10. kapitola Balík na dně zásuvky

„Můj soused pracoval jako dělník ve firmě, která v městečku sídlí už sto sedmdesát let a která vyrábí různé drogistické a kosmetické zboží. Byl to malý rodinný podnik, jehož vedení přecházelo po několik generací z otce na syna nebo zetě. Firma si kupodivu vedla v konkurenci všech nadnárodních korporací docela dobře, i když její jméno nezářilo na billboardech a nešeptaly je svůdné rty modelek v televizních reklamách. Velké podniky se stovkami zaměstnanců a s výzkumnými týmy nabízely lepší a lacinější zboží, ale lidé v městečku a v okolí se všichni znali s rodinou majitele, byli zvyklí používat mýdla, kolínské vody a postřiky proti mšicím z místní továrny už od dětství a koupit si nějakou mezinárodní značku by jim připadalo jako výstřednost – a málokoho asi něco takového vůbec napadlo.

Staří lidé, kteří prožili celý život v městečku a pamatují si ještě na dědečka a pradědečka dnešního majitele továrny, říkají, že se všichni majitelé podivuhodně vzhledem i povahou podobali jeden druhému. Ta podobnost byla tak veliká, že se jim ve vzpomínkách všichni továrníci pletli; častou scénkou v hospodě byla hádka staříků o to, kterému z majitelů se stala nějaká příhoda, na niž si některý z nich zrovna vzpomněl, například jestli ukradli velkou nádobu s lihem Jacquesovi za druhé světové války nebo Charlesovi za první.

Jedinou výjimkou v řadě splývajících tváří a postav byl předchozí majitel firmy, strýc toho dnešního. Chodil sice do hospody a do kostela stejně jako jeho otec a dědeček, ale sousedům připadalo, že je to jen hra, kterou se ostatní obyvatele snaží oklamat, byli si jisti, že před nimi něco skrývá. Co by to mohlo být, nikdo netušil. Podnik sice vedl dobře a své práci zřejmě rozuměl, ale bylo vidět, že provoz továrny ho nezajímá o moc víc než život ve městě. To pro firmu ovšem neznamenalo žádné neštěstí – výroba, která se desítky let nezměnila, běžela vlastně sama od sebe a nebylo zapotřebí se jí nějak zvlášť věnovat; to, že se majitel o provoz moc nestaral, bylo dokonce lepší, než kdyby ohrožoval zaběhnutou výrobu přílišnou horlivostí a neuváženými inovacemi, o které nikdo ze zákazníků nestál.

Vlastně ani v tom se jeho chování po vnější stránce moc nelišilo od chování předchozích majitelů; každého z nich bylo možné daleko spíš zastihnout na korze nebo v kavárně na náměstí než v kanceláři a v dílnách; a přece teď lidé v městečku cítili, že co u předchozích šéfů bylo projevem láskyplné a pyšné důvěry ve spolehlivý chod továrny, a co je proto vlastně s podnikem spojovalo, bylo u nového majitele výrazem chladné lhostejnosti. Vedl podnik deset let, a když v jednadevadesátém roce syn jeho sestry dokončil studia, předal mu továrnu, odstěhoval se z městečka a z Francie a usídlil se na nějakém řeckém ostrově. Po třech letech přišla zpráva, že zemřel. Před smrtí ještě spáchal poslední výstřednost: přál si, aby ho pochovali na ostrovním hřbitově – tak je jeho jméno jediné, které chybí v dlouhém sloupci pozlacených jmen majitelů továrny na mramorovém obelisku v rodinné hrobce.

Mladý šéf za jeho života udržoval pokoj v tom stavu, v jakém jej strýc opustil; snad proto, že nevěřil, že by strýc navždy vyměnil poklid rodného městečka s desítkami známých tváří na ulicích za cizí ostrov, kde je zřejmě v létě nesnesitelné vedro a celou zimu prší. A tak služebná měla příkaz každou sobotu otírat v pokoji bývalého majitele nábytek, oprašovat knihovnu a luxovat koberec. Synovec dal pokoj vyklidit, až když strýc zemřel. Nejdřív se šel podívat do pokoje sám. Nebyl tu ovšem poprvé, občas sem nahlížel. Ale několikrát vykládal v hospodě – pozdě večer, když už měl v sobě jednu nebo dvě láhve vína –, že pokaždé když stál ve strýcově prázdném pokoji, cítil stísněnost a strach, bál se otočit klíčem v jediných dvířkách, povytáhnout jedinou zásuvku. Věřil stejně jako všichni v městečku, že jeho strýc skrývá nějaké tajemství, a bál se, že některá dutina pokoje by mu mohla prozradit o strýci něco strašného, třeba že někoho zavraždil v cizí zemi.

Necítil se dobře ani ve chvíli, kdy bylo třeba po strýcově smrti prohlédnout pokoj. I o své návštěvě v pokoji zemřelého párkrát vyprávěl v hospodě. Nejdřív vytáhl pár knih z knihovny a prolistoval je; byly to básně a romány, většinou v řečech, které neznal, někdy tištěné písmem, které vůbec nedokázal přečíst; antikvář, který celou strýcovu knihovnu koupil, mu řekl, že jsou v ruštině a řečtině. Pak nahlédl do sekretáře a pootevřel skříň; v sekretáři našel asi dvacet poloprázdných láhví s různým alkoholem a ve skříni visely na ramínkách strýcovy obleky; zdálo se, že pokoj žádné tajemství neskrývá. Novému šéfovi se ulevilo, a zároveň tím byl trochu zklamaný. Osmělil se a vytáhl tři široké zásuvky ve spodní části skříně. Ve dvou leželo složené prádlo, ale nejspodnější zásuvka byla nacpaná papíry.

Posadil se na zem a začal se jimi probírat, bral papíry po hrstech, letmo je prohlížel a pak je pokládal vedle sebe na koberec. Byly to písemnosti z dob strýcových studií; našel mezi nimi zápisy z přednášek, výpisky z četby různých vědeckých knih a také velké množství milostných dopisů, které strýc v té době dostal od různých žen. Synovce to dost udivilo, protože všichni v městečku znali bývalého šéfa podniku jako samotáře a nikdo ho nikdy s žádnou ženou neviděl – ale na skutečné tajemství to bylo přece jen málo. Úplně vespod ležel balík převázaný provázkem. Když jej synovec otevřel, viděl, že to jsou nějaké chemické receptury. Začetl se do nich a zjistil, že se týkají výroby laků, které měly mít nezvyklou vlastnost: podle záznamů byly za normálních okolností zcela průhledné, ale za určitých podmínek se zbarvovaly různými barevnými odstíny. Byl to zřejmě jeden ze strýcových vynálezů, o kterých mladý šéf slyšel před léty mluvit svou matku a dědečka.

Na každou sadu laků působily jiné látky. V dokumentaci se látky, které dokázaly neviditelné laky zbarvit, nazývaly aktivanty a dělily se na dvě skupiny: na tvrdé a měkké. Tvrdé aktivanty byly různé roztoky; průhledné laky se proměnily v příslušné barvy, když na ně působila pára vznikající při varu těchto roztoků. Měkké aktivanty byly různé látky rozptýlené v ovzduší; jejich působení na laky se sice dalo do jisté míry předvídat, ale vždy záviselo na náhodě. Receptury ze zásuvky obsahovaly přesné chemické složení jednotlivých skupin laků a tvrdých aktivantů, které na ně působily; o měkkých aktivantech tu byly jen povšechné poznámky: tak se například nový majitel dočetl, že jedna sada průhledných laků se často proměňovala v barvy za teplého jarního deště, jiná spíše za suchého počasí. Působení měkkých aktivantů nebylo možné dopředu určit z toho důvodu, že proměna průhledného laku v barvu závisela na velkém množství různých činitelů. Barvy se objevovaly a mizely v závislosti na nepatrných změnách atmosféry; záleželo na teplotě a vlhkosti vzduchu, na přítomnosti různých plynů a par v ovzduší. Přitom zjevení nebo naopak zmizení barvy mohl vyvolat nepatrný posun v poměrech všech činitelů.

Žádný z majitelů sice za mnoho desetiletí nic na výrobě neměnil, ale snad každý z nich prošel po převzetí firmy obdobím, kdy snil o nových výrobcích a technologiích a o slávě podniku rozšiřující se daleko za hranice městečka. Období takových podnikatelských snů většinou netrvala déle než dva nebo tři roky. V té době se pravidelně v drogeriích v městečku a okolí začaly objevovat nové nebo alespoň důkladně vylepšené výrobky – a zákazníci rozmrzele a s nedůvěrou čichali k neznámé vůni mýdla nebo kolínské; byli však shovívaví a trpěliví; věděli, že se zakrátko všechno zase vrátí do starých kolejí – a koneckonců opakující se výtrysky novátorského nadšení patřily také k tradici.

Takové období prožíval po svém nástupu do továrny i nynější majitel, i když se u něho dosud omezovalo jen na neurčité představy; ale snad právě proto trvalo o něco déle, než tomu bylo u předchozích šéfů, a v době, kdy strýc zemřel, ještě pořád neskončilo. A tak se na koberci, na kterém ležely chemické receptury mezi vášnivými dopisy dávných strýcových milenek, zasnil. Všiml si sice, že receptury, které se nacházely v balíku, neodpovídají úvodnímu seznamu – zachovala se jen asi třetina původního počtu –, ale novému šéfovi připadalo, že by se i s tímto zbytkem daly dělat fantastické věci. V duchu viděl, jak zavádí novou výrobu a jak na poli za továrními dílnami vyrůstají obrovské výrobní haly. Pak si uvědomil, že dost dobře neví, na co by se strýcovy laky vlastně daly použít. Trochu ho to zneklidnilo, ale nechtěl se tím nechat rušit v povznesené náladě, říkal si, že na něco určitě přijde. A po chvíli přece jen jakýsi nápad dostal; řekl si, že by se laky mohly uplatnit třeba v reklamě: představil si barevnou fotografii krajiny v nějakém časopise, na které se po čase náhle objeví nový typ automobilu a k tomu nějaký reklamní slogan. Ještě ten den večer o tom nadšeně vykládal v hospodě; sousedé u stolu mlčky přikyvovali a přemýšleli, jak dlouho mu jeho nadšení vydrží.

A mladý majitel hned dal podle receptur vyrobit zkušební sérii laků a tvrdých aktivantů. Ukázalo se, že všechno skutečně funguje tak, jak to bylo popsáno ve strýcových papírech. Jenže v té době už se blížil konec jeho období snů, a tak když majiteli továrny přinesli celou sérii vzorků, prohlásil, že teď má na práci něco jiného, a přikázal, aby lahvičky s laky a tvrdými aktivanty zatím uložili do skladiště; bude se jim věnovat, hned jak bude mít trochu času. Dělníci uložili vzorky v nejvzdálenějším koutě skladu a oddechli si; věděli, že už se lahviček s barvami a aktivanty nikdy nikdo nedotkne.

A tak jediným dílem, na kterém došel uplatnění vynález minulého majitele továrny, zůstal obraz, který během výroby zkušební série laků vytvořil jeden z dělníků, místní sváteční malíř. Nejdřív namaloval obyčejnými olejovými barvami šíleného vědce a jeho laboratoř a potom na obraz přimaloval mizícími laky umělou ženu. Věnoval obraz hostinskému, který byl jeho bratrancem, a ten pověsil obraz na zeď svého podniku. Ukázalo se, že měkkými aktivanty pro laky, které malíř použil, jsou látky, které se hromadí v ovzduší hospody, a že se postava ženy často objevuje kolem jedenácté hodiny večer. Za nějaký čas se v hospodě zrodila nová zábava: hosté se sázeli, jestli se Frankensteinova milá objeví, nebo neobjeví do jedenácti hodin; sázky bylo nutné uzavřít do desáté hodiny.

Díval jsem se během vyprávění svého souseda na Frankensteina a jeho umělou milenku a najednou mě napadlo, že proměna obrazu by mohla přinést řešení trýznivého problému, před kterým jsem utekl z domova. Řekl jsem sousedovi u stolu, že jsem také malíř a že bych rád použil proměnlivé barvy při své práci. Soused měl radost, že vynález někomu prospěje a že přitom nebude třeba nic měnit na provozu továrny. Řekl mi, že můžu přespat u něho a hned ráno mě vezme do podniku.“