8. kapitola Kovové postavy

„Kulhánkovi synovi bylo v osmačtyřicátém roce šest let. Tak díky otcově naivní naději v obnovu rodinného podniku prožil dětství v prostoru, který mu všichni spolužáci záviděli – mezi sedmi osamělými vertikálními částmi stroje, které stály u zdi jako sedm tajemných postav. Pro Kulhánka to byly živé bytosti a každou z nich nějak pojmenoval podle toho, co mu tvar stroje připomínal. Tak u jedné kratší zdi obdélníkového pokoje stál Apač – to bylo čerpadlo s aerátorem, připomínajícím indiánskou čelenku – a vedle něho Květinářka, u druhé kratší zdi Loutkář, u delší zdi stáli Ptáčník a Soudce, naproti Soudci stál Rádža a naproti Ptáčníkovi zamyšlený Vynálezce. V dobách, kdy bylo celé zařízení ještě v chodu, proudila voda z jeskyně potrubím od Apače k Ptáčníkovi, Soudci a Loutkáři; v jeho útrobách se proměňovala v kaši, která se prodírala trubkou k Rádžovi, v jehož horní části, která byla pro Kulhánka turbanem, se sušila, stával se z ní prášek; ten se sypal šikmou skleněnou trubkou samospádem k Vynálezci, kde se ještě čistil, a od něho ke Květinářce; v jejím středu byl otvor, ten nakonec vychrlil hotový prášek do porcelánové nádoby; pak se zásyp rozděloval do krabiček s obrázkem Venuše a Tannhäusera.“

„Jak jste to říkala? Od Apače k Loutkáři a od Loutkáře k Taneč­nici?“

Viola místo odpovědi doběhla ke klavíru, vzala z jeho desky list notového papíru a nakreslila na jeho rub schéma Kulhánkova stroje:

„Matka Pascalova známého vyčítala staršímu Kulhánkovi, že nechává syna žít ve strašidelném paláci a že to bude mít vliv na jeho duševní zdraví; ale nejmladší Kulhánek jednak už v dětství tušil, že to, čemu dospělí říkají ‚duševní zdraví‘, není třeba brát až tak vážně, a jednak nikdy necítil ze sedmi kovových postav sebemenší strach, byli to jeho přátelé, ochránci a důvěrníci. Jeho postel byla zasunutá do mezery mezi Vynálezcem a Rádžou; a tak když se v noci probouzel, viděl u svých nohou obrys tmavé štíhlé postavy, na jejímž horním konci se odrážela světla venkovní lucerny – to byly safíry a rubíny, zasazené do turbanu –; Rádža už byl vzhůru, protože se chystal vyrazit ještě za tmy do džungle na lov tygrů; a když Kulhánek zvedl hlavu, zahlédl nad sebou zamyšlenou postavu, jež se právě zaobírala konstrukcí dopravního prostředku, který by byl zároveň automobilem, letadlem a ponorkou.

Když se v pokoji zhaslo, postavy ožívaly; Kulhánek v dětství vymyslel před usnutím stovky příběhů, ve kterých kovoví obyvatelé bytu vystupovali. Většinu z nich zapomněl; vyprávěl v hospodě Pascalovi těch několik posledních, které si ještě pamatoval. Jednou za úsvitu slyšel Ptáčník v posteli vyděšený křik ptáků ve voliéře; když přišel blíž, uviděl, že uprostřed klece leží nahá mrtvá dívka s dýkou zabodnutou do srdce; Ptáčník byl obviněn z vraždy a Soudce musel dlouho trpělivě rozplétat síť falešných stop, než se mu podařilo usvědčit pravého pachatele, žárlivou primabalerínu místního divadla. Jindy Rádža pověřil Vynálezce úkolem sestrojit přístroj, jehož pomocí by bylo možné objevit drahé kameny v nitru země, a Vynálezce za rok přinesl zvonkohru vytepanou ze zlata; ta se v místech, kde byly ukryty drahokamy, rozeznívala tichou hudbou, podle jejíž melodie se dokonce dalo určit, o jaký kámen jde; Apač, který prožil dětství ve Skalistých horách, se s Květinářkou, která se narodila na Montparnassu, setkal poprvé na Madagaskaru a prožívali pak spolu dobrodružné příhody po celém světě.

Nejraději ze všech postav měl však Kulhánek Loutkáře. Samo­tářský Loutkář stál stranou, byl nejtajemnější postavou ze všech; zdánlivě se nestaral o nic jiného než o své loutky, znal však všechna tajemství města; jeho loutky byly zdánlivě jednoduché figurky na klíček, dokázaly však nejen hrát divadlo, ale také Loutkáři vařily, uklízely mu, a když mu bylo smutno, hrály mu na miniaturní hudební nástroje; uměly chodit po střechách a po římsách domů, bylo pro ně hračkou dostat se do každého bytu; neuměly sice mluvit, ale předváděly Loutkáři němou pantomimou, co viděly v cizích pokojích. Právě loutky uloupily z jisté zásuvky dokument, který dokázal Ptáčníkovu nevinu v případě mrtvé dívky ve voliéře a který usvědčil ze zločinu zlou baletku.

Otec Kulhánek dlouho doufal, že jednou znovu zahájí výrobu Tannhäuserova zásypu. Zpočátku se s něžnou péčí staral o zbylé části stroje, každý týden je rozebíral a olejoval, aby nezrezivěly; poslouchal Svobodnou Evropu, zdálo se mu, že každá zpráva je svědectvím o blízkém konci režimu, a představoval si, že ještě nadějnější zvěsti přinášejí ty věty, které zcela zanikly v šumu rušičky. Trvalo několik let, než Kulhánek otec pochopil, že se mu nikdy nepodaří rodinný podnik obnovit. Jeho péče o stroj ochabovala, mezi dny, kdy čistil a promazával součástky, byly pořád větší přestávky, až v posledních letech života s údržbou přestal úplně; seděl celé dny doma a pozoroval, jak fragmenty stroje rezivějí a rozpadají se. Zemřel v polovině šedesátých let a jeho žena ho přežila jen o několik měsíců. Nejmladší Kulhánek zůstal v bytě se svými kovovými přáteli sám. Vypadali teď unaveně a ztrhaně; Kulhánek už neuměl vymýšlet příběhy, ve kterých by vystupovali, a mnoho starých příběhů už zapomněl, ale měl Apače, Ptáčníka, Soudce, Loutkáře, Rádžu, Vynálezce a Květinářku pořád rád a nedokázal si život bez nich představit.

V osmašedesátém roce dostal nabídku, aby pod patronátem jakéhosi družstva začal Tannhäuserův zásyp znovu vyrábět. Kulhánek seděl na pohovce a díval se na své kovové spolubydlící, jako by se pokoušel z jejich výrazu uhodnout, jestli mají chuť vrátit se k práci, kterou kdysi dávno vykonávali, po dlouhé době strávené nejdřív ve světě pestrých příběhů a potom v zahálce. Postavy se nedokázaly hned rozhodnout, ale za týden se Kulhánkovi zdálo, že už jejich mlčenlivé odpovědi rozumí. Říkaly mu: ‚Jsme sice už staří a moc se nám do práce nechce, nevíme ani, jestli ji ještě zvládneme, vzpomínáme ale na tvého otce, který je vlastně i naším otcem, a z úcty k jeho snu se do toho chceme zase pustit.‘

A tak Kulhánek začal shánět chybějící součástky a mnoho různých potvrzení od úřadů, kterých bylo k zahájení výroby zapotřebí… Pak přišla invaze a okupace; družstvo zrušili, Kulhánek schoval nové součástky do sklepa a úřední potvrzení hodil do koše. Žil dál se svými tichými spolubydlícími; nestěžovali si na svůj osud, ale na jejich kovových tvářích se objevil melancholický výraz. Když se Kulhánek v noci vracel z hospody a rozsvítil, všiml si vždycky, jak zestárli a zchátrali; a říkal si, že ho možná ani nepřežijí.

Ale kupodivu se právě v době, kdy ho potkal Pascal, objevila nová naděje na znovuzavedení výroby, třebaže Kulhánek v něco takového už dávno přestal doufat. Jednou v hospodě začal vyprávět nešťastnou historii Tannhäuserova zásypu neznámému opilci, který seděl vedle něho u stolu. Opilec si z dětství na krabičky s Tannhäuserem dobře pamatoval; trápily ho odmalička ekzémy a Tannhäuserův zásyp mu pomáhal víc než jakýkoliv jiný lék. A ukázala se ještě jedna věc: pán s ekzémem byl vysoký funkcionář. Objímal se s Kulhánkem, chtěl, aby mu říkal křestním jménem a tykal mu; nemá si s ničím dělat starosti, povolení k výrobě zásypu mu brzy obstará a za čtvrt roku bude moci zahájit výrobu.

Kulhánek se s ním v hospodě setkal ještě několikrát. Měl z těch setkání zvláštní pocit; zpočátku funkcionář nebyl příliš přístupný a někdy se dokonce zdálo, že Kulhánka snad vůbec nepoznává, ale už po pátém pivu ho zase objímal, vzpomínal na Tannhäusera a líčil mu skvělou budoucnost, jaká čeká rodinnou výrobnu. Naštěstí pil dost rychle, a tak počáteční nepříjemná atmosféra netrvala nikdy dlouho.

Takový byl stav věcí, když se Kulhánek seznámil s Pascalem. Kulhánek začal opravovat stroje, které už byly v hodně špatném stavu. Jeho otec mu sice zanechal nějaké technické výkresy, a v době, kdy si uvědomil, že on sám se už obnovení výroby nedožije, vykládal synovi pro případ, že by se pádu režimu dočkal alespoň on, jak celé soustrojí funguje, ale Kulhánek syn už si z toho moc nepamatoval a v technických výkresech se nevyznal. Pascala jeho příběh dojal, a když viděl, jak je Kulhánek v mnoha věcech bezradný, nabídl mu pomoc.

Šli hned z hospody ke Kulhánkovi domů, i když už bylo po půlnoci. Pascal si prohlédl stroje a v jeskyni nabral vzorky vody pro chemický rozbor. Zjistil, že stroje už jsou skutečně v žalostném stavu. Zejména Květinářka a Rádža se proměnili v rezavé ruiny. Pascal Kulhánkovi vyjednal, že potřebné součástky vyrobí dělníci v továrně, ve které pracoval. A tak společně dali postupně všechny části stroje do pořádku a vynesli ze sklepa roury, kterými je opět spojili dohromady.

Když byl stroj připravený k provozu, Kulhánek spěchal do hospody, aby to oznámil funkcionáři. Ten ho poplácával po zádech a zval ho, aby s nákresy stroje a výsledky chemických rozborů vody za ním přišel zítra do jeho kanceláře. A tak Kulhánek hned ráno utíkal se svinutými nákresy v podpaží k rozlehlé ponuré budově, kde jeho přítel z hospody sídlil. Sekretářka ho nechala čekat na chodbě několik hodin. Pak viděl, jak se otvírají dveře a jeho známý vychází ven; běžel k němu a volal na něj křestním jménem, jak se oslovovali v hospodě, ale funkcionář se na něj ani nepodíval, zrychlil krok a za několik okamžiků zmizel za ohybem chodby. Když Kulhánek doběhl za roh, octl se na prázdné dlouhé chodbě, vroubené po obou stranách desítkami zavřených dveří. Stál tam ještě půl hodiny, ale nic se nepohnulo, neozval se žádný zvuk.

A pak Kulhánek pochopil, že je zbytečné, aby dál čekal. Jeho známý z hospody byl podobně jako milionář z Chaplinových Světel velkoměsta štědrý a laskavý, jen když byl opilý. Ve svém střízlivém životě necítil žádnou potřebu komukoliv pomáhat, a už vůbec ne někomu, kdo se snaží zavést soukromou výrobu. Trpěl sice pořád ekzémy a Tannhäuserův zásyp by mu pravděpodobně pomohl, jenže ekzémy byly sice nepříjemné, ale mnohem horší než kožní nemoc by bylo, kdyby mu patronát nad výrobou zásypu vynesl obvinění, že se pokouší obnovit kapitalistické výrobní vztahy.

Kulhánek se chtěl ještě pokusit o jednu věc: vyhledat funkcionáře v hospodě, vyčkat, až bude opilý, a pak na něm vymámit podpisy na listinách, které potřeboval k zahájení výroby. Ale funkcionář už se v hospodě, kde jej Kulhánek vídal, nikdy neobjevil; po setkání na chodbě sekretariátu si asi uvědomil, jak je jeho opilecké přátelství s Kulhánkem nebezpečné pro jeho kariéru, a změnil hospodu anebo se naučil pít doma. Když Pascal viděl, jak je Kulhánek zničený z posledního vývoje událostí, vzal ho do baru a tam se spolu opili. Ve čtyři ráno dostal Pascal nad barovým pultem nápad: když je soustrojí připravené k provozu, uspořádají Tannhäuserův rituál: uskuteční jedinou pracovní směnu, Kulhánek sezve své přátele a slavnostně spustí stroj, poprvé a naposled, pak bude s přáteli a s Pascalem sledovat, jak soustrojí vyrábí jedinou dávku Tannhäuserova zásypu pro nikoho, tu odnesou na zahradu vily a nechají ji rozfoukat větrem. Kulhánek jen vydechl, že takový obřad by byl krásný, ale že žádné přátele nemá. Pascal řekl, ať si s obecenstvem nedělá starosti, a pozval do Kulhánkova bytu Švarce, Navrátila a Valerii.

A tak když nadešel den Tannhäuserova rituálu, přišlo ke Kulhánkovi pět hostů: Pascal, Čj, Ú, Valerie a já. Hosté se rozesadili na židle, které Kulhánek připravil ve středu místnosti, Valerie si mě vzala na klín. Kolem zdí stály kovové postavy; za dlouhá léta si natolik zvykly na samostatnou existenci, že ani teď, když byly znovu spojeny trubkami, nevypadaly jako jediný stroj, působily spíš dojmem skupiny, která se v Kulhánkově bytě sešla, aby vykonala společný úkol. Kulhánek nejdřív obešel všechny části soustrojí a postupně hostům představil Apače, Ptáčníka, Soudce, Loutkáře, Rádžu, Vynálezce a Květinářku. Pak zmáčkl červené tlačítko na kovové skříňce.

Všechny části stroje se rozechvěly. Pod nohama diváků se ozvalo hluboké bzučení, připomínající hlas sršně pod překlopeným hrnkem: dvanáct čerpadel nasávalo vodu z jeskynních pramenů; bylo slyšet bublání vody stoupající hadicemi do místnosti; chvění Apačova mohutného těla se změnilo v drnčivé otřásání, konce devadesáti trubic jeho čelenky se v jednom okamžiku všechny najednou zvedly do výšky a zase klesly dolů, z jejich otvorů začaly vytékat tenké pramínky vody a s tichým šelestěním dopadaly do kruhové vaničky, která obemykala čerpací agregát. Pak bylo slyšet šplouchání vody tekoucí úzkou kovovou trubkou k nedočkavě se chvějícímu Ptáčníkovi; v té části stroje, která připomínala klec a podle které kdysi Kulhánek Ptáčníka pojmenoval, cosi rotovalo a cosi se kývalo, a přitom se ozývaly tlumené nárazy, jako by někdo klepal kladívkem na stůl pokrytý plstí; občas zazněl vysoký zvonivý zvuk. Všichni sledovali dění ve stroji a otáčeli židle od jedné postavy k druhé; i já jsem se prý na Valeriině klíně nadšeně dívala s otevřenou pusou na velké kovové panáky, kteří vždycky ve chvíli, když k nim dorazila podzemní voda, začali tančit; když z nich voda odtekla, jejich tanec se zase proměnil v jemné chvění.

Za chvíli voda protekla trubkou k Soudci; Soudce se rozkýval, zpod kovového taláru bylo slyšet vrčení, doprovázené šustivými zvuky. Z nitra Loutkáře se ozývalo tikání různé frekvence a hlasitosti, jako by se pod jeho pláštěm skrývaly desítky hodinek; zdálo se, že ty zvuky vydávalo mnoho drobných ozubených koleček. Podle bublavých zvuků, které se ozvaly, když utichlo tikání, bylo možné soudit, že potrubím spojujícím Loutkáře s Rádžou teče něco, co už je víc kaší než kapalinou. Z Rádži se ozvalo bzučení a do něho se mísily pleskavé a mlaskavé zvuky; ve Vynálezci bylo slyšet jen syčení a v útrobách Květinářky zvuky, jaké by asi vydával kovový předmět pohybující se pomalu nahoru a dolů po dlouhém struhadle. Zvuk struhadla náhle utichl, všechny figury se najednou přestaly chvět, asi minutu bylo ticho a nic se nehýbalo; živí lidé byli po celou tu dobu stejně nehybní jako kovové postavy – a pak se s cvaknutím otevřel otvor ve středu Květinářky a z něho se do připravené nádoby vysypal šedavý prášek. Po třiceti letech se opět zrodil Tannhäuserův zásyp.

Tannhäuserův rituál mi popsal nejdřív v New Yorku Vga Ú, později mi o něm vyprávěl i Čj. Vlastně každý mluvil o něčem dost jiném; sochař vyprávěl o tvarech pěti kovových postav a jejich mechanickém baletu, zatímco skladatel mi dlouho líčil hudební skladbu šelestů, úderů, vrčení a cinkání, takže jsem při Čjově vzpomínání měla pocit, že se mi dodatečně ozvučuje němý film. Tannhäuserův rituál silně zapůsobil jak na Úa, tak na Čje; a každý z nich později zážitek z baletu strojů po svém využil ve své tvorbě. Obzvláště pro Čje byla hudba strojů zjevením, vyprávěl mi o ní slovy, která se podobala Proustovu popisu Vinteuilovy sonáty, a pamatoval si ještě po dvaceti letech přesně sled všech šustění a klepání, dokonce během svého vyprávění některé motivy mechanické sonáty parafrázoval na klavíru; to, co jsem vám řekla o zvucích strojů, je jen malá část, kterou jsem si z jeho líčení zapamatovala.“

„Jak dlouho celé představení trvalo?“

„Tanec strojů trval dvě hodiny. A během jeho sledování si Pascal uvědomil, že zásyp by měl mít takové vlastnosti, že by se dal dobře využít k přípravě mizících laků. A tak když se prášek vysypal do nádoby, navrhl Kulhánkovi změnu scénáře představení; poprosil ho, aby upustil od závěrečné scény na zahradě a věnoval mu zásyp k experimentům. Kulhánek nic nenamítal, byl rád, že se Pascalovi může nějak odvděčit za všechno, co pro něj udělal. Pascal pak s pomocí Tannhäuserova zásypu připravil lak, nazval jej Tannhäuserovým inkoustem a přinesl jej Valerii pro její román. Tannhäuserův inkoust měl tmavozelenou barvu, měl však po měsíci zprůsvitnět a pak už zůstat navždy neviditelný.“