55. kapitola Zátoka na Folegandru

Páté dveře byly zavřené; když jsem zaklepal, objevil se nakrátko ostříhaný mladík v brýlích s hranatými černými obroučkami. V místnosti, kde sídlil, bylo ještě méně místa než u Wirtha, protože po obou stranách se táhly police, na kterých stály počítače s tmavými obrazovkami. Zmínil jsem se o Wirthovi a o dvojitém trojzubci; Arnošt hned ožil a zval mě dál; bylo vidět, že má radost, že si může o trojzubci s někým popovídat. Uvolnil mi svou židli a posadil se naproti mně; dveře místnosti zůstaly otevřené, a tak jsem viděl Arnoštovu siluetu na pozadí zářícího obdélníku, který vyplňovalo listoví kaštanu lesknoucí se ve slunci a jehož světlo ještě navíc probudilo k snovému životu obrazovky počítačů na policích.

„Setkal jsem se se znakem vloni v létě,“ začal hned vyprávět. „Bylo to období, na které dost nerad vzpomínám. Vídal jsem se tenkrát v kavárně se skupinou mladých Američanů, kteří tu žili, a zamiloval jsem se do jedné dívky z Kalifornie. Viděl jsem úplně jasně, že Pamela je namyšlená snobka a že se mi jen vysmívá a ponižuje mě před ostatními, ale jak to někdy bývá, nezměnilo to vůbec nic na tom, jak zoufale jsem po ní toužil. Seznámil jsem se s ní vloni koncem dubna a začátkem srpna to dospělo tak daleko, že jsem cítil, že musím za každou cenu alespoň na čas utéct někam pryč. Když jsem přemýšlel, kam bych měl odjet, přepadla mě touha po jihu, zdálo se mi, že horko a světlo jižního slunce by mi mohlo myšlenky na Pamelu vypálit z hlavy. A tak jsem si koupil letenku do Athén; tam jsem hned z letiště odjel do Pirea a nasedl na první trajekt, který odplouval na ostrovy. Pak jsem jen putoval bez plánu z ostrova na ostrov.“

„A přestal jste myslet na Pamelu?“

Arnošt si povzdechl. „Ne, bylo naivní si něco takového představovat. Ležel jsem na břehu moře a vzpomínal na ni. Nejraději bych se vrátil, abych ji mohl zase vidět, ale naštěstí to nešlo; měl jsem zpáteční letenku a datum odletu nebylo možné přesunout.“

Netušil jsem zatím, jakou cestou se Arnošt k dvojitému trojzubci dostane, ale zdálo se mi, že mu z nějakého důvodu leží v hlavě stejně jako mně, a také mi připadalo, že mi vypráví svůj příběh tak podrobně a prozrazuje mi tak intimní pocity proto, že očekává, že potom na oplátku budu stejně sdílný i já.

„Když jsem pobyl pár dní na Naxu,“ pokračoval Arnošt, „nasedl jsem na loď, která plula napříč Kykladami na ostrov Milos. Myslel jsem, že loď popluje přímo, a tak mě překvapilo, když jsem v polovině cesty viděl, že zatáčí k malému ostrůvku. Stál jsem na přídi u zábradlí a díval se na ospalý bílý přístav pod vyprahlými žluto-oranžovými skalami; poklid přístavu mě okouzlil, zdálo se mi, že tady bych konečně mohl na zlou Pamelu zapomenout. A tak jsem si hodil na záda batoh a vystoupil na břeh.

Nevěděl jsem vůbec, kde jsem se octl; v lodním rozhlase asi jméno ostrůvku hlásili, jenže chraplavým amplionům na řeckých lodích je málokdy rozumět. A tak jsem se na molu zeptal stařenky v černých šatech, kde vlastně jsem, a dozvěděl se, že ostrov se jmenuje Folegandros, že prašná silnice, která mizela nad přístavem v sedle mezi dvěma kopci, vede do Chory, kde žije většina obyvatel ostrova, že kromě ní jsou na ostrově jen dvě vesničky. Ubytoval jsem se v nedalekém kempu a trávil jsem své dny na Folegandru tak, že jsem pil kávu v přístavu a díval se na jachty houpající se na vlnách, šplhal po úzkých stezkách klikatících se na příkrých svazích nad mořem nebo bloudil úzkými uličkami Chory, kterou kdysi ostrované vystavěli na okraji příkrého srázu na obranu proti pirátům. Jedna z místních pověstí dokonce mluví o pokladu z pirátské lodi, který má být někde na ostrově ukrytý.“

Při zmínce o pirátech a o pokladu jsem si vzpomněl na Berneta; a najednou mě napadlo: záhadné ‚Fol.‘ na Bernetově papíru – to by přece mohl být Folegandros! Tím spíše, že Kyklady, jestli se nemýlím, patřily nějaký čas Benátkám. Tady, u málo známého ostrůvku, mohl kapitán Bustrofedon, Nero či jak se ve skutečnosti jmenoval, ztroskotat se svou lodí Santa Clara i s pokladem a ten tu mohl zůstat ležet na mořském dně po několik staletí.

„Ale ani na Folegandru se mi nedařilo nemyslet na Pamelu… Rád jsem chodil na malou pláž na západě ostrova a povaloval se celé hodiny v lehce se pohybujícím stínu tamaryšků, které tu vyrůstaly z písku. Večer jsem pak sedával v taverně nad pláží; brzy jsem se spřátelil s Kostou, jejím majitelem; pili jsme víno nebo řecké pivo, až nastala tma a já se vracel po úzké stezce vyšlapané ve srázu nad mořem. Jednou jsme pili pozdě do noci a bavili se o pověstech a záhadách ostrova. Kostas se náhle zatvářil slavnostně a tajuplně. Řekl mi, že mě seznámí s něčím, o čem turisté nemají ani tušení. Popsal mi cestu na opuštěnou kamenitou pláž na severozápadě ostrova. Řekl, ať si vezmu šnorchl a plavu od nejvzdálenějšího výběžku skály na pravé straně zálivu k malému skalisku ve tvaru beraní hlavy, které vyčnívá z moře; u něho jsem měl změnit směr o patnáct stupňů doprava a plavat dál ještě třicet metrů. Naléhal jsem na Kostu, aby mi prozradil, s čím bych se tam měl setkat, ale Kostas se pořád jen usmíval, tvářil se tajemně a opakoval, že na to, co uvidím, nezapomenu.

A tak jsem se příští den ráno vypravil na pláž, o které mluvil Kostas. Čekal jsem, že pod hladinou asi uvidím nějaký vrak lodi; moc se mi kvůli tomu nechtělo vzdávat se povalování pod tamaryšky, ale věděl jsem, že by se Kostas na mne zlobil, kdybych pohrdl tajemstvím, které mi svěřil z přátelství. Po dvou hodinách cesty po silnici, která se táhla po hřebenu protáhlého ostrova, jsem odbočil na prašnou cestu a pak jsem sestoupil po prudkém svahu k malému zálivu s bílou oblázkovou pláží. Našel jsem tu jen několik chlapců a dívek, kteří v zátoce strávili noc; někteří z nich se malátně soukali ven ze spacáků, jiní ještě hledali zbytky stínu u vlhkých skal. Svlékl jsem se, nasadil si brýle a vzal do úst šnorchl, plaval jsem v moři, které se ještě nestačilo ohřát, ke kamenné beraní hlavě. Oblázkové dno, na kterém se míhaly světelné skvrny, se pozvolna snižovalo, ale pořád na ně bylo dobře vidět. Za beraní hlavou odlesků na oblázcích ubývalo, dno se nořilo do šera. Když jsem doplaval na místo, o kterém mluvil Kostas, zahlédl jsem pod sebou jakýsi pahrbek. Myslel jsem, že je to podmořské skalisko; zadržel jsem dech a potopil se, a když jsem připlul blíž, uviděl jsem s úžasem, že je to socha nahé ženy.

Žena ležela na otomanu, opírala se o loket jedné ruky, v druhé ruce držela knihu. Ale nečetla, vložila ukazováček mezi stránky přivřené knihy a dívala se před sebe s úsměvem, který mi připadal ironický. Když jsem se jí díval do obličeje, cítil jsem se podivně, protože se mi zdálo, že kamenná žena právě přerušila četbu a zvedla oči od knihy, aby se podívala, kdo ji vyrušuje. Socha byla celá ze světlých oblázků, stejných, jaké ležely na pláži a na mořském dně. Vypadalo to, jako by se samovolně utvořila, jako by se sama zvedla z mořského dna, snad v důsledku nějaké zvláštní seizmické činnosti. K dojmu, že jde o přírodní útvar, přispívalo také to, že celá socha byla pokrytá chaluhami, jaké rostly všude okolo na mořském dně; všechny chaluhy se kývaly ve stejném pomalém rytmu. Nevím, jestli oblázky tvořily jen povrch sochy, nebo jestli byla socha zhotovená z oblázků celá; pokoušel jsem se odloupnout některý kamínek, abych zjistil, co je pod svrchní vrstvou, ale nepodařilo se mi to; oblázky zřejmě drželo pohromadě nějaké pevné lepidlo.

Mnohokrát jsem se vynořil, abych se nadechl, pak jsem se zase vracel k soše a obeplouval oblázkovou ženu ze všech stran; přejížděl jsem přitom rukou po hladkých kamíncích, abych z nich setřel chaluhy. Už na pláži jsem si všiml, že mezi bílými a světlešedými oblázky jsou také tu a tam vidět kamínky jiných barev. Neznámý sochař některé z nich použil k zvýraznění některých míst sochy. Tak udělal duhovky očí ze zelených kamenů, vazba knihy, kterou žena držela v ruce, byla sestavená z oranžových oblázků a do nich byl vsazený obrazec z drobných tmavozelených kamínků…“

Arnošt se na chvíli odmlčel. Díval jsem se na lesklá akvária počítačů a snažil se představit si sochu na mořském dně. Nemusel jsem se Arnošta ptát, jak obrazec vypadal; a nepochyboval jsem ani o tom, že žena z oblázků držela v rukou záhadnou Oranžovou knihu.

„Hned odpoledne jsem se vypravil za Kostou, abych se ho vyptal na podmořskou sochu, ale moc jsem se toho nedozvěděl. Kostas mi řekl, že sochu objevil náhodou při potápění před dvěma lety, ale byla už tehdy pokrytá chaluhami, a tak tam mohla už stát celá desetiletí nebo staletí. Bylo na něm vidět, že ho socha fascinovala stejně jako mne a že v něm vyvolávala podobnou tíseň jako ve mně. Přiznal se mi, že už se k soše víckrát nepotopil, a dokonce přestal navštěvovat oblázkovou zátoku. A já si uvědomil, že už také nechci mořskou ženu vidět podruhé. Ale byl jsem mu vděčný za to, že mi o soše řekl, a společně sdílené tajemství nás ještě víc sblížilo. Toho večera jsme pili víc než jindy, mluvili jsme o soše, o tajemném znaku, o pirátech, o pokladu v jeskyni a já mu poprvé vyprávěl o své lásce k strašné Pamele. Když jsem pak v kempu usnul, smíchalo se mi dohromady mnoho obrazů: tajemný znak, představa neživé věci proměňující se v ženské tělo, vzpomínky na Pam, žárlivost na její známosti, která mě pronásledovala až na řecké ostrovy, vzpomínky na loňskou brigádu ve Sběrných surovinách – a z toho všeho se zrodil živý sen; proměnil jsem se v něm v někoho jiného, v člověka, který prožívá dobrodružství v noční sběrně, kde se nápis nad vchodem změnil v neznámá písmena a kde se balíky starého papíru proměnily v ženy…“

„To je snad největší ze všech ostrovních záhad!“ zvolal jsem. „Představte si, že jsem četl povídku, která měla stejný děj jako váš sen!“

„No, tohle zase až tak velká záhada není,“ řekl Arnošt rozpačitě. „Tu povídku jsem totiž napsal já.“

„To vy jste Jiří Zajíc? Myslel jsem, že se jmenujete Arnošt.“

„Ale ano, já se skutečně jmenuju Arnošt, a nejsem ani Zajíc. Napsal jsem povídku na palubě lodi při zpáteční cestě do Pirea. Když jsem se vrátil, přeložil jsem ji dokonce do angličtiny a dal ji přečíst Pamele, i když jsem mohl vědět, jak to dopadne. Pam povídku ztrhala; vzala ji do kavárny, předčítala z ní ostatním a ke každé větě připojila nějaký ironický komentář. Pamely se všichni báli, a tak jsem tam seděl, díval se na obličeje, které se servilně pochechtávaly, když Pam žertovala na můj účet, a myslel si, že se propadnu hanbou. No nic, dostal jsem, co jsem si zasloužil.

Chtěl jsem zjistit, jestli je povídka opravdu tak špatná, a poslal jsem ji do literárního časopisu, ale po představení, které v kavárně sehrála Pamela, už jsem neměl dost sebevědomí na to, abych ji podepsal svým jménem, a tak jsem si vymyslel pseudonym, první jméno, které mě napadlo. Povídka v časopise po nějaké době skutečně vyšla a já si řekl, že to snad přece jen není taková slátanina, jak tvrdila Pam.“