16. kapitola Nereus

Probudil jsem se až po desáté hodině. Uvařil jsem si kávu, sedl si s ní k telefonu a vytočil číslo, které jsem v noci napsal na kus papíru. Když v telefonu mužský hlas vyslovil jméno mořského božstva, zeptal jsem se, čím se akciová společnost Nereus zabývá. Po chvilce udiveného mlčení hlas takřka uraženě řekl: „Přece výrobou čerpadel.“ Vypil jsem kávu a vydal se hledat sídlo společnosti.

Ten den bylo poprvé po dlouhé době zataženo, přitom nepřestalo být horko; ze všeho kanula vlhkost a měnila se v hutné pachy. Přetrpěl jsem několik stanic v tramvaji a vystoupil jsem už na začátku ulice, jejíž jméno jsem v noci našel v telefonním seznamu. Byl tu dost rušný provoz, procházel jsem pod novorenesančními a secesními fasádami bank a úřadů, jen o něco málo nižších, než jaké stojí v centru města; nad hlavou mi nevšímavě proplouvaly štukové nahé ženy se zaprášenými ňadry polehávající nad vchody a ještě výš se sunuly do neviditelné země, která se prostírá za našimi zády, hlavy národních buditelů vyrůstající z fasád jako velké choroše. Za většinou skel, kolem nichž jsem procházel, stály figuríny, navlečené do značkového oblečení a ustrnulé v záhadných gestech. Řekl jsem si, že Nereus musí být asi velká mezinárodní firma, když se usídlila v blízkosti těchto skvělých jeskyní luxusu.

Jenže ulice se nenápadně měnila. Její proměna se nejdřív projevila ve výlohách; zmizely z nich figuríny, za sklem se teď kupilo čím dál víc věcí v čím dál větším nepořádku; za nějakou dobu už jsem měl pocit, že se některá z výloh přede mnou pod náporem věcí roztříští a zboží se vysype na chodník. Potkával jsem stále méně chodců, automobily postupně mizely v příčných ulicích a po nějakém čase i tramvajové koleje kamsi uhnuly a ztratily se. Ucítil jsem na tváři dotek teplého mžení; měl jsem dojem, že kapky nepadají seshora, ale srážejí se z přesycených pachů.

Ulice pokračovala dál pod stejným jménem, ale teď už to vypadalo, jako by ji proměnilo nějaké kouzlo. Ještě jsem pořád míjel výlohy obchodů, ale jejich unavený a rezignovaný výraz vyprávěl smutnou historii: jejich majitelé neměli dost peněz na pronájem prostorů v elegantním úseku ulice, a tak se usídlili alespoň v jeho blízkosti s nadějí, že se něco z rušného života přelije až do těchto míst; ta naděje se však ukázala klamná. Za výlohami některých obchodů pokračovalo chaotické kupení, jiné se naopak vyprazdňovaly a nabízely pohled na zaprášené police, které vystavovaly jen mrtvé mouchy, ležící na zádech. Už dlouho kolem mne neprojel žádný automobil.

Ale to už jsem viděl na druhé straně ulice nad korunami stromů velký nápis NEREUS; jeho písmena plula na třech pravidelných vlnovkách, představujících vodní hladinu. Hranatá dvoupatrová budova se skleněným pláštěm zřejmě pocházela z šedesátých let; sklo fasády od té doby patrně nikdo nemyl. V otevřených oknech v prvním patře jsem zahlédl rýsovací prkna a rozsvícené obrazovky počítačů. Dům byl přilepený k nižší budově se zubatou střechou. Řekl jsem si, že ve skleněné budově asi budou ateliéry projektantů a kanceláře a v nižší budově montážní hala. Skleněná budova měla vlastní vchod; když jsem vešel, nikdo mě nezastavil, a tak jsem vystoupil po schodišti do prvního patra. Octl jsem se na světlé chodbě pokryté zeleným plstěným kobercem, po jedné straně se táhla skleněná stěna, kterou byly vidět střechy dílen a povadlé koruny stromů za nimi, na druhé straně chodby se táhla řada zavřených dveří. Chvíli jsem chodil nerozhodně z jednoho konce chodby na druhý, pak jsem se osmělil a namátkou jedny z dveří otevřel.

Octl jsem se v rozlehlé místnosti plné lidí, kteří byli skloněni nad papíry ležícími na stole, stáli u rýsovacího prkna nebo pozorovali obrazovku počítače. Teď jsem viděl, že jsem mohl vstoupit do kterýchkoliv dveří; do místnosti vedly všechny. Nikdo si mě nevšímal. Přistoupil jsem k muži, který seděl nejblíž dveří, položil jsem před něj na stůl fotografii Violy a zeptal se ho, jestli ji nezná. Roztržitě se na fotografii podíval a řekl: „Ano, to byla naše zákaznice, vzpomínám si na ni. Myslím, že její zakázku měla na starosti Julie.“ Ukázal na mladou ženu, která seděla zády ke mně o několik stolů dál, a pak se zase věnoval svým papírům. Julie měla na sobě jednoduché letní šaty, vlnité černé vlasy spadaly na opálená záda. Zdálo se, že soustředěně sleduje obrazovku počítače; pohybovala jemně myší a na obrazovce se otáčela světelná pavučina, asi prostorové schéma nějakého přístroje.

Prošel jsem uličkou mezi stoly a rýsovacími prkny k místu, kde Julie seděla, sklonil se k ní a zeptal se jí, jestli zná Violu Jonášovou. Trhla sebou a otočila ke mně hlavu; z vln černých vlasů se vynořil snědý obličej s hustým obočím a plnými rty. Než odpověděla, důkladně si mě prohlédla. Nakonec řekla: „Ano, před časem jsem pracovala na její zakázce, ale od té doby jsem ji neviděla.“

Lhostejnost, s jakou to říkala, nebyla moc přesvědčivá. V jejích slovech jsem slyšel podobný neklid, jaký se ozýval i v malířově hlase a jaký zřejmě Viola zanechávala ve všech lidech, s nimiž se znala. Už jsem nevěřil, že Viola pro ni byla jen jedním ze zákazníků, kteří si v podniku objednali pumpu; to bylo pro mne dobré znamení. Chtěl jsem ji vyzkoušet, a tak jsem řekl: „Tak se na mne nezlobte, že jsem vás vyrušil od práce; doufal jsem, že bych se od vás mohl o Viole něco dozvědět,“ a předstíral jsem, že chci odejít.

„Proč se na Violu ptáte? Stalo se jí něco?“ Julie se na mne dívala s výrazem úzkosti, který se už nepokoušela skrývat. Řekl jsem jí, že se Viola už před dvěma lety ztratila a že se ji pokouším najít, že jsem ale teprve na počátku pátrání, které zatím nevypadá nijak slibně.

„Myslíte, že ji potkalo nějaké neštěstí?“ zeptala se Julie.

Bylo vidět, že má o Violu opravdu strach. „Nevím, ale myslím, že ne,“ uklidňoval jsem ji. „Její zmizení je podivné a moc mu nerozumím, ale mám spíš pocit, že se Viola z nějakého důvodu někde skrývá.“

„Ráda bych vám pomohla,“ řekla Julie. „Ráda bych pomohla Viole; třeba se mýlíte, možná je opravdu v nebezpečí a čeká na pomoc. Když jsem pro ni pracovala, spřátelily jsme se, hodně pro mne znamenala, asi pro mne pořád ještě hodně znamená… Ale dlouho jsem ji neviděla a netuším, kde by mohla být.“

„Zmizela jednoho dne bez rozloučení?“ zeptal jsem se, protože mě napadlo, že to byl Violin obvyklý způsob, jak se rozcházet s lidmi.

„Ano,“ řekla Julie. „Ale nezlobila jsem se na ni. Tušila jsem, že k tomu dojde; Viola se celou dobu k něčemu nebo někomu snažila proniknout, a zřejmě přišla chvíle, kdy už se u mne nemohla zdržovat, i když nám spolu bylo dobře.“ Zamyslela se a pak řekla: „Ano, myslím, že jí se mnou bylo dobře.“ A po malé odmlce se zeptala: „Jak víte, že mě opustila a nic mi neřekla? Udělala vám něco podobného? Proto po ní pátráte?“

Najednou mě napadla představa Violy a Julie jako dvou malých dětí, držících se za ruce; jedno zamračené a vzpurné, druhé úzkostné.

„Ach ne,“ řekl jsem rychle, abych ji uklidnil. „Nikdy jsem se s Violou nesetkal. A jestli mám být upřímný, nevím, proč ji vlastně hledám. Jeden z důvodů je, že mi bylo líto jejího nemocného otce. Znala jste ho?“

„Ne, Viola nás nikdy nepředstavila, a já o to ani nestála. Už jste našel nějakou stopu?“

„Nestojí to za řeč. Vlastně jsem zatím mluvil jen s jedním člověkem, který Violu znal, a přečetl jsem jednu povídku, která by mohla s jejím zmizením nějak souviset. A to, co jsem slyšel a četl, mi příliš nepomohlo, spíš se všechno ještě víc zamotalo a zatemnilo. Doufal jsem, že se od vás dozvím něco víc.“

„Obávám se, že vás zklamu,“ povzdechla si Julie. „Viola se mi s ničím nesvěřovala, myslím, že o některých věcech nemluvila s nikým – anebo jen se svými tajemnými společníky, s kterými si občas telefonovala a o kterých mi nikdy nic neřekla. Od samého počátku jsem měla pocit, že skrývá nějaké tajemství, ale doteď vůbec netuším, co by to mohlo být.“

Zdálo se, že v téhle věci se budou výpovědi všech lidí, kteří Violu znali, shodovat. „Co kdybychom si spolu někam sedli a vy byste mi vyprávěla o Viole?“ navrhl jsem. „Třeba se nějaká maličkost, o které si myslíte, že nemá význam, spojí s něčím, co jsem se dozvěděl já, a aspoň trošku nám poodhalí Violino tajemství.“

„Dobře, zkusíme to. Musím teď něco dodělat, ale za půl hodiny budu mít přestávku na oběd. Naproti přes ulici je kavárna Modrý papoušek. Počkejte tam na mne, přijdu za vámi.“