30. kapitola Návrat do Londýna

„Když se Archibald dlouho nevracel, poslal velitel do hor pět ozbrojených mužů, aby po něm pátrali; ti ho našli visícího v bezvědomí na idolu. Muži z vesnice se jim snažili zabránit, aby ho sundali, ale stačilo pár výstřelů do vzduchu, aby se vesničané rozutekli. K suchému kmenu vedle idolu bylo připoutané děvčátko; vesničané přišli na to, že pomáhá Archibaldovi, a rozhodli, že za trest zemře spolu s ním. Angličané vzali dívenku s sebou do tábora. Odnesli také bronzovou skříňku s dionysiánskými texty – ty pak byly v Anglii postupně vydávány v pečlivé dvojjazyčné edici. Nastal zkrátka happy end jako z nějaké britské koloniální povídky.

Trvalo několik dnů, než byl zesláblý Archibald vůbec schopen vstát z lůžka. V té době přemýšlel o dionysiánských rukopisech a o všem, co prožil v horském údolí. Když vzpomínal na snovou vizi kosmogonického stroje, napadlo ho, že jeho princip by bylo možné využít. Nejprve si nejasně představil klávesy označené písmeny a spojené prostřednictvím nějakých převodů s podobnými pákami, jaké viděl ve snu, na rozdíl od nich by však písmena byla provedena ve vysokém reliéfu; páky by se při zmáčknutí klávesy ohýbaly a písmeno umístěné na jejich konci by se otisklo na papír. Ale jak na reliéfní písmeno nanést barvu? Bylo by třeba, aby se písmeno cestou k papíru ještě ponořilo do nádobky s nějakým barvivem… Ne, to by bylo moc složité a barva by se rozstřikovala, pomyslel si Archibald. Lepší by bylo, kdyby reliéf pokaždé přejel štětec. A nešlo by to udělat tak, že by mezi typy a papír byla vložena páska napuštěná barvou? Jenže to by se barva brzy setřela a páska by se musela každou chvíli vyměňovat… V tu chvíli vešel lékař výpravy a začal odvinovat pás gázy, aby převázal krvavé jizvy, které do Archibaldových chodidel vyryly ostré okraje terčů – a Archibalda náhle napadlo: ano, takhle to musí být, páska může být hodně dlouhá, když bude svinutá do kotouče a když se bude pomalu posouvat a navíjet na další kotouč. A posunování pásky by se možná ani nemuselo zajišťovat samostatným pohybem ruky, ale jen zvláštním převodem, který by využil síly úderu na klávesu…“

„Zkrátka Archibald Archer vynalezl v Afghánistánu psací stroj.“

„Archibald nakreslil už v táboře první plánky přístroje. Když se vrátil do Londýna, ukázal je bratrovi inženýrovi, ten byl jeho nápadem nadšen, celý rok věnoval tomu, že zdokonaloval afghánské náčrty a důkladně promýšlel všechny detaily, a když nastalo první výročí dne, kdy vojáci sundali Archibalda z idolu, přinesl bratrovi ukázat hotový prototyp psacího stroje. Oba bratři založili podnik na výrobu psacích strojů. Když se dohadovali o emblému firmy Archer & Archer, navrhoval Edward, aby měla – vzhledem k jejich příjmení a k rychlosti a přesnosti psaní – ve znaku šíp, ale Archibald trval na tom, že se emblémem podniku stane tvar idolu, na kterém málem zemřel a bez kterého by na myšlenku psacího stroje nikdy nepřišel.

No a to je vlastně všechno. Firma Archer & Archer prosperovala, a když se vynořily i jiné firmy vyrábějící psací stroje, specializovala se spíše na luxusní a mechanicky dokonalé, ale dost drahé přístroje. Proto nebyla tak známá jako třeba Underwood nebo Remington, ale mezi znalci měla a pořád má dobré jméno, je něco jako Rolls-Royce mezi výrobci psacích strojů. Ještě vloni se tu například vyrobil pro bahrajnského sultána psací stroj ze zlata s páčkami posázenými drahokamy. Rodina Archerových pořád ještě drží majoritu podnikových akcií. Archerovi potomci byli také natolik prozíraví, že předvídali rozšíření osobních počítačů a už od sedmdesátých let se postupně zaměřovali na jiné druhy kancelářské techniky, jako jsou kopírovací stroje nebo faxy, takže firma přežila pokles poptávky po psacích strojích bez větších potíží.“

Chvíli jsem ještě seděl ve vrátnici, hladil jsem vlčáka po hlavě a přemýšlel, jestli mi vyprávění vrátného v něčem pomůže v mém pátrání po Viole. Souvisí znak, který měla Viola vytetovaný na těle, s Dionysiem či dionysiány, nebo jde jen o nahodilou podobnost? Napadlo mě, že v době zájmu o východní nauky v druhé polovině devatenáctého století docela dobře mohl někdo na základě textů publikovaných v Anglii obnovit Dionysiovo učení – různí mystagogové už přece vydávali za zjevení absolutna ještě větší hlouposti, než byla dionysiánská kosmogonie, a nikdy netrpěli nedostatkem posluchačů. Tak mohla vzniknout nějaká tajná společnost neodionysiánů.

Viola ovšem nepůsobila dojmem někoho, kdo by snadno propadl učení nějaké pochybné sekty. Ale dovedl jsem si také představit, že z utajenosti nějakého okultního spolku se mohlo stát podhoubí pro zločin a alibi pro nezákonnou činnost, sekta se mohla snadno proměnit ve spikleneckou společnost podobnou mafii, obzvláště když její učení mělo tak nečisté kořeny jako dionysiánství. Obával jsem se, že Viola mohla někde (snad v New Yorku?) narazit na takovou zločineckou organizaci a nějakým způsobem se s ní zaplést. Ale jak s tím souvisí čerpadlo a podzemní jeskyně, o které Viola mluvila do telefonu? V mých představách se sice pořád tvrdošíjně vynořovala podzemní nestvůra, ale můj rozum odmítal vysvětlovat Violino zmizení tím, že se vydala hledat Godzillu, spící pod městem. Daleko spíš by mohlo jít o poklad ležící na dně nějakého podzemního jezírka. Viola mohla v New Yorku získat nějaké informace, například mapu, do které byla zakreslena poloha jeskyně, kde se poklad ukrývá; zločinecká organizace se o tom dozvěděla a pronásledovala ji; Viola se teď buď před nimi někde ukrývá, anebo ji dostihli, zajali ji nebo zabili.

Pak jsem si vzpomněl na Violino tetování; to by svědčilo spíš o tom, že se Viola sama dobrovolně přidala k tajné zločinecké organizaci. Tahle domněnka se mi však moc nezamlouvala. Znal jsem Violu jen z vyprávění, ale nepřipadala mi jako někdo, koho přitahuje zločin. Také jsem si řekl, že znak vytetovaný na jejím těle možná nebyl ani tak znamením dionysiánů jako emblémem firmy, v jejíž vrátnici jsem seděl. Julie mi přece říkala, že čerpadlo bylo zjevně součástí rozsáhlejšího soustrojí, a je docela možné, že hlavní části tohoto mechanismu vyrobila firma Archer & Archer. Proč ale kolem toho muselo být tolik utajování? Šlo o zboží, jehož export je zakázaný? Zapletla se Viola do obchodu se zbraněmi? Musela zmizet, protože věděla o ilegálních transakcích firmy příliš mnoho? Ani tohle vysvětlení mě moc neuspokojovalo, a tak jsem si nakonec řekl, že dnes už nebudu na Violu, na dionysiány ani na firmu Archer & Archer myslet. Poděkoval jsem vrátnému za vyprávění a víno a rozloučil se s ním.

Stál jsem na ulici ve tmě, vrátný omotával řetěz kolem železných tyčí a vlčák lítostivě kňučel. Podal jsem skrze mříž vrátnému ruku a pohladil naposledy psa. Když vrátný odcházel k vrátnici, blesklo mi hlavou, že jsme na něco zapomněli, a zavolal jsem na něj: „Neřekl jste mi, co se stalo s domorodou dívkou.“

Vrátný se otočil a vrátil se k bráně. „Archibald ji vzal s sebou do Anglie, našel jí pěstounku a zaplatil jí dobré vzdělání. Dal jí jméno Mildred a dovolil jí užívat své příjmení. Když Mildred vyrostla, stala se jednou z nejvzdělanějších a nejduchaplnějších žen viktoriánské Anglie…“

„A Archibald se do ní zamiloval a oženil se s ní.“

„To zrovna ne, Mildred se vdala za majora britské armády, major po několika letech padl někde v Paňdžábu a Mildred zůstala sama. Její salon se stal proslulým střediskem londýnského literárního života, chodili sem kupříkladu i Tennyson a Browning. Ještě jako stará dáma okouzlila Henryho Jamese, když přijel do Anglie z Bostonu. Málo se ví, že jeho prostřednictvím zanechala stopu v moderní literatuře. Mildred byla totiž úžasná vypravěčka. Nikdy však nemluvila o sobě – není divu, život ve viktoriánském Londýně jí připadal příliš nudný na to, aby stál za vyprávění, a o svém dětství v Afghánistánu zase nechtěla mluvit, protože to pro ni byly příliš bolestivé vzpomínky. Ale Mildred měla neobyčejný dar naslouchání a dokázala zaslechnuté příhody vyprávět dalším lidem takovým způsobem, že všem připadalo její vyprávění mnohem zajímavější než původní příběh.

O tom také svědčí anekdota, která se v devadesátých letech devatenáctého století vyprávěla o Oscaru Wildovi. V té době se do Londýna vrátil jistý cestovatel, který podnikl nebezpečnou výpravu do neprobádaných končin rovníkové Afriky, ale byl také známý svým nudným a rozvláčným způsobem řeči. Když byl jednou hostem jakéhosi londýnského salonu, hostitelka přistihla Oscara Wilda, jak prchá zrovna ve chvíli, kdy byl cestovatel uprostřed líčení, jak jeho tábor přepadli lvi. ‚Copak si nechcete poslechnout vyprávění do konce?‘ zeptala se Wilda a ten prohlásil: ‚Ne, děkuji. Počkám si, až naše dobrá Mildred udělá z těchhle nudných výmyslů pravdivý příběh.‘ A také Henry James nadšeně naslouchal Mildredinu vyprávění o příhodách jiných lidí, fascinovalo ho, jak se dokázala vžít do jejich pocitů a myšlenek a vidět celý příběh jakoby jejich očima, v jednom dopise se zmínil o ‚that magnificent and masterly indirectness‘ a pak stejný princip nepřímé řeči sám užil ve svých románech a také ho teoreticky obhajoval.“

Co si počít s tímhle, jsem už vůbec nevěděl, a tak jsem se s vrátným a psem znovu rozloučil a odcházel jsem podél dílen a skladišť na zastávku autobusu. Ještě se budu muset podívat blíž na dionysiány i na firmu Archer & Archer, říkal jsem si, ale zítra se pokusím zjistit něco o Bernetovi.