7. kapitola Venuše a Tannhäuser

„Když si Valerie všechno promyslela, obrátila se na Pascala a požádala ho, aby pro ni připravil inkoust, který by byl viditelný jeden měsíc, pak se navždy ztratil a nebylo by už možné jej žádným z měkkých ani tvrdých aktivantů obnovit. Pascal se jí zeptal, kdy jej bude potřebovat, a Valerie řekla, že bude na románu pracovat jeden rok a pak jej mizícím inkoustem přepíše načisto. Pascal přikývl a řekl, že jí inkoust tedy přinese za rok.“

Přerušil jsem Violino vyprávění a zeptal se na něco, o čem už jsem delší dobu přemýšlel: „Byli ti tři do Valerie zamilovaní?“

Viola váhala s odpovědí. „Ú ani později Čj o tom nemluvili a já jim nikdy tuhle otázku přímo nepoložila. Nebylo to jen z ostychu, připadalo mi, že v jistém smyslu by ta otázka byla nesmyslná; bylo by to, jako kdyby se někdo ptal, jestli je těžší trojúhelník nebo obdélník. Myslím, že ve světě, ve kterém žila Valerie a její přátelé, běžná slova z našeho světa získávala jiný význam, a láska, tak jak jí rozumíme, se tam mohla vyskytovat tak málo, jako se může mluvit o tíži v geometrii. Když jsem poslouchala Čjovo a Úovo vyprávění, měla jsem často pocit, jako by děje, o kterých mluvili, byly zachycené na přeexponovaném filmu, kde se barvy rozplývají ve studeném a jasném světle a kde tvary jsou tak ostré, že se sobě přestávají podobat. Snad se Ú a Čj do Valerie zamilovali, ale jejich láska se v atmosféře chladného světla, které tryskalo z prázdnoty a které se v jejich tehdejším světě po všem rozlévalo, proměnila v něco jiného, v pocit, pro který by bylo třeba vynalézt nové slovo – a z kterého po Valeriině smrti vyrostlo čiré zoufalství.

Za matčina života se láska rozplynula ve světle, které přinášelo zvláštní štěstí a svou všudypřítomností utišovalo každou touhu. To tiché štěstí ale zřejmě netrvalo nepřetržitě; byly chvíle, kdy světlo sláblo a vracela se bolest a touha. Ú a Čj je prožívali každý jinak. Pro Čje znamenala odjakživa hudba tolik, že ve chvílích depresí v ní mohl najít azyl, zatímco Ú v okamžicích zoufalství nedokázal na sochařství myslet. A s Pascalem to bylo zase jiné než s těma dvěma. Byl prudký a přitom měl sklon k těžkomyslnosti, jeho vášnivost dlouho vzdorovala atmosféře míru, která vládla ve Valeriině světě, a vlastně jí nikdy úplně nepodlehla. Švarc o tom nechtěl mluvit, ale několikrát se zmínil o divokých scénách, o křiku a opilství…“

Odlesky světla na kovových konstrukcích v okně zhasly, v pokoji se zvolna šeřilo. Violina poslední slova opět zanikla v hluku blížícího se vlaku. Tentokrát hukot náhle utichl, ozvalo se skřípání brzd. Osvětlený vlak zpomaloval před okny pokoje, souvislý světelný pás začal blikat a pak se rozpadl do řady čtverců se zaoblenými rohy, která se zastavila. Světelný pruh se táhl přes všechna okna pokoje. Viděl jsem, jak jeden cestující stáhl horní okénko, aby zjistil, kde vlak stojí, chvíli se díval k tmavým oknům pokoje, kde jsme seděli s Violou, a pak zase okénko prudce zavřel. Uvědomil jsem si, že vagon je přece jen příliš daleko na to, abych se mohl dotknout ruky pasažéra. Za chvíli sebou vlak trhl a dal se znovu zvolna do pohybu; když jeho hluk dozníval, pokračovala Viola ve vyprávění.

„Valerie odhadla dobu, kterou jí zabere psaní knihy, přesně; dokončila svůj román skutečně za jeden rok, v prosinci sedmdesátého osmého roku. Její texty sice působily dojmem, že obrazy se lehce rodí jedny z druhých, že v každém slově už nedočkavě čekají celé trsy dalších slov, aby se z něho mohly prodrat ven, a ona je jen zachycuje na papír, ale ve skutečnosti pracovala těžce a každou větu mnohokrát přepisovala. A zrod jejího románu byl ještě namáhavější než vznik předchozích próz, Valerie ještě úzkostlivěji vybrušovala věty, jako by si řekla, že oběť nicotě bude mít cenu jen tehdy, když v díle, které tak záhy po svém dokončení zmizí, nebude nic nehotového.“

„Ale neodporovala Valerie takovým úsilím o pevný tvar sama sobě? Říkala jste přece, že chtěla dílo vydat anonymnímu životu proměn v beztvarém světě a že ten svět musí působit už při vzniku díla?“

„Ne, Valerie jen tvrdila, že dílo má ve fázi utváření dospět z víření nicoty k pevnému tvaru a ve fázi beztvarosti se má pevný tvar rozpustit ve vírech proměn; to si neodporuje. Bylo to právě čisté kroužení mezi beztvarostí a tvarem, co ji přitahovalo,“ odpověděla Viola, a když viděla, že už nic nenamítám, pokračovala ve vyprávění. „Valerie dlouho váhala, jaké bude vlastně téma knihy; několikrát začala psát příběh a pak jej zavrhla – ale odmítnuté romány se do jejího díla vracely jako vedlejší linie a vsuvky a jejich ústřední hrdinové se znovu objevovali jako epizodické postavy.

Pascal dodržel, co slíbil; když mu Valerie oznámila, že román je připravený ke konečnému přepsání, přinesl jí inkoust, o který ho před rokem žádala. Namíchal jej podle receptury, která vznikla až u nás a měla zvláštní historii, úzce související s Pascalovým sklonem k opilství.“

„Použil snad k přípravě inkoustu rum?“

„Ne, bylo to přece jen trochu složitější. Pascal ještě nedávno snil o tom, že po skončení školy bude pár let cestovat po celém světě, a teď se pro něj svět zmenšil na úzkou oblast města mezi pronajatým pokojem, továrnou, kde pracoval, a bytem, kde se mnou žila Valerie. Když se vracel domů ze schůzek u Valerie, často skončil v některé z hospod, které cestou míjel, a po zavírací hodině se ještě na ulici rozhlížel, jestli někde nablízku nesvítí neon nějakého nočního podniku. Přitom doba, kdy po celonoční pitce mohl složit zkoušku z organické chemie, už minula, Pascal se teď po takových nocích probouzel s bolestmi hlavy a neklidným žaludkem…

Jednou si v hospodě přisedl k vyhublému, zamyšlenému muži. Asi hodinu seděli mlčky vedle sebe a pili jedno pivo za druhým. Před Pascalovým sousedem ležela na stole kulatá plechová krabička, kterou čas od času otevřel, vzal z ní trochu tabáku a ubalil si cigaretu. Na víčku krabičky byl nějaký obrázek, ale krabička už zřejmě musela snést hodně doteků a nárazů a obrázek byl pokrytý tolika škrábanci, že nebylo možné poznat jeho námět. Pascalovi se zdálo, že je na krabičce zobrazen lov na nosorožce. Když jeho soused odešel na záchod, vzal krabičku do ruky a prohlédl si ji zblízka. Uviděl, že to, co pokládal za roh nosorožce, je esovitě prohnutý okraj lehátka; na lehátku leží žena v průsvitném závoji, před ní klečí muž v jakémsi středověkém úboru, za oběma postavami se prostírá temné jezero, na břehu jezera tančí víly, nahoře se klene strop jeskyně. Chvíli nad obrázkem přemýšlel a pak mu došlo, že jsou na něm pravděpodobně Tannhäuser a Venuše na břehu jezera v nitru hory Horselberg. Když se jeho soused vrátil, Pascalovi to nedalo a zeptal se ho, co krabička obsahovala předtím, než ji začal používat jako tabatěrku. A jeho soused mu jako odpověď začal vyprávět příběh své rodiny. Pascal zpočátku litoval, že ho oslovil, neměl vůbec chuť naslouchat dlouhým rodinným historiím, ale brzy zpozorněl a pak až do konce sledoval vyprávění svého souseda se zaujetím. Ukázalo se totiž, že největší životní problém neznámého opilce je stejný jako ten, kvůli kterému on sám utekl z Francie: oba muže tížilo dědictví rodinného podniku.

Starosti, které Pascalovu novému známému působil rodinný podnik, byly však jiného druhu než Pascalovy. Pascal se dozvěděl, že opilec se jmenuje Kulhánek a že jeho rodina vyráběla od roku 1905 zásyp proti ekzémům, který byl svého času známý jako Kulhánkův zásyp s Tannhäuserem, anebo ještě spíš jako Tannhäuserův zásyp. Někdy na začátku století objevily děti v rokli v blízkosti města při hře na schovávanou za hustým křovím vchod do jeskyně; když se tam příštího dne vydaly se svítilnou, octly se v malém klenutém prostoru, kde se v různé výšce nacházelo ve skále dvanáct mělkých prohlubní, jakýchsi přírodních vaniček, které byly naplněné vodou; čas od času se ode dna odlepila bublinka a vznesla se k hladině. Nebyl to sice nijak slavný objev, ale lidé z okolí chodili v neděli ke vchodu do jeskyně a zvědavě nahlíželi dovnitř.

Když se o nové jeskyni s prameny vody dočetl v novinách Kulhán­kův dědeček, hned se tam vypravil. Dědeček Kulhánek byl lékárník, četl různé brožurky o přírodním léčitelství a zejména pojednání o vodoléčbě od pátera Kneippa. Nabral vodu ze všech pramenů do láhví a udělal její rozbor. Zjistil, že voda z jeskyně obsahuje ve vysoké koncentraci minerály, které by podle jeho knih měly hojivě působit na kožní nemoci. Dlouho se nerozmýšlel, koupil pozemek s jeskyní a začal prodávat vodu proti ekzémům. Později začal z jeskynní minerální vody připravovat zásyp, který byl ještě účinnější.

Pro nový výrobek bylo třeba najít nějaké působivě znějící jméno. Kulhánek dědeček byl velkým obdivovatelem Wagnera, a tak nemusel o názvu zásypu dlouho přemýšlet. První obraz, který se mu při myšlence na vodní hladiny v jeskyni vybavil, bylo jezero v nitru Venušiny hory. A tak prodával zásyp v plechových krabičkách, na jejichž víčku byl obrázek Venuše a Tannhäusera na břehu podzemního jezera. Jednu z těch krabiček teď Pascal držel v ruce a prohlížel si postavy mizící pod bílou pavučinou škrábanců.

Po smrti tchána zdědil Kulhánek zakladatel nějaké peníze a postavil za ně nad jeskyní jednopatrovou vilku. Na jejím průčelí se skvěl nápis Villa Tannhäuser, vytvořený ze zlacených secesních písmen, pod nápisem byl štukový reliéf představující stejnou scénu, jaká byla zobrazená na krabičkách. Kulhánek dědeček obýval s rodinou byt v prvním patře a v přízemí zařídil výrobnu, kde tři laboranti připravovali Tannhäuserův zásyp. Jeskyně se stala součástí sklepení vily; voda se z jeskyně do výrobny čerpala pomocí ruční pumpy; nebyla to nijak namáhavá práce, protože vydatnost pramenů nebyla velká a vodu bylo možné čerpat jen dvakrát nebo třikrát denně po dobu několika minut. A tak laboranti pumpovali a zpracovávali minerální vodu a k práci jim nepřetržitě hrál gramofon árie z Wagnerových oper (jeden z laborantů měl vždycky službu u gramofonu, vyměňoval desky a natahoval péro). Jak se Wagner laborantům líbil, není známo, ale neustálá hudební produkce se děla na dědečkův příkaz a nikdo z jeho zaměstnanců se proti tomu neodvážil protestovat.

Syn zakladatele podniku – otec Pascalova známého – ve dvacátých letech provedl ve výrobě rozsáhlé změny. V té době rozrůstající se město dorazilo až k vile Tannhäuser a ta se stala jen jednou z řady vil v nové ulici. Otec Kulhánek ji zmodernizoval a přitom ji zbavil všech secesních nápisů a reliéfů. Nechal také udělat nové krabičky, na jejichž víku křehkého secesního minnesängra a bohyni s muchovskými pletenci vlasů nahradily sportovní postavy ve stylu art deco, které spíš připomínaly turisty odpočívající na pláži. Především však zdokonalil stroje v přízemí vily. Propojil je systémem trubek, kterými nejprve proudila voda a v pozdějších stadiích výroby se sypal šedavý prášek. Také nahradil ruční pumpu elektrickým čerpadlem. Protože byly prameny tak málo vydatné a protože v každém z nich bylo trochu jiné složení vody, bylo výhodné čerpat vodu vždy ze všech skalních prohlubní najednou. Proto z dolní části čerpacího stroje, který Kulhánek otec instaloval ve výrobně, vycházelo dvanáct různě dlouhých trubic; na jejich konci bylo dvanáct malých čerpadel, které byly ponořené do vaniček v jeskyni. Když se stroj zapnul, stoupala voda z jeskyně do vysokého válce, jehož hlavní část už byla nahoře ve výrobně; v něm se před dalším zpracováním voda ze všech dvanácti pramenů mísila.

Nad válec Kulhánek otec umístil provzdušňovač, který vypadal jako slavnostní ozdoba hlavy indiánského náčelníka: skládal se z devadesáti hadic, zužujících se směrem ke svému okraji a ohýbajících se dolů. Voda vytékala ze všech hadic aerátoru úzkým pramínkem, s tichým šelestěním dopadala do kruhové vaničky, která obepínala směsný válec, a odtud pokračovala trubicemi do dalších částí stroje; ty byly rozestaveny podél zdí výrobny takovým způsobem, že část stroje, která výrobek zpracovávala v poslední fázi, stála hned vedle čerpadla: podzemní voda tak oběhla místnost kolem dokola a přitom se proměnila v prášek, který se nakonec vysypal z úzkého otvoru umístěného uprostřed poslední části stroje do připravené nádoby.“

„Hrál se ve výrobně ještě pořád Wagner?“

„Už ne, Kulhánek otec sice nechtěl měnit zavedenou značku zásypu, ale Wagnera, kterého musel poslouchat celé dětství, nesnášel. Obstaral nový gramofon a nakoupil desky s foxtroty a waltzy; ty pak zněly ve výrobně celá dvacátá a třicátá léta. V osmačtyřicátém roce podnik zavřeli a dům zabavili. Nechali rodinu bydlet ve vile, Kulhánek otec si dokonce mohl ponechat byt v prvním patře – ale on pořád doufal, že bude možné výrobu Tannhäuserova zásypu aspoň v nějakém omezeném rozsahu obnovit, a proto rozhodl, že rodina bude bydlet v dolní místnosti, která byla spojená s jeskyní a ve které zůstal stroj. Jeho žena mu za to chvílemi nadávala a chvílemi ho vydírala pláčem; otec Kulhánek se sice snažil celý život vyhýbat sporům, ale v téhle věci zůstal neoblomný. Žena se nakonec smířila s tím, že bude bydlet se strojem, který se roztahoval po celé místnosti, i když při rodinných hádkách nikdy neopomněla vykřikovat, že musí žít ve Frankensteinově laboratoři. Prosadila alespoň, že otec Kulhánek odstraní a uloží do sklepa trubky, které se táhly podél zdí a které spojovaly jednotlivé vertikální části stroje. Kulhánek otec původně odmítal i to, ale když viděl, že jinak by do bytu nebylo možné dát vůbec žádný nábytek, ustoupil.“