23. kapitola Dvě skladby

Když jsem vyšel z nádraží, pronikl mi do plic odpolední vzduch jako horká kaše; rozeznal jsem v něm pachy asfaltu, drolící se omítky a shnilého ovoce z blízkého tržiště. Autobus tu měl konečnou, odpočíval s vypnutým motorem na protější straně ulice. Když přijel, sedl jsem si na zadní sedadlo; pozoroval jsem zdi proměňující se za okny a přemýšlel o návštěvě na nádraží. Ještě jsem nevěděl, jestli mi rozmluva s majitelem obchodu nějak pomůže v pátrání po Viole, ale přesto ve mně zanechala pocit radosti.

Občas jsem potkával lidi, jako byl majitel Tam-tamu. Jejich životy se podobaly jeden druhému. Nemuseli mi svůj příběh vůbec vyprávět, dal se rozpoznat z pohybů jejich rukou, které pluly na lehkých, neviditelných proudech, pro něž byla ostatní těla moc těžká. Když se před třiceti lety skutečnost v zemi změnila v divný sen a když se ze světa ztratila naděje, odešli tiše do prázdna, které mohlo mít různé podoby, nedokázali žít na žádném místě světa, který se tehdy rodil, a tak si našli nemísto a usadili se tam, dlouhá léta žili nikde; a když se před deseti lety sen rozplynul, zvykli už si tak na prázdno, ve kterém dlouho žili, tak si zamilovali své místo nikde, znali už tolik jeho magických kouzel, tak už se sžili s jeho zázračnou faunou a flórou, že jim připadalo, že to, co jim začal nabízet svět, je strašně málo. Za všechna léta, kdy popíjeli úžasný nektar nicoty, se stali vybíraví a už jim žádný jiný pokrm nechutnal, žádná stavba se nevyrovnala skvělému paláci prázdna. A tak v něm zůstali. Nemuseli žít zrovna na opuštěném nádraží; často chodili mezi námi, ale přitom byli pořád nikde, nosili si své prázdno s sebou jako lehký stan. Ostatním lidem jich bylo trochu líto a trochu jimi pohrdali, říkali o nich: ‚Nedokázali se vrátit do reality.‘ Ale přitom možná ti, kteří tak mluvili, tušili, jak moc náš svět potřebuje pohled těch, kteří se nevrátili; ten pohled zachraňoval nemocné věci našeho světa tím, že kolem nich rozestíral hojivé prázdno, balzám nicoty, který zrál dlouhá léta a který byl plodem minulosti, a dával jí tak smysl, přinášel smíření, naději a radost.

Doma jsem vložil kompakt do přehrávače a lehl si na pohovku. Jako první tedy měla zaznít skladba s podivným názvem Sonáta ‚Zjevení a zánik Oranžové knihy‘, kterou hraje za zdmi pianista ve tři hodiny ráno. Majitel Tam-tamu mě připravil na to, co mohu čekat, a přece jsem byl z hudby, kterou jsem slyšel, nejdřív hodně zmatený. Dlouho bylo jen ticho, asi po pěti minutách se ozvalo něco, co snad mohl být hlas vzdáleného vlaku; a musel jsem ztišit dech a napnout uši, abych zaslechl zvuky, jež se z ticha vynořily. Pak bylo znovu dlouho ticho, než se ozvaly nezřetelné zvuky vzdáleného rozhovoru. Brzy se přes ně přelila další vlna ticha; pak jsem mezi bloky ticha postupně slyšel různá šelestění, skřípání, něco někde do něčeho narazilo, něco se po něčem kutálelo a pak se to zastavilo, něco zašpičatělého škrábalo něco drolícího se… Snad to byly tichounké zvuky na vnější straně domovní zdi, snad to byl hlomoz ztlumený velkou dálkou.

Skladba trvala už půl hodiny, a ať jsem sebevíc zatajoval dech, nikde jsem neslyšel žádné tóny klavíru. Není těch zdí, za kterými sedí klavírista, tolik, že ze skladby, kterou hraje, neuslyším vůbec nic? Asi bych nebyl zklamaný ani sonátou, kterou pohltily zdi. Začínal jsem rozumět majiteli Tam-tamu; zvuky na hranici ticha proměnily mé chápání zvuků i ticha, už se mi nezdálo, že je mezi nimi nějaký velký rozdíl: ticho bylo plné rodících se zvuků a zvuky byly dosud prosáklé tichem, z kterého se zrodily. A tak mi stačilo klidně naslouchat tichu jedné dávné noci z počátku osmdesátých let, o které Čjova skladba vyprávěla, a vědět, že v sobě klavírní sonátu obsahuje.

Ale sonáta se nakonec přece jen ozvala. Klavírní tóny tlumené dálkou a mnoha zdmi se jemně vysypaly mezi ostatní zvuky, které je přátelsky přijaly; a klavírní hudba se nevyvyšovala nad ostatní zvuky, tóny byly v tu chvíli děti ticha stejně jako ony, stejně jako ostatní zvuky především uchovávaly a chránily látku ticha, jejíž oddechování pořád ještě tvořilo život všech zvuků bez rozdílu. Klavírista musel hrát opravdu daleko, za mnoha zdmi, a sonáta se několikrát ztratila nadlouho v tichu nebo byla přehlušena nějakým šelestem nočního města, jen o něco málo hlasitějším než zvuk kláves.

Snažil jsem se rozeznat, jaké nálady a pocity vzdálená skladba vyjadřuje. Bylo to obtížné, protože všechny jako by ještě tkvěly v matečné látce ticha a plně se z ní nevydělily, všechny se podílely na jejím poklidu. A přece tou měrou, jak z této látky vystupovaly, se v nich objevovalo temné zoufalství, které se pak zase ztrácelo v tichu, jež vše smiřovalo. Ve chvílích, kdy skladba zněla o něco hlasitěji, bylo možné rozeznat neustále se vracející melodii, která variovala základní motiv čtyř tónů: d, as, b, c, smutný oblouk počátečního vzmachu a rezignovaného poklesu a návratu. Po nějakém čase se sonáta zase ztratila v tichu; ticho trvalo asi deset minut, ještě se ozvalo nějaké zaškrábání a zaskřípání a byl konec.

Nejspíš bych skladbu přirovnal k bílému plátnu, na kterém je pouze několik jemně našedlých, na první pohled takřka nerozeznatelných čar. Trvala skoro hodinu a po většinu té doby bylo slyšet jen ticho. Myslel jsem na majitele Tam-tamu; chápal jsem, proč se mu taková hudba líbila; musel si za celý svůj život vypěstovat jemný smysl pro nicotu, musel umět vychutnávat nuance prázdna. A musel jsem myslet i na Violino naslouchání nočním zvukům; přemýšlel jsem, jestli je mezi tichem noci, o které vyprávěla Julie, a tichem noci před dvaceti lety nějaká spojitost. Není skladba svědectvím o tom, že i Čj v té době seděl v noci ve zhasnutém pokoji a cosi se snažil zaslechnout? Hledal mezi tichými nočními zvuky týž hlas, na jaký čekala Viola? Pořád jsem také nevěděl, co je Oranžová kniha, po které byla pojmenována skladba ve skladbě. Snad se právě v ní skrýval klíč k tajemství Violy i dvojitého trojzubce. Poznal jsem ze skladby jen to, že je s knihou spjat nesmírný smutek.

Pak následovala klavírní skladba označená dvojitým trojzubcem. Kdo by ji poslouchal nesoustředěně, řekl by asi, že se příliš neliší od tradičních skladeb. Neměl jsem ale pocit, že se Čj po období experimentů navrací pokorně k tradici; spíše to znělo, jako by ticho na území tradice podnikalo dobyvačné tažení. Připadalo mi, že poté, co skladatel strávil nějakou dobu v hraniční oblasti zvuků a naučil se tam rozumět životu ticha, slyšel už rytmy ticha v každém zvuku, v každém tónu a teď chtěl ověřit jejich moc v říši, která byla mumlání ticha nejvzdálenější a kladla mu největší odpor: v říši čistých tónů, rytmů a tónin, hudebních motivů a melodií.

Na začátku skladby se ozývala změť desítek různých motivů, které se proměňovaly a přecházely jeden v druhý, splývaly v jakémsi snovém víření. Svět, který se v této hudbě otvíral, byl světem chaosu, který byl plný naděje a očekávání. Zároveň mi připadalo, že je zastřený melancholií vzpomínky – jako by si skladatel vybavoval dávnou dobu jakéhosi šťastného počátku. Z víru se ustálily a vyčlenily tři různé motivy; každý z nich přijímal echa druhých motivů, stále více se sobě navzájem podobaly, aniž však ztratily svou jedinečnost. V další části skladby se propletly do jednotné melodie; ani v ní však zcela nesplynuly, zachovávaly si pořád svou samostatnost: vybavila se mi představa provazu spleteného ze tří pramenů. Byly to však opravdu jen tři prameny? Stále zřetelněji jsem v trojjediné melodii rozeznával ještě jednu linii, lehkou a světelnou, která se lišila od tří původních melodií. Skladatel jako by ji chtěl zatajit, jako by se o ní nechtěl nebo snad nesměl zmiňovat, ale zároveň jako by na ni musel pořád myslet. Měl jsem přitom pocit, že temnější a těžší linie tuto zapíranou linii následují; jako by to byla tenká, světlá, takřka nepostřehnutelná nit vinoucí se provazem, která je ale ve skutečnosti nesmírně pevná a nese skoro sama všechnu tíhu břemene.

Při poslechu jsem si hrál s obalem od kompaktu; v jednu chvíli mi padl pohled na znak dvojitého trojzubce, kterým byla skladba označena na zadní straně, a najednou jsem si uvědomil, že by mohl být jakýmsi diagramem hudební skladby; dolní ovál představoval počáteční nerozlišený vír, tři ramena dolního trojzubce tři linie melodie, které se z něho osamostatnily, přibližování ramen odpovídala rostoucí podobnost mezi jednotlivými motivy a svislé čáře, do které ramena dolního trojzubce vyústila, spletení motivů do jediné melodie. A hned mi také napadlo: není obsahem hudební skladby historie Bílého trianglu? Nevypráví Čjova hudba o tom, jak se Čj, Ú a Nm postupně sbližovali, až vzniklo jakési společenství, které možná v té době ještě nebylo Bílým trianglem. Uvidíme, řekl jsem si, jestli bude obrazec i nadále odpovídat vývoji hudební skladby.

Co ale měla znamenat čtvrtá, světelná linie? Něčím mi připomínala melodii, kterou v předchozí skladbě hrál noční klavír za zdmi. A pak se v ní skutečně proměnila, znovu zazněly tóny d, as, b, c; pak se ale motiv Oranžové knihy opět rozplynul ve světelné linii, z které se zrodil. Co by to mohlo znamenat? Cítil jsem, že se Oranžová kniha nějakým způsobem zavřela, zmizela ze světa; snad ji někdo ukradl nebo zničil. Pokud skladba opravdu poukazovala k době před dvaceti lety, mohlo se samozřejmě docela dobře stát, že Oranžová kniha, ať už to bylo cokoliv, existovala jen v jediném strojopisném exempláři a ten se ztratil; vzpomněl jsem si, že jsem sám podobné případy znal.

Krátce nato náhle zmlkla i sama světelná linie. Skladba pokračovala dál, ale teď bylo v tónech slyšet čiré zoufalství. Zánik světelné linie tvořil takový zlom, že jsem byl přesvědčen, že právě tento okamžik v diagramu znázorňuje vodorovná čára protínající svislou linii a rozdělující tak znak na dvě poloviny. V další části skladby mezi třemi zbylými liniemi rostly disonance, tři spletené melodie se zase oddělovaly; svislá čára se rozestoupila do tří ramen horního trojzubce; Čj, Ú a Nm se rozešli. Všechno končilo tóny smíření a smutku, jaké se ozývaly už v první skladbě; ve všech liniích se stále vracely magicky proměněné tóny světelné linie a ozvěny motivu Oranžové knihy.

Měl jsem pocit, že Čj mi prozradil o záhadě, kterou jsem se snažil rozluštit, úplně všechno, že nic nezatajil – jenomže mi to řekl řečí hudby, kterou jsem nedokázal převést do řeči slov a obrazů. Nejneproniknutelnější zůstávaly události, o kterých vyprávěla střední část skladby a které znázorňovalo zkřížení linií uprostřed znaku. To byla slepá skvrna, o níž mluvil majitel Tam-tamu; vztahovala se k době, kdy se zrodila nebo objevila záhadná Oranžová kniha a kdy zřejmě brzy nějakým způsobem zmizela ze světa. Řekl bych, že se v té době také poprvé objevil znak dvojitého trojzubce; dvojitý trojzubec tak byl diagramem znázorňujícím svůj vlastní zrod.

Ještě dlouho jsem přemýšlel, o jakých událostech Čjova hudba vypráví; nakonec mne z toho rozbolela hlava. Nedokázal jsem se zbavit neklidu, nemohl jsem vydržet v bytě, a tak jsem si řekl, že se pokusím najít budovu s dvojitým trojzubcem, o které mi vyprávěl majitel Tam-tamu, a vyběhl jsem ven, abych se dostal na nádraží ještě za světla.