40. kapitola Medúza v ložnici

Muž a žena chvíli mlčeli, ticho vyplňovala jen monotónní hudba. Andrea poodstoupila od Barbory. Postavila se na okraj terasy, hleděla mlčky někam nad hlavy publika, do míst, kde černé siluety stromů ohraničovaly zahradu; postava, jejíž roli zpívala, se teď zřejmě dívala do čtvrté zdi pokoje, která pro mne byla neviditelná. Přemýšlel jsem, na čem asi její pohled ulpěl; představoval jsem si, že se dívá na potemnělý a popraskaný obraz, zřejmě nějakou krajinu, na níž už se téměř nedají rozlišit obrysy namalovaných věcí. Pak se žena znovu obrátila ke svému muži; v jejím hlase se teď kromě úcty a laskavosti ozval také náznak netrpělivosti a zloby:

„Copak jsi opravdu zapomněl, kým jsi byl,
kým nepřestáváš být,
i když teď celé dny stojíš u okna
a pozoruješ fasádu protějšího domu
nebo hry větru v korunách stromů?
Zapomněl jsi,
že jsi zakladatelem nové vědy
o vztazích mezi městskými prostory
a mořským dnem, že jsi býval ředitelem
urbooceanologického ústavu
a rektorem ostrovní univerzity,
kterého studenti bezmezně milovali?“

Ocenil jsem, jak autor libreta prostřednictvím výčitek ženy dovedně diváka seznámil s minulostí vědce.

„Zapomněl jsi na krásné dny,
kdy jsi přednášel v největší posluchárně,
která byla vždy přeplněná?
Stál jsi před skleněnou stěnou, v níž jiskřila
ranní hladina moře, protkávaná bílými vlnami;
sám vládce přicházel na tvé přednášky,
skromně usedal mezi studenty
a zapisoval si tvé myšlenky,
v tichu, v němž byl slyšet jen tvůj hlas
a šumění moře za otevřeným oknem.“

Ve chvíli, kdy se žena zmínila o ostrově, se ráz hudby změnil; poprvé od začátku opery se začala uzavírat do rozpoznatelných motivů a zároveň se její monotónnost proměnila v klidné tóny přímořského štěstí; jako když v chaotické změti skvrn na optických hříčkách najednou vyvstane trojrozměrný tvar, vystoupily z mechanické hudby obrazy života na terasách nad mořem. Žena pokračovala v laskavých výčitkách:

„Zapomněl jsi, že tvé Město a oceán
bylo přeložené do dvaatřiceti jazyků?
Copak to všechno byl jen sen?
Tvá kniha pro nás zářila jako maják
v době, kdy na ostrově
zavládlo tmářství, kdy zrušili
Ústav pro urbooceanologická studia,
kdy tví bývalí asistenti začali psát
knihy, v nichž popřeli své dílo
a bezostyšně tvrdili,
že žádný vztah mezi městem a mořským dnem
neexistuje. Vzpomínám,
jak jsme tajně opisovali
tvou knihu, a šťastlivci, kteří ji vlastnili,
ji v nejistých dnech schovávali
v hloubce knihovny.“

Zatímco lyra a zvonky ještě zachovávaly tóninu moře a ostrovního štěstí, flétna rozehrála nový, temný motiv; obě vrstvy se nějakou chvíli prolínaly. Muž naslouchal slovům své ženy se svěšenou hlavou. Pak šel pomalu ke stolu a sedl si na židli. Barbora teď zpívala:

„Přeháníš, uznávám, že v té knize
je pár dobrých myšlenek, ale psal jsem ji   narychlo, jen jako učební pomůcku
pro své studenty. Je v ní hodně nehotového,
teorie, které na počátku
mnoho slibují, otvírají se   jako slavnostní dráha vozatajů v cirku,
ale pak končí jako rozměklá,
bažinatá cesta, ztrácející se v polích.
Bylo by potřeba se ke knize ještě vrátit
a všechno důkladně znovu promyslet.
Snad se toho jednou někdo ujme.“

Žena se postavila za židli, položila muži levou ruku na rameno a pravou rukou ho hladila po vlasech. Vědec uhodl, co mu chce říci, a zase vrtěl hlavou; připadalo mi, že je to jeho nejvlastnější gesto.

„Ne, já už ne,“

zpívala Barbora,

„už nemám sílu vracet se   k vytištěným slovům a k bělobě papíru
mezi písmeny, v níž se rýsují
jako tvary rozlámaného nářadí
pod tenkým příkrovem sněhu
na dvoře zpustlého statku
fragmenty myšlenek, které
už nedokážu zacelit. Já už ne,
už nemám odvahu znovu rozebírat
všechny ty složité otázky, ale tehdy,
tehdy možná stačilo jen několik měsíců
k tomu, abych dal teorii ucelený tvar
a matematický výraz, navždy ji   řetězy souměrných rovnic spojil
s Newtonovým a Einsteinovým dílem
v jedinou zářící síť.
Kdyby na ostrově nedošlo k puči
a kdyby pak nevypukla ta strašná
občanská válka. Ach ano, myslím,
že se mi to mohlo podařit. Vzpomínám si,
že když jsme s přáteli z ústavu a studenty
po těžkých bojích v univerzitním areálu
ustoupili do hor, nosil jsem u sebe sešitek
a na každém tábořišti jsem do něho
zapisoval nové výpočty. Dodnes věřím,
že jsem byl tenkrát blízko
definitivnímu tvaru velké rovnice,
která by exaktně vyjadřovala vztah
mezi interiéry města a životem na mořském dně.“

Lyra a zvonky se postupně připojily k melodii flétny, která zřejmě evokovala dobu občanské války na ostrově. Neznělo žádné válečné furioso, eroico či patetico, hudba vyjadřovala jen beztvaré snové pohyby, ve které se proměnily dávné boje, když zvolna klesly do světa vzpomínek. Nevěděl jsem, co si mám myslet o bizarním oboru, kterému se vědec věnoval. Řekl jsem si, že si počkám, co o něm ještě uslyším. Žena zřejmě něco o urbooceanologické problematice věděla, protože se muže zeptala:

„Bylo by pak opravdu možné
vypočítat, s jakými mořskými živočichy
jsou příbuzné věci našeho světa,
odhalit záhadu jejich mořského původu?“

Zdálo se, že vzpomínky na bádání, kterému kdysi věnoval všechny své síly, vědce trochu vytrhly z jeho netečnosti. Barbora zpívala:

„Bylo by možné ještě víc,
mohli bychom ve chvílích zoufalství
přivolat modravou světélkující medúzu,
jež by se vznášela v zešeřelém pokoji
před tapetami a skříněmi
jako definitivní útěcha,
kterou už nic nemůže ohrozit…“

Žena se zasněně přidala; viděl jsem, jak se Andree chvějí ruce, když zpívá (bylo to její vzrušení, nebo neklid postavy, kterou představovala?):

„Představuji si, jak proplouvá
pokojem, jak se k ní druží
a hned zase mizí
její svítící obraz v oválných
zrcadlech na dveřích šatníku.
Pak už by nebyl zapotřebí žádný alkohol,
nebylo by už třeba snít
žádné sny o ostrovních terasách…“

Andrea i Barbora na chvíli zmlkly. Zněla lehká hra tónů, která patrně vyprávěla o vláčném tanci světélkujícího mořského tvora v nočním pokoji. Dokonce se mi zdálo, že je v hudbě možné rozlišit pohyb medúzy, který znázorňovala nepřetržitá melodie flétny, od pohybu jejího odrazu ve skle, představovaného tóny lyry, jež se k melodii flétny připojovaly a zase zmlkaly. Lyra zazněla vždy jen krátce a vždy dvakrát za sebou, pak se na nějaký čas odmlčela; oba její vstupy trvaly přesně stejnou dobu, a tak se z hudby rodila představa světélkující medúzy, jež proplouvá temným pokojem a jejíž odraz se objeví vždy dvakrát za sebou, když medúza na své cestě míjí dvě zrcadla, která mají tvar úzkého a vysokého oválu a jsou přišroubovaná ke dvěma křídlům tmavě nalakovaného pozdně secesního šatníku. (Kromě toho jsem se nedokázal zbavit dojmu, že hra zvonků vyjadřuje vzorek tapet, kterými jsou pokryté zdi ložnice, i když nevím, jak bych to mohl dokázat.) Bylo zvláštní, jak hudbě, která se zpočátku nechtěla podrobit ani prostému opakování hudebního motivu, najednou nevadí, že se stala nástrojem takové popisnosti – ale přitom jsem tuto nedůslednost nepociťoval jako něco, co by nějak narušovalo jednotu hudby; snad proto, že tato jednota byla tak vzdálená veškerým souvislostem našeho světa, že ji vlastně nic narušit nemohlo.