51. kapitola Beatriz

Andrea a Barbora si přinesly lehátka a uložily se do nich; se zavřenýma očima se vystavovaly slunečním paprskům a přitom dál naslouchaly Bernetovu vyprávění. Voda v bazénu tiše šplouchala.

„Recepční mluví o městě, gestikuluje a jeho gesta znázorňující kolotání městských sil každou chvíli přejdou v mávání, kterým zdraví nějakou postavu procházející za sklem; někdy na sebe upozorní chodce ťukáním na sklo. Pierre si s údivem pomyslí, že se recepční zná snad se všemi obyvateli Osy i Labyrintu. Chodci za sklem na něj také mávají, někteří vejdou do kavárny, přisednou si na chvíli k jejich stolku a prohodí s recepčním pár slov o záležitostech, kterým Pierre nerozumí. Ve chvíli, kdy recepční vypráví o nezdařených vojenských výpravách do Labyrintu, se za sklem objeví štíhlá, zamyšlená žena, která přichází od Molinovy třídy. Recepční ťuká na sklo, žena k nim obrací hlavu a Pierre okamžitě pozná tvář, která tak bedlivě sledovala u výkladu galerie průběh včerejšího přepadení.

Žena vejde do kavárny a posadí se k jejich stolku. Recepční je představí; jeho známá se jmenuje Beatriz. Baví se s recepčním o lidech, kteří jsou zřejmě jejich společnými přáteli nebo příbuznými. Pierre zatím studuje její obličej, přísný, a zároveň dychtivý, bledší, než je v těchto končinách obvyklé. Není si jist, jestli oblouky obočí, které se k sobě přibližují, a svírající se rty ještě vyjadřují návyk vážného hloubání o věcech, anebo už chorobnou posedlost nějakou utkvělou myšlenkou. Napadne ho, že takové tváře na hlavní třídě neviděl. Všimne si také, že pohled ženy se čas od času odpoutá od tváře recepčního, putuje prostorem a pak se zase vrací. Takovým pohledem voják na předsunuté hlídce zkoumá nebezpečný okraj lesa na protějším svahu, pomyslí si. Řekne si, že tato ostražitost se musela zrodit za pobytu v neklidném starém městě, a nachází teď v obličeji ženy rysy, které jako by byly písmem, jímž do něho Labyrint napsal záznam o úzkosti, únavě a smutku svých prostorů. Po chvíli se mu ale zdá, že pod tímto písmem prosvítají ještě starší texty, které sdělují cosi o dávných světech luxusu a pýchy. Vzpomněl si, co recepční říkal o putování některých obyvatel města z prostoru do prostoru; připadá mu, že žena musela projít mnoha územími města a že všechna zanechala stopy v její tváři.

Zdá se sice, že je recepční zcela zaujat hovorem a namáhavou gestikulací, stačí však ještě bedlivě sledovat Pierra pozorujícího Beatriz. Zdá se, že mu neušlo Pierrovo zaujetí a že se jím docela baví. Recepční vtáhne Pierra obratně do rozhovoru; ve chvíli, kdy se Pierre a Beatriz od pamětihodností města dostanou k společným literárním zálibám, řekne, že už musí odejít, a vytratí se. Pierre přemýšlí, jestli k činnostem, kterými se zabývá, patří také práce dohazovače, nebo jestli v něm procházení pasážemi vypěstovalo zálibu spojovat různé světy a pak se bavit pozorováním toho, co z takových spojení vzejde.

Pierre s Beatriz mluví o umění a literatuře, hovoří o městě a jeho dějinách. Beatriz mluví jen o proslulých stavbách, vypráví mu o spisovatelích a malířích, kteří ve městě žili, a o jejich dílech, ani jednou se nedotkne žádného z témat, o kterých mu před chvílí tak zeširoka vykládal recepční; Pierre se od ní nedozví nic ani o budování města, ani o střídání vojenských vlád, ani o jemných mocenských hrách a kolování sil mezi různými částmi města. Smluví si další schůzku. Pierre toho dne nedojde do cestovní kanceláře, nekoupí si lístek a nenastoupí na loď. Setkává se s Beatriz každý den, ale neprozradí, že ji viděl v den atentátu na hlavní třídě. Odloží několikrát odjezd. Beatriz mu postupně začne důvěřovat. Seznámí ho se svými přáteli. Pierrovi připadají jako dobře vychovaní, vzdělaní mladí muži. Setkává se s nimi v kavárnách, které se nacházejí uprostřed pasáží, na rozhraní dvou světů. Kdyby nebyl první den svého pobytu v Santa Rosalii svědkem atentátu, na kterém měla Beatriz zjevně účast, domníval by se asi, že se stýká se skupinkou místních intelektuálů. Nepochybuje však o tom, že ve skutečnosti jde o jednu z povstaleckých skupin, jež přebývají v Labyrintu. Jejich pohledy, okamžiky ticha, věty přerušené v půlce dostávají nový význam. Do galantnosti, s jakou se muži chovají k Beatriz, je přimíšen vojenský respekt, úcta k nadřízenému: Pierrovi je jasné, že Beatriz je velitelkou skupiny. Nikdy se na nic neptá, a Beatriz ani její přátelé s ním nemluví o svých záležitostech, i když vědí, že Pierre uhodl, čím se zabývají. Když tato hra trvá měsíc, Pierre si uvědomí, že nedokáže Beatriz opustit.“

Ke stolku přiběhl Zachariáš a podával Bernetovi dopis, který zřejmě právě přišel faxem. Bernet se na dopis podíval a zamračil se, zřejmě to byly špatné zprávy z burzy, nebo snad dokonce z prokuratury; zdálo se mi, že chvíli váhá, co má udělat, ale pak listinu odložil na stolek a zatížil popelníkem. Včera se sice rozhodl bránit svůj majetek, ale teď mu bylo zatěžko odpoutat se kvůli němu od příběhu, který vyprávěl, i když zpráva zřejmě naléhavě vyžadovala odpověď, protože Zachariáš pořád nespokojeně přešlapoval vedle proutěného křesla, a teprve když si byl jistý, že se Bernet zprávou opravdu nehodlá zabývat, nespokojeně odešel; cestou se ještě několikrát ohlédl, jestli si to Bernet přece jen nerozmyslel.

„Pierre navštíví Beatriz několikrát v jejím rozlehlém, skoro prázdném bytě v jednom ze zpustlých paláců na Molinově třídě,“ pokračoval Bernet. „Byt tvořila řada rozlehlých pokojů, které byly takřka bez nábytku; všechny vysoké, krémově nalakované dveře mezi nimi byly vždy otevřeny. Tady se mu Beatriz jednoho tichého odpoledne odhodlá vyprávět celý svůj život. Pro Pierra nejsou její slova příliš velkým překvapením, ve skutečnosti se dozvídá jen detaily obrazu, který si dávno utvořil sám. Tak se dozví, že její otec byl ministrem v předchozí vládě a přišel o život při útoku vojáků na presidentský palác. Beatriz, která v té době studovala na univerzitě, se jako mnoho jiných ztratila v Labyrintu. Tam kolem sebe shromáždila mladé lidi, většinou bývalé spolužáky, vytvořila z nich jednu z mnoha skupin městské guerilly, které z území Labyrintu operovaly, a stala se se samozřejmostí, kterou nikoho z mužů nenapadlo zpochybnit, její velitelkou.

Když Beatriz dovypráví svůj příběh, Pierre cítí, že by měl říci také něco důležitého, a poví Beatriz o své lásce k ní. Není si jist, jestli je láska to pravé jméno pro trýznivé pouto, které mu nedovoluje vzdálit se od ní (někdy mu připadá, že jeho fascinace patří spíš lákavému prostoru Labyrintu, který prosákl Beatrizinu tvář a její gesta), ale pokládá za zbytečné mluvit o svých pochybách. Pak se milují na odřené pohovce; jejich dech se mísí s tlumenými zvuky automobilů doléhajícími z třídy Druhého srpna a s šelestěním odchlíplé tapety ve vánku, který chvílemi prolétne řadou prázdných, prosluněných pokojů. Pierre opustí hotel a nastěhuje se do Beatrizina bytu. Když odchází, klaní se mu za pultem recepční s uctivým a ironickým úsměvem.

Pierre převede všechny své pařížské úspory do místní banky, opustí všechno, přestane postupně myslet na návrat do Evropy. Nedovede si už představit život bez Beatriz; zpočátku ještě někdy přemýšlí o tom, jestli je připoután k ženě, k velkému záhadnému živočichu města, k nepřetržitému šepotu dobrodružství, probouzejícímu dávno zapomenuté dětské snění, nebo k jistým tichým, prosluněným hodinám v Beatrizině bytě na Molinově třídě – ale pak úvah o takových otázkách nechá, je na to příliš horko a jejich rozřešením by se v jeho životě stejně vůbec nic nezměnilo; nemyslí na ty věci také proto, že se cítí příliš šťastný, i když v Evropě by v něm jistě takové štěstí vyvolávalo děs, připadalo by mu chorobnější a zhoubnější než požitek narkomana z drogy.

Nechce se mu přemýšlet ani o tom, co vlastně Beatriz k němu poutá, ale jednou, když leží sám v bytě na pohovce a pozoruje zrnka prachu vířící v šikmých sloupcích světla, ho napadne, že jeho přítelkyně zoufale potřebuje mít nablízku cizince, někoho, kdo není spjat s beznadějným podnikem, kterému věnovala celý dospělý život, někoho, kdo není prostoupen silami žádného z prostorů Santa Rosalie a kdo představuje slastnou možnost úniku, sen o jiném městě, o jiném světě. Ve dnech, kdy se Beatriz neúčastní žádné akce, spolu tráví dlouhé hodiny v jejím bytě, leží na pohovce v objetí, mlčí, naslouchají zvukům ticha, jež na Molinově třídě vždy vládne. Pierre cítí, že se i on stává obyvatelem Labyrintu, a obává se, že ho Beatriz nechá být a najde si nového cizince; ve skutečnosti už by však ani ona nedokázala svého přítele opustit: je jí s ním dobře, protože jí nevnucuje žádnou roli, nikdy nehodnotí její činy a neklade žádné otázky, zvykla si na jeho mlčenlivou přítomnost, která k ní promlouvá dobře známými hlasy ticha v prázdných pokojích a která ji přitom zaplavuje něhou a přívětivou laskavostí.“

Zase se mluví o tichých zvucích, jak je to zvláštní, pomyslel jsem si a vzpomněl si na Čjovu Noční sonátu. Je to jen náhoda? Ale nepřemýšlel jsem o tom, cítil jsem, že horko tohoto léta má na mne podobný účinek jako vedro tropů na hrdinu francouzského románu; napětí mezi nesouvislými fragmenty mizelo, protože je horko speklo dohromady, a utvořilo tak z nich jakýsi sice bizarní, ale přece jen celistvý útvar.