15. kapitola Tanec larev

Nechtěl jsem, abychom donekonečna probírali, co znamená dávný slib a v jaké míře smí být porušen; bál jsem se, že by takové úvahy mohly u Violy skončit lítostí, že mi vůbec něco říkala, a rozhodnutím mlčet. A tak jsem raději zase vrátil rozhovor zpátky k malíři.

„Dominikovi trvalo dlouho, než se vyrovnal s vaším zmizením…,“ řekl jsem.

„Ach, Dominik…,“ řekla Viola rozmrzele a narovnala se na křesle, jako kdyby byla loutkou, za jejíž provázky někdo zatáhl. „Dominik si myslel, že ho využívám, i když pořád nemohl přijít na to k čemu. Dovedu si představit, co si asi všechno vymyslel, měl na to dost fantazie. Já mu ale nemohla říct pravdu…“ Viola se zase začala obhajovat; zdálo se mi, že pokračuje v rozhovoru, který v pokoji u trati vede s lidmi, s nimiž se setkala a jimž ublížila.

„Nechodila jsem k Dominikovi jen kvůli recepturám; to byl úkol, který jsem musela splnit, ale přitom jsem se k němu těšila, alespoň zpočátku.“ Před kterým přízrakem se hájila? Před Dominikem, nebo před svou matkou? „Dominik měl tehdy zrovna jedno ze svých dobrých období, protože setkání s Pascalovými laky na nějaký čas vyřešilo jeho starý svár – než se zase všechno vrátilo do starých kolejí…“

„O jakém sváru mluvíte?“ zeptal jsem se.

„O sváru mezi odevzdaným pohledem, který nechává věci, tak jak jsou, a posedlostí věci neustále luštit, jako by to byly tajné hieroglyfy. V době, kdy jsme se seznámili, jsem měla ráda jeho klid; mnohokrát jsem ho celé hodiny pozorovala, když maloval své městské scenerie; vzpomínám, jak se štětec vznášel nad prázdným plátnem, přibližoval se a zase vzdaloval, hledal místo, kterého by se dotkl, a mně připadalo, že nejenom v Dominikově mysli, ale v celém jeho těle dochází k velké proměně, že vzpomínka na nějakou ohradu nebo slepou boční zeď domu se rozpukává a valí se z ní ven rytmický vír, který proniká do celého těla, probouzí v těle jeho dávné vzpomínky, sytí se jimi a pak se stahuje do prstů ruky, proudí do konečku štětce a proměňuje se přitom v linie a tvary. Myslím, že Valerie snila o podobné proměně věcí, když odsoudila svou knihu k tak krátkému životu…

A jaký to byl podivuhodný pocit, když jsme se objímali a já cítila, že v jeho těle pořád zůstávají rozpuštěné všechny městské krajiny a ozývají se v jeho dotecích, zdálo se mi, že se v nich vrací chvění utrženého plechu na staveništi, pohyb kusu igelitu po dlažbě, kývání keřů ve větru, pomalý, snový pohyb vlaku na vzdáleném viaduktu…

Ale pak se Dominik začal měnit. Pozorovala jsem jeho proměnu s úzkostí, netušila jsem, co se s ním děje, jaká podivná nemoc jej zachvacuje. Nevěděla jsem ještě, že se vrací choroba, kterou trpěl po celý život a která jen na čas ustoupila… Trvalo mi nějakou dobu, než jsem podstatu jeho nemoci pochopila a než mi došlo, do jakého ďábelského kola je Dominik vpletený, jak jeho choroba vyrůstá z nejlepšího zdraví a zdraví je pokračováním těch nejhorších krizí nemoci.“

„Vysvětlíte mi to trochu?“

„Dominik často mluvil o věrnosti věcem, věděl, že obraz – a je úplně jedno, jestli mu lidé budou říkat realistický, abstraktní nebo fantaskní – může vyrůst jen z takové věrnosti a ta že zase vyžaduje především trpělivost a klid. Vykládal mi mnohokrát, že věcem porozumí jen ten, kdo dokáže klidně pozorovat tvary a barvy, a ten, kdo pak trpělivě čeká, až se tvary rozpustí ve velkém jezeru paměti a zapomínání, jež se prostírá v hlubinách těla, až se tam spojí s jinými tvary a gesty, které sem klesly, a až začnou ve vodách jezera krystalizovat nové tvary – tvary, v nichž vystoupí na povrch staré, dříve nepřiznané sny věcí, jejich tajné vzpomínky, znepokojivá příbuzenství a dávné rytmy, které ztuhly do jejich stavby. A já jsem viděla, jak výborně takovou alchymii ve svých dobrých obdobích ovládal.

Jenže proud všeho toho, co se řinulo z věcí, se stával pořád mohutnějším; Dominik pozoroval, jak z věcí proudí jako láva stovky rozteklých příběhů vyprávějících o minulosti a budoucnosti věcí a stovky dosud nezformovaných světů, které byly v nitru věcí uzavřené – a ta záplava nakonec vždycky způsobila, že Dominik propadl panice. Na počátku byly mlhavé, nedokončené, napůl zrozené či napůl zaniklé obrazy, jež vytékaly z pootevírajících se věcí, úžasným divadlem a nezaslouženým darem; teď se najednou jejich plodná beztvarost stala trýznivou, neřešitelnou hádankou. Dominik zděšeně sledoval taneční víření mnoha bytostí, jež nikdy neopustily larvální stadium, a přitom jako mexický axolotl už rodily další bytosti, které zaplnily celý prostor, díval se s hnusem, jak beztvará hmota rodí další beztvaré bytosti ještě dříve, než se sama stačila zrodit; beztvarost zrodu se přestávala lišit od beztvarosti smrti, mrtvá těla bobtnala, splétala se v páchnoucích orgiích a rodila další mrtvá těla. Dominikovi se zdálo, že ho všechny ty tekuté vesmíry, které se valily ven z věcí, vyzývají, aby je rozluštil a převedl do tvaru, a přitom si uvědomoval, že nemůže za celý život poznat a vyjádřit ani malý zlomek jediného z nich. A já pozorovala, jak se jeho klid a jeho trpělivost proměňují v nesnesitelný neklid a neutišitelnou horečku…“

„A potom?“

„A potom se v tom smutném dramatu stalo to, co se muselo stát – věci před neklidným, úzkostným vědomím a netrpělivým pohledem opět zmlkly, uzavřely se do sebe a stáhly do svého nitra všechny obrazy, všechny světy. Tanec monster přestal, věci dostaly zase pevné obrysy, ale ty obrysy mlčely a kolem nich bylo prázdno; Dominik se propadl do čirého zoufalství, zoufalství po nějakém čase vyústilo do rezignace, z rezignace se postupně zase zrodil klid a v něm opět věci promluvily…“

„A začala další obrátka kola…“

Zdálo se mi, že Viola ve tmě přikývla. „Pascalovy laky vzbudily v Dominikovi naději, že se mu podaří z bludného kruhu uniknout, ale ve skutečnosti jen zrychlily jeho otáčení. Divím se, že se Dominik mohl domnívat, že zastaví ďábelský kruh své nemoci tak laciným eskamotérským trikem, že chemie může vyřešit jeho problém a zbaví ho strachu z beztvarých monster a trýznivé nutnosti volit mezi tím, co dostane tvar a vstoupí do viditelnosti, a tím, co zůstane beztvaré a neviditelné, mezi tím, na kterou otázku bude odpovídat a které otázky ponechá navždy bez odpovědi. Jak mohl nevědět, že tvar má cenu jen tehdy, když vystupuje z pozadí, kde se mihotají beztvaré vesmíry, jež byly kvůli zrodu jednoho tvaru odmítnuty a zůstanou navždy nezrozené?

Dominik se domníval, že Brisonovy laky budou lékem na jeho nemoc, ale já viděla, že vedou k jeho zkáze, protože mu nabízejí iluzi léčby. Vím, že jsem mu měla pomoci, ale já měla svůj úkol, který jsem musela splnit, a neměla jsem už sílu věnovat se ničemu jinému. Hnala jsem se v té době za textem Oranžové knihy jako figurka z počítačové hry a všechno, co mi překáželo v cestě, jsem skopla stranou. Dnes na dobu, kdy ve mně neviditelný román probudil zběsilé sobectví, kdy jsem nebrala ohledy na nikoho, myslím nerada; a už tehdy přicházely chvíle, kdy jsem se na chvíli zastavila v běhu, pocítila hrůzu z toho, co dělám, a zaplavil mě odpor k sobě samé. Ale ty chvíle trvaly jen krátce, za okamžik už jsem se zase rozběhla za Oranžovou knihou.

Říkala jsem si, že všechno napravím, až splním svůj úkol. Ale má cesta za Oranžovou knihou skončila už skoro před dvěma lety, a já od té doby pořád ještě nedělám nic jiného, než že odpočívám, odpočívám po strašlivém vyčerpání těch měsíců, kdy mnou bez přestávky cloumala horečka, která mě zachvátila v brooklynském bistru. Někdy se mi zdá, že už budu unavená do konce života. A nic z té hrůzy, nic z pocitů nevolnosti ze sebe samé, kterými jsem v době oživování Oranžové knihy neměla čas se zabývat, se neztratilo, všechno se ve mně hromadilo a uchovávalo a teď, když už je po všem, se to ozývá, vrací se to jako špatně strávený pokrm, teprve teď všechno naplno prožívám, každou noc se probouzím po dvou nebo třech hodinách spánku, převaluju se na posteli a promítám si své bezútěšné obrazy a pak usínám, až když se ostatní lidé probouzejí. Přemýšlím o všem pořád dokola, a nejhorší ze všeho je, že mi připadá, že jsem Valerii všechno zkazila: říkám si, že zvolila tak podivný způsob psaní textu proto, že nechtěla vytvořit knihu, ale drama, které se bude odehrávat v čase mnoha let – a já jsem v okamžiku vyvrcholení dramatu pošpinila její dílo svým sobectvím, poničila je tím, že jsem v jejím jménu ubližovala lidem…“

Její slova se měnila v nářek, pak se Viola odmlčela, protože za okny opět sílilo hučení; podíval jsem se ven do tmy, napadlo mě, že červená železniční světla vypadají jako světla lodi; měl jsem najednou pocit, že sedím v kajutě říčního parníku, který se s vypnutými motory nezadržitelně blíží k vodopádu. Opět se všemi okny přehnaly světelné čmouhy, na všech hladkých plochách v pokoji se promítl krátký divoký film. Chtěl jsem Violu odvést od zlých myšlenek, a tak jsem se jí zeptal, jestli se jí podařilo najít správný aktivant pro Pascalův deník. Viola se trochu uklidnila.

„Jak jsem řekla, odnášela jsem tajně z ateliéru vzorky různých aktivačních roztoků…,“ pokračovala ve svém vyprávění. „Vlastně je směšné, když říkám, že jsem to dělala tajně. Ze začátku to tak bylo, ale pak se zrodila moje a Dominikova hra na tajnost. Odlévala jsem v noci do svých lahviček vzorky tvrdých aktivantů a věděla jsem, že Dominik dělá, že spí, a přitom mě pozoruje přivřenýma očima… Ale nikdy se o tom nezmínil. Začal mě pokládat za nepřítele, kterého je třeba sledovat a neprozradit se přitom… Stala jsem se součástí nepřátelského beztvarého světa, který před ním skrýval svá tajemství, dával mu tisíce neřešitelných hádanek a ukládal mu tisíce neuskutečnitelných úkolů. Myslím, že mě v té době začal nenávidět.“

Vzpomněl jsem si na nepřátelství, které rozdělilo Čje, Úa a Nma a které snad Nm předjímal v libretu Medúz minulosti v příběhu Maria a Rufia. Pocítil jsem smutek. Jak je zvláštní, že z Valeriina čistého gesta vyvstalo tolik nenávisti… Trvala by pořád na svém snu o ztraceném díle, kdyby věděla, kolik bolesti a zloby se zrodí z prázdných stránek Oranžové knihy? Ale pak jsem pomyslel na smíření Úa s Nmem i Čjem a řekl si, že světlo, o kterém mluvila Viola, světlo, v němž vznikala Oranžová kniha, nemůže jen tak zhasnout.