33. kapitola Ztracený poklad kapitána Bustrofedona

„Bernetovi rodiče se brzy po jeho narození rozvedli a Bernet žil po celé dětství sám s matkou,“ začal architekt, když se zase posadil. „Když mu bylo deset let, přijela k nim na návštěvu matčina vzdálená sestřenice a několik dní u nich bydlela. Bernet ji předtím viděl jen dvakrát nebo třikrát, protože žila ve vzdáleném městě. Bernetova matka zrovna ležela s chřipkou, a tak teta chodila s malým Bernetem na procházky po městě. Jednou ho vzala na návštěvu ke své přítelkyni, která bydlela v tmavém bytě se starým nábytkem a spoustou knih. Byla doma sama s malou dcerkou. Ženy si povídaly, Bernet se nudil, děvčátko, kterému byly asi tři roky, sedělo na gauči a mračilo se na něj. Přítelkyně tety mu půjčila obrázkovou knížku na prohlížení. Byl s ní brzy hotov, zábava dospělých byla pořád stejně nudná a holčička pořád stejně nesympatická, a tak se dal do prozkoumávání bytu.

Vešel do vedlejšího prázdného pokoje; uprostřed stál velký kulatý stůl. Ležela na něm tlustá kniha v nějaké cizí řeči. Vzal ji do ruky, protože ho lákalo nahlédnout do zaprášené škvíry mezi koženým hřbetem a vazem. Když se dost vynadíval na tajuplnou chodbu, ze které vanul pach klihu, chtěl knihu zase vrátit na místo, všiml si však, že pod knihou byl schovaný malý kousek papíru, na který někdo tužkou naškrábal nějaké poznámky. To, co bylo na papíru napsáno, uměl Bernet ještě po létech odříkat nazpaměť – a později jsme se spolu o záhadném textu bavili tolikrát, že jej umím nazpaměť i já. Stálo tam: ‚S. Clara, pir., Ben. Ztrosk. Fol. 1572. Drahok., diam. zv. – mořský kon., chob. (oko – 2. nejv. kám. na sv.). Perly, b. a č. Nal. 1954. Obýv. p., knih., páčka za 11. dílem Ott. sl. Adr.: Žena a drak, meč, zel. znak na oranž. štítu. Věci na třech pol. – první písm. Bustrofedon.‘“

„Tomu vůbec nerozumím,“ řekl jsem.

„Bernet tomu zpočátku taky moc nerozuměl, ale od první chvíle nepochyboval o jednom: že je to zpráva o pokladu. Když se vraceli domů, vyzvídal na tetě, kdo je její přítelkyně, ale ta o ní z nějakého důvodu nechtěla mluvit. Pak teta odjela a Bernet už se s ní nikdy nesetkal. Po nějakém čase se s jeho matkou pohádaly a přestaly se stýkat; za dva roky přišlo parte, z kterého se Bernet a jeho matka dozvěděli, že teta zemřela při automobilové nehodě. Po několika letech se vydal hledat dům, kam ho tenkrát teta zavedla, a zjistil, že ho zbourali s celým blokem kvůli stavbě stanice metra. Bernet od chvíle, kdy si přečetl záhadný text, nepřestal přemýšlet o tom, co vlastně sděluje. Bylo to zrovna v době, kdy seděl vedle mne v lavici, a já přitom neměl ani ponětí, na co pořád myslí…“

„A podařilo se mu text rozluštit?“

„Bernet po čase dospěl k názoru, že ve zprávě se říká toto: Benátská pirátská loď Santa Clara roku 1572 ztroskotala. V jejím podpalubí byl ukrytý velký poklad; jeho součástí byly bílé a černé perly a šperky z diamantů a drahých kamenů ve tvaru mořských zvířat (oko diamantové figurky představující chobotnici bylo z nějakého drahokamu, který je druhý největší svého druhu na světě). V roce 1954 kdosi poklad vylovil a ukryl ho ve skrýši, k níž vedou tajná dvířka v zadní straně knihovny, která stojí v obývacím pokoji jakéhosi bytu; dvířka je možné otevřít tak, že se zmáčkne páčka, která se nachází za jedenáctým svazkem Ottova slovníku naučného. Adresa bytu je zašifrovaná v něčem, co by mohlo být kresbou, obrazem nebo sochou; dílo zobrazuje ženu, která drží v jedné ruce meč a v druhé štít, na němž je zelený znak v oranžovém poli, a bojuje s drakem. Kresba, obraz nebo socha také znázorňuje skříň nebo vitrínu, na jejíchž třech policích leží různé věci. Adresu bytu, kde se skrývá poklad ze Santa Clary, je možné zjistit tak, že čteme počáteční písmena názvů věcí.

Bernetovi ovšem nebylo jasné úplně všechno. Nevěděl, co znamená ‚Fol.‘ (na to ostatně nepřišel dodnes), a také tehdy neznal význam slova ‚bustrofedon‘. A tak mi Bernet s úsměvem vykládal nad láhví whisky, jak si vymyslel, že Bustrofedon je jméno kapitána pirátské lodi, která s pokladem ztroskotala. Vysnil si ze znění jednotlivých slabik jeho jména povahu a osudy drsného piráta; ve zvuku slabiky bu znělo jeho dupání po palubě, ve stro slyšel Bernet jeho hromový hlas, prokládající každou větu klením, a ve fe pirátovo svižné ohánění rapírem, zatímco v don se ozýval zvuk láhví otvíraných při slavnostech, které piráti pořádali po úspěšném boji. A z každého z těch obrazů se postupně zrodily desítky dalších obrazů, až malý Bernet viděl vnitřním zrakem do nejmenších podrobností postavy a tváře všech členů posádky a všechny prostory lodi, od strážního koše na vrcholu stožáru až po nejspodnější podpalubí, plné krys.

Bernet mi vyprávěl, jak se každou noc v tmavé místnosti, kde se ozývalo oddechování jeho matky na vedlejší posteli, dlouho procházel po lodi, nahlížel v podpalubí do kajut a zdravil se s piráty; pak vyšel na palubu, opřel se o zábradlí, cítil příjemný chladný vítr, který vanul z mořské hladiny a cuchal mu vlasy, díval se na oblaka, ještě osvětlená sluncem, které se už schovalo za obzor, a na jejich odraz na kovově lesklé hladině. Za chvíli se za ním ozvaly dunivé kroky, kapitán Bustrofedon se postavil vedle něho, nějakou chvíli s ním mlčky pozoroval hladinu, pak na Berneta promluvil, vyprávěl mu o tom, co se na lodi přes den událo, a jeho drsný hlas se při rozmluvě s Bernetem zmírňoval; pak zase mluvil Bernet a Bustrofedon pozorně poslouchal, když Bernet líčil své drobné objevy v dětském světě nebo si stěžoval na zlé a tupé spolužáky; kapitán mu vždycky říkal, že nemá smysl rozčilovat se kvůli tak bezvýznamným lidem.

Bernet znal kapitána Bustrofedona lépe než své příbuzné a spolužáky, znal jeho osudy, dopodrobna znal i všechny místnosti benátského domu, kde Bustrofedon prožil své dětství a mládí. Plavil se mnoho let ve službách Benátské republiky, ale intrika jakéhosi zbabělého markýze, který se nedokázal vyrovnat s tím, že krásná dcera florentského vyslance před ním dala přednost Bustrofedonovi, způsobila, že byl nespravedlivě obviněn ze zrady; Bustrofedon uprchl dobrodružným způsobem z benátského vězení a stal se obávaným kapitánem pirátské lodi.

Jednou se Bernet díval s matkou na televizi, kde dávali cestopisný film o vykopávkách na Krétě; když komentátor mluvil o zákoníku vytesaném do kamene v dávném městě Gortys, dozvěděl se Bernet, kterému bylo tenkrát třináct let, že slovo ‚bustrofedon‘ znamená text, ve kterém je třeba číst každou následující řádku z té strany, kde skončilo čtení předcházející řádky. Bernet mi vyprávěl, že v okamžiku, kdy se dozvěděl, že žádný kapitán Bustrofedon nikdy neexistoval, pocítil palčivou bolest, jakou ještě v životě nikdy nepoznal. Musel utéci z místnosti; běžel do svého pokoje, zabořil hlavu do polštáře a dlouho vzlykal.

Později se snažil přesvědčit sám sebe, že jméno není tak důležité, říkal si, že pirátská loď nějakého kapitána určitě měla, a snažil se zachovat při životě milovaného Bustrofedona pod jiným jménem. Pojmenoval ho teď Giuseppe Nero, to bylo jméno nějakého tehdejšího fotbalisty z AC Milán, které zahlédl v novinách, ale nebohý Bustrofedon byl natolik srostlý s hláskami svého jména, z nichž se zrodil spolu s celou pirátskou lodí a její posádkou, že se změnou jména se pozvolna změnil i kapitánův vzhled, jeho povaha a osudy. Bernet se spřátelil i s Giuseppem Nerem, ale ten se přece jen nemohl slavnému kapitánu Bustrofedonovi vyrovnat a také už si s Bernetem tak dobře nerozuměl. Bernetovi se po Bustrofedonovi pořád stýskalo – a myslím, že se mu po něm stýská dodnes.“

Během architektova vyprávění jsme oba dopili svá piva; pro změnu jsem teď šel pro nové dvě láhve já. V okénku nebylo nikoho vidět, z kiosku se ozývalo štrachání a cinkání skla. Opíral jsem se o dřevěnou desku a přemýšlel o pokladu. Zdálo se mi, že se představa pirátského pokladu skrytého v obývacím pokoji v nenápadném městském činžáku do Violina příběhu docela hodí, připadalo mi teď, že lesk diamantů a perel probleskoval za všemi slovy, která jsem vyslechl od doby, co jsem začal pátrat po Viole. Znovu se také vynořil obraz podzemní nestvůry a já si představil, jak vyndávám z knihovny v cizím bytě tlustý svazek Ottova slovníku, jak mačkám páčku v zadní stěně knihovny a jak se se skřípotem otvírá branka, za níž je chodba vedoucí k podzemnímu jezeru, kde obluda střeží poklad z pirátské lodi. V okénku se konečně ozval hlas prodavačky a já si řekl o další dvě piva.

„Bernet po mnoho let vůbec nezapochyboval o tom, že v jednom z pokojů města je ukrytý poklad,“ pokračoval architekt, když jsem se vrátil. „Když šel po ulici, prohlížel si fasády domů (matka mu vždycky říkala: ‚Dívej se na cestu, nebo upadneš!‘); okna, ve kterých bylo vidět kus stropu nebo fragment nábytku, byla tak tajemná, že mu připadalo, že není možné, aby se za některým z nich poklad neskrýval… Je hodně dětí žijících ve fantastických říších víc než v té zemi, které se říká skutečný svět a která si podle všeobecně rozšířeného mínění zasluhuje mezi ostatními světy privilegované postavení,“ vykládal architekt. „Některé z takových dětí dospějí a kajícně vstoupí do skutečného světa, jiné uvíznou v zázračné a neskutečné krajině navždycky; vyrostou z nich muži a ženy, kteří budou žít sami, budou celý život vykonávat nějaké nudné povolání a každý den se těšit, až skončí práce, až se budou moci zavřít s láhví vína v zešeřelém prázdném bytě a vrátit z cizího světa do rodné země.

Ale Bernet se kupodivu vyhnul oběma cestám osudu. Na rozdíl od jiných zasněných dětí měl důkaz, že jiný svět existuje a že je s naším světem propojený; to mu už v dětství propůjčovalo sílu – ve třídě jsme se mu posmívali, ale také jsme se ho všichni trochu báli. Když se pak na něj jako na každé dítě v době dospívání vrhl svět, aby ho porazil a získal, aby ho přesvědčil, že musí přijmout jeho řád a uctívat v něm zjevení pravdy, bránil se déle a statečněji než jiné děti. Ustaraná matka vodila samotářského syna, který skoro nemluvil, po ambulancích dětských psychiatrů, ale Bernet si v duchu pořád opakoval: ‚Ne, nikdy mě nedostanou, viděl jsem na vlastní oči důkaz, že to, co se mi všichni snaží namluvit, není pravda.‘“

Architekt se odmlčel. Přijela tramvaj, z níž namáhavě vystoupila stará paní, šikmý stín na zdi domu se blížil k velké skvrně ve tvaru chobotnice.

„Ale byl to nerovný zápas, a dítě v něm nakonec přece jen podlehlo. Bernet uznal svět jako vítěze, ale na rozdíl od jiných poražených se s ním odmítl smířit. Jako by říkal světu: ‚Dobrá, zřejmě jsem se mýlil, zdá se, že opravdu neexistují žádné poklady ukryté v městských bytech, že nejsou jiné zákony než ty tvoje; měl jsi tedy asi pravdu, to ale neznamená, že ta tvoje pravda za něco stojí a že ji budu obdivovat.‘“