10. kapitola Zánik Oranžové knihy

„Co to bylo za věc, která ho odvedla od skoro hotového stroje?“ zeptal jsem se.

„Alexandrovi kdosi vyprávěl o bytě, kde se skrývá poklad pocházející z pirátské lodi, která ztroskotala u řeckého ostrůvku Folegandros…“

„To je přece poklad, který celý život hledal Bernet!“ zvolal jsem.

„Je to tak,“ přikývla Viola. „O tom, že Bernet hledá pirátský poklad z Folegandru, jsem se ale dozvěděla teprve nedávno od Čje a ten zase příběh milionářovy posedlosti znal od flétnisty, kterého Bernet najal na premiéru Medúz minulosti.“

„Je autorem opery Čj, nebo jsem se mýlil?“

„Hudbu k Medúzám minulosti složil opravdu Čj, to ale chudák flétnista dodnes neví. Je to spolužák Barbory a Andrey; vyprávěly mu jednou o tom, jak malý Bernet navštívil s tetou její přítelkyni a přečetl si v bytě, kde se nudil, lístek s textem, o kterém se domníval, že je zprávou o pokladu. Jeho teta se zřejmě v dětství přátelila s Valerií, možná byly spolužačky, a tak když přijela do města, šla ji s malým Bernetem, kterého měla na starosti, navštívit. Bylo to zrovna v době, kdy Valerie psala koncepty k Oranžové knize, a Bernet našel její poznámky na stole…“

„Počkejte, počkejte, to ale znamená, že ta zamračená holčička na otomanu…“

„Jistě, to jsem byla já.“

„Proč Valerie umístila poklad zrovna na Folegandros? Byla tam někdy nebo o ostrově někde četla? A jak to všechno souvisí s podmořskou sochou?“

„To je moc otázek najednou. Nesmíte tak pospíchat, říkal jste přece, že máte dost času,“ pokárala mě Viola ze tmy. „Ke všemu se dostaneme. Valerie na Folegandru nebyla. Nebyla nikdy v cizině, nikdy neviděla moře, i když po něm celý život toužila, mluvila prý často o tom, že až budu trochu větší, odjedeme spolu pryč z téhle země a budeme žít někde na jihu, na břehu teplého moře, v krajině, kde rostou olivy a fíkovníky. Říkala, že by jí nevadilo, kdyby měla pracovat jako prodavačka nebo pokojská nebo někde mýt nádobí. Její touha po moři a po jihu se projevuje na mnoha místech knihy. Valerie o Folegandru ani nikde nečetla, nevěděla o něm nic. Našla si ho na mapě. Zaujalo ji, že je to malý ostrůvek stranou lodních cest; dívala se na husté vrstevnice, které jí prozradily, že břehy tvoří příkré svahy, a na obrys ostrova vyprávějící o skalnatých osamělých zátokách a vysnila si přitom příběh o pokladu, děj, ve kterém se poklad dostal spletitými cestami z mořského dna do zešeřelého bytu na okraji města a ve kterém se lesk ztraceného zlata, drahých kamenů a perel proměňoval pořád víc a víc v nehmotné světlo.

A tak Alexandr procházel pokoji, zahradami, skladišti, kancelářemi, hotely, odstavenými vlaky, krámky, mnoha chodbami a průchody. Hlavní dějová linie knihy se rozvíjela v současnosti, na věcech ležel smutný šedavý povlak sedmdesátých let jako hluboko zažraná špína, a přesto nedokázal zastřít starší, silnější, nezničitelnou záři věcí, která se rozsvěcela pod dotykem slov a v některých úsecích Alexandrovy cesty se soustřeďovala do záře drahokamů, nočních lamp a tichých odlesků…“

Viola se odmlčela. Je to konec vyprávění, nebo se jen zamyslela? Když ticho trvalo příliš dlouho, zeptal jsem se: „Podařilo se Alexandrovi najít krabičku a otevřít ji?“

Viola se pohnula ve tmě. „Alexandr hledal krabičku mnoho let, prožil mnoho setkání, poznal hodně lidí, věcí a krajin, několikrát už byl blízko cíli. Ale krabičku už podruhé nikdy nedržel v ruce, nikdy ji neotevřel, nedozvěděl se, co se skrývá uvnitř…

Po Úovi četli Oranžovou knihu i Čj a Nm. A všichni tři ji pročítali znovu a znovu. Každý z nich byl mnohokrát v pokušení opsat si ales­poň jeden jediný odstavec, ale pokládali by za hanebnost, kdyby porušili slib, který Valerii dali. S úzkostí očekávali okamžik, kdy písmena začnou blednout. Ta chvíle přišla po třech týdnech. Chodili teď každý den k Valerii se stejným strachem, s jakým lidé přicházejí do nemocnice, kde leží na smrt nemocný blízký člověk. Když jednoho dne Oranžovou knihu otevřeli, uviděli, že se s ní přes noc cosi stalo; písmena byla zřetelnější než v minulých dnech, ale jejich zelená barva se proměnila v jasně purpurovou. Ú a Čj se podívali na Pascala; ten jen kývl hlavou a tiše řekl, že právě nastala poslední fáze života knihy.

Všichni čtyři stáli mlčky nad knihou a sledovali její zánik. Ú i Čj si zapamatovali to odpoledne do nejmenších podrobností. Oba mi vyprávěli o měkkém světle, které přicházelo oknem vedoucím do zasněženého parku a leželo na všech věcech v pokoji, o pachu kabátů, které visely, prosáklé tajícím sněhem, na věšáku v předsíni, o jasném zvuku, jakým se ozývaly v mrazivém vzduchu vzdálené hlasy sáňkujících dětí. Valerie zvolna listovala knihou, uprostřed stránek se začaly objevovat nové barvy – fialová, růžová, azurová a zlatá – a rozlévaly se písmeny k okrajům, jako kdyby na každé stránce vybuchl němý ohňostroj. V jedné chvíli všechny nově zrozené barvy ustoupily, písmena opět zezelenala a pak zelená barva začala blednout, slova se jako potápějící se město začala propadat do bílé stránky, ztrácela se víc a víc, až zmizela, jen občas se nakrátko zjevilo slovo nebo fragment věty a zase se ponořily pod hladinu stránky. Osamocená slova nebo písmena se na stránkách knihy objevovala ještě několik týdnů; pak se bílá hladina nad textem zavřela navždycky. Ú, Čj a Nm dál navštěvovali každý den Valerii. Brali knihu do ruky, listovali bílými stránkami se smutkem a podivnou rozkoší; cítili, že Valerie měla pravdu, že smazaný text pořád žije, věty a výjevy z knihy se rozpouštěly v zapomenutí, ale zároveň bobtnaly novými ději, novými tvary a novou hudbou.

Román o Alexandrovi zanikl v lednu sedmdesátého devátého roku. Valerie byla po ročním psaní románu, při kterém se ještě musela starat o mne a o domácnost, vyčerpaná. O knize nechtěla vůbec mluvit. Nikdo z tří přátel se nedozvěděl, jestli je s tím, co se stalo, spokojená, nebo jestli přece jen zániku knihy lituje. V únoru nastaly velké mrazy. Nastydla jsem se, Valerie se mnou běžela k lékaři, neoblékla se dobře a dostala zápal plic. Když ji odvezli do nemocnice, vzal si mě k sobě Čj a staral se o mne. Přátelé Valerii ještě několikrát navštívili v nemocnici; museli jí znovu slíbit, že se nebudou pokoušet obnovit text románu, a Valerie dokonce začala požadovat ještě víc: chtěla teď, aby o knize ani s nikým nemluvili, aby to, že existovala Oranžová kniha, zůstalo navždy jejich tajemstvím. Čtvrtý den dostala vysoké horečky, a když její přátelé přišli do nemocnice pátý den, lékař jim oznámil, že Valerie v noci zemřela. Ještě jí nebylo třicet let. Mně byly čtyři roky; vzal si mě k sobě Jonáš, od té doby jsem žila s ním a na matku jsem zapomněla.“