaké podivné laky? Nestačilo by napsat knihu nějakým úplně obyčejným způsobem a pak ji spálit?“

„Ú prý tuhle námitku před Valerií také vyslovil. Ale Valerii představa spálené knihy vůbec nelákala, říkala, že na jejím plánu je podstatné to, že kniha sama jako věc musí být zachována a že na jejích stránkách musí být text pořád nějakým způsobem přítomný i po svém zániku, i když jej nikdo už nebude moci přečíst. Pak zase Ú namítl, že by bylo možné knihu napsat prostě perem nebo na psacím stroji a pak text začernit. Ale ani to Valerii neuspokojovalo; říkala, že začerněné stránky by vyvolávaly představu, že něco chybí, představu ztráty, a soustřeďovaly by tak pozornost k minulému tvaru, dokonce by možná vedly k pokusům o jeho obnovení; Valerie chtěla, aby na konci zbyla bílá plocha, která bude vyjevovat, že nic neschází, že text je tam, kde teď má být, že žije ve fázi návratu k beztvarému a nové metamorfózy, ve fázi, která je stejně oprávněná a hodnotná jako fáze hotového tvaru…

To je ve stručnosti teorie mizící knihy, k níž Valerie dospěla po mnoha hodinách rozhovorů s přáteli. Ale Ú i Čj mi řekli, že takové myšlenky nikdy nebrali příliš vážně. Valerie potřebovala vysvětlení pro svou podivnou touhu, a tak vytvořila soustavu docela přijatelných a slušně skloubených myšlenek; to ale ještě neznamenalo, že musely mít s kořeny její touhy mnoho společného. Ú mi řekl, že možná šlo ve skutečnosti jen o temnou slast ze zániku, která ani žádné vysvětlování nepotřebovala.

Čj se zase domníval, že Valerie tušila, že už nebude žít dlouho, a chtěla pokořit smrt tím, že obrátí její navyklou hru a rozehraje své vlastní parodické drama, v němž přežije své dílo. Já sama jsem dlouho o Valeriině rozhodnutí zničit své dílo přemýšlela; také mně připadalo, že vyrostlo z předtuchy blízké smrti; nesouhlasila jsem ale s Čjem, že šlo o pokus učinit něco ještě smrtelnějším, než byla ona sama – myslím, že zničení díla mělo spíš být jakousi výzvou tváří v tvář smrti, Valerie chtěla ukázat, že se nebojí zániku, že mu dobrovolně vydává něco, na čem jí nesmírně záleží…“

„Anebo možná Valerie svým teoriím o životě díla v proměnách věřila přece jen víc, než se její přátelé domnívali, a ve chvíli, kdy cítila blízkost smrti, si řekla, že anonymní budoucnost v nekonečných proměnách je nejen bohatší a dobrodružnější, ale také jistější než budoucnost spojená s uchováním pevného tvaru.“

Viola pokrčila rameny. „Myslím, že hlavní důvod, proč se Valerie rozhodla zničit svou knihu, už zůstane navždycky záhadou. Od počátku však také hrál svou roli jeden vedlejší důvod, o němž nikdy nebylo žádného sporu. Zničení vlastního díla mělo být jakýmsi černým žertem, kterým Valerie odpovídala hlasu doby. Valerie mu nechtěla naslouchat, ale hlas doby na ni přesto doléhal alespoň obálkami ve výlohách knihkupectví, kolem kterých procházela, titulky na stránkách novin, do kterých jí v obchodě prodavač balil zeleninu, šlágrem, který hrálo rádio za zdí, obličeji chodců, v jejichž rysech se usazovala jedovatá šeď času. Valerie si řekla: když zakazují a ničí knihy, když tak usilují o zmizení textů, ať tedy mají, co chtějí, dám jim knihu s prázdnými stránkami, se stránkami, z nichž zmizel text a už se na nich nikdy neobjeví. Uvědomila si, že vůči takovému textu budou bezmocní, že zmizelý text nebudou nikdy moci zničit, vymazat nebo zcenzurovat, že se bude už navždycky chvět ve vzduchu, že se bude přelévat na stránky jiných knih, prosákne mezi řádky oficiálně vydávaných románů…

Později Švarce napadlo, že hlas doby ovlivnil její čin ještě jiným způsobem. Má matka prý nikdy nemluvila s pohrdáním o lidech, kteří tehdy věnovali všechny své síly shromažďování nicotného majetku, říkala o nich, že se brání proti zlu tím, že zmateně naplňují sen o budování domova, který je ve svém prameni čistý a který se jednou zase pročistí; ale přesto zničení toho, co pro ni bylo nejcennější, mohlo být gestem, kterým třeba nevědomky odpovídala na dobové orgie shánění a schraňování.“