13. kapitola Deník Pascala Brisona

„Zoufale jsem toužila po tom, abych si mohla Oranžovou knihu přečíst. Ú byl nešťastný, že mi nemůže pomoci. Řekl, že jsem jediný člověk, který má právo číst text, jejž Valerie odsoudila k neviditelnosti a životu v paměti, k zániku ve vzpomínkách tří lidí a k nejistým proměnám. Nepochyboval o tom, že by má matka nic nenamítala proti tomu, aby se kvůli mně porušil starý slib. Ale text románu už tak jako tak nebylo možné obnovit. Když jsem se Úa v bistru u nadzemní dráhy zeptala, jestli opravdu neexistuje žádná naděje, jak alespoň na čas probudit písmena na stránkách Oranžové knihy, řekl, že se dozvěděl o jedné možnosti, ta je ale tak málo pravděpodobná, že vůbec nemá smysl doufat, že se někdy naplní.

A vyprávěl mi o večeru toho dne, kdy dokončil podmořský portrét mé matky. Odložili s Pascalem kyslíkové přístroje, leželi na oblázcích skalnaté zátoky, které byly pořád ještě teplé, a dívali se na tmavnoucí hladinou, pod níž se skrýval Valeriin pomník, stejně neviditelný jako text na stránkách Oranžové knihy. Ú tehdy řekl Nmovi, že sochu přece jen může někdo uvidět při potápění nebo šnorchlování a že možná měli být důslednější: měli vytvořit sochu někde v ústraní a pak ji tajně zakopat hluboko do země. Nm s ním nesouhlasil; tvrdil, že ke skutečné skrytosti patří vždy také možnost objevení, třeba nesmírně malá, že kupříkladu dopis je skrytý tehdy, když ho založíme do jednoho z desítek tisíců svazků rozsáhlé knihovny; kdyby jej však nějaká moc uschovala ve středu země, nebyl by ve vlastním smyslu skrytý – jeho nepřítomnost by byla bližší neexistenci než skutečné skrytosti. Říkal, že ke skrytosti věcí patří ruce, které šátrají někde v blízkosti, a zdálky se blížící a zase vzdalující kroky.

Ú namítl, že v tom případě by se nedalo mluvit ani o skrytosti Valeriina románu, protože už na světě není žádná moc, která by mohla dokázat, aby na prázdných stránkách znovu vyvstala ztracená slova; pak se šátrání rukou kolem knihy a blížící se kroky stávají jen lhostejnými pohyby a zvuky, které se života románu nijak nedotýkají. Nm mu odpověděl, že text Oranžové knihy není úplně chráněný před novým zviditelněním – ale pravděpodobnost, že by se pro někoho znovu zjevil, je mizivá, je to spíš sen než opravdová možnost. I pro Tannhäuserův inkoust existuje tvrdý aktivant, který může písmo na čtyřiadvacet hodin zviditelnit, vykládal Nm Úovi na břehu moře, je to však látka, která je směsí mnoha složek, a ještě ke všemu nejdůležitější z nich dnes už patrně není vůbec možné získat.

Nm řekl, že záznam o složení aktivační směsi se sice nachází v jeho deníku, který snad zůstal u Čje, ale že si psal deník také jedním z nejodolnějších laků; k tomu, aby někdo oživil jeho text, by potřeboval znát Nmovy staré receptury – ty ale Nm po návratu do Francie spálil. Muselo by dojít k nějaké fantastické náhodě, říkal, aby se román znovu zviditelnil. Nemyslel si, že k tomu někdy dojde, byl ale přesvědčen, že právě tahle nepatrná naděje nebo hrozba vytváří skutečnou skrytost Valeriina textu a jeho tajemství; bez ní by se Oranžová kniha čím dál víc podobala pouhé hromadě nepopsaných stránek.

Nm byl tedy jediným člověkem, který mohl zviditelnit písmo v Oranžové knize; Ú věřil, že by to pro mne s radostí udělal, že ani on by neváhal kvůli mně porušit slib. Ale Nmovo tělo leželo tři roky na hřbitově nad Egejským mořem a receptury, podle kterých by snad bylo možné oživit jeho deník, shořely už před dávnými lety. Tak jsem se smířila s tím, že Valeriin román nikdy nepoznám, že budu jen snít o osudech jeho hrdiny, představovat si pokoje a zahrady, do kterých vstupoval, domýšlet si události, na které už si Ú nedokázal vzpomenout, a že po létech už nebudu schopná oddělit své představy od toho, co mi vyprávěl Ú…“

„Tak jako já si byl ještě dnes odpoledne jistý, že v příštích letech budu tkát různé podoby příběhu vašeho života, že ani já už nebudu umět rozlišit, co jsem se dozvěděl při svém pátrání, k čemu jsem dospěl úvahou a co jsem si vysnil,“ řekl jsem tiše.

„Chtěla jsem Oranžovou knihu alespoň vidět, držet ji v ruce a listovat prázdnými stránkami. Věřila jsem, že ji má Čj pořád u sebe; nedokázala jsem si představit, že by se jí mohl zbavit. Ú neznal Čjovu adresu; ve chvíli, kdy odjížděl ze země, toužil ze všeho nejvíc po samotě, a tak se s Čjem ani nerozloučil, a když se mu po létech odhodlal napsat na jeho starou adresu, vrátil se mu dopis s přípisem, že adresáta nikdo nezná. Ale dozvěděla jsem se od Švarce alespoň Čjovo pravé jméno, a tak jsem hned po návratu obvolala všechny Navrátily z telefonního seznamu. Jenže Čj neměl telefon; nemá ho dodnes, Čj celý život miloval šumy a různé zvuky města, dokázal jim dlouhé hodiny naslouchat jako hudební skladbě a pokládal vždy telefon s jeho neurvalým zvoněním za nepřítele; byl ochoten se s jeho hlasem smířit jen tehdy, když se za mnoha domovními zdmi proměňoval v tichounký bzukot.“

„Jak je potom možné, že bydlí v bytě, kde dělají tak hrozný rámus vlaky?“

„Hlas vlaků Čjovi nikdy nevadil, je to naopak jeden ze zvuků, které má nejraději. To, co nesnáší na telefonním zvonění, není hlasitost, ale způsob, jakým trhá tkanivo ostatních zvuků. Hlas blížícího se a vzdalujícího vlaku se do pole zvuků naopak vždy měkce ukládá a jemně se z něho zvedá.“

Viola se na chvíli odmlčela; zdálo se mi, že z toho, co teď má v jejím vyprávění přijít, cítí trochu strach a že se rozmýšlí, nakolik má být sdílná. „Když jsem se vrátila z Ameriky, žila jsem několik týdnů jako v prudké horečce,“ začala pomalu vyprávět. „Musela jsem pořád myslet na události z matčina života, o kterých mi vyprávěl Ú, pro­následovaly mě obrazy z její ztracené knihy; a skutečnost často bledla před vzpomínkami a vidinami. Stávalo se mi, že jsem se na ulici ponořila do svých myšlenek, a když jsem se probrala, zjistila jsem, že jsem se octla v neznámé části města. Je to období, na které nerada vzpomínám… Zavírala jsem se se svými představami v pokoji; na chodbě jsem slyšela otcovy šouravé kroky a jeho těžký dech; nevěděla jsem, jestli ho mám litovat, nebo nenávidět. Chtělo se mi vyběhnout z pokoje a křičet na něj, jestli si vzpomíná na Labyrinthos, na Valerii; několikrát jsem to málem udělala, ale představila jsem si, jak by se na mne díval svýma matnýma očima zpod padajících víček a něco by šeptal… A vždycky jsem si také vzpomněla, jak se o mne celý život láskyplně staral a jak jsem ho v dětství zbožňovala; a tak jsem si nakonec pokaždé lehla na postel a přitiskla si polštář k hlavě, abych neslyšela ty šelestivé zvuky, v které se otcova existence v posledních letech proměnila a které už bylo obtížné odlišit od praskání starého nábytku a ševelení průvanu v odchlípnutých tapetách.

Pak jsem zase utíkala pryč, vysedávala jsem do rána v hospodách a ve vinárnách, nacházela si podivné přátele a milence, jejichž tváře a těla se mi ve vzpomínkách pletly a které jsem po několika dnech nepoznávala, účastnila jsem se divokých večírků v neznámých bytech a ráno jsem byla ráda, že si pamatuju jen málo z toho, co se dělo. Jednoho rána jsem se vzbudila, bylo mi zle a cítila jsem pálení dole na pravé straně břicha; když jsem se podívala na bolestivé místo, uviděla jsem, že mám na kůži vytetovaný znak z Valeriiny knihy. Lekla jsem se a vyskočila z postele; ale pak se mi začaly pozvolna vybavovat obrazy z uplynulé noci, které se sice odmítaly spojit do souvislého pásma, ale přesto vyprávěly jako políčka z komiksu příběh: červený neon tetovacího salonu, který jsme se skupinou nočních přátel míjeli na cestě z jednoho podniku do druhého; kdosi, kdo dostal nápad, abychom se všichni nechali tetovat – a měla jsem podezření, že jsem to byla já –; mohutný muž v černé kožené vestě na holém těle, s vyholenou lebkou a chřípím propíchnutým mnoha kovovými kroužky, drží v ruce bzučící jehlu a ptá se mě, jaký vzor jsem si vybrala – a já beru do ruky zrcadlo, které leží vedle mne na stolku, dýchnu na ně a pak na orosené sklo prstem kreslím dvojitý trojzubec; muž se dál na nic neptá, usmívá se a sklání hrot jehly k mému tělu.

Asi pět neděl po svém návratu jsem v čekárně u zubaře listovala hudebním časopisem a objevila tam článek o Bílém trianglu. Doufala jsem, že se z něho něco dozvím o Čjovi – jak jsem ale byla zklamaná, když jsem zjistila, že autor článku má o Trianglu jen mlhavé zprávy a že dokonce pokládá Čje, Úa a Nma za pouhou fikci, za postavy z mytologie osmdesátých let! Přesto jsem si v redakci časopisu zjistila adresu, na které bych autora mohla najít, a navštívila ho v obchodě na nádraží. Měla jsem štěstí; mezitím se mu ozval Čj a majitel krámku mi prozradil, na který den a hodinu si spolu smluvili další schůzku…

Byla jsem šťastná, že se mi podařilo Čje vypátrat, ale také jsem cítila nespokojenost s tím, že Čj mluvil s cizím člověkem o záležitostech, které byly nějak spojené s Oranžovou knihou a které přece měly spolu s ní zůstat tajemstvím. Tehdy mi ještě připadalo samozřejmé, že slib, který Ú, Čj a Nm dali Valerii, je třeba dodržet a že já jsem jedinou výjimkou, na kterou se nevztahují Valeriiny příkazy. Až později jsem začala rozumět Čjovu strachu z toho, že minulost i s Valerií, Bílým trianglem, Alexandrem a všemi pokoji, zahradami a ostrovy z Valeriiny knihy zmizí jako kontinent, který se propadl do oceánu, začala jsem chápat jeho pocit, že anonymní život díla v nekonečných proměnách, o kterém snila Valerie, nestačí – a rozumím jeho úzkosti a jeho touze zachovat jména a původní tvary čím dál víc, čím dál víc je to i má úzkost; každou noc ležím v posteli v temném pokoji a nemůžu spát, přu se se svou matkou, vyčítám jí, že neměla právo své dílo odsoudit k nicotě a k přízračnému životu ozvěn v jiných dílech. Čj později trpěl výčitkami svědomí, že vyprávěl o Bílém trianglu a že dovolil zveřejnit své dávné skladby, že nebyl tak silný jako Valerie a nedokázal se lhostejně dívat na postupné borcení tvarů; ale to už jsem mu sama říkala, že Valeriiným cílem snad nebylo disciplinované dodržování stanoveného pravidla a že počítala s tím, že proměna času může ospravedlnit anebo přímo vyžadovat porušení slibu.

A tak jsem se objevila v krámku na nádraží v den, kdy měl jeho majitel schůzku s Čjem. Čj se v první chvíli lekl, zdálo se mu, že se dívá na Valeriin přízrak. Později mi řekl, že jeho zmatek způsobil smutek prázdné nádražní haly, která mu připadala jako vhodnější sídlo pro fantomy než starý hrad. Ale pocit, že se setkal se strašidlem, trval jen pár vteřin, Čj si stejně jako Ú brzy uvědomil, kdo jsem. Když si s majitelem obchodu vyřídil své věci, odešli jsme spolu; hned před nádražím zamával na taxík a odvezl mě k sobě – a já konečně držela v ruce Oranžovou knihu a dojatě jsem listovala prázdnými stránkami, na kterých se skrýval dlouhý a spletitý příběh člověka bloudícího městem. Čj řekl, že kniha patří mně, a daroval mi ji; odnesla jsem si ji domů a zamkla do zásuvky psacího stolu.“

„Čj musel mít radost, když se setkal s dcerou Valerie…“

„Ano, připadá mi, že Čj od chvíle, kdy mě po létech znovu uviděl, žije s pocitem štěstí, který už není možné ničím narušit; dokonce poprvé v životě už necítí ani potřebu skládat hudbu. Jeho štěstí mě dojímá, ale také se cítím trapně. Nezasloužím si rozzářené pohledy, kterými se na mne vždycky dívá; není má zásluha, že nosím Valeriinu tvář; žila jsem, aniž jsem se o matku zajímala, aniž jsem se snažila něco vypátrat o jejím životě…

Čj mi ještě ten den vyprávěl několik příhod, na které Ú zapomněl; a sám se teprve ode mne dozvěděl o Úově životě v Americe a o Nmově francouzském a ostrovním období, o smíření obou přátel, o podmořském pomníku, o Nmově smrti a také o tom, že v jeho deníku má být popis látky, která by mohla na jeden den Oranžovou knihu probudit ze spánku. Řekla jsem Čjovi Švarcovo newyorské telefonní číslo a půjčila mu mobil, aby po létech Úa alespoň pozdravil. Čj mu hned zavolal; nehodlal se sice smířit s telefonem v bytě nebo s mobilem ani kvůli Úovi, ale koupil si telefonní kartu a teď pravidelně volá do New Yorku z budky na rohu ulice.“