2. kapitola Starý slib

Zabořil jsem se do hluboké měkké pohovky, na kterou Viola mlčky ukázala; sama zůstala stát u klavíru, jednou rukou svírala víko nad klávesnicí stejně křečovitě jako před chvílí dveře; vypadalo to, jako by byla připravena v případě nutnosti na mne vypustit nějakého démona, který sídlí uvnitř klavíru.

„Navrátil je Vhlm Čj?“ řekl jsem.

„Co ode mne chcete?“ zeptala se místo odpovědi.

„Hledám vás už hodně dlouho. Vlastně je to jen osm dní, ale připadá mi, že jsem po vás začal pátrat už před léty… A taky mi připadá, že jsem kvůli vám procestoval celý svět, i když ve skutečnosti celou tu dobu jen pobíhám sem a tam po okrajích města. Na začátku jsem skutečně slíbil vašemu otci, že se vás pokusím najít, bylo mi ho líto, ale potom jsem na něj úplně zapomněl.“

Viděl jsem, že se mě Viola chce na něco zeptat, a odpověděl jsem na otázku, kterou jsem očekával, ještě dřív, než ji vyslovila. „Nemůžu vám říct, proč vlastně chodím po městě a hledám vás; sám bych byl rád, kdyby mi to někdo prozradil. Na začátku jsem si myslel, že je to soucit s vaším otcem, pak jsem si říkal, že by to mohla být touha vyřešit detektivní případ – ale ani tenhle důvod asi nebude ten pravý, nevysvětluje, proč hledám právě vás a proč se chci dozvědět tajemství jednoho obrazce, který by mi mohl být lhostejný; je mnoho zajímavějších záhad než zmizení mladé ženy a význam jednoho znaku. Dnes ráno mi milenky milionáře Berneta vysvětlovaly, že skutečnou příčinou je to, že jsem do vás zamilovaný; a snad měly dokonce pravdu, i když mě to nikdy předtím nenapadlo. Možná budu moci aspoň částečně pochopit, proč jsem se vydal na cestu za vámi, až později, za několik měsíců nebo let.“

Viola stála u klavíru se sklopenou hlavou a nic neříkala; neklidné prsty se bezděky dotkly kláves, ozval se nesouzvučný akord a dlouho dozníval do ticha pokoje.

„Od okamžiku, kdy jsem se vás vydal hledat, se zaplétám do přediva mnoha příběhů, v nichž vystupují piráti, nestvůry žijící v podzemních jeskyních, prorokové podivných sekt, vynálezci psacího stroje, tajemné knihy, zlé ženy proměňující se v hromady starého papíru, podmořské sochy, krásné jihoamerické teroristky a učenci zabývající se bizarními vědami,“ pokračoval jsem. „Už jsem začínal mít pocit, že vůbec neexistujete, věděl jsem toho o vás mnohem méně než o všech těch podivných postavách, které měly ukazovat cestu k vám, a přitom mi připadalo, že mě každá z nich jen svádí na scestí, že mě láká do svého labyrintu a svých tajných zahrad. Zdála jste se mi ještě neskutečnější a fantastičtější než všichni ti gnostičtí filosofové, které si vysnil vrátný za nočních služeb ve vrátnici, a hrdinové surrealistických oper.

Mluvil jsem s lidmi, kteří se s vámi znali – s vaším otcem, Dominikem a Julií, ale jejich vyprávění namísto toho, aby do ostatních příběhů vnesla aspoň trochu skutečnosti, se nakazila jejich fantastičností. A to nebylo všechno – sami ti, co mi příběhy vyprávěli, se stávali stejně snovými jako jejich postavy, jako vy. Myslím, že znáte příběh, který by všechny příběhy, které jsem slyšel, spojil v jednotné tkanivo. Nevím, jestli mi ho budete chtít říct. Ale vím, že v každém případě už budu se všemi postavami, které jsem za poslední dny viděl a o kterých jsem slyšel, žít hodně dlouho, možná až do konce života, a budu tak žít i s vámi, protože už jste s nimi navždycky spojená, patříte do jejich rodiny, obýváte stejnou zemi jako ony. A budu vám už vždycky vděčný za tuhle společnost, s kterou bych se neseznámil, nebýt vás.“

Viola se poprvé usmála. Zavřela s tichým klapnutím klavír, posadila se před něj na otáčecí stoličku a řekla mírně: „Nebojte se, možná tomu, co říkáte, dobře rozumím. Stalo se mi něco podobného a byla jsem na události, které přišly, připravená stejně málo jako vy; také jsem se stala svědkem toho, jak se jako ledové květy na skle začal rozrůstat příběh, a také já nevěděla, co si s ním počít. Ale na rozdíl od vás jsem zjistila, že to byl také příběh o mně, hrála jsem v něm od narození jednu z hlavních rolí, aniž jsem to tušila. Proto je v příběhu tak podivně propletená přítomnost s minulostí. Nemůžu dnes říct, jestli bylo dobře, že jsem ten příběh slyšela. Ale když už jsem se jej dozvěděla, nemůžu už žít jako dřív, nemůžu se vrátit… Všechno se změnilo, všechny věci dostaly jiný význam, než jaký měly předtím. Je to tak těžké, často nevím, jak dál, potřebovala bych o tom s někým mluvit. Jenže s nikým o tom, co se stalo, mluvit nesmím, je tu starý slib, který nesmím porušit. Ten slib je možná pošetilý a nesmyslný, ale tím je jen naléhavější; právě proto, že se nedá nijak zdůvodnit, nedá se ani ničím vyvrátit. Můžeme mu být jen věrní…“

Violin obličej na chvíli klesl do dlaní, ale za chvíli se zase zvedl. Byly v něm stále zřetelné rysy vzpurného dítěte, které mě zaujaly na portrétu, ale jejich křečovitost uvolnila jakási strašná únava, aniž jsem věděl, z čeho pochází. Napadlo mě, že tak nějak asi vypadá tvář dítěte, jež uteklo z domu a po několika dnech bloudění po kraji někde klesne, naprosto vyčerpané, na mech. Vstal jsem a lehounce ji pohladil po vlasech a po tváři; Viola se ani nepohnula, jako by si mého doteku vůbec nevšimla. Rozpačitě jsem před ní stál, pak jsem se zase posadil na pohovku.

Po chvíli přece jen zvedla hlavu. „Příběh, který jsem slyšela a ve kterém jsem zároveň jednou z postav, je asi skutečně příběhem, z něhož vyrůstají všechny vaše příběhy,“ řekla. „Opravdu bych vám ho ráda vyprávěla, ulevilo by se přitom i mně. Bohužel to nejde. Už jsem vám řekla, že je tu dávný slib, ten slib možná ani nebyl vyžadovaný vážně, ale je starý už dvacet let a všechny ty roky mu daly váhu… Proto jsem nikomu nic nemohla prozradit, ani Julii, proto jsem asi na všechny musela působit tak záhadně a neskutečně, i když jsem o to vůbec nestála…“

Viola se zase odmlčela, nadzvedla víko klavíru a zabrnkala vzestupnou řadu tónů, pak klavír zase zavřela. „Ublížila jsem jí,“ říkala, jako by mluvila spíš sama se sebou, „je mi to tak líto, často na ni myslím… Ale v té době tu byl úkol, který bylo třeba vykonat, a já se nemohla nikde a ničím zdržovat…“

„Ten úkol už je splněný?“ zeptal jsem se.

„Ano, teď už je splněný,“ řekla Viola.

„Neřekla jste nic ani člověku, u kterého bydlíte?“

„Ach, to je něco jiného. Navrátil – máte pravdu, je to skutečně Vhlm Čj – byl od počátku součástí příběhu, ještě než jsem do něho vstoupila já tím, že jsem se narodila. Před ním nebylo třeba nic tajit.“

„Když je vám líto lidí, kterým jste způsobila bolest, proč něco nenapravíte aspoň tím, že navštívíte toho, komu jste ublížila nejvíc a kdo na vás pořád čeká?“

„Myslíte Jonáše?“ Najednou jsem pocítil ve Violině hlase chlad. „Ne, když jsem mluvila o lidech, na kterých jsem se provinila, neměla jsem na mysli otce. Nechci ho vidět už nikdy.“

Viola se nadlouho odmlčela. Pozoroval jsem vířivý tanec svítících zrnek prachu v proudu slunečního světla nad kobercem a připadalo mi, že přináší smíření všem starým i novým křivdám. Zdálo se mi, že mi ten světelný rej připomíná něco z mé minulosti, ale pak jsem si uvědomil, že se jen přihlásil obraz z včerejšího Bernetova vyprávění; pokoj, ve kterém jsem seděl, byl stejně tichý a prosluněný jako byt na Molinově třídě v neskutečné zemi.

Usoudil jsem, že Viola mi už nic víc neřekne, a představa, že bych poklid toho pokoje měl narušit naléháním, prosbami nebo výčitkami, ve mně vyvolávala odpor. Zdálo se mi, že zjevení Violy Jonášové mezi všemi tichými a svítícími věcmi je docela dobrým koncem pásma událostí, které se začalo odvíjet ve chvíli, kdy se mi na skládce zabodl do nohy hrot dvojitého trojzubce, a že už není zapotřebí ničeho víc. Vstal jsem a řekl: „Dobrá. Ještě před hodinou jsem byl docela spokojený s tím, že příběh, který se splétal poslední dva týdny, navždycky zůstane jen sbírkou nezařaditelných fragmentů. Myslím, že i v téhle podobě má svou pravdu a svou logiku a mám jej docela rád. Snad je dobře, že se s ním už nic dál nebude dít. Bůhví, co by se z něho stalo, kdyby se jeho prázdná místa zaplnila. V každém případě vám chci za všechno poděkovat.“

Šel jsem po koberci ke dveřím, Viola mě mlčky vyprovázela. Ale když jsem v předsíni bral za kliku, položila mi dlaň na ruku a řekla tiše: „Prosím, počkejte chvíli. Vraťte se, musíme to ještě promyslet.“

A vedla mě za ruku nazpátek do pokoje; šel jsem poslušně za ní a usadil se zpátky na pohovku. Viola chvíli přecházela po koberci mezi tančícím prachem sem a tam. Byla tak útlá, že mi připadalo, že se dívám jen na světelný přízrak.

Pak se schoulila do křesla, které stálo naproti pohovce, pořád mlčela, jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že pláče. Ale když zvedla hlavu, viděl jsem, že její oči nejsou červené, Viola asi plakat neuměla. Řekla: „Nezlobte se na mne. Možná toužím po tom, abych vám mohla vyprávět svůj příběh, ještě víc, než vy si přejete jej slyšet… Třeba by nebylo porušením slibu, kdybych vám všechno řekla, snad měly události zůstat skryté jen pro ty, kdo nepatřili k příběhu, ale vy už jste se přece stal jeho součástí, příběh už si vás přitáhl a polapil.“

„Mluvíte o něm, jako by to byla nějaká lstivá chobotnice.“

„Ano, je nebezpečný a je lepší mít se před ním na pozoru. Pro vás je ale teď pozdě na nějakou opatrnost. Příběh je starý už třicet let a za ta léta se naučil žít vlastním životem bez ohledu na přání postav, které v něm vystupovaly, rozrostl se mnoha výčnělky, které vyrazily všemi směry; pár z těch chapadel se vás dotklo, omotalo vás a vtáhlo dovnitř, už jste tu v žaludku chobotnice spolu s námi ostatními.“ Bylo vidět, že si všemi těmi obrazy Viola potřebuje něco ospravedlnit sama před sebou. Pak řekla: „Chtít před vámi ještě něco tajit by asi bylo stejně směšné jako pokoušet se varovat králíka před krajtou ve chvíli, kdy už je v jejím břiše…“

Viděl jsem, že pořád ještě není rozhodnutá, a napjatě jsem čekal. Viola se na křesle pořád víc choulila do sebe, ale nakonec se napřímila, podívala se mi do očí a odhodlaně řekla: „Jestli máte dost trpělivosti, budu vám svůj příběh vyprávět. Jestli to bude přece jen porušení slibu, snad mi všichni odpustí, ten příběh přece nevypráví o hrdinství, ale o bloudění a zoufalství, o setkáních a zázracích.“

A po chvíli ještě dodala: „Kromě toho se zákaz týkal především Oranžové knihy a tu už si stejně nepřečtete…“

Podíval jsem se na knihu, která ležela na desce psacího stolu. Bylo smutné, že mám tajemné dílo na dosah ruky a nesmím znát jeho obsah. Viola zachytila můj pohled a asi uhodla, o čem přemýšlím. Usmála se na mne: „Ale ne, špatně jste mě pochopil. Nebudu vám bránit, abyste se na knihu díval, jak dlouho chcete. Řekla jsem jen, že si ji nepřečtete.“

Vstala, vzala knihu ze stolu a podala mi ji. Přejel jsem rukou po oranžové vazbě – trochu mě zklamalo, že je to obyčejné knihařské plátno, čekal jsem, že tajemná kniha bude vázaná v kůži nebo pergamenu – a pak jsem ji rozevřel: díval jsem se na prázdnou dvojstránku; a kdekoliv jsem knihu otevřel, viděl jsem jen bílý nepotištěný papír. Vrátil jsem se na začátek a otáčel stránku za stránkou, ale nenašel jsem v knize jediné slovo, jediné písmeno. Vrátil jsem knihu Viole a ta ji opět položila na psací stůl. V mysli mi vytanula slova o knize s mizícími písmeny, která na Bernetově zahradě zpívala Barbora. Zabořil jsem se zase do pohovky a neptal se už na nic; věděl jsem, že knihu beze slov bude moci vysvětlit až celý příběh, který se mi Viola rozhodla vyprávět, a byl jsem ochoten poslouchat třeba několik dní.