11. kapitola Dominikovy obrazy

„V noci jsem nemohl spát, převaloval jsem se pod chladnou těžkou peřinou na velké posteli, která zabírala skoro celý prostor pokojíku, kam mě uložili, a přemýšlel jsem, jestli mi zjevující se a mizící barvy opravdu mohou pomoci, nebo jestli znamenají jen technickou past. Vybavil jsem si všechny své obrazy, tak jak následovaly za sebou, a z jejich sledu se ve tmě pod zavřenými víčky stal jediný proměňující se obraz, na jehož plátně se nejprve objevily mé první dětské kresby, pak postupně následovala všechna má díla, chvíli se na něm vlnily bezradné čáry posledních pokusů; úplně nakonec zbylo prázdné plátno, před nímž jsem bezradně postával poslední týdny před svým odjezdem… Ale promiňte, že jsem se tak rozpovídal, tohle se zmizením Violy nesouvisí.“

„Mluvte, prosím, dál, vyprávějte mi pěkně pomalu jedno po druhém, mám dost času.“ Neříkal jsem to ze zdvořilosti; měl jsem pocit, že se stopami, které by mě mohly přivést ke ztracené dívce, se mohu setkat nejspíš na nějaké zdánlivě bezvýznamné odbočce něčího vyprávění.

„V noci, v cizím pokoji ve francouzském městečku, jsem tedy myslel na historii svých obrazů,“ pokračoval Dominik. „Ve svém prvním období, které začalo ještě na akademii, jsem maloval osamělé věci a prázdné prostory. Kritici se na mne vrhli a vyčítali mi chlad a nezájem o člověka, ale to mě neznepokojovalo. Poznal jsem, jak jsou věci a prostory plaché; věděl jsem, že promluví jedině tehdy, když jsou samy, a věděl jsem také, že součástí jejich sdělení je zpráva o člověku, možná jediná zpráva o člověku, která je opravdu důležitá; věci toho o nás vědí mnohem více než my sami. Několik let jsem tedy maloval opuštěné ulice a náměstí, zdi a ploty táhnoucí se od jednoho okraje obrazu až k druhému, tovární komíny vyčnívající nad strání, pokoje, ze kterých právě někdo odešel, prázdné židle v dopolední kavárně. Ale za nějaký čas jsem začal cítit se svou prací nespokojenost…“

„Dal jste tedy přece jen kritikům za pravdu?“

„Ale ne, výtky antihumanismu mi připadaly stejně hloupé a nesmyslné jako dřív. Šlo o něco jiného. Měl jsem najednou pocit, že má pokora před věcmi je nedostatečná, a dokonce pokrytecká. Říkal jsem si: namlouvám si, že naslouchám řeči věcí, ale opravdu naslouchat je přece možné jen tehdy, když se naslouchající snaží porozumět tomu, co slyší, a to v mém případě znamená pochopit jazyk, kterým věci mluví, pokusit se vysvětlit jejich sdělení a přeložit je do vlastního jazyka. A to jsem nedělal, jen jsem na svých obrazech opakoval tiché mumlání věcí.

Porozumět řeči věcí a vyložit, co říkají, bylo možné jen tak, že se pokusím zviditelnit obrazy a scény, které jsou v jejich šepotu ztajeny. Tak jsem začal malovat tvary, které se vynořovaly z dechu opuštěných věcí a prostorů. Byl jsem sám překvapen tím, kolik magických bytostí, stromů a rostlin, paláců, skal, jezer a moří vytrysklo z nitra ticha, jímž jsou věci prosáklé a v němž se koupou, kolik děsivých a groteskních siluet se prolíná s obrysem věcí. A i když kritika znovu mluvila o nezájmu o člověka, já si byl jist, že nevídané bytosti, stavby a přírodní útvary, které se začaly objevovat na mých obrazech, mluví ještě zřetelněji o člověku než šepot věcí, z něhož vyrostly, že prozrazují tajné obrazce, na jejichž půdorysu se pohybuje náš život, a skutečné, neviditelné cíle našich cest…

Tak začalo nové období mého malování. Maloval jsem na konci předměstských ulic jeskyně, mořský břeh a džungli, maloval jsem za dřevěnými ploty periferie opálové orientální paláce, maloval jsem fantaskní rostliny a zvířata za okny, pestré magické ptáky na střechách činžáků, domy a továrny se rozevřely a jako z puklé kukly z nich vystoupily chrámy krutých bohů a zámky tajemných královen. Vycvičil jsem si zrak tak, že jsem všechny ty paláce a magické hory téměř viděl tělesným pohledem, kdykoliv jsem šel po ulici. Jejich přítomnost byla na hranici halucinace; snad to byl počátek šílenství, ale zvláštní bylo, jak se šílenství prolínalo s přísným řádem poznání: ve vztazích mezi tím, čemu se říká skutečnost, a magickými prostory nebylo místo pro žádnou nahodilost a libovůli, a já věděl, že by bylo možné vytvořit naprosto exaktní vědu, která by se zabývala zákonitostmi těchto vztahů.

Během svého magického období jsem prožíval silný pocit štěstí. Jenže pak se objevila nová trýzeň, ještě horší než ta předchozí. Uvědomil jsem si, že když se pokouším vyslovit sdělení věcí, dělám z něho zase jen věc, třeba nezvyklou a fantastickou, ale přece jen věc – a tím sdělení falšuju a ničím, protože věci nemluví o věcech, ale o něčem, co ještě věcí není, o látce, ze které se věci utvářejí. Zdálo se mi, že mé obrazy jsou lživé, že jsem ve skutečnosti zlehčil vážnost toho, co věci říkají. Teď mi připadalo, že věci se na mne rozzlobily za to, že překládám jejich sdělení do banální řeči tvarů, která je jim cizí. A aby mě vytrestaly, nadlouho opět zmlkly. To byla krize, která mě vyhnala na cesty po Evropě.

Až při pohledu na obraz s šíleným vědcem mě napadlo řešení mého problému. Uvědomil jsem si, že bych mohl tvary, které jsem objevil ve snech věcí, malovat na obrazy laky, které se stávají skutečnými barvami jen v některých okamžicích a pak zase mizí, a ponechat tak jejich osud proměnám počasí. Tak bych se vyhnul pouhému opakování nerozluštěného vzkazu, ale zároveň by tvary, které se z dechu věcí zrodily, měly povahu nestálého zjevení, neustále by přecházely z vymezeného tvaru do beztvaré vzpomínky a nejistého tušení, a tak by se jejich věcnost nikdy nemohla ustálit a uzavřít. Ano, říkal jsem si, když jsem o tom všem přemýšlel v posteli, to by snad mohla být cesta ze slepé uličky.

Ráno jsem svého nového známého doprovázel do továrny na kraji města; bylo to spíš seskupení několika přízemních dílen, které spojovaly cestičky vyšlapané přes zaprášené záhony s keříky rajčat. Přivedl mě hned k mladému šéfovi podniku a řekl mu o mém přání malovat obrazy mizícími laky. Obával jsem se, že nás oba majitel vyhodí, ale kupodivu byl stejně ochotný a laskavý jako můj hostitel. Říkal, jakou má radost, že může být umělci nějak užitečný. Telefonoval hned do dílny, aby pro mne odebrali vzorky laků a tvrdých aktivantů, a do kanceláře, aby okopírovali dokumentaci. A já pochopil, že majitel továrny sice už přestal cítit touhu po nových výrobcích, ale že se přesto nedokázal zbavit špatného pocitu z toho, že strýcův objev zahrabal ve skladišti. A tak měl radost, když jsem o laky projevil zájem, a nakonec byl možná vděčnější on mně než já jemu: jeho svědomí se ulehčilo, a přitom nemusel zavádět do výroby žádné novinky.

Než pro mne připravili kopii receptur a vzorky, provedl mě majitel dílnami a s pýchou mi ukazoval prastaré linky na výrobu mýdla, šamponů a parfémů. Musel jsem zůstat na oběd, který podávala jeho nenápadná manželka ve starodávné vile sousedící s továrnou. Když jsem odcházel, předal mi kufřík, ve kterém byla sada lahviček s laky a tvrdými aktivanty a také okopírovaná dokumentace, od majitelovy ženy jsem dostal košík rajčat a kedluben z její zahrádky.“