5. kapitola Čtyři přátelé

„V té smutné době se přihodilo něco, co nikdo nečekal, stal se zázrak, o kterém po mnoho let věděli jen tři lidé… Valerie se jednoho podzimního odpoledne zeptala Čje a Úa, jestli by jim mohla přečíst několik krátkých textů, které napsala. A oba byli hned od první věty okouzleni, ohromeně naslouchali jazyku, který se sytil jak z fantaskních obrazů z počátků Labyrinthu, tak ze střízlivé magické věcnosti pozdního období. Ú si už nepamatoval ani jediné slovo z Valeriiných próz, ale ještě po létech si vybavoval, jak se vlny jejich jazyka zvedaly z ticha a prázdna, každá z nich se na svém vrcholu zformovala do nečekaných světelných obrazů, a když se obrazy zase začaly rozplývat, vmísily se do nové vlny, která se blížila a vzápětí se sama proměnila v nové obrazy…

Valerie pak psala, kdykoliv na to měla čas, a Navrátilovi a Švarcovi připadalo, že její jazyk je stále průsvitnější, že v každém z jejích slov jako v lampionu svítí čisté světlo, do kterého neproniklo nic ani ze špíny doby, ani z Valeriina zoufalství. Z těch textů se žádný nezachoval, nezůstal jediný fragment, jediná věta. Možná je zničila sama Valerie v době, kdy ji slastně omámila myšlenka smrtelnosti textů, možná je také spálil můj otec, když po matčině smrti získal celou její pozůstalost…

Tehdy se objevil Pascal Brison. Pascal byl o šest let mladší než Navrátil a Švarc a o rok mladší než Valerie. Jeho otec byl majitelem továrničky kdesi ve Francii a poslal ho sem, aby dohlédl na zavádění licenční výroby v jednom zdejším podniku. Pascal právě dokončil studium chemie; patřil k nejlepším žákům na univerzitě, ale také k těm, s kterými byly největší potíže. Každý měsíc se řešil nějaký jeho kázeňský přestupek – drzost vůči vyučujícímu, rvačka nebo noční opilecká výtržnost na koleji – a nebýt jeho výborného prospěchu, vyloučili by ho ze školy už před koncem druhého semestru. Pascal dokázal pít až do rána a jít rovnou z baru na zkoušku; někteří spolužáci se ho pokoušeli napodobovat, a všichni dopadli špatně. Byl také dobrý lyžař a vášnivý potápěč; každou zimu jezdil do Alp a každé letní prázdniny trávil na Karibských ostrovech – opustil laboratoře, studovny a bary a žil dva měsíce na žhavém pobřeží a v podmořském světě. Za dobu studií se třikrát nebo čtyřikrát zamiloval; každou z dívek zaplavil tolika dopisy, dary a květinami, že se u všech úžas a pocit polichocenosti brzy proměnily v lásku stejně prudkou, jako byla ta, kterou jim nabízel. Pascalova láska ale nikdy nevydržela déle než do prázdnin; když se vrátil z Karibiku, dívka, která se dva měsíce nemohla dočkat, až se s ním zase setká, zjistila, že si jí vůbec nevšímá.

Na univerzitě se předpokládalo, že se bude věnovat teoretickému výzkumu a rodinnou továrnu prodá anebo najme manažera, který by ji řídil. Rodiče na něj byli pyšní, ale také měli obavy, co se stane s podnikem, který rodina držela už sto padesát let. Zatím si Pascal vždycky o prázdninách mezi návratem z ostrovů a odjezdem na kolej udělal na továrnu čas; navrhl otci některá vylepšení provozu a také se mu zmínil o několika vynálezech, které si chce dát patentovat a které by mohly přinést zisk, o jakém se žádnému z dosavadních majitelů továrny ani nesnilo.

Otec z toho byl trochu zmatený; byl rád, že se Pascal nepřestává zajímat o rodinný podnik, ale zároveň novinky, které mu syn ohlašoval, v něm vyvolávaly úzkost a pocit nevolnosti a raději se na ně ani podrobně nevyptával. Nechtělo se mu měnit po desetiletí zaběhlý způsob výroby; celkem správně tušil, že je to právě neměnnost, co přitahuje zákazníky firmy, kteří si kupovali stejná mýdla a šampony ve stejných obalech jako jejich rodiče a prarodiče. Pascalův otec byl spokojený s tím, jak podnik žije uprostřed malého okruhu, jak z továrny vytéká poklidný, pomalý proud výrobků, rozlije se do drogerií ve městě a v okolních vesnicích a odtud do městských a venkovských domácností a jak se do továrny vrací stejně pomalý a mělký proud peněz. Poklidné proudění, které podnik zapojovalo do života kraje a chránilo ho před velkými mocemi světa, mu splývalo s představou štěstí. Ale když si vzpomněl na vynálezy, o kterých mluvil Pascal, utěšoval se tím, že i on sám měl dost plánů v době, kdy podnik přebíral po svém otci, ale starý poklidný rytmus továrny se pak ukázal mocnější než jeho snění; doufal, že s jeho synem to bude stejné a že i jej pohltí ospalé proudění výrobků a peněz jako doposud každého z majitelů.

Pascal oddaloval chvíli, kdy se bude muset rozhodnout mezi továrnou a vědeckým ústavem. Uvědomoval si, že nemá dost trpělivosti na to, aby se stal opravdovým badatelem, na druhé straně ho děsila představa poklidného života na malém městě a řízení továrny, kde se od doby Ludvíka Filipa vyrábí pořád stejné mýdlo. Pomalu kroužící proud výroby a obchodu, ve kterém se jeho otec slastně koupal celý život, vnímal jako zahnívající, nemocnou řeku. K tomu se v posledním ročníku na univerzitě přihodilo něco, co ho ještě víc znejistilo a co ho přivádělo do stavů zoufalství. Dostala se mu do rukou sbírka Holderlinových básní; Pascal se dříve o literaturu nijak zvlášť nezajímal a výbor z Holderlina začal číst jen proto, že v něm zahlédl báseň o Alpách, které miloval. A Pascal přečetl báseň o Alpách a pak další básně, četl o Řecku, o ostrovech, o Indu, o Švábsku a Gaskoňsku, o dřímajících Titánech, o bozích, kteří odešli a možná se vrátí, o géniích létajících nad vrcholky asijských pohoří, z jejichž výšin padají stříbrné potoky, o bezdomoví, laskavé zemi, mocném moři a zářícím éteru.

A cítil, že se pro něj proměnil celý svět a celý život. Zdálo se mu teď, že studium chemie byl omyl, který vznikl z toho, že špatně interpretoval hlas, jenž se odedávna v jeho nitru slabounce, ale naléhavě ozýval. Pascal najednou uviděl celý svůj dosavadní život v novém světle; zdálo se mu, že ve studiu chemie podvědomě hledal něco, co se mu teď najednou zjevilo ve své pravé podobě. Četba Holderlinových básní byla pro něj spletitým a neklidným dějem, ve kterém se slova navzájem přitahují a odmítají, působí na sebe, proměňují se působením jiných slov a vydávají ze sebe neočekávané účinky, spojují se do různých konstelací a zase se rozpadají, a připadalo mu, že teď konečně porozuměl svému zájmu o chemii, že chemické procesy ho vždy přitahovaly jen proto, že byly vzdáleným a zastřeným obrazem tohoto děje, že byly odleskem a šifrou poezie. Četl pak po nocích knihy mnoha jiných autorů; většina z nich ho zklamala, ale přece jen objevil ještě několik básníků a spisovatelů, u kterých se znovu dostavil pocit zázračné chemie. Byl rád, když ho po skončení školy otec požádal, aby zavedl licenční výrobu v cizí zemi. Odjezd oddálil nutnost rozhodnout se, čím se bude v budoucnosti zabývat; Pascal Brison doufal, že půl roku – tak dlouho tu měl zůstat – bude dost dlouhá doba na to, aby si všechno promyslel a rozhodl se.

Mezi mnoha Brisonovými talenty bylo také nezvyklé jazykové nadání, a tak už za tři měsíce mluvil česky tak dobře, že málokdo poznal, že je cizinec – stejně jako ho o mnoho let později na Naxu po několika měsících pokládali za Řeka. Oslovil jednou Švarce a Navrátila v kavárně, když slyšel, že mluví o jedné pasáži z Lautréamonta, kterou si zrovna četl předešlé noci. A ukázalo se, že autoři, které Čj a Ú milovali už od dob Labyrinthu, jsou stejní jako ti, na kterých se Pascal Brison učil základy chemie imaginace.

Často se pak spolu všichni tři setkávali; když Čj a Ú vstoupili do kavárny, rozhlíželi se už od dveří, jestli tu sedí Pascal, a měli radost, když uviděli, jak někde v koutě zvedá hlavu od knihy a mává na ně. Pro oba to byl nezvyklý zážitek – v té době byla gravitace, kterou na Čje a Úa působila Valerie a její svět, tak silná, že už nebyli s to se s nikým jiným přátelit, a dokonce ani stýkat. Pascal byl po dlouhé době prvním člověkem, o kterém oba mohli říci, že je jejich přítelem. A pak přišla chvíle, kdy ho přivedli k Valerii. Od té doby se u ní scházeli ve čtyřech.“

„Dominik mi vyprávěl o Brisonově synovci, s kterým se setkal ve Francii,“ řekl jsem. „Ale snad Pascal Brison nebyl Iui Nm? To už bychom měli celý Bílý triangl pohromadě.“

„Ano, později, když si Navrátil začal říkat Vhlm Čj a Švarc Vga Ú, stal se z Pascala Brisona Iui Nm…“

Už nebylo takové horko, otevřeným oknem pronikl do pokoje závan větru a rozvlnil listy na klavíru; jeden z nich se pomalým krouživým pohybem snesl na koberec. Na kovových konstrukcích tyčících se nad tratí se rozsvítily červené odlesky neviditelného slunce; v dálce se nad plání sbírala tma.