17. kapitola Julie

„Vypravila jsem se tedy do Nerea. Když jsem vcházela do budovy, nevěděla jsem ještě, jestli se budu řídit Kulhánkovou radou a obrátím se zrovna na Julii; nadšené doporučování odborných schopností mladé ženy z úst stárnoucího osamělého muže neznělo moc věrohodně, obzvláště když se zakládalo jen na jednom rozhovoru během čekání na autobus. Ale pak jsem vstoupila do místnosti konstruktérů a uviděla jedinou ženu mezi muži; seděla blízko mě, a tak jsem mohla hned ode dveří pozorovat úsměv, s jakým se skláněla nad rýsovacím prknem a prohlížela si kružnice, čtverce a mnohoúhelníky narýsované tužkou na průsvitném papíru. Přemýšlela jsem, kde jsem se s takovým výrazem tváře setkala. A pak jsem si vzpomněla: jednou jsem viděla sběratele motýlů, jak si s podobným láskyplným úsměvem prohlíží své exempláře v zasklených skříňkách.

Juliina péče o geometrické tvary mě tak překvapila a okouzlila, že už jsem neváhala a šla přímo k ní. Během její práce na čerpadle jsme se spřátelily; prozradila jsem jí, jak mě překvapil pohled, jakým se dívá na čtverce, trojúhelníky a kružnice. Julie se smála, řekla mi, že měla odmalička ráda lehké a hladké věci; a geometrické tvary má nejraději ze všeho, protože jsou tím nejlehčím a nejhladším. Její pokoj byl opravdu plný hedvábných látek, závěsů, stuh a tenkých třásní, stačilo, aby trochu zafoukal průvan, a všechno tu povlávalo a chvělo se. Nerozuměla příliš tomu, proč lidé pokládají geometrii za smutnou a studenou říši; pro ni to byla příjemná zahrada a trojúhelníky, čtverce a kružnice byly květinami, které v ní rostly. Dokonce mi tvrdila, že každý geometrický obrazec má svou vlastní vůni. Jednou mi vyprávěla, jak byla fascinovaná, když v osmi letech někde poprvé uviděla konstruktéra, který pomocí kružítka a pravítka rýsoval tvary, jež byly ještě lehčí než nejjemnější látky a ještě hladší než nejhladší zrcadlo; od té doby věděla, čím chce být.“

„Ale ke konstruování strojů přece nestačí znalost geometrie,“ namítl jsem.

„Jistě, Julie také musela hodně vědět o fyzikálních a mechanických vlastnostech tvarů a musela na ně brát ohled, ale představovala si je jen jako jakési myšlenky a nálady útvarů geometrického světa. Moc ji nezajímalo, co vzejde z jejích výkresů; do nereovských dílen, kde podle nich vyráběli čerpadla, scházela, jen když musela; pokládala hmotné věci za jakési nezdárné potomky geometrických nákresů, kterými je lepší příliš se nechlubit.“

„Nebylo to proto, že se za její láskou ke geometrickým výkresům skrýval odpor ke skutečnosti?“ zeptal jsem se.

„Odpor ke skutečnosti? Ne, to jsou příliš silná slova. Ale je pravda, že se těžkých těl strojů, zapatlaných olejem a vazelínou, trochu štítila.“

Viola se na chvíli odmlčela, dívala se na svůj odraz ve skle. „V té době už jsem nemohla dál vydržet s Dominikem. Stala jsem se pro něj hieroglyfem, který je třeba v každé vteřině luštit, a zároveň nepřítelem, jehož každé hnutí je třeba bedlivě sledovat. S Julií to bylo jiné. Julie se dotýkala mého tajemství lehce jako svých hedvábných látek a svých kružnic a obdélníků; to, že neznala smysl mnoha věcí, které jsem dělala, pro ni nebylo nedostatkem – stejně jako nebylo nedostatkem jejích výkresů, že postrádají tíhu a třetí rozměr.“

„S tím nemohu souhlasit,“ přerušil jsem Violu. „Julie mi vyprávěla, že na vás často vyzvídala, k čemu má čerpadlo sloužit, a také se mi svěřila, že pořád přemýšlela o strojích, do kterých by se hodil fragment čerpadla, a o světech, do kterých by takové stroje mohly patřit.“

„Ano, Julie se mě vyptávala na účel čerpadla a já jí něco odpovídala, ale to byly jen naše hry, kterými jsme se bavily. Jsem si jista, že Julie řešení záhady čerpadla ve skutečnosti netoužila znát; bála se, že řešení by naše hry představ a obrazů zatížilo nějakou fádní skutečností; ta by jí určitě byla stejně nepříjemná jako těžké a zapáchající stroje, jež v nereovských dílnách parazitovaly na Juliiných nákresech a předstíraly dokonce, že jsou cílem jejich motýlího života.“

Ale Viola mě tentokrát příliš nepřesvědčila. Měl jsem podezření, že si tímhle způsobem vykládala Juliino chování, protože to tak pro ni bylo nejjednodušší – a jí na cestě za textem Oranžové knihy už nezbývalo dost energie k tomu, aby mohla řešit ještě nějaké další složité otázky. Ve hrách, které spolu Julie a Viola hrály, byla cítit příliš silně Juliina bolest z toho, že se jí Viola ztrácí v neznámém světě, do něhož Julie nemá přístup, a tušení, že v něm její přítelkyně jednou zmizí nadobro. Ale bylo také dobře možné, že to, co Viola říká, byla pravda v době, kdy se s Julií přátelily, a že se lehké hry s obrazy proměnily ve stesk a zoufalství, až když Viola svou přítelkyni opustila.

„V Nereu tedy nejdřív Julie zpracovala na základě Nmových nárysů detailní schéma; podle něho se pak v nereovských dílnách vyrábělo čerpadlo. My jsme mezitím s Kulhánkem a Čjem opravovali zbývající části stroje. Nemohla jsem Julii prozradit, že čerpadlo, na němž pracovala, je určeno pro podzemní jeskyni, která se skrývá padesát metrů od domu, kde bydlí. A tak jsem denně přicházela k Julii od Kulhánka a byla jsem ještě cítit vazelínou a olejem…“

„To asi muselo Julii, která neměla ráda stroje, dost vadit…“

„Je to zvláštní, ale Julie měla vůni technického oleje, smíšenou s vůní parfému, ráda. Asi jí připadalo, že proměna mastné a lepkavé skutečnosti v netělesný pach je podobným triumfem lehkosti nad tíží jako proměna těžkého mechanismu v jemné čáry na pauzovacím papíru… V době, kdy bylo konečně čerpadlo hotové, jsem se už znala s Juliinými rodiči, a tak jsem se bála, že by mě mohli vidět, jak čerpadlo vykládáme pár desítek metrů od jejich domu. Proto jsme je s Čjem nejdřív odvezli sem, nechali je tu ležet na dvoře a teprve po půlnoci jsme si objednali jiný taxík a převezli je ke Kulhánkovi. Ani jsme nejeli domů, trochu jsme se prospali na podlaze na dekách, které nám Kulhánek přinesl, a už v šest ráno jsme čerpadlo zapouštěli do otvoru v podlaze.

V té době už Julie cítila, že ji opouštím – protože já ji nakonec opustila stejně jako Dominika. Dominika jsem nechala být, protože mě jeho tázavé a vyčítavé pohledy čím dál víc dráždily. S Julií to bylo jiné, bylo mi s ní dobře; když jsme byly spolu, dokonce jsem někdy přestávala myslet na Oranžovou knihu. Cítila jsem pokušení zůstat s ní, zapomenout na všechny smutné historie ze sedmdesátých a osmdesátých let a nechat Valeriin text dál spát. Ale pak zase přicházely okamžiky, kdy jsem se děsila toho, jak strašná by byla zrada, kdybych román o Alexandrovi ponechala zakletý na bílých stránkách; říkala jsem si, že zrada je už to, že teď se věnuju něčemu jinému, že tolik myslím na někoho jiného než na Valerii, a bylo mi čím dál jasnější, že budu muset od Julie odejít. Julie se pořád jen usmívala, ale pro mne vše bylo o to horší a o to víc jsem potřebovala utéct.

Julie mě nikdy neprosila, abych s ní zůstala, ale zrovna večer toho dne, kdy jsme instalovali nové čerpadlo, poprvé nedokázala zakrýt svůj smutek. Telefonovala mi a já brala ve stejné ulici, za několika zahradami a ploty, mobil do ruky, ušpiněné od oleje; Julie se se mnou snažila mluvit klidně a vesele, ale pak to najednou nevydržela a rozplakala se. Vypnula hned mobil, ale těch několik vzlyků, které jsem zaslechla, mi stačilo. Rozeběhla jsem se za ní a za chvíli už jsem zvonila u jejích dveří; Julie se mě neptala, jak jsem se ve vile mohla tak rychle objevit.

Tu noc jsem zůstala u ní, ale nemohla jsem spát, pořád jsem myslela na to, jestli se Čjovi a Kulhánkovi podařilo uvést čerpadlo do chodu. Ležela jsem v posteli s otevřenýma očima, naslouchala nočním zvukům a snažila se mezi nimi rozpoznat hlas čerpadla. Ani Julie moc nespala; byla šťastná, když jsem se u ní objevila, ale asi tušila, že se vidíme naposledy. Někdy ve tři hodiny ráno se mi zdálo, že jsem konečně zaslechla tichounké bzučení Kulhánkova stroje. Posadila jsem se na posteli a poslouchala jsem. V tu chvíli jsem si všimla, že se na mne Julie dívá; něco mi chtěla říct, a já ji dost hrubě okřikla, aby byla zticha. Dodnes mě to mrzí.“