28. kapitola Objevy v chrámu

„Vypravili se ke kamennému chrámku. První šel starosta, lezl po kamení hbitě jako koza, takže mu Archibald sotva stačil, za nimi v uctivé vzdálenosti stoupali po kamenité stezce muži z vesnice. Když se blížili k nauzu, vystoupil ze stavení podivuhodně vysoký stařec s dlouhými bílými vlasy, ještě vyzáblejší než ostatní muži ve vesnici, a očekával nehnutě výpravu před kovovou sochou. Vesničané začali divoce mávat rukama a volat: ‚Dum Isi! Dum Isi!‘ Když se Archibald konečně vyšplhal k plošince, na které stál podivný chrám, stařec si ho přísně a zkoumavě, ale přitom uctivě prohlížel. Archibald se díval do tváře rozryté vráskami, s bezzubými ústy a hluboko zapadlýma očima, a zdálo se mu, že v ní čte jakousi naději a úzkost. Pak prozkoumával konstrukci stojící před stavením; všiml si, že horní a spodní terče jsou spojeny třemi provazy; jeden provaz spojoval levý dolní terč s levým horním, druhý spojoval prostřední terče a třetí provaz pravý dolní terč s pravým horním. Řekl si, že je to asi nějaký idol, který vesničané uctívají. A ani ho zvlášť nepřekvapilo, že na plochém kameni, na kterém konstrukce stála, uviděl hromadu kostí a zčernalou krev. Kosti mohly být zvířecí, lebky byly většinou kozí a psí, ale z hromady také vyčnívaly dvě lebky, které byly zcela jistě lidské. Archibald zalitoval, že jeho puška a pistole zůstaly na dně horské propasti.

Vesničané i se starostou tiše zmizeli, Archibald zůstal se starcem na plošince vysoko nad vesnicí sám. Stařec se posadil na schodiště chrámu a pokynul Archibaldovi, aby si sedl k němu. Archibald se ho chtěl zeptat na podivný idol, ale stařec o něm začal vyprávět sám. Je to socha, říkal, která je věrným obrazem horského démona jménem Piruma. Démon v noci sestupuje z vrcholků hor do vesnice a terorizuje vesničany. Archibald se zeptal, kolik vesničanů ho vidělo, a stařec odpověděl, že skoro každý. Tomu se Archibald ani nedivil, pohoří bylo plné bizarních skalních útvarů, které jako by s každou změnou osvětlení měnily svůj tvar; když bloudil třetí den horskou planinou, viděl sám ve světlech a stínech kamení leccos. Zeptal se, co znamená šest terčů, a stařec mu řekl, že to jsou démonovy ‚kifali‘ – Archibaldovi napadlo, že by to mohly být ‚kefaloi‘, hlavy. ‚Skáče z jednoho kamene na druhý,‘ šeptal mu vyděšeně do ucha stařec. Archibald si představil, jak po kamenech rokle skáče monstrum s třema nohama, třema rukama a šesti hlavami. Pochopil, že stařec je něčím jako obětníkem nebo knězem, který má za úkol smiřovat démona zvířecími oběťmi. Zdálo se, že kněz stejně jako vesničané věří, že démon může za každou smrt ve vesnici, ať přirozenou, nebo nepřirozenou. Když někdo spadne do skalní průrvy, svrhnul jej tam démon; když někdo umře stářím, zardousil ho démon, který na sebe vzal neviditelnou podobu a vkradl se do chýše. Na lidské lebky na kameni se Archibald raději neptal.

Stařec mu vysvětloval, že démon je vlastně v podstatě dobrák, ale zlobí se na vesničany proto, že pořád ještě nesplnili jeho jediné přání, které po nich už po staletí chce. Až se to stane, dá vesničanům pokoj, přestane je zabíjet, a dokonce jim bude ve všem pomáhat. Vesničané už nebudou umírat, stanou se nesmrtelnými; Piruma pak také naučí kozy, aby se navzájem dojily a přinášely vesničanům mléko. Nato Archibald řekl, že démon chce po vesničanech asi něco, co je nemožné splnit, když mu pořád ještě nebyli schopni vyhovět, třebaže je za splnění úkolu čekaly tak lákavé odměny. Na knězově tváři se objevil ztrápený výraz. ‚Vůbec ne, je to ta nejlehčí věc na světě,‘ vzdychl. ‚Proč ji tedy neuděláte, abyste měli pokoj?‘ zeptal se Archibald. Kněz se zatvářil ještě zkroušeněji. ‚Protože nevíme, co to je,‘ zašeptal. Archibald se dozvěděl, že démonovo přání je zapsáno v knihách, které démon před dávnými léty sepsal a ve kterých vylíčil své osudy před příchodem do horského údolí. Knihy jsou napsány magickými znaky, které nikdo z vesničanů neumí přečíst. Když se kněze zeptal, kde jsou démonovy spisy ukryty, stařec vstal, vzal ho za ruku a zavedl ho do stavení.

Archibald se octl v tmavé místnosti bez oken, trochu světla dovnitř propouštěly úzké dveře za jeho zády a před ním se jako přízračný sloup tyčil světelný proud, který sem dopadal dírou ve střeše. Měl nepříjemný pocit, že křivé zdi, navršené z kamenů, které nebyly ničím spojeny, se na něj každou chvíli zřítí. Ve tmě u zadní zdi stála na jakémsi kamenném oltáři skříňka; Archibald se k ní sklonil, přejížděl prsty po hladkém povrchu, po mělkých prohlubních a výstupcích; byl to nějaký kov, asi bronz, Archibald se namáhavě snažil rozeznat v přítmí jeho tvary. A jak si oči postupně přivykaly na šero, začaly se před ním vynořovat reliéfní scény zobrazující Achillea zápasícího s Hektórem, Laistrygony házející kameny po Odysseových lodích a Odyssea tesknícího na břehu ostrova nymfy Kalypsó po domově, objevoval další a další obrazy z Iliady a Odysseje… Okamžitě se v něm probudil archeolog; určil skříňku jako výtvor nějakého byzantského umělce z pátého nebo šestého století.

Na čele ho zašimraly vousy starce, který se sklonil ke skříňce, špinavé kostnaté prsty odklopily víko. Archibald uviděl, že skříňka je až k okraji plná svitků a knih. Roztáhl jeden ze svitků, i v šeru bylo zřejmé, že je na něm řecký text. ‚Tak tohle jsou tedy knihy, které napsal démon,‘ pomyslel si. Stařec se ohlédl, a když viděl, že ve dveřích nestojí třínohý a tříruký démon s šesti hlavami, řekl Archibaldovi tlumeným hlasem: ‚Podle starého proroctví se jednou ve vesnici objeví cizinec, který dokáže přečíst Pirumovy knihy; pak nám prozradí démonovo přání a my konečně dosáhneme nesmrtelnosti.‘ A po chvíli dodal: ‚Staré vyprávění o cizinci také říká, že ten, kdo knihy nepřečte, má být obětován Pirumovi.‘ Archibald si vzpomněl na lidské lebky před chrámem a zneklidněl. Ale pak si řekl, že pokud budou všechny texty na svitcích a v knihách v řečtině, neměl by pro něj být žádný problém je přečíst. Posadil se se svitkem, který držel v ruce, na schody a začal číst první slova. A zanedlouho zapomněl na to, co mu hrozí, zapomněl na kněze, na vesnici, na Londýn, Evropu i Asii. Vstoupil do světa, který se mu otevřel v textu, a užasle a dychtivě jím procházel dál a dál.

Od té chvíle trávil celé dny na kamenech před svatyní a pročítal drobné znaky na svitcích a v knihách. Kněz se kamsi vytratil, ale ve dne i v noci stáli před chrámem tři vesničané jako mlčenlivá čestná stráž. Zanedlouho Archibaldovi došlo, že tu vesničané nestojí jen proto, aby vzdali poctu člověku, který dokáže číst písmo démonů, ale především proto, aby ho hlídali a zabránili mu v útěku. To však byla zcela zbytečná starost, Archibald by svatyni se svitky nikdy neopustil. Našel tu poklad, o kterém se jako archeolog neodvážil nikdy ani snít, a později často říkal, že na schodech kamenného chrámu prožil nejkrásnější týden svého života. Dívenka, která mu první den podala vodu, mu každý den nosila z vesnice jídlo a pití. Postupně před ním ztratila ostych a často ještě dlouho poté, co Archibald dojedl, seděla mlčky a bez hnutí na schodech a pozorovala ho při práci. A Archibald měl radost, když zvedl oči od starého textu a uviděl její usměvavý obličej, který se tak lišil od zamračených obličejů vesničanů, neustále zkřivených jakousi prastarou zatrpklostí.“

Před branou se ozvaly hlasy, vlčák hned otevřel oči, zvedl hlavu z mého klína a naježil srst. Vrátný se podíval z okna, ale byli to jen nějací strážní, kterým skončila služba a na cestě domů právě míjeli bránu podniku. Uklidnil psa a dolil poslední zbytek vína.

„Asi jste si už domyslel, že Archibald Archer v chrámu vesničanů objevil písemné památky, které zbyly po sektě stoupenců Dionysia z Gazy,“ pokračoval. „Dá se říci, že to byl jakýsi jejich archiv. Byly v něm shromážděny texty, které vznikaly v období dvou set let. Nejstarší z nich pocházely ještě z Ktésifóntu, některé z nich psal Dionysios vlastní rukou. Z dalších svitků bylo možné vyčíst historii sekty po odchodu ze sídelního města perského krále. V nejranějších svitcích se ještě vynořovaly bolestné vzpomínky na Athény, na jejich sloupořadí a zahrady. Athény byly městem, před kterým Dionysios celý život utíkal a o kterém do smrti nepřestal snít.

Řekl jsem vám už, že jeho myšlení prosakovalo výstřední gnosí a temnými kulty už v Ktésifóntu. Texty v kamenném chrámu byly svědectvím o tom, co se dělo po útěku před Chusrawem: jak Dionysios se svými věrnými postupoval pořád dál a dál na východ, stávaly se jeho myšlenky a vize stále temnějšími, spletitějšími a chorobnějšími. Zaznívaly v nich hlasy z Indie a Číny i hlasy šamanismu z nitra kontinentu.“

„Ale musely takové hlasy nutně znamenat úpadek, nemohlo být setkání s nimi také obohacením? Jsou Athény opravdu středem světa?“

Vrátný se usmál. „Nejsou. Myslím, že svět žádný střed nemá. A setkání s Asií by jistě pro čisté myšlení mohlo být velkým dobrodružstvím a pramenem nového smyslu. Ale Dionysios všude nacházel jen zrcadlení stínů své vlastní duše a ozvěny úzkostného sténání, které znělo na dně jeho myšlenek. A tak se ze starých indických zpěvů neučil odvaze přemýšlet o velkých silách světa, ale objevil v nich jen jakési tísnivé, blátivé absolutno; nenašel v Buddhově učení tichou laskavost a soucit, nýbrž tupou katatonii, která měla být únikem před hrůzou bytí, ale nakonec se ukázala být stejně děsivá jako svět, před nímž měla poskytnout útočiště; v šamanismu nerozpoznal imaginaci vyrůstající z porozumění rytmům přírody, ale pochopil jej jako strategii beznadějného ústupového boje lidí proti divokému světu démonů.

Jak Dionysios pronikal pořád dál do nitra Asie, měnily se Platónovy a Aristotelovy pojmy ve jména zlých božstev a věty z Plótinových Ennead v magická zaklínadla. Archibald se ptal sám sebe, jestli Dionysios opravdu tak dokonale zapomněl na nauky, které slýchal v Gaze, v alexandrijských školách a v Akademii. Prameny, které objevil v chrámu, byly mnohoznačné, Archibaldovi připadalo, že je možné na jejich základě vytvořit mnoho postav, které by všechny mohly nést Dionysiovo jméno. Někdy viděl ješitného a krutého svůdce, toužícího po moci, jindy tragického filosofa, který pozoroval se sebetrýznivou rozkoší, jak nemoc a hniloba rozežírají myšlenkový svět, který pořád ještě miloval.

Archibald také často přemýšlel o tom, proč se Dionysios se svými žáky zastavil právě v divoké krajině na okraji tehdejšího světa. Bylo to proto, že už neměli sílu jít dál? A vyčerpaly je více útrapy cesty, nebo věroučné rozbroje, které se mezi jeho žáky začaly projevovat už na cestě a které způsobily, že se na několika místech od hlavní skupiny oddělily skupiny heretiků? Archibald četl Dionysiova pojednání z jeho stáří a zděsil se nad tím, s jakou lačností kroutil řecké věty do labyrintických barbarských syntaxí. Seděl na schodech vesnického chrámu, díval se na kamenité vrcholky a přemýšlel, na co asi Dionysios myslel, když umíral v daleké a nevlídné cizině – vracel se k stinným pavilonům athénské Akademie, nebo se zděšeně díval do tváří barbarských božstev, které si vysnily jeho děs a nenávist?

Po Dionysiově smrti se rozklad ještě urychlil. V té době žili dionysiáni v několika osadách na úpatí hor. Tehdy ještě pěstovali misijní činnost mezi místními obyvateli a získávali pořád nové stoupence. To mělo také za následek, že se v jejich vesnicích mluvilo jakousi směsí řečtiny a místního jazyka; řeckých slov se však používalo stále méně a ta, která zbyla, se měnila k nepoznání. Filosofie se pořád víc proměňovala v teologii nebo démonologii, množily se hádky o správnou interpretaci učení mrtvého Mistra, které ústily v šarvátky mezi jednotlivými skupinami a pak v noční přepady a podřezávání krků. Vůdce jedné ze sekt, který si začal říkat Dionysios Obnovitel, prohlásil styk s těmi dionysiány, kteří neuznávali jeho verzi učení, za nečistý; odešel se svými stoupenci do hor a odnesl s sebou archiv sekty, který za noci uloupil. To byli předkové dnešních vesničanů. A jedině v horské vesnici se zachovala jakási zmatená vzpomínka na prvotní učení, jedině v jazyce jejích obyvatel zůstalo několik řeckých slov. Výraz ‚Dum Isi‘, kterým vesničané nazývali svého kněze, byl zkomoleninou Dionysiova jména; démonovo jméno ‚Piruma‘ snad vzniklo z řeckého slova ‚Pléróma‘. Dionysiánství v podhůří smetl islám, který sem dorazil brzy po odchodu Obnovitele a jeho stoupenců; po učení proroka z Gazy tu nezbyla žádná stopa.

Nejmladší texty pocházely pravděpodobně z osmého století. Byly už psány podivně pokroucenou alfabetou a jejich řečí byla tehdejší forma místního jazyka, ve které se tu a tam objevovala zkomolená řecká slova. Byly to už jen modlitby k zlým bohům a zaříkávadla démonů; texty vyjadřovaly jediný životní pocit: nikdy neustávající děs z nepřátelské přírody a krutého a nesrozumitelného nadpřirozeného světa. A na úplně posledních listech už byly jen neuměle namalovaná písmena, rozrůstající se v labyrintickou změť čar – už nebyl nikdo, kdo by uměl psát a kdo by psaným slovům rozuměl. Kněží vesničanů jen ještě po nějaký čas obkreslovali znaky, které zřejmě pokládali za magická znamení, a nechali je zarůstat složitými ornamenty svého strachu. Učení se pak předávalo jen ústně a za staletí se proměnilo v úzkostnou démonologii, s níž se Archibald ve vesnici setkal.

Archibald při čtení pozdních svitků pořád cítil slast archeologa, ale zároveň se v něm zvedaly i jiné pocity; nemohl se ubránit tomu, aby necítil odpor k jazyku, který se zrodil temným rozčvachtáním řečtiny, pokroucením místních jazyků, proniknutím zvuků mumlavých zaříkávadel, která nebyla ani tak výrazem fascinace tajemstvím jako zbabělého, všudypřítomného strachu spojeného s podlézavostí a podlostí. Přitom si dobře uvědomoval, že tento úpadek řeči nebyl snad způsoben tím, že by se Platónův jazyk pošpinil jazykem necivilizovaných a nekulturních kmenů. Znal dobře hrdé a pohostinné domorodce z podhůří a také zprávy dávných cestovatelů se zmiňovaly o jejich smyslu pro čest. A hrdost a jasný pohled na svět, který se snad rodil z neustále přítomného širokého obzoru, byly přítomny i v jejich jazyku. Ponurost jazyka pozdních dionysiánů byla plodem nemoci, kterou si s sebou nesli už od Ktésifóntu a která se cestou pořád zhoršovala. Nedokázali udržet umírající řečtinu při životě a podléhali domorodým jazykům s myšlenkou na vlastní slabost a s odporem vůči cizincům; a protože domorodé jazyky pro ně byly jen zrcadlem jejich nenávisti, přijímali jejich slova a syntax v pokřivené, groteskní a zrůdné formě.“