15. kapitola Starosti vedoucího sběrny

Odložil jsem na chvíli časopis, dopil pivo a objednal si další. Slunce osvětlovalo už jen komíny na vrcholcích střech, v hospodě nepřibyl žádný host, fotbalový zápas v televizi pořád ještě neskončil; teprve teď jsem si uvědomil, že hlas reportéra zazníval po celou dobu, co jsem četl povídku. Napadlo mě, že by bylo možné povídku ilustrovat technikou, kterou vymyslel Dominik: hromady papíru by byly namalované francouzskými laky přes postavy žen a v určité chvíli by se v ně ženy na obrázku proměnily (nebo by to mohlo být naopak). Přemýšlel jsem také o tom, jestli by věc ze skládky mohla nějak souviset s modrým neonovým písmenem; už na skládce mi přece připadalo, že je součástí nějakého nápisu. Ale pak jsem si zase říkal: sběrna z povídky je přece výmysl, proměňující se písmena stejně jako ženy z papíru nepatří do skutečného světa. Kolem Violina případu vyvstává tolik dohadů, tolik fantastických fikcí, pomyslel jsem si. A pocítil jsem obavu, že za nějaký čas bude těch obrazů tolik a budou tak naléhavé, že přestanu rozlišovat mezi nimi a skutečností. Ale zatím jsem pořád ještě v realitu papírových žen nevěřil. Napil jsem se a vrátil se zase ke čtení.

Teprve teď si Tomáš uvědomí, že pořád ještě drží v ruce výroční zprávu, podívá se na ni a vidí, že i ona se proměnila v roztrhané číslo nějakého časopisu věnovaného automobilům. Pečlivě a s úzkostí obrací stránky plné žlutých skvrn, ale ani po neznámém písmu, ani po strašné fotografii není nikde ani stopy. Přesto ho to zcela neuklidní, nemůže se zbavit úzkostného pocitu, že fotografie se některé noci znovu objeví. Chvíli váhá, jestli má časopis zahodit; pak jej složí a zastrčí do kapsy.

Tomáš slyší rachocení klíče v zámku dveří; lekne se – čeká ho nějaký další útok? Rozhlíží se, hledá něco, co by mohl použít k obraně, ale kolem jsou jen balíky starého papíru. Do místnosti však vstupuje drobný holohlavý muž, který vypadá neškodně, dokonce dobromyslně. Nijak ho neudivuje, když uvidí Tomáše mezi hromadami papíru. Směje se a volá na něj už od dveří: „Neříkejte mi nic, určitě vás potrápily ženy z papíru. Pojďte, uvařím vám kafe. Až ženy zase uvidím, řeknu jim, aby se trochu krotily.“ Tomáš si oddechne a ptá se, co je to za bytosti. „Jsou to ženy z papíru,“ krčí muž rameny, jako by k tomu nebylo co dodat. „Objevují se tu každou noc?“ vyzvídá Tomáš a muž, patrně vedoucí sběrny, přikývne. „Jsou to pořád stejné ženy?“ ptá se dál Tomáš. „Ano, už je všechny znám a ony mě znají taky.“ Tomáš přemýšlí a poté řekne: „Pak ale nerozumím jedné věci. Předpokládám, že lidé pořád přinášejí do sběrny papír a ten se z ní zase čas od času odváží. To by znamenalo, že stále tytéž ženy se rodí z různého papíru.“ „Já tomu taky moc nerozumím,“ připouští vedoucí, „ale je to skutečně tak. Opravdu jsou tu každou noc tytéž ženy a tentýž pes, zrodí se vždycky z toho papíru, který tu zrovna je, jen musí být dostatečně starý a zvlhlý. Párkrát se stalo, že přivezli nový papír, například nepoužité reklamní letáky, a pak se v něm ovšem objeví nanejvýš tu a tam ženská hlava nebo prsty.“

Vedoucí se pohodlně usadil na balících, které byly před chvílí noční šéfkou, vypadalo to, že je rád, že si má komu postěžovat. „Nevím, proč se v poslední době papírové ženy tak rozmohly, před deseti lety byly jen na dvou nebo na třech místech v republice, a teď už jsou skoro v každé sběrně. Když jsem tady nastoupil, snažil jsem se zjistit, jak je odstranit; každý měl nějaký zaručený prostředek, vyzkoušel jsem snad všechny, ale ani jeden nepomohl. Nakonec jsem si řekl, že je nejlepší nechat je být. Jsou neškodné, ať si tu po nocích řeší ty svoje záležitosti, když o to tolik stojí. Občas sem sice přilákají nějakého nočního chodce a pak na něj pouštějí hrůzu, ale nikomu doopravdy neublíží, ani nemohou, vždyť jsou jen z papíru, i ten jejich pes má zuby z papíru. V zimě, když je dlouho tma, se tu s nimi setkávám ještě ráno, zkoušejí se vytahovat i na mne, ale já si jich nevšímám, piju si svoje kafe, vyřizuju dodací listy, jen občas na ně mrknu, abych viděl, jestli už se proměnily v papír. A řidiči náklaďáků, ti se s nimi vůbec nepářou; když ráno za tmy pospíchají s odvozem papíru, naházejí klidně ženy na korbu a vůbec si nevšímají jejich výhrůžek a jekotu.“ „Ale co písmena nad vchodem?“ zeptal se Tomáš. „Máte pravdu, to je jediný vážnější problém,“ připouští vedoucí sběrny. „Většinou nevadí ani tohle – kdo by si všímal toho, že nad sběrnou je v noci nějaký nesrozumitelný nápis? A když už by si toho někdo náhodou všiml, asi by neměl náladu chodit si pak někam stěžovat. Ale párkrát se to přece jen stalo, lidé jsou divní, nevím, co jim vadí na tom, že pár hodin v noci je nad sběrnou jiný nápis než ve dne. A co s tím mám dělat já?“

Ale Tomáš už žvanění vedoucího neposlouchá, musí myslet pořád na fotografii své ženy. „Víte,“ říká rozpačitě a ztišuje hlas, jako by se bál, že ho ženy mohou pořád ještě slyšet, i když se proměnily v papír, „viděl jsem tu v noci hodně ošklivou fotografii. Já vím, že to byla jen součást toho jejich panoptika, ale přesto… Nemyslíte si, že by to přece jen mohla nějakým způsobem být pravda?“ „Ale prosím vás, snad byste si s tím nedělal starosti, je to všechno jen svět ze starých papírů,“ říká vedoucí, ale Tomáše tím příliš nepřesvědčí, zdá se mu, že jej chce vedoucí uchlácholit a neříká mu všechno, co ví. Je mu podezřelé, že byl před chvílí tak hovorný a teď tu stojí a mlčí. Neukázaly i jemu ženy z papíru něco podobného? Tomáš ví, že doma schová časopis na dno zásuvky a že se ještě dlouho bude uprostřed noci tajně chodit dívat, jestli se opět neproměnil v listiny nočních žen. Když vidí, že z vedoucího nic víc nedostane, rozloučí se a jde domů. Ze svých nočních příhod má mizerný pocit, a ví, že se ho jen tak nezbaví. Když je na ulici, říká si, že až příště uvidí nějaký nesrozumitelný nápis, raději se bude dívat jinam.

Nebyl jsem si jist, jestli poslední věta byla morálkou povídky, ale možná bych si tu moudrost zrovna já měl vzít k srdci. Přemýšlel jsem, jaká spojitost může být mezi třemi záhadnými postavami: Violou, Zajícem a bývalým majitelem továrny ve Francii, kromě toho, že Violu se Zajícem spojuje znak dvojitého trojzubce a Violu s francouzským chemikem mizící laky. Mé pátrání po Viole bylo na samém počátku, a už teď mě přepadl pocit marnosti, zdálo se mi, že žádnou souvislost mezi postavami, které se vynořovaly, nikdy neobjevím; a i kdybych ji snad jednou objevil, nebude mi k ničemu: je dost pravděpodobné, že se ukáže, že znak na Violině těle je emblém nějaké rockové skupiny, který si nechala vytetovat v šestnácti letech, a věc ze skládky je týž emblém, který skupina věšela na jeviště při svých koncertech. A Viola se také opravdu mohla vyptávat na francouzské laky jen kvůli zájmu o malování, i když Dominikova žárlivost v jejím chování pořád nacházela nějaké skryté motivy a nakonec si vysnila vynález zkázy a tajemný detektor.

Přemýšlel jsem také, jestli motiv mladých žen, které žijí v zvláštním nočním prostoru mimo náš svět, není nějakým symbolem, který by mohl něco napovědět o místě, kde se Viola skrývá nebo kde ji někdo drží. Uvědomil jsem si, že dojem, jakým na mne při čtení povídky působila noční kancelář, byl dost podobný pocitům, jaké jsem měl, když jsem se snažil představit si místo, kde teď Viola žije, i když bylo obtížné vybavit si zjev, který by se elegantním nočním manažerkám podobal méně než Viola, tak jak jsem ji viděl na portrétu a na fotografiích.

Jedinou opravdovou spojitostí mezi povídkou a Violou tak zůstávala shoda nočního písmene s Violiným tetováním. Ale dokonce i tohle spojení bylo pochybné. Autor písmeno popsal dost povšechně; je pochopitelné, že malíř i já jsme si při četbě hned představili znak, který nám oběma ležel v hlavě. Ale když jsem znovu pročítal slova, jimiž autor povídky písmeno vylíčil, uvědomil jsem si, že také mohlo vypadat dost odlišně. Zajíc se třeba vůbec nezmiňoval o vodorovné čáře, která oddělovala horní a dolní část znaku. A i kdyby měl autor doopravdy na mysli stejný znak, neznamená to ještě, že něco ví o jeho významu. Dost možná je na tom stejně jako já nebo jako malíř, setkal se někde se záhadným obrazcem, přemýšlel, co asi znamená, a když nic nevymyslel, napsal o něm aspoň povídku, aby se s ním nějak vypořádal.

Celkově jsem se tedy nic moc nedozvěděl. Autor možná mluví o znaku, který jsem znal, možná ne. Pokud mluví o stejném znaku, možná povídka nějak souvisí s Violou, ale možná také ne. Pokud souvisí, mohla by mi při pátrání po Viole nějak pomoci, ale spíš ne. Raději jsem na Zajíce a jeho prózu přestal myslet. Opět jsem uslyšel hlas televizního reportéra a šum hostů v místnosti, ucítil jsem cigaretový kouř a pachy vanoucí z kuchyně. Rozhlédl jsem se kolem sebe; v hospodě už přibylo hostů, ale pořád ještě byla většina židlí prázdná. Domy na protější straně ulice se už celé ponořily do stínu, ze slunečního svitu zbyly jen oranžové a fialové pruhy na spodní straně oblak. Zaplatil jsem a šel domů.

Když jsem ležel v posteli, musel jsem myslet na malířovo vyprávění i na povídku, kterou jsem četl v hospodě. Ještě jednou jsem si opakoval, co jsem slyšel a co jsem četl. Nepodaří se mi ve všech těch slovech přece jen objevit něco, co by mohlo být stopou vedoucí k Viole? Zarazil jsem se, když jsem si vzpomněl, jak malíř vyprávěl o Violině telefonování. Dejme tomu, že Viola hledá vynález zkázy anebo že se snaží objevit poklad v podzemní jeskyni – ale nebudu věřit tomu, že mořský bůh má telefon. Vstal jsem z postele, rozsvítil jsem, vzal do ruky telefonní seznam s bytovými stanicemi a našel písmeno N: Nerad, Neradil, Nergl, Neruda. Sáhl jsem po seznamu podniků: Neos Computer, a. s., Neoset, Neostavoservis, a. s., Nepa, s. r. o., Nepřetržitá zámečnická pohotovost, Neptun plus, s. r. o. – vida, bozi se už ohlašují –, Nera, s. r. o., Neret, s. r. o., Nereus, a. s. Zapsal jsem si na kus papíru telefonní číslo a adresu a šel si zase lehnout. Tentokrát se mi podařilo usnout docela brzy.