45. kapitola Bílý pokoj

Ze snu, ve kterém jsem bloudil prázdnými ulicemi neznámého obrovského velkoměsta, mě probudily hlasité rány. Se zavřenýma očima jsem se vyhrabával z cích, do nichž jsem se zřejmě ve spánku pořád víc zamotával jako do velké pavučiny. Přikrývky byly sice tenké a lehké, ale zato jich bylo několik vrstev; všiml jsem si, že některé z látek nejsou větší než šátek, zato jiné se patrně táhnou až kamsi do daleka. Když se mi podařilo vyprostit z měkké pasti alespoň horní polovinu těla, odtrhl jsem od sebe násilím víčka a snažil se rozpomenout, kde jsem a jak jsem se tu octl. Ležel jsem na veliké posteli v rozlehlé světlé místnosti; světlo přicházelo zvenčí, tlumil je a změkčoval bílý neprůhledný závěs, který sahal od stropu až k podlaze a zakrýval celou jednu stranu pokoje. Na osvětleném závěsu ležely stíny větví jako šedivá kresba na bílém papíru; za závěsem musela být skleněná stěna, jež vedla do zahrady.

Uviděl jsem, jak se napravo ode mne světlá přikrývka řasí do záhybů a zase roztahuje; za jedním záhybem se vynořily rozcuchané černé vlasy a pak dívčí obličej, který jsem odněkud znal. Po chvíli se začaly hýbat přikrývky nalevo ode mne a ve škvíře mezi látkami se objevily světlé vlasy a potom druhý povědomý obličej. Nakonec se ze zmuchlaných a zamotaných látek vysoukala na světlo dvě štíhlá těla v bílých nočních košilích. Seděli jsme všichni tři na posteli a udiveně na sebe hleděli, zatímco se zvenčí pořád ozývalo bušení na dveře a lomcování klikou.

Za dveřmi se ozvalo: „Otevřte, už bude poledne, přinesl jsem vám snídani.“ Byl to Bernetův hlas a byl v něm slyšet smířlivý tón. Začal jsem si postupně vzpomínat na všechno, co se v noci přihodilo: na masky, na operu, na rozhovor Čje a Violy, na hádku v altánu, na uspávací prášek v šampaňském, na to, jak mě Barbora s Andreou odvlekly do domu a uložily. Dívkám sice nikdo nenamíchal do vína prášek na spaní, ale asi vypily dost alkoholu na to, aby jim teď také dělalo potíže vzpomenout si, kdo jsem a co dělám v jejich pokoji.

Bušení na dveře náhle přestalo; nikdo z nás tří pořád ještě nepromluvil, jen jsme se navzájem dívali do překvapených tváří. V tichu bylo slyšet jen pleskání závěsu v průvanu, který patrně pronikal dovnitř mezerou ve skleněné stěně. Bernet asi stál za dveřmi a čekal, jestli se dívky ozvou. Když bylo pořád ticho, řekl: „Nechám vám tu snídani;“ pak jsem slyšel vzdalující se kroky.

Rozhlížel jsem se mezitím po místnosti, zalité měkkým světlem. Zdi pokoje byly bíle vymalované a prázdné, nevisel na nich žádný obraz. Také všechny přikrývky na posteli, na níž jsme teď seděli, byly bílé; uvědomil jsem si, že jsem tak obrovskou postel nikdy v životě neviděl. Stála na poměrně vysokém pódiu, ke kterému vedly schůdky a které zabíralo skoro polovinu místnosti. Zbytek místnosti pokrýval vysoký bílý koberec. Na něm stála tři štíhlá křesílka z kovových trubek, stolek z kovu a skla a bíle natřená skříň; to byl jediný nábytek v místnosti. Zahlédl jsem na koberci hromadu zmuchlaných šatů; byl to můj maškarní úbor a operní kostýmy dívek.

Dívky už si asi vzpomněly, kdo jsem, a přemýšlely, jak se mají ke mně chovat. Jejich noční rozhodnutí věznit mě v domě a vyslýchat, co vím o pokladu, jim za denního světla a v kocovině asi připadalo nesmyslné a hloupé a cítily se trapně. Když jsem se díval na jejich zmatené tváře pod rozcuchanými vlasy, bylo mi jich líto a chtěl jsem jim nějak pomoci, a tak jsem řekl: „Myslím, že jste se chtěly ode mne něco dozvědět o pokladu. Ale bohužel se mýlíte; o pokladu nic nevím ani jej nehledám. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoci.“

„Jak to, že nehledáte poklad?“ řekla Andrea zaraženě. „Snažíte se přece rozluštit tajemství baobabu.“

„Tajemství baobabu? Vůbec nevím, o jakém baobabu mluvíte,“ řekl jsem a začal jsem mít nepříjemný pocit, že ke všem nevyřešeným záhadám přibude ještě jedna další.

„My říkáme ‚baobab‘ znaku, který se skládá ze dvou trojzubců, příčné čáry a elipsy,“ vysvětlovala Barbora. „Možná jste mu dal jiné jméno. Chcete popřít, že se o něj zajímáte?“

„Ach tak, myslíte dvojitý trojzubec. Ne, nemám žádný důvod, proč bych měl zapírat, že se snažím rozluštit, co znamená. Mohly jste se mě zeptat včera na slavnosti rovnou a nemusely jste mě kvůli tomu uspávat – i když jsem vám vlastně vděčný, že jsem si v noci nemusel shánět taxík. A taky už jsem se dlouho tak dobře nevyspal. Proč říkáte dvojitému trojzubci ‚baobab‘?“

„My jsme také přemýšlely, co znak znamená, a řekly jsme si, že je to nejspíš schematická kresba stromu,“ vysvětlovala Barbora. „Horní část nad vodorovnou čarou znázorňuje kmen a větve, dolní část zobrazuje kořeny a elipsa je poklad, který je v kořenech stromu ukrytý.“

„Dolní elipsa má znázorňovat poklad? To mě nenapadlo. Ale máte pravdu, znak by mohl taky docela dobře znázorňovat strom, který ve svých kořenech ukrývá poklad. Čím ale připomíná zrovna baobab?“

„Asi ničím, ale v té době jsme zrovna viděly v televizi přírodopisný film o baobabech, to slovo se nám líbilo, a tak jsme se rozhodly, že budeme znaku říkat ‚baobab‘.“

„Máte pravdu, ‚baobab‘ je hezčí než ‚dvojitý trojzubec‘. Možná tak budu znaku říkat taky. Ale opravdu nehledám poklad a nic o něm nevím. Hledám jednu dívku, která se ztratila před dvěma lety… Odkud vlastně víte, že se zajímám o baobab? A jak jste se dozvěděly, že jsem na slavnosti?“

„Architekta, který vám vyprávěl o Bernetovi a půjčil vám kostým, dnes ráno přepadly výčitky svědomí, že svého přítele zradil, a ještě předtím, než odjel na letiště, se tu stavil a všechno mu o vás řekl. Bernet to zase řekl nám a my jsme vás snadno poznaly podle kostýmu noční továrny.“

„Potom ale asi architekt Bernetovi taky řekl, že žádný poklad nehledám.“

„Bernet nám říkal, že jste architektovi vyprávěl nějakou zmatenou historii,“ připustila Andrea. „Ale my jsme byly přesvědčené, že jste si vymýšlel, protože jste chtěl zatajit, o co vám ve skutečnosti jde.“

„Nehledám žádný přeludný poklad, hledám Violu Jonášovou a za­jímal jsem se o znak jen kvůli ní, věřte mi.“

„Proč říkáte, že je poklad přeludný? Chcete tvrdit, že neexistuje?“ ptaly se dívky nazlobeně.

„To jsem neřekl. Možná je celá záležitost s pokladem opravdu nesmysl, dětinská fantazie, ale taky je možné, že nějaký poklad je někde zahrabaný, a že je dokonce nějak spojený s Violiným zmizením.“

„Našel jste nějaké stopy, které by k pokladu mohly vést?“ zeptaly se nedočkavě obě dívky najednou.

„Při hledání Violy jsem narazil na spoustu stop, ale všechny byly tak mnohoznačné, že vůbec nevím, co si s nimi počít, nedokážu rozhodnout, které z nich jsou pravdivé a které klamné, které jsou důležité a které nepodstatné. Skutečně mi připadalo, že některé ze stop by mohly naznačovat, že se Viola vydala hledat nějaký poklad. Ale víte co? Docela bych si dal trochu kávy. Nebude nějaká na podnose, který stojí za dveřmi? Myslím, že Bernet už odešel.“

Barbora beze slova okamžitě vysoukala nohy z povlaků a rozběhla se po posteli jakýmsi mrštným během po čtyřech, jehož techniku si osvojila zřejmě díky tomu, že dívky na rozlehlé pružné posteli, po níž nebylo dost dobře možné chodit po dvou, trávily velkou část života; pak seskočila z postele a utíkala po měkkém koberci, do něhož se bořila po kotníky, ke dveřím. Tiše otočila klíčem, pootevřela jedno křídlo dveří a opatrně vyhlédla ven. Na chodbě asi nikdo nebyl, a tak rychle sebrala alpakový podnos se snídaní, který stál na podlaze, a zase zamkla. Za chvíli byla zpátky v posteli a rozlévala kávu. Všiml jsem si, že na podnose jsou čtyři šálky a pobaveně jsem z toho vyvodil dvě věci: jednak že Bernet ví, že jsem v pokoji, a jednak že doufal, že dívky už se na něj nebudou zlobit a přizvou ho k snídani. Kromě kávy leželo na podnose čerstvé pečivo, několik druhů sýrů a spousta ovoce.

„Našel jste nějaké plánky nebo šifrované zprávy?“ zeptala se Andrea a Barbora řekla: „Připadáme vám možná dětinské…“

Usmál jsem se. „Setkal jsem se jen se schématem čerpadla, o kterém nevím, k čemu mělo sloužit. A pokud jde o vaše dětinství, nemusíte mi nic vysvětlovat. Slyšel jsem včera u altánu vaši obhajobu dětinskosti.“

„Tak musíte uznat, že jsme měly pravdu,“ řekla Barbora. „Bernet teď zapomíná, jak se mu vyplatilo být dětinský. Víme, že vám architekt vyprávěl o sošce se šifrovaným sdělením. Nikdo jiný kromě Berneta by se tím vážně nezabýval.“

„Ale soška přece vašeho přítele nepřivedla k pokladu, ale k partituře opery,“ namítl jsem.

„Věříme, že opera s pokladem nějak souvisí, jistě je v ní ukrytá zpráva o místě, kde se poklad nachází, jen jsme ji zatím nedokázali najít. A Bernet zbaběle nechá pátrání zrovna ve chvíli, kdy už se blíží k cíli,“ řekla Andrea. Barbora se zeptala: „Proč jste si myslel, že zmizení dívky, kterou hledáte, nějak souvisí s pokladem?“

„Protože se ve spleti stop pořád vracely motivy podzemí, spiklenecké motivy, motivy záznamu v tajemné knize, motivy nějaké osudové dávné události… Uznejte, že by se z těch stop docela dobře dal sestavit příběh o pokladu.“ Ale nechtěl jsem, aby si dívky dělaly příliš velké naděje a byly pak zklamané, a tak jsem dodal: „Je ale pravda, že by se z nich daly sestavit i jiné pěkné příběhy…“

„A nemohly by být všechny ty příběhy…,“ vpadla mi Barbora do řeči a Andrea její otázku dokončila: „… součástí jediného spletitého příběhu?“

„I to je docela možné. Od jednotlivých stop vedou různé cesty, ale často mám pocit, že se nakonec všechny někde za obzorem setkávají. Někdy se mi zdá, že už jsem tomu příběhu příběhů blízko, že už mu naslouchám, ale asi tak, jako když posloucháme někoho, kdo dlouze vypráví ve vedlejší místnosti, a nerozumíme přitom ani jedinému slovu. Ten příběh mi připadá jako magická orientální pohádka – ale to bude asi tím, že z něho znám jen fragmenty, které jsou tak nesouvislé, že je může spojit jen kouzlo.“

„Tomu rozumíme,“ zašeptala Barbora, „všechno, co víme o pokladu, je také jen pár znaků ztracených v prázdnu; i my jsme to prázdno zaplnily svými dětskými sny, úzkostmi a představami, které se v nás po létech znovu probudily.“

„Nezlobte se na mne, ale myslím si, že se všechno nejspíš nakonec vysvětlí nějakým banálním způsobem. Proto se taky bojím, že najdu odpověď na všechny záhady, s kterými jsem se zatím při hledání Violy setkal, i když na druhé straně po ničem jiném tolik netoužím. Ale nemusíte být smutné; zdá se mi zároveň, že všechno, co je nějak spojené s dvojitým trojzubcem, je tak mnohoznačné a nejisté, že se docela dobře může ukázat, že právě nejfantastičtější domněnka je pravdivá. Nijak bych se nedivil, kdybyste našly pirátský poklad a kdybych já našel Violu na břehu podzemního jezera, ve kterém žije prehistorická obluda. Třeba se tam naše cesty setkají. Myslím, že by byla škoda, kdybyste přestaly poklad hledat. Víte, co uděláme? Řeknu vám všechno, co vím o dvojitém trojzubci, třeba vám něco z toho pomůže při hledání pokladu, a pak mi vy zase budete vyprávět, jak jste se s obrazcem setkaly.“

„Ano, ano, to bude skvělé!“ volaly dívky.

„Třeba bychom mohli poklad hledat společně, když teď Bernet zběhl z výpravy,“ navrhla Andrea a Barbora ji doplnila: „Mohli bychom všichni tři hledat zároveň poklad i Violu, chcete?“

„Ne, nezlobte se na mne. Nebudu s vámi hledat poklad. Patří Bernetovi, který jej hledal od dětství, a taky vám, protože jste stály při něm, když se mu ostatní vysmívali. A kromě toho si myslím, že Violu můžu najít, jen když ji budu hledat sám. Stopy, které jsem zatím vypátral, se mohly zjevit jen někomu, kdo jde sám, a řekl bych, že tomu tak bude i v budoucnu. Jestli cestou objevím nějakou stopu, která by mohla vést k pokladu, určitě vám dám vědět. A ještě něco. Myslím, že byste se měly smířit s Bernetem.“