35. kapitola Cesta do Garmisch-Partenkirchenu

„Říkal jsem, že Bernet nakupoval drahokamy a šperky. Najal si znalce, který obcházel starožitnictví ve městě a fotografoval pro něj náhrdelníky, brože a náramky, které by ho mohly zajímat. Vloni v březnu Bernetovi předložil fotografii briliantového náramku. Jiskřící náramek ležel v kazetě vystlané červeným sametem; nalevo od kazety stála sklenice z broušeného skla, napravo zrcadlo v pseudorokokovém pozlaceném rámu. Když si Bernet prohlížel náhrdelník, jeho pohled náhodou sjel k zrcadlu. Na poškrábaném, napůl osleplém povrchu se nezřetelně odrážela věc, která stála vedle zrcadla, ale nevešla se už na fotografii. Byla to zřejmě soška, či spíše miniaturní sousoší. V zrcadle byla vidět jen jeho část; Bernetovi nějaký čas trvalo, než barevné skvrny oddělil od škrábanců na zrcadle a než si je sestavil do podoby muže v klobouku a béžovém baloňáku, který kamsi pospíchá s aktovkou v ruce.

Za chvíli si uvědomil, že malá skulptura je pravděpodobně vytvořena ze dvou materiálů. Postava pána v klobouku byla zřejmě z porcelánu, porcelánový byl také chodník, po němž muž kráčel, a zeď domu, který míjel. Ve zdi byly dveře nějakého obchodu a kus výlohy; dveře a výloha byly pravděpodobně udělané ze dvou malých tabulek skla, které byly vsazeny do porcelánu. Zdálo se, že za skleněnými dveřmi je další postava nebo postavy. Ty byly ještě méně zřetelné než muž v baloňáku, protože je kromě rýh a odlesků na zrcadle ještě překryl lesk na skle, za kterým stály.

Bernet si vzpomněl na film Zvětšenina a řekl si, že by se z fotografie snad dalo získat víc, než na první pohled nabízí. Neměl sice zvětšovací přístroj, ale rozběhl se po domě hledat lupu. V tu chvíli nedokázal říct, jaký objev vlastně čeká; zachvátilo ho vzrušení, kterému sám nerozuměl. Zrovna se rozezvučel telefon, ale Bernet ho nechal zvonit, vytahoval zásuvky a přehrabával je – až v jedné z nich konečně našel silnou lupu.

Pomocí lupy objevil za skleněnými dveřmi uvnitř obchodu postavu nahé ženy bojující s dráčkem, který se před ní vztekle vztyčoval na zadních nohách a otvíral tlamu s ostrými zuby. Žena mířila na dračí tlamu mečem, který držela v pravé ruce, a zároveň se chránila štítem, který pevně svírala v levé ruce. Měla světlou pleť a vlnité zrzavé vlasy, které jí sahaly až do poloviny stehen; nestvůra byla pokrytá smaragdově zelenými šupinami. Obě barvy se opakovaly ve výzdobě vnější strany štítu, kterou tvořil tmavozelený znak v oranžovém poli. Myslím, že jste uhodl, jak znak vypadal. Bernet jej tenkrát viděl poprvé; pak se s ním setkal ještě dvakrát, ale k tomu se dostaneme později.

Bernet si okamžitě vzpomněl na zprávu o pokladu. Už léta na ni nemyslel, ale pořád ji ještě uměl nazpaměť. Zaměřil lupu na výlohu obchodu vedle dveří; v zrcadle byla bohužel vidět jen její malá část. Bernet tu uviděl okraje tří polic. Po chvíli soustředěného pozorování se šedavá skvrna na nejvyšší polici proměnila v kameninový popelník s dvěma ledními medvědy, světlý tvar na prostřední polici byl zřejmě cylindrem petrolejové lampy, na dolní polici byla vidět docela zřetelně soška ženy sedící na hřbetě bílého býka a držící se ho úzkostně za rohy. Podle návodu, který Bernet znal z dětství, bylo třeba číst první písmena názvů věcí; ale tři písmena byla na určení adresy bytu s pokladem dost málo.

Bernetovi se rázem vrátily všechny sny o pokladu, které zavrhl. Prožíval okamžiky štěstí smíšeného se zoufalstvím; štěstí, které ho zaplavovalo, vyrůstalo z poznání, že právě získal důkaz, že svět, jehož se vzdal, přece jen existuje; zoufalství pramenilo z vědomí, že ten svět kdysi zradil a na tak dlouhou dobu opustil. Peníze, které za poslední léta vydělal, se mu zdály špinavé; připadalo mu, že jediný majetek, na který má právo, jsou diamanty a perly z pirátského pokladu, říkal si, že na něj určitě pořád čekají v kterémsi bytě ve městě, ve skrýši za širokými hřbety slovníku. A také pocítil strašnou lítost nad ztraceným časem, který mohl věnovat pátrání po pokladu.

Okamžitě se vypravil do starožitnictví, ale prodavač mu řekl, že sošku si včera koupil německý turista. Při koupi spolu prohodili pár slov, prodavač se přitom dozvěděl, že turista bydlí v horském středisku Garmisch-Partenkirchenu v Bavorských Alpách, že přijel svým automobilem a že se ještě týž den vrací domů. Bernet nejdřív poslal do Garmische svého člověka, aby se tam pokusil něco vypátrat. Mezitím se sám snažil zjistit něco o soše tady. Opsal si v obchodě z knihy nákupů adresu muže, který sošku do starožitnictví prodal, ale ukázalo se, že je falešná; soška byla zřejmě kradená. Tehdy ho také kdosi upozornil, že znak, jakým je vyzdoben porcelánový štít, viděl na kompaktu se skladbami Vhlma Čje. Bernet se pak vyptával na skladatele v prodejně Tam-tamu, ale majitel obchodu ho zřejmě znal z televize jako podezřelého mafiánského podnikatele a neměl chuť se s ním bavit. V té době se také díky znaku seznámil s Barborou a Andreou.“

„Povězte mi o nich konečně také něco.“

„Barbora a Andrea jsou spolužačky a přítelkyně, obě studují operní zpěv. Náhodou jsem byl zrovna u toho, když se s nimi Bernet poprvé setkal. Stalo se to v kavárně; seděli jsme tam nad kresbou znaku a po tisící jsme rozebírali, co by mohl znamenat. Dívky znak náhodou zahlédly a řekly nám, že viděly něco podobného nakresleného v jedné francouzské knize, kterou nedávno četly; ale zdá se, že šlo jen o náhodnou shodu. Nicméně od té chvíle už s Bernetem zůstaly…“

Během posledních architektových vět se ozýval jakýsi temný, dunivý, tlumený zvuk. Architekt si ho všiml a zarazil se; vzápětí osvobodil z láhve vosu a pokračoval ve vyprávění.

„Bernetův vztah k ženám uváděl hodně lidí v úžas. V době studií a v době, kdy žil zavřený ve svém kumbálu v otcově firmě, měly ženy na Berneta podivuhodně dvojaký vliv: byly tím jediným, co ho přitahovalo ke světu ostatních lidí, tím, co způsobilo, že se od světa úplně neodpoutal, ale zároveň jeho samotářskou mysl naplňovaly tak velkým nákladem fantazií, že ji stahovaly k hlubinám snu, kam ze skutečného světa nepronikl ani paprsek. Když si Bernet jednou přečetl Baudelairovu báseň Le beau navire, pochopil, že se do jeho zasněné erotiky převtělily zbytky dětského snu: vlny a odlesky, setkání a nebezpečí, neznámá pobřeží…

Později se naučil ve světě erotiky stejně jako na kapitálovém trhu proměňovat svou neznalost světa ve strategickou výhodu. Bernet se ani v době svého finančního vzestupu moc nevyznal v záležitostech všedního světa. Nemuselo mu to nijak zvlášť vadit, protože už si na všechno mohl najmout lidi. Od časů, kdy pro něj koupě housky představovala nezměrné utrpení, se ale dost věcí změnilo i podstatnějším způsobem; Bernet se sice nikdy nenaučil pravidla světa, ale podařilo se mu přelstít svět tím, že hrál podle možných pravidel, podle pravidel, která improvizoval na místě na základě okamžité situace. Tím obvykle všechny překvapil, protože málokdo měl tolik fantazie, aby si představil, že pravidla hry mohou být také úplně jiná, a Bernet využíval překvapení a zmatku soupeře k elegantním vítězstvím. Se snadností, a dokonce jistou ledabylostí řešil situace, které by ostatní možná vedly k neurózám a pokusům o sebevraždu, nebo alespoň k mukám bolestného rozhodování.

To se snad nejpozoruhodněji projevovalo právě v jeho vztahu k ženám; a v době před Andreou a Barborou poznal mnoho žen, které se dodnes snaží rozluštit, o co v jejich vztahu s Bernetem vlastně šlo – nedal se zařadit do žádné z mnoha erotických kategorií. Barbora a Andrea se do něj zamilovaly a Bernet začal mít rád obě zároveň. Ve chvíli, kdy dívky chtěly začít situaci složitě řešit, jim navrhl, aby žili všichni tři společně. Dívky to nejdřív šokovalo a urazily se, pak si řekly, že to zkusí, a teď už všichni žijí spolu přes rok jako v nejspokojenějším manželství.

Jestli vám to stačí, vrátíme se zase do Alp. Když Bernetův vyslanec už žil v Garmisch-Partenkirchenu půl roku a pořád nic nevypátral, Bernet ho odvolal a vypravil se do Bavorska sám. Když do Alp přijel, byl konec října, v ulicích Garmische vládla zvláštní strnulost: městečko nabíralo dech k lyžařské sezoně, která měla co nevidět začít. Bernet se vyptával na sošku každého, s kým se dal do řeči; všichni jen krčili rameny. Po měsíci to vzdal a rozhodl se vrátit. V polovině listopadu začal padat sníh, chodníky teď lemovaly špinavé zledovatělé valy, ale Bernet si toho skoro ani nevšiml. Večer před odjezdem z města ležel na posteli v hotelovém pokoji, díval se na zasněžené vrcholky, které byly vidět ve spodní části okna, myslel na to, že se bude muset zase vrátit ke svým hrám se světly na obrazovce, jejichž konstelace se pomocí zvláštních kouzel proměňovaly v peníze, a cítil přitom strašnou prázdnotu. Pak už nebyl schopen myslet na nic, díval se na bílé svahy, po nichž se rozlilo smutné nafialovělé světlo; najednou mu bylo líto, že se za celý měsíc vůbec nedostal z města; řekl si, že o den odloží odjezd a vypraví se alespoň jednou do hor, které se po celou dobu jeho pobytu jako fata morgana neustále vynořovaly nad všemi střechami. Číšník mu při snídani doporučil cestu přes hory do Mittenwaldu, kam mohl dojít před večerem a odkud se mohl do Garmische vrátit vlakem.

Nad městem kromě několika lesních dělníků nikoho nepotkal, také horské chaty a hotely, které míjel, byly ještě zavřené. Po hodině cesty vysvitlo slunce; zanedlouho ho jiskření sněhu tak pálilo do očí, že musel jít s přivřenými víčky. Teprve po několika hodinách narazil na horské planině na dřevěný hotýlek, jehož majitel nechal otevřený malý výčep. Vešel do temné a teplé místnosti, oslněn sněhem, a nějakou chvíli skoro neviděl. Poslepu se posadil ke stolu, do jehož hrany narazil, a když se ze tmy, jíž zvolna proplouvaly barevné skvrny, ozval uctivý mužský hlas, objednal si grog. Jeho oči si pozvolna zvykaly na přítmí, rozhlížel se po místnosti, jeho pohled putoval od jedněch jeleních parůžků na zdi k druhým, od obrazu kamzíka stojícího na vrcholku špičaté skály k reklamě na bylinný likér, na níž růžolící myslivec v loubí horského stavení zvedal skleničku naplněnou hnědavou tekutinou – a pak náhle uviděl na polici mezi dvěma malovanými pivními sklenicemi věc, po které toužil nejvíc ze všeho na světě, věc, jež v jeho dětských snech nabývala tisíce různých podob a jejíž matný obraz viděl v zrcadle na fotografii… Výčepní mu řekl, že sošku dostal darem od bratra, který žije dole ve městě. Bernet za ni nabídl tak velkou sumu, že se výčepní ani nepokoušel smlouvat.“