39. kapitola Exulanti

Do ticha zazněly první tóny. Od chvíle, kdy jsem slyšel Čjovu minimalistickou skladbu, jsem si myslel, že už mě v hudbě nemůže nic překvapit, ale podivnost předehry ještě převyšovala bizarnost Čjovy neslyšné sonáty; ta mohla posluchače uvádět v úžas, ale její smysl nebylo zase tak obtížné najít, obzvláště když Čj princip, podle něhož své dílo vytvořil, sám tak důkladně vysvětlil. Hudba, kterou jsem na Bernetově zahradě slyšel, působila daleko méně chaotickým dojmem než noční sonáta, ale přesto na mne z jejích tónů vanula tíseň, jakou jsem ještě nikdy při poslechu hudby nepoznal. Má úzkost vyrůstala z toho, že bylo zcela nemožné určit řád či záměr této hudby, rozpoznat její smysl či najít svět, do něhož by mohla patřit – ani ne tak proto, že by poukazovala k nějakému vzdálenému a těžko pochopitelnému světu, jako spíš proto, že možnost jakéhokoliv světa vylučovala.

Slyšel jsem dost jednotvárné řady tónů, které hrály jednotlivé nástroje; tyto řady jako by se vzpíraly jakémukoliv členění. Nedal se v nich zachytit žádný pevný motiv – několikrát se sice zdálo, že se objevuje náběh k opakování a variacím skupiny tónů, ale pokaždé byla ustavující se souvislost náhle přerušena; řada tónů se jako kluzký had vysmekla posluchači, který se už už domníval, že ji pevně drží, a zkroutila se do tvaru, jenž nepoukazoval k ničemu, co posluchač slyšel dříve. Nechuť neznámého skladatele k jakékoliv artikulaci se projevovala ještě jiným způsobem: všechny tóny zaznívaly stejnou silou, a tak nejenže se předehra zbavila všech motivů a témat, ale nebylo ani možné ji rozdělit na takty a říci, v jakém je psána rytmu. Za nějaký čas jsem si však na rozmary předehry zvykl a nalezl jsem v této hudbě dokonce jakési zalíbení, které vyplývalo z pocitu, že se nemusím namáhat s hledáním něčeho, co tak jako tak nenajdu, a že mohu poklidně sledovat nepředvídané kousky svíjejících se hadů tří melodií, jejich uhrančivý tanec.

Zvláštní byl i vztah mezi melodiemi, které hrály jednotlivé nástroje. Nespojovaly se a nijak se navzájem nepodporovaly, nespolupracovaly spolu na vytváření společné tkaniny hudby, ale ani si nepřekážely. Nevznikaly žádné disonance, ale přitom předehra vyvolávala pocit, že k tomuto nikdy nenarušenému souladu vůbec nedochází záměrně; každá z melodií se snově proplétala vlastním labyrintem, aniž by se přitom srazila v disonanci s jinou melodií. Vyvstala ve mně intenzivní představa rituálních tanečníků, kteří jsou opojeni posvátnou drogou; tančí v transu, každý z nich je, jak se zdá, hluboce ponořen do svého nitra a nevnímá okolí, a přece se rituální představení rozvíjí s jistotou, bez kolizí, a dokonce vytváří jakousi podivnou harmonii.

Pořád jsem si musel klást otázku, jestli autorem této hudby není přece jen Čj – nejen proto, že to byl nejvýstřednější skladatel, jakého jsem znal, a nejen proto, že ho s operou spojovalo znamení dvojitého trojzubce. Na první poslech se zdálo nemožné najít nějakou podobnost mezi předehrou a Čjovými skladbami. Nebyla tu ani fascinace vsakováním zvuků do záhybů měkké látky ticha, jaká byla přítomna v jeho raném díle, ani tragičnost jeho druhé, pozdější skladby, odkazující k neznámým dějům, které se splétaly z bolesti a smíření, vzpomínek a zapomínání, výčitek a pomsty. A přesto mi při poslechu předehry čím dál víc připadalo, že mezi strojovou lhostejností této hudby a trýznivým i extatickým světem skladby označené dvojitým trojzubcem je jakási příbuznost. Třeba je to tak, říkal jsem si, že lhostejnost, která zní v tónech předehry, je něčím, co se objevuje buď na počátku, nebo na konci světa zoufalství, kdy překvapivě splývá naplnění touhy a naprostá rezignace, kdy v kořenech prudkých citů vyvstává neočekávaný klidný rytmus, jenž je snad jejich tajným pojivem a o němž není jasné, přinese-li v budoucnosti štěstí smíření v jednotě smyslu, které nelze uniknout, nebo nevyléčitelný děs z jednotvárnosti všeho, co je. Byl jsem zvědavý, jaký děj bude po takové předehře následovat.

Sotva jsem si zvykl na hudbu bez taktů a motivů, vytrhly mě z mého poklidu tři tóny zvonků, d, as a b, začátek motivu Oranžové knihy. Ale po třech známých tónech melodie neklesla k c, jak jsem očekával. Motiv Oranžové knihy se uzavřel pouze v té neslyšné hudební skladbě, která zněla v mé mysli spolu s dílem, jež hráli hudebníci na trávníku pod terasou; melodie skutečné předehry se v tomto okamžiku od skladby utvořené ze vzpomínek a očekávání odpojila; stoupala do výšky, namísto c zaznělo jednočárkové es a potom už z melodie zmizely jakékoliv stopy po motivu Oranžové knihy. Hudební skladba se tvářila, jako by se nic nestalo, jako by se tři tóny vůbec neozvaly, ale já se už nedokázal zbavit pocitu, že se mi hudba vysmívá, a nepomohlo mi, že jsem si říkal, že opera byla složena někdy před dvaceti lety, kdy Viola byla ještě dítě a já o ní nic nevěděl. Každý by mi asi řekl, že shoda tří tónů nic neznamená, ale já jsem od té chvíle už nepochyboval o tom, kdo je autorem opery. Lstivý Čj přede mnou v předehře pootevřel Oranžovou knihu a zase ji rychle zaklapl, aniž jsem z ní stačil něco zahlédnout. Jen počkej, fantome, sliboval jsem mu v duchu, jednou tě přece jen dostihnu za houštinou tónů, za kterou se mi schováváš.

Hudba nesměřovala k žádnému finále; nejdřív se odmlčela flétna, po ní lyra, zaznělo ještě několik cinknutí zvonků a pak bylo ticho. Ozval se krátký rozpačitý potlesk. Zakončení předehry působilo dojmem, že hudebníci jeden po druhém odcházejí, protože je už přestalo bavit hrát nebo je brní nohy. (Nepřekvapilo by mě, kdyby se v notovém zápisu nacházel prováděcí pokyn: „Hraje se tak dlouho, dokud to hudebníky baví, pak se skončí.“) Když jsem se však podíval pod terasu, seděli všichni tři hudebníci pořád na svých místech a soustředěně se dívali na noty osvětlené lampičkami.

Jeden z mužů, kteří montovali reflektory, stáhl oponu na stranu. Objevila se kulisa pokoje, znovu zazněla tichá monotónní hudba zvonků, lyry a flétny. U stolu teď seděla světlovlasá dívka v jednoduchých šatech, zřejmě Andrea, a listovala obrázkovým časopisem. Dívka s krátkými černými vlasy, hladce sčesanými dozadu a natřenými nějakou lesklou brilantinou, o něco menší a hubenější než Andrea, stála u namalovaného okna a dívala se zamyšleně na fasádu protějšího domu. To musela být Barbora. Připadalo mi, že maskér si nedal příliš práce s tím, aby ji proměnil v muže. Oblékl ji pouze do pánského vycházkového obleku; pod sakem měla tričko, které nijak nezatajovalo ženské tvary.

Po chvíli Andrea odložila časopis a obrátila se k Barboře stojící u okna. Zpívala:

„Včera mi představili
mladého vědce, který píše habilitační práci
o tvé knize The City and the Ocean.
Už léta má tvou fotografii pověšenou
nad psacím stolem, u něhož tráví
v pilné práci své dny,
hned vedle snímku své snoubenky.
Myslel si, že jsi dávno mrtvý.
Když se nedávno dozvěděl,
že jsi nezemřel, že žiješ
ve stejném městě jako on,
nechtěl tomu věřit.“

Andrein hlas se mi líbil. Zpívala tiše, její zpěv mi zprvu připadal stejně monotónní jako hudba, která jej doprovázela, ale postupně jsem v něm začal slyšet lehké tóny smutku, jako by na dně smířeného klidu stále ještě tiše dozníval tlumený sten nějaké dávné bolesti.

„Ani se neodvážil,“

pokračovala Andrea,

„požádat o rozhovor s tebou,
i když jsem viděla,
že po ničem jiném tak netouží.“

Barbora se během Andreina zpěvu otočila od okna. Opřela se o namalovanou okenní římsu – plátno se prohnulo, ale konstrukci vzadu podpíraly silné latě, a tak nehrozilo nebezpečí, že se kulisa zřítí – a dívala se na sedící Andreu. Svými pohyby a výrazem tváře vyjadřovala, že postava, kterou představuje, se probírá z hlubokého zamyšlení. Zdálo se, že vědci-exulantovi trvalo nějaký čas, než si uvědomil, o čem žena u stolu mluví. Když Andrea dozpívala, chvíli zněla jen hra zvonků. Pak Barbora v roli vědce začala zpívat:

„Nevím, jestli bych mu mohl pomoci.
Na ostrově jsme o těch věcech
něco tušili. Když růžové světlo slunce
vycházejícího nad mořem
po noci plné debat
dopadlo na stránky našich textů,
věřili jsme, že máme pravdu;
když se křik racka mísil
do formulací zákonů,
věděli jsme, že jsou
nevyvratitelné. Ale dnes,
dnes mi vše připadá tak nejisté,
zdá se mi, že řetězce bezchybných důkazů
se trhají jako vetchá tkanina…“

Barbořin hlas byl ještě tišší než Andrein; byl tak tichý, že se do jejího zpěvu mísily vzdálené zvuky města, podobně jako se šum ulic prolínal s hudbou v Čjově noční sonátě. I v Barbořině zpěvu byly slyšet přetrvávající tóny dávné bolesti, ale byly ještě tlumenější než v Andreině hlase; jako by úleva nad tím, že skončilo zlé období vědcova života, spojená s nesmírnou únavou, zastínila všechny ostatní pocity. Vědec teď sice vzpomínal na okamžiky štěstí na jakémsi ostrově, který snad byl jeho vlastí, ale stíny v jeho hlase i v hlase jeho ženy naznačovaly, že šťastné chvíle na mořském břehu asi netrvaly dlouho, že byly vystřídány nějakou katastrofou. Únava, která zaznívala v Barbořině zpěvu, se projevovala i v pohybech rukou. Bylo zvláštní, jak zabarvení jejího hlasu i její pohyby vyvolávaly přes nedokonalý převlek silnou iluzi postavy, kterou představovala; mladá dívka jako zázrakem zmizela, viděl jsem unaveného muže, který všechno prohrál, ale cítí ještě jakési štěstí z toho, že boj už skončil. Žena vstala, šla k muži, který pořád stál u okna, a položila mu hlavu na rameno.

„Bolí mě, když takhle mluvíš,“

říkala žena, zpívala Andrea,

„čas vždycky rozpouští pevné tvary
a zvolna nechává unikat smysl ze slov.
Ale i vyprahlé věty, kde cáry dávného smyslu
jen tu a tam chabě povlávají nad slovy
jako zteřelé praporce, pleskající
nad věžemi mlčenlivého, opuštěného města,
jsou stále ještě svědectvím
zaniklé nádhery a slávy
a můžeme jimi bloudit s dojetím a úctou,
jako vítězové.“

Vědec se pořád díval na podlahu, odmítavě vrtěl hlavou, ale svou ženu nepřerušoval. Ta pokračovala:

„Říkáš, že slavné zákony oněměly,
když se do jejich slov už nemísí
zpěv mořských ptáků – copak neslyšíš,
že kdykoliv vyslovíš stará slova,
ozve se spolu s nimi
křik racků a kormoránů? Neslyšíš,
jak se do jejich zvuku mísí
šumění příboje? Šťastné zvuky ostrova
se budou s dávnými slovy
vracet stále znovu.“

Vědec zvedl hlavu; Barbora zazpívala jeho tichou odpověď:

„Přízraky. To všechno jsou jen přízraky…“