42. kapitola Čisté světlo

Andrea teď zpívala:

„Muselo být smutné,
když jste u ohně v horách debatovali
o vědeckých otázkách, zatímco dole
hořely univerzitní budovy…“

Muž odpověděl zamyšleně:

„Ano, ale v horách jsme také zpočátku
zažili období, kdy se rozestřel
jakýsi chladný jas,
v němž se lehce rodily
jako krystaly z přesyceného roztoku
neočekávané, vzácné myšlenky,
podivuhodnější než vše,
co jsme vymysleli na pobřeží
ve šťastných dnech.
Jako by hořící univerzita
mezi tmavými kmeny stromů
byla lampou přinášející nové světlo.
Necítili jsme žádnou lítost
nad knihami a rukopisy,
které se dole proměňovaly v dým.“

Vědec začal neklidně přecházet po místnosti. Zdálo se, že se dostal k vrcholu, který stále ještě vysoko vyčníval nad hladinu smíření a lhostejnosti, jež v posledních letech pozvolna zaplavovala krajinu minulosti.

„Dodnes to příliš nechápu.
Jako by se nové myšlenky zaleskly
v holé půdě, která se obnažila
poté, co plameny zoufalství
spálily všechnu vegetaci.
Někdy jsem myslel i na to,
že nedostatek spánku a nepřetržité napětí
snad způsobily fyziologické změny v mozku,
probudily zasutá centra;
otevřely se zamčené komnaty,
které jsou možná připravené
pro vzdálenou budoucnost.
Zvláštní bylo, jak nové světlo
lehce přijaly ženy, jak snadno
se v něm pohybovaly. Leonora a Laura
byly oslnivé už dole v kampusech,
ale v horách jsme najednou začali slyšet
nejpozoruhodnější myšlenky z jejich úst.
Cítili jsme, že je nedokážeme sledovat
k výhni, kde jejich ideje dostávaly tvar.
Tak se z přemíry světla rodily
obdiv, láska a žárlivost,
trýzeň mužů zplodila nenávist
a nakonec podlost,
která pak na lodích připlula na kontinent
a bujela jako nechutná plíseň na katedrách,
v záštiplných poznámkách ve vědeckých statích,
v neupřímných úsměvech
při setkáních v konferenčních sálech,
v ubohých sporech o prvenství myšlenek,
s kterými jsme si na terasách ostrova
ve šťastné době legitimní vlády
radostně pohazovali jako s míčem,
a nikoho nenapadlo,
že by měly někomu z nás patřit.“

Žena vstala od stolu, šla k svému muži a objala ho:

„Nemysli už na ostrov.
Venku už polevilo vedro,
půjdeme se projít podél řeky
anebo si na chvíli sedneme
do zahradní restaurace…“

Muž byl ale stále ponořený do vzpomínek, zdálo se, že ženu vůbec neslyší. Vymanil se jemně z jejího objetí:

„Pořád se vracejí zlé obrazy;
ať se podívám kamkoliv,
vystupují ze zdí, ze spleti větví.
Obličeje neznámých lidí na ulici
se proměňují v dávné tváře,
jako by tomu nebylo už dvacet let,
co jsem se z paluby rybářského člunu
naposledy díval na svahy ostrova
rozpouštějící se v oparu žhavého poledne.“

Urbooceanolog přecházel po pokoji stále neklidněji; jeho žena se opřela o stůl a smutně ho sledovala očima.

„Když v noci zhasnu a zavřu oči,
vidím stále tytéž scény, vidím,
jak večer před bitkou v Bílé soutěsce
Mario napadl Rufia. Křičel na něj,
že nerozděluje spravedlivě
poslední zásoby jídla,
které nám ještě zbyly.
Pak se mlčky rvali v suchém jehličí,
tloukli se pěstmi do obličeje,
než jsme je od sebe odtrhli.
V tu chvíli byli vládní vojáci
blíž, než jsme si mysleli.
Zaútočili za rozbřesku.
Jen šesti z nás, jen šesti
ze čtyřiceti se podařilo
uprchnout výš do hor.
Leonoru zasáhly do prsou
hned první výstřely,
ještě dřív, než stačila
vzít do ruky samopal, který
ležel vedle ní. Zraněnou Lauru
jsem odnesl do skal.
Blouznila o studeném světle
na hladké žule univerzitních chodeb;
večer zmlkla a zemřela.
Myslím, že ona jediná tehdy v horách poznala,
jak se věci mají. Pochopila,
že otázky po původu, které se probírají
na desítkách vědeckých pracovišť
a ve stovkách publikací,
jsou nesmyslné. Šeptala mi tenkrát:
‚Nemá smysl ptát se po počátku,
po prvenství města či moře.
Žádný počátek není,
tvary města a moře v sebe přecházejí
v nekonečných proměnách
a nikdy se od sebe příliš nevzdalují,
po čase přestáváme
rozdíl mezi nimi vnímat. Vidíme
touž vlnu, která rozevlává
záclony a barevné vlaječky v parku,
která vede krouživý tanec sasanek
na podmořském útesu;
chvění, jež rozhýbává chaluhy,
se probouzí i v listech otevřené knihy,
která leží na kulaté desce stolku
kupříkladu v zahradní restauraci
na břehu Starnberského jezera,
na jehož hladině se odrážejí
zasněžené vrcholky Alp.‘
Léta jsem její slova pokládal za blouznění,
ale dnes se mi zdá,
že jsem se od ní dozvěděl pravdu,
kterou já sám jsem ve své knize
nedokázal najít.
Její napůl srozumitelný šepot
učinil všechen výzkum zbytečným.
Je lhostejné, že The City and the Ocean
přeložili do dvaatřiceti jazyků,
stejně jako nezáleží na tom, že na ostrově
vojáci pučistů rozbili drahocenné přístroje
na měření reliktů podmořského života
v našem domácím náčiní.
To, co Laura sdělovala svým mumláním,
by snad mohlo být zachyceno
jedině v knize bez textu,
v knize vytištěné neviditelnou barvou,
v níž se jen čas od času
vynoří skupina písmen
jako vzdálené holé stromy v mlze
a zase zmizí…“

Během svého monologu urbooceanolog pořád přecházel po místnosti a žena ho rezignovaně sledovala od stolu. Když Barbora zpívala o knize s prázdnými stránkami, na kterých vyvstávají a ztrácejí se písmena, okamžitě jsem si vzpomněl na objevující se a mizící znak, jenž mě přivedl do Jonášovy vily a jehož záhada nakonec dostala tak prozaické chemické vysvětlení. A vzápětí v melodii, kterou hrály zvonky, znovu zazněl začátek motivu Oranžové knihy; opět jsem slyšel stoupající řadu tří známých tónů a opět se melodie namísto toho, aby se uzavřela do tvaru, který mi zněl v hlavě, roztříštila do neuchopitelného víru.

„Lauře pokoje splývaly s podmořskými jeskyněmi, říkala, že už neví,
jestli svůj život prožila
v rušných městech, nebo na dně oceánu,
jestli tváře, jež znala…“

To byla poslední slova, která Barbora zazpívala. Pak bez jakéhokoliv náznaku, že se blíží konec, hudba i zpěv v jediném okamžiku zmlkly. Dívky na pódiu znehybněly – Barbora u knihovny, kam se právě při přecházení pokojem dostala, Andrea u stolu; Barbora stále stahovala obočí, zamrzl jí na tváři výraz vracejícího se údivu nad dávnou záhadou, zatímco na Andreině obličeji, hledícím na Barboru, zůstal jako na zastaveném filmu výraz smutku, obdivu a lítosti. Po náhlém konci opery na zahradě zavládlo udivené ticho, pak se ozval žalostný potlesk pěti párů rukou, které v hledišti zbyly. Barbora s Andreou přišly k okraji terasy, lehce se uklonily a odběhly do domu; hudebníci ukládali nástroje do pouzder a ani nepokládali za nutné se děkovat. Po chvíli mi došlo, proč opera tak náhle skončila uprostřed věty: umělci se k nalezené partituře zachovali tak pietně, že Barbora a Andrea přestaly zpívat a hudebníci přestali hrát přesně na místě, kde na poslední zachované stránce rozpadlého sešitu končil záznam textu a hudby.

Když jsem ale odcházel mezi dvěma řadami prázdných křesel, přemýšlel jsem, jestli všechno nebylo úplně jinak. Znal jsem Čjovy nápady i lásku všech trianglistů k hlasům ticha a prázdna a řekl si, že je docela možné, že opera nikdy žádné pokračování neměla, že Čj sám utrhl polovinu sešitu a zakončil operu tímto zlomem schválně, snad proto, že chtěl, aby náhlé přerušení vyvolalo v myslích posluchačů vír utvářejících se a zase rozpadajících zvuků a obrazů, hudební fantomy, které, jak se zdá, miloval více než skutečnou hudbu. A já se doopravdy nedovedl ubránit tomu, abych v duchu neslyšel mnoho různých imaginárních pokračování Čjova díla, která se jako mořské vlny přelévala jedno přes druhé a jedno v druhém zanikala. Ale pak jsem se vrátil do přední, osvětlené části zahrady, kde se masky právě dostávaly do nejlepší nálady a šum hovorů přehlušil neslyšnou hudbu.