5. kapitola Portrét

Celý příští den jsem si dělal pořádek v knihovně. Bylo pořád horko, a tak jsem zotvíral všechna okna v bytě; zvenčí se ozývala bruska z dílny ve vedlejší ulici a zvuky posunovaných vlaků na vzdáleném nádraží. Bílé záclony se vlnily nad chvějícími se papíry, jako by na desce psacího stolu neúnavně tančil bílý přízrak, nějaký démon prázdných letních ulic, který mě přišel navštívit. Průvan několikrát zvedl popsaný papír ze stolu, zanesl jej přes celou místnost až ke mně a složil jej na koberec u mých nohou, ale nechal jsem jej pokaždé ležet. Chtěl jsem si alespoň na jeden den odpočinout od nešťastného textu. Při rovnání svazků v knihovně se mi párkrát stalo, že jsem zahlédl hřbet knihy, kterou už jsem dlouho neměl v ruce; otevřel jsem ji a začetl se do ní, pak jsem ji vrátil, zase jsem nějaký čas přerovnával knihy, znovu jsem se začetl – a najednou byla v pokoji tma; rozsvítil jsem, vzal jsem do náruče všechny knihy, které ležely na podlaze a čekaly na své zařazení, a nastrkal je nazdařbůh do prázdných míst na regálech. Pak jsem otevřel konzervu s tuňákem a vytáhl z ledničky nedopitou láhev vína.

Pustil jsem si televizi a chvíli pozoroval elegantně oblečené lidi, kteří řešili v přepychovém sídle na břehu moře, snad někde ve Skotsku, spletité milostné problémy. Ve chvíli srdceryvné scény mezi matkou a dcerou, které, zdá se, milovaly téhož muže v tvídovém obleku, zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a s pusou plnou tuňáka, kterého jsem nestačil spolknout, jsem zahuhňal své jméno.

„Tady je Jonáš,“ ozvalo se v telefonu.

Než jsem stačil něco říci, Jonáš mi začal vykládat, že se mu o mně zmínil jeho podnájemník a že se mnou nutně potřebuje hovořit; přitom se za každou větou omlouval, že mě vyrušuje. Dlouho jsem vůbec nechápal, oč jde, obzvláště když Jonáš skoro šeptal a do jeho slov se ještě mísil dialog uplakaných žen v televizi. Ale nepochyboval jsem o tom, že hlas v telefonu opravdu patří tomu Jonášovi, jehož články jsem čítal před dvaceti lety. Ze vzdálených koutů paměti se se zřetelností halucinace ozval hlas, který jsem kdysi slýchal v rádiu; jako nějaká nerušitelná rozhlasová stanice pořád zazníval na pozadí roztřesených a ochraptělých zvuků, které spíš než řeč připomínaly namáhavě artikulované vzdechy.

Jonášův hlas se hodně proměnil, ale byl to určitě týž hlas. Stejně jako kdysi mi připadalo, že zní do prázdna, třebaže dnes to byla jiná prázdnota než tehdy. Vzpomněl jsem si, jak jeho hlas, nasáklý hrozbami moci, tenkrát pronikal do mrtvého ticha, jež zbylo poté, co zaplašil všechny ostatní hlasy; jeho drsnost se během let proměnila v unavený, rezignovaný chrapot někoho, kdo už nemusí ticho kolem sebe rozprostírat, protože v něm zůstal navždy uvězněn jako v cele bez dveří. Konečně jsem pochopil, že mě Jonáš svým žalostným šepotem naléhavě prosí, abych za ním hned přijel. Pošle za mnou taxík, nezdrží mě dlouho a pak mě zase nechá odvézt zpátky. Omlouval se, že za mnou nepřijede sám, ale je nemocný a kromě toho mi potřebuje něco ukázat ve vile, kde bydlí.

Byl jsem z toho rozmrzelý, Jonáš nepatřil k lidem, s nimiž bych se chtěl setkat, i když se třeba za dlouhá léta, co o něm nebylo slyšet, proměnil z křižáka socialistického realismu v drákulovského obyvatele strašidelné vily. Ale zároveň ve mně rostla zvědavost. O čem se mnou chce mluvit? Je pravděpodobné, že jeho pozvání nějak souvisí s tajemným znakem, jenž je tou jedinou věcí, která by nás mohla spojovat. Ale ať už po mně bude chtít cokoliv, pochyboval jsem, že bych mu mohl nějak pomoci. Během jeho naléhání jsem přemýšlel, jak se vymluvit, ale Jonáš se nedal tak snadno odbýt, přestože se zdálo, že jeho hlas každou chvíli úplně vyhasne; do jeho ponížené pokory se mísila stařecká neústupnost a snad také záblesky někdejší panovačnosti. A navíc ve mně pocit zvědavosti postupně převládl nad nechutí k Jonášovi a nad přáním dopít načatou láhev vína, a tak jsem nakonec slíbil, že přijedu. Když jsem zavěsil sluchátko, odhrnul jsem záclony a díval se na večerní ulici, kde téměř ve všech oknech sílilo a zase sláblo světlo ve stejném rytmu, v jakém obyvatelé skotského venkovského sídla přecházeli z tmavého salonu na terasu a zase zpátky. Za chvíli se objevil automobil s bílým majáčkem a zastavil před mým domem. Vypnul jsem televizi, uložil láhev znovu do ledničky a sešel dolů.

Vůz projížděl po okraji města a brzy se dostal do míst, která jsem neznal; čekali jsme před spuštěnými závorami, dokud tmou neprošlehl rozmazaný pás světel, minuli jsme holý kopec, který se vynořil nad uličkou nízkých, venkovsky vyhlížejících domů, jeli jsme podél rozlehlých administrativních budov, v nichž byla všechna okna zhasnutá, na chvíli jsme se octli na osvětlené rušné ulici, objevila se nad námi záď tramvaje s nehybnými stojícími postavami jako gondola balonu, který ztratil výšku, pak venkovní světla pohasla a v záři reflektorů se začaly objevovat bílé sloupky plotů, za kterými jsem tušil hluboké zahrady. Před jednou z branek vůz zastavil. Chtěl jsem zaplatit, ale taxikář mi řekl, že jízdu objednal jeho stálý zákazník a dal mu pokyn, aby dlužnou částku připsal na jeho účet.

Když taxík odjel, zůstal jsem stát sám mezi ploty; ze zahrad na mne dýchala teplá tma prosáklá vůněmi. Za brankou se mezi větvemi vysokých jehličnatých stromů rozsvítilo světlo, ale nic se nehýbalo a odnikud se neozýval žádný zvuk. Sáhl jsem na bronzový knoflík na brance, dvířka se se zavrzáním otevřela. Šel jsem za světlem po matně osvětlené pěšince, vysypané pískem; pružné větve porostlé jemnými jehličkami mi přejely po tváři a pak zase ulétly do tmy; odkudsi byl cítit pach listí tlejícího na dně vypuštěného bazénu.

Ke koncům osmi mosazných ramen lustru bylo připevněno osm koulí z mléčného skla, ale jen jediná z nich svítila; slabě osvětlovala halu, v jejíž zadní části se zvedalo schodiště pokryté hnědočerveným plyšovým kobercem; schody stoupaly k ochozu, který se ztrácel ve tmě. Udělal jsem několik kroků; v zrcadlech u zdí a ve sklech vitrín se několikrát mihl odraz světelné koule a zase zmizel.

„Haló, haló,“ ozval se nade mnou chraptivý hlas. O zábradlí ochozu se opírala nehybná a nezřetelná postava, které jsem si dřív nevšiml. Když jsem vystupoval po schodech, ozvalo se z přítmí nade mnou cvaknutí vypínače a po celé délce ochozu se rozsvítily lampy; měly tvar geometrizovaných lilií, jejichž mosazné stonky vyrůstaly z bledězelených tapet. Jonáš zašeptal pozdrav a pokynul mi, abych šel za ním. Sledoval jsem jej v slabém světle lamp, šel těžce, jednou rukou se opíral o hůl a druhou se přidržoval zábradlí. Oba jsme mlčeli; vybavila se mi vzpomínka na člověka, kterého jsem potkával v okolí filosofické fakulty a Akademie věd. Jonáš byl kdysi proslulý svou hřmotnou robustností; jedna z jeho studentek mi líčila, že lidé, kteří s Jonášem mluvili, před ním instinktivně ustupovali, protože jeho tělo vyvolávalo dojem, že si jen na chvíli odpočinulo v současných obrysech, že za okamžik bude pokračovat v expanzi a rozdrtí všechno kolem sebe. Jonáš od té doby možná ani příliš nezhubl, a přesto se jeho postava proměnila ještě podivuhodněji než jeho hlas. Viděl jsem, že se jeho tělnatost stala tíživým nákladem, který jej neustále stahoval k zemi; jako by s sebou musel neustále vláčet velké neskladné zvíře.

Zastavil se u jedněch dveří a otevřel je; vstoupili jsme do podlouh­lé místnosti, přeplněné masivním nábytkem, který neponechával skoro žádný volný prostor. Po celé délce pokoje se táhl tmavý stůl, kolem něho stály v pravidelných rozestupech vysoké židle s černým koženým polstrováním, přitlučeným k dřevu mohutnými kovovými cvočky. Jonáš se přidržoval okraje stolu a opěradel židlí. Vedl mě do kouta místnosti, kde se skrýval nízký kulatý stolek s intarzovanou šachovnicí; na jeho okraji stála láhev portského vína a dvě sklenice, vedle ležela ebenová skříňka s vyřezávaným maurským vzorem; jistě to byl stolek, o kterém mi včera vyprávěl grafik. Nad stolkem se jako šachista zakletý při promýšlení tahu skláněla rozsvícená lampa, jejíž stojan tvořila zahnutá chromovaná trubka. Podél kratší stěny místnosti se rozprostíral objemný psací stůl, na něm stála keramická váza s uschlými květinami, starý černý telefon a několik drobných kovových sošek. Na druhé straně visel na zdi nad stolem asi metr vysoký obraz, zalitý světlem lampy.

Jonášova cesta pokojem byla smutným sestupným obloukem, který skončil v koženém křesle u kulatého stolku. Když jsem si sedal do druhého křesla, slétl z obrazu na zdi závoj lesku a já uviděl portrét nakrátko ostříhané světlovlasé dívky v manšestrových kalhotách a volném tričku.

„To je portrét vaší dcery?“ zeptal jsem se rovnou.

Jonáš přikývl; mlčel, chtěl zřejmě, abych si obraz dobře prohlédl. Ale já pořád nemohl odtrhnout pohled od jeho obličeje, na který dopadlo světlo lampy; zdálo se, že se skládá jen z mnoha laloků klesající kůže; připadalo mi, že se narychlo sestavil ze světel a stínů vily jen kvůli mně a že se po mém odchodu zase rozplyne v životě přítmí. Pak jsem se přece jen odtrhl od žalostné tváře a obrátil se k portrétu na zdi. Řekl bych, že dívce na obraze je osmnáct let, kulatá tvář měla dětské rysy, které ještě podtrhoval její výraz: stahující se obočí a svírající se, lehce našpulené rty; napadlo mě, že dívčin obličej nejvíce ze všeho připomíná tvář trucujícího malého chlapce. Dívka seděla před oknem, zřejmě na nízké stoličce bez opěradla, a v držení těla bylo možné rozpoznat cosi jako ostražitost.

Z okna byla na obraze vidět jen část, ale měl jsem dojem – podle tvaru okenních výplní a snad i podle toho, jak byla místnost zalita narůžovělým světlem počínajícího večera –, že jde o okraj velké skleněné plochy, jaké bývají v malířských ateliérech. Za dívčinými zády byla vidět oprýskaná fasáda činžáku; žádné z jeho oken nebylo rozsvícené. Všiml jsem si, že je mezi nimi velký počet malých úzkých okének, které zřejmě vedly ke koupelnám a spížím; z toho se dalo soudit, že jde o zadní stranu domu; ateliérové okno tedy patrně nevedlo na ulici, ale do dvora.

Obraz byl namalovaný ve stylu jakési nové věcnosti, věci i tělo dívky obtékala výrazná černá čára, která uzavírala hladké plochy barev, do nichž byly přimíšeny slabé růžové tóny večerního světla. Čára působila klidným dojmem; představoval jsem si zprvu pomalý, nevzrušený pohyb štětce, který ji kladl na plátno, ale když jsem se na obraz díval déle, napadlo mě, že je to klam; najednou mi bylo zřejmé, že pomalý rytmus linie je spíše výrazem rezignace a možná i zoufalství než skutečného klidu. Jako by se malíř vzdal pokusů porozumět tajemství tváře, kterou maloval. A zdálo se mi, že jsem na dně chladného klidu čáry, která obtékala tvář a tělo dívky, dokonce zahlédl nenávist.

„Podivný portrét,“ řekl jsem spíše pro sebe. Pak jsem se zase obrátil k Jonášovi a zeptal se ho, kolik je jeho dceři let. „Nedávno měla čtyřiadvacáté narozeniny,“ odpověděl.

„Kdy byl portrét namalovaný? Před šesti, sedmi lety?“

„Ne, obraz je starý dva roky. Viola vždycky vypadala mladší, než kolik jí ve skutečnosti bylo.“

„Má v sobě něco dětského,“ řekl jsem. „Vypadá takhle i teď?“

Jonáš chvíli mlčel a pak řekl: „V září to budou dva roky, co Viola zmizela, a od té doby jsem ji neviděl.“

Zeptal jsem se ho, jestli se obrátil na policii. „Samozřejmě,“ řekl Jonáš, „ale policie nic nezjistila. Už dávno případ odložili. Zaplatil jsem i několika soukromým detektivním kancelářím, ale ani tam nic nevypátrali.“

„Žili jste spolu sami?“ zeptal jsem se.

„Viola nemá žádné sourozence. S její matkou jsme se rozešli ještě předtím, než se Viola narodila. Dcera žila nejdřív s ní, ale když byly Viole čtyři roky, její matka zemřela; od té doby je se mnou.“

„Nemáte vůbec žádné tušení, kde by mohla být?“

„Viola se mi s ničím nesvěřovala. Byla zamlklá a svéhlavá, ale nebyly s ní nikdy žádné skutečné problémy. Nevím, co se s ní stalo. Zjistil jsem jména několika jejích přátel, ale ani ti o ní nic nevědí…“ Odmlčel se a po chvíli dodal: „Musím pořád myslet na to, že ji třeba někdo vězní, že čeká na mou pomoc…“