19. kapitola Zjevení u garáží

To byl tedy příběh dvojitého trojzubce, jehož hrot se mi před dvěma týdny zabodl do chodidla. Vzpomněl jsem si ještě na jednu věc a zeptal se Violy: „Jak jste se dozvěděla o divadelním představení v sokolovně?“

„Všimla jsem si plakátu, na kterém byl namalovaný dvojitý trojzubec jako součást hieroglyfického nápisu, a šla se na hru ze zvědavosti podívat. Ale vůbec netuším, jak se autorka ke znaku dostala.“

„O tom náhodou něco vím. Počáteční snovou epizodu hry s tajemným nápisem napsal někdo úplně jiný, člověk, který viděl dvojitý trojzubec z oblázků na podmořské soše u Folegandru.“

„Podmořská socha,“ řekla Viola, „chtěla bych se na ni jednou podívat…“

Ručičky hodin na zdi se blížily k půlnoci. Dlouho jsme mlčeli, díval jsem se střídavě na Violu a na naše postavy na tmavém skle, které jako šperky zdobila barevná světla. Neměl jsem důvod, proč v pokoji u trati dál zůstávat, a tak jsem vstal, abych se s Violou rozloučil. Už jsem se nechtěl na nic ptát, nechtěl jsem už vědět nic dalšího o jejím životě, nechtěl jsem na ní vyzvídat žádné podrobnosti románu její matky. Ale ještě na něco jsem si před odchodem vzpomněl: „Vymyslela Valerie znak dvojitého trojzubce úplně sama, nebo ji k tomu něco inspirovalo?“ zeptal jsem se Violy.

„O tom jsem vám zapomněla vyprávět. Valerie zažila v prosinci sedmdesátého sedmého roku, v době, kdy se rozhodla psát román, zvláštní příhodu. Řekl mi o ní Čj a zdá se, že ji Valerie svěřila jen jemu; myslím, že ho měla ze tří přátel nejraději a měla k němu nejdůvěrnější vztah, snad proto, že byl nejklidnější a nikdy ji netrápil tím, že by se jí svěřoval se svými city, tak jako Nm a čas od času i Ú. Tenkrát napadlo hodně sněhu. Valerie se byla se mnou projít po zasněženém městě; když jsme se vraceli, už se stmívalo, začalo zase hustě sněžit, sníh divoce vířil kolem pouličních lamp a před rozsvícenými okny hospody U Mlsné myši, která jsme míjely. Hospoda stála na rohu úzké slepé uličky, kde se po obou stranách tísnily jen tři tmavé domy; za nimi už ulička končila, byla přehrazená několika garážemi se staženými roletami z rezavého vlnitého plechu, za nimi byl jen zasněžený svah. Lucerna, která v uličce stála, byla rozbitá, a tak jedinými světly tu byla dvě nebo tři rozsvícená okna ve vyšších patrech a boční okno hospody; garáže se topily v přítmí, které prosvětloval jen napadlý sníh.“

Viola se zase posadila, a tak jsem si také sedl na své místo na pohovce.

„Valerie zahlédla vzadu před tmavými roletami garáží něco světlého. Zdálo se jí, že je to zasněžený keř anebo snad část nějakého přístroje, kterou někdo vynesl z garáže a kterou pokryl sníh. Chvíli se rozmýšlela, jestli se má jít podívat blíž; pak se mnou přece jen zahnula do uličky – Valerie by nemohla napsat to, co napsala, kdyby nebyla zvědavá. Šly jsme neprošlapaným sněhem ke garážím. A tam uviděla věc, kterou neuměla pojmenovat a které nerozuměla. Před staženou roletou garáže, popsanou nějakými neslušnými nápisy, vyrůstal ze země do výšky asi jednoho metru křehký sněhový útvar, vytvářející symetrický obrazec. Nebyl ještě úplně hotový, ale nějaká síla přitahovala padající sněhové vločky ke koncům jeho ramen a poutala je k nim, takže se útvar pořád rozrůstal, jako by naplňoval předem daný plán.

Valerie se nejdřív domnívala, že se vločky zachycují na nějaké konstrukci z tenkého drátku, který v přítmí není vidět, a dotkla se rukou jednoho ramene sněhového úvaru. Ale rameno se na místě dotyku rozpadlo; bylo jen ze sněhu, jen z vloček, které je pomalu, ale vytrvale budovaly. A sněhový obrazec se tam, kde byl porušený, ihned začal sám opravovat, dorůstal tu o něco rychleji než na jiných místech, a tak se za chvíli jeho symetrie zase obnovila. Když uběhlo asi deset minut, byl útvar zřejmě hotový, už dál nepřitahoval vločky, nerostl a neměnil se. Vločky teď padaly poklidně vedle něho; ale když se ho dotkla Valeriina nebo má ruka a narušila jej, začal se hned obnovovat a nové vločky za chvíli zase doplnily poškozené místo.

Když mi o tom Čj vyprávěl, zdálo se mi, že se mi vybavuje dávná vzpomínka na to, jak se mé prsty dotýkají studené větvičky, která je celá ze sněhu. Bylo to vedle vzpomínky na Kulhánkovy stroje to jediné, co mi zbylo v paměti z mého života s Valerií; ale možná to ani nebyly skutečné vzpomínky, ale jen fikce zrozené z Čjova a Úova vyprávění… Valerie se dívala na sněhový útvar a nevěděla, jestli je svědkem nějakého fyzikálního jevu, který neznala, nebo zázraku. Ani já doteď nevím, co to vlastně bylo. Stály jsme tiše před garážemi asi půl hodiny, bylo slyšet jen tlumené hlasy z hospody, pak se sněhový útvar začal rozpadat a za několik minut z něho nic nezbylo.“

„Měl obrazec ze sněhu tvar dvojitého trojzubce?“ zeptal jsem se.

„Neměl, ale byl mu dost podobný. Vypadal asi takhle…“ A Viola zase vzala jeden z papírů, které ležely na desce klavíru, a nakreslila na něj ve světle lampy obrazec, který jsem ještě neznal.

„Když jsme došly domů, dostala Valerie nápad, že tajemný obrazec by se mohl stát hlavním motivem románu, který by propojoval všechny ostatní motivy. V prvních náčrtech objeví Alexandr na víku krabičky právě ten útvar, jehož sněhovou podobu jsme viděly před roletou garáže. Ale během psaní Valerie obrazec několikrát pozměnila, až nakonec dospěla k tvaru dvojitého trojzubce. Snad jí původní útvar připadal moc složitý anebo se jí zdálo, že román si musí sám vytvořit tajemství svého hlavního motivu, a že by proto nebylo správné použít cokoliv, s čím už je nějaká záhada spojena…“

To už byl tedy opravdový konec vyprávění o trojzubci. Stáli jsme mlčky u klavíru, dlouho jsem si prohlížel obrazec, pak jsem zvedl hlavu a podíval se naposledy na bledý odraz pokoje ve skle oken, na lampu zářící na obzoru a na tenké světlé obrysy našich postav. „Už půjdu,“ řekl jsem; Viola mě nezdržovala. Když jsem stál na domovní chodbě, ještě jsem se otočil a řekl Viole, která se opírala o rám dveří: „Myslím, že byste měla navštívit otce.“

„Budu o tom přemýšlet,“ řekla Viola, usmála se na mne a pak zmizela v tmavé předsíni; dveře se za ní potichu zavřely. Nemohl jsem na chodbě najít vypínač, a tak jsem klopýtal dolů po temných schodech. Byla půlnoc, venku bylo pořád ještě dusno. Ulice byly prázdné, v okolních domech jsem viděl jen pár rozsvícených oken, z otevřeného přízemního okna, které jsem míjel, se ozývalo chrápání. Trvalo dlouho, než jsem se dostal ze čtvrti chátrajících domů na širokou třídu, kde se ve světle zářivek leskly tramvajové koleje a kde se po chvíli z boční ulice vynořil taxík s rozsvíceným majáčkem.

Když jsem přišel domů, otevřel jsem si láhev vína a sedl si s ní k oknu. Pátrání po trojzubci a po zmizelé Viole skončilo, všechny stopy, mezi kterými ještě odpoledne nebyla žádná souvislost, se spojily a vytvořily uzavřený řetězec. Myslel jsem na to, že zítra se konečně budu moci věnovat své knize, už mě nebude rušit žádný tajemný trojzubec, žádná ztracená dívka. Pokoušel jsem se opět promýšlet fabuli své prózy… Ale nedokázal jsem se soustředit, musel jsem víc než na svou knihu myslet na závěr Violina vyprávění, znovu a znovu přede mnou vyvstávala představa křehkého sněhového útvaru před roletou garáže. Sněhový obrazec se mi zjevoval mezi hvězdami na tmavé obloze nad nízkými dílnami jako zakleté souhvězdí, chvílemi se proměňoval v dvojitý trojzubec a pak se zase vracel ke svému tvaru. Věděl jsem, o které uličce Viola mluvila; hospoda U Mlsné myši byla už sice dávno zrušená, ale před léty jsem ji dost často navštěvoval. Řekl jsem si, že má kniha ještě nějaký čas počká; zítra ráno se podívám do uličky končící u starých garáží a zkusím se tam poptat na sněhový znak.