44. kapitola Hádka v altánu

Nejdřív jsem zaslechl slova jedné z dívek: „… to přece nemůžeš myslet vážně!“ Snad to byla Barbora; v jejím hlase jsem slyšel výčitku a lítost.

Pak se ze tmy ozval unavený hlas, který patřil Bernetovi. „Myslím to smrtelně vážně. Snad se k pokladu ještě vrátím, až urovnám své záležitosti, ale v téhle chvíli…“

„Své záležitosti!“ vpadla mu do řeči pohrdlivě druhá z dívek. „Jaké výrazy to začínáš používat!“

„Seznámil ses s námi na cestě za pokladem,“ řekla Barbora tak tiše, že jsem jí sotva rozuměl, „a my jsme s tebou zůstaly, protože jsme tě chtěly doprovázet, do téhle chvíle jsi byl vůdcem výpravy. Kým chceš být teď? Kým jiným pro nás můžeš být? Přemýšlel jsi také o tom?“

Než Bernet odpověděl, ozval se Andrein rozzlobený hlas: „Dělej si, co chceš, ale uvědom si, že my nedokážeme žít s obchodníkem.“

„Ale já jsem obchodník, to si uvědomte zase vy,“ řekl Bernet; v jeho hlase zaznívala únava i potlačovaná zlost. „Kupuju a prodávám akcie, nejsem básník ani dobrodruh. Je mi líto, jestli jste si představovaly něco jiného.“

„Tomu přece sám nevěříš,“ řekla Barbora. Připadalo mi, že mluví s Bernetem trpělivě jako s malým dítětem. „Víš, že nám bylo vždycky jedno, že o tobě noviny psaly jako o obchodníkovi a zbohatlíkovi; věděly jsme, že to není pravda. Víš také, že jsme obě poznaly skoro okamžitě, kdo jsi, jakou jemnou, úžasnou hru jsi hrál od dětství, nemusel jsi nám o sobě ani nic vyprávět. Obdivovaly jsme tě, obdivovaly jsme způsob, jakým jsi odpovídal na tahy osudu; hrál jsi vždycky tak dobře, tak proč to teď takovým hloupým způsobem kazíš? Nevím, jaké božstvo s tebou tuhle hru hraje, ale myslím, že jsi mu dělal svým stylem hry vždycky radost, že i ono cítilo potěšení ze hry s tebou a odměňovalo tě za to…“

„Představujete si boha jako hráče tenisu; nejsem si jist, jestli tak opravdu vypadá,“ zabručel Bernet.

„Myslíš si, že jsi méně povrchní než my, když si ho představuješ jako ochránce majetku a obchodních povinností?“ řekla Barbora. „Co ti dává právo si něco takového myslet? Vzpomeň si na hru, kterou hraješ od dětství, na první tah božstva, když před tebe položilo papír se zprávou o pokladu. Reagoval jsi už tenkrát skvěle, jsme na tebe pyšné; a božstvo to zřejmě už tenkrát ocenilo. Hrál jsi výborně i tehdy, když tě ze zlomyslnosti postavilo do světa financí a čekalo, co budeš dělat.“

„A taky tehdy, když ti přivedlo do cesty nás,“ řekla Andrea; její hněv se trochu utišoval, zřejmě pod vlivem Barbořina klidu. „Teď přišlo s tímhle tahem a dává pozor, jak se zachováš. Řekla bych, že je ještě napjatější než my. Copak nechápeš, že je to zkouška? Proč najednou hraješ jako hráč z druhé ligy? Proč najednou zrazuješ tu skvělou hru a děláš z ní věc zisku a ztráty? Proč do hry taháš otázku majetku? Strašně jsi nás zklamal.“

Opíral jsem se o kmen stromu a naslouchal slovům, která trys­kala a zanikala ve tmě, jako by to už byl počátek snu, jako by se v příštím okamžiku měla všechna slova, která přicházela z altánu, proměnit a seskupit do vět nějaké orientální pohádky plné džinů a zlatých paláců s kouzelnými zahradami. Když jsem se blížil k altánu a slyšel zvuky hádky, byl jsem ještě pod vlivem rozhovorů, které jsem toho večera vyslechl, a říkal si, že dívky asi vyčítají Bernetovi jeho obchodní neúspěchy poslední doby. Teď jsem začínal chápat, o co ve sporu dívek s jejich přítelem opravdu jde; a skoro jsem se musel smát, když jsem poznal, jak jsem se mýlil a jak podivného rozhovoru jsem svědkem. Ve skutečnosti byly dívky pobouřeny tím, že se Bernet stará víc o záchranu svého majetku než o dětský sen, ve kterém dokázal žít celý život a který sdílely spolu s ním; nemohly Bernetovi odpustit, že ho odvrácení bankrotu zajímá víc než radostná hra, kterou podle představ jejich zvláštní teologie dosud hrál s pánem osudu.

Naslouchal jsem hlasům, které se ozývaly ve tmě jako v nějaké absurdní rozhlasové hře, pln napětí jsem čekal, co ještě uslyším. Zvláštní drama, pomyslel jsem si; ženy vyčítají svému milenci, že nechce zkrachovat. Napadlo mě, že je to jedna z nejpodivnějších věcí, s kterými jsem se do té chvíle při pátrání po Viole setkal. Byly výtky Bernetovi, že se chce starat o praktické věci, jen rozmarem mladých nezkušených dívek, nebo byly Barbora a Andrea moudřejší než Bernet a dokázaly vidět velkou prohru, v kterou by se proměnila právě ta záchrana, o niž Bernet v současnosti tak zoufale usiluje? Na takovou otázku jsem neuměl odpovědět a snad ani žádná jednoznačná odpověď neexistovala; zdálo se mi, že v jednání dívek se proplétá netrpělivost a nerozvážnost s jemným porozuměním povaze věcí, kterému se snad naučily ve světě hudby.

„Ale já to chápu. Chápu úplně všechno. Chápu svou situaci, chápu, co ode mne chcete, chápu, co ode mne čeká to vaše božstvo.“ V Bernetově hlase se pořád mísila únava se vztekem. Zdálo se mi, že se zlobí na dívky proto, že cítí, že mají pravdu; ale zároveň se musel strašně bát toho, že ztratí svět, který kolem něho za poslední léta vystoupil z mlhy; bál se, že se zase propadne do prázdna, ve kterém žil od dětství a na které už by si teď asi nedokázal zvyknout.

„Co kdybyste se taky trochu vy pokusily pochopit mne? Pochopit, že jsem ztratil schopnost hrát a chuť hrát.“ Bernetova zloba stále rostla. „Ano, asi je pravda všechno, co mi tady říkáte, ale já už prostě nedokážu dál žít v domě, ve kterém hoří, a ještě k tomu se v něm zjevují přízraky z dětství. Strašně si potřebuju odpočinout a potřebuju si taky udržet alespoň pár věcí ze svého světa.“

„Teď ale nemůžeš odpočívat,“ řekla mírně Barbora, „nebo usneš a probudíš se jako úplně jiný člověk a ztratíš nás, ztratíš všechno, na čem doopravdy záleží. Musíš to ještě chvíli v hořícím domě vydržet, neboj se, budeme tam s tebou.“

Andrea nebyla tak trpělivá jako její přítelkyně. „Podívej se na to, co děláš. Toužíš po životě, jakému jsme se doteď společně smáli. Mohl by ses taky oženit, založit si rodinu, stát se sponzorem fotbalového klubu a nakonec chodit na muzikály,“ vybuchla.

„Počkej, Andreo,“ snažila se ji uklidnit Barbora, „nezjednodušuj to…“

Těžko říci, jestli Berneta víc dráždila Barbořina naléhavá mírnost, Andrein vztek nebo rodící se pohrdání obou dívek. Byl asi zoufalý, cítil se zahnaný ke zdi, z jedné strany se na něj vrhli všichni obchodní partneři, kteří celá léta čekali na okamžik jeho slabosti, z druhé strany na něj dorážely dvě rozzlobené dívky; asi by chtěl hlavně mít pokoj, chtěl by se se všemi smířit, jenže v téhle chvíli nikdo nebyl ochoten na smír přistoupit.

„Nemáte žádné právo vysmívat se lidem, kteří tohle všechno dělají. Znám jich několik, kteří chodí na muzikály, a přesto to jsou dobří lidé a já si jich vážím. Klidně budu na muzikály chodit taky.“

„Jestli vidíš věci takhle, pak už zřejmě opravdu nemáme spolu o čem mluvit,“ řekla Andrea. Zdálo se mi, že její vztek je plodem zoufalství z toho, že s Barborou ztrácejí člověka, s kterým prožily zázračnou pouť za pokladem a kterého nesmírně obdivovaly.

„Třeba máš pravdu, třeba to jsou opravdu skvělí lidé, ale tohle přece není tvoje cesta,“ řekla Barbora.

„Moje cesta je teď každá cesta, která mě vyvede z pasti. Nemůžu si vybírat a starat se, jestli moje gesta budou elegantní nebo ne. Těší mě, že se vám hra s božstvem líbila, ale když hřiště zaplaví povodeň, musí všechny hry na čas přestat.“

Bernetova tvář byla po celou dobu skrytá ve tmě; snažil jsem se uhodnout, jak teď vypadá, ale nedařilo se mi to, ze tmy vystupovaly různé tváře, které jsem nedokázal sjednotit. Jestliže se v hlasech dívek splétala potřeštěnost s moudrostí, v Bernetových slovech jsem slyšel celý chór hlasů – jako bych naslouchal někomu, kdo žil v mnoha zemích a v jehož hlase zůstaly tóny všech jazyků, jimiž za svého života mluvil. Zřetelně jsem slyšel hlas uzavřeného a zasněného dítěte, o kterém mi vyprávěl architekt, slyšel jsem také hlas člověka, který se naučil lehce a spontánně rozhodovat právě proto, že byl od přírody spíše zasněný a nerozhodný: situace, v nichž se ocital, mu připadaly lhostejné, protože neměly nic společného se světem jeho snění, a tak nebylo třeba se jimi příliš zdržovat – představil jsem si, jak Bernet lehce jako elf procházel po hladinách situací. Slyšel jsem v jeho hlase i tóny, které se asi rodily v prostředí obchodu a které byly pořád ještě prostoupené ironií, a také tóny, za které vděčil rozhovorům s Barborou a Andreou. Zdálo se mi, že už se během času všechny tyto hlasy dokázaly spolu smířit a podílet se na jakési harmonii.

Ale v Bernetově hlase se teď také ozýval tón neklidu, nejistoty a strachu, který zřejmě nebyl tak starý. Ten tón ještě nevrostl do spleti ostatních hlasů, naopak rozvrátil jejich dosavadní jednotu. Vzpomněl jsem si na architektovo vyprávění; úzkostný tón se zcela jistě zrodil v událostech, jež se začaly rozvíjet poté, co se v Bernetově životě objevila porcelánová soška, a jež vedly k tomu, že se mu začal bortit svět, ve kterém se v posledních letech usadil a na který si už zvykl. Možná že dívky Bernetovi křivdily, možná že neměl strach ze ztráty majetku; mohlo to být tak, že za poslední léta jeho života všechny jeho světy srostly dohromady a on teď s hrůzou pozoroval, jak se spolu se stavbou jednoho světa hroutí všechny ostatní: svět dětského snu, svět jeho fantaskní lásky, snění, hedonismu a počítačové magie.

Myslel jsem na Berneta a na chvíli jsem přestal rozhovor sledovat. Když jsem se na něj zase soustředil, mluvilo se už o penězích a nevděčnosti. „… a peníze potřebuju taky proto, abych se o vás mohl starat,“ připomínal Bernet dívkám, i když asi tušil, co jeho slova vyvolají.

„My nepotřebujeme, aby ses o nás staral!“ volala Andrea a Barbora řekla: „Teď potřebuješ ty, abychom se chvíli my staraly o tebe.“

Třebaže Barbora nikdy nezvyšovala hlas, zatímco Andreina slova jako by neustále byla počátkem oddalovaného výkřiku, na dně hlasu jich obou byla tence slyšet jakási společná jemná síla; její povaha byla tak nezachytitelná, že bych ji asi jen těžko dokázal určit, kdybych se s touto silou před chvílí nesetkal v pročištěné podobě na pódiu při jejich zpěvu. Měla určitě něco společného s hudbou; připadalo mi, že je to nějaký hlubší, tichý pramen, ze kterého hudba vyvěrá a který je snad totožný s plynutím samého času; napadlo mě, že to byl snad právě tento němý pramen, co záhadný Čj v mládí hledal na hranici říše zvuků a ticha. Ta síla se ozývala v hlase dívek takřka neznatelně, protože byla rozředěná všemi vrstvami vědomí, kterými vzlínala k řeči, ale přesto v ní stále ještě bylo tolik klidu a jednoty, že by dokázala vnést harmonii a smír i do prostoru, který se už rozpadl v trosky, ne snad tím, že by scelila fragmenty, ale tím, že by jejich hrany nechala zářit nečekaným čistým světlem. Pochopil jsem, že ve světě dívek, který se sytil z pramene hudby, neexistovalo ztroskotání; proto je tak rozhořčovala Bernetova nejistota a jeho strach. A Bernet asi sám také věděl, že by ho dívky mohly zachránit, ale vzpíral se jejich pomoci jako umíněné dítě.

„Nechte už toho,“ říkal teď rozmrzele; podle zvuků, které jsem slyšel, jsem se dohadoval, že ho Barbora hladí, Andrea tluče a že se je Bernet obě pokouší setřást.

Cítil jsem pořád větší ospalost. Několikrát jsem se na chvilku propadl do dřímoty a pokaždé jsem se vzbudil, když jsem se čelem dotkl kolen. V jednom okamžiku se hlasy z altánku změnily v monotónní píseň, snad čínskou, ozval se také čínský strunný nástroj a odkudsi se dokonce objevil Číňan, stál před altánem a držel v ruce tyč s lampionem, který osvětloval jeho hubenou tvář s dlouhými řídkými vousy. Potom se z melodie opět stal rozhovor, Číňan zmizel a lampion se proměnil ve světlo lampy nad zadním vchodem Bernetova sídla. Téma rozhovoru bylo pořád stejné.

„Nenechám se kvůli vám zničit,“ říkal Bernet.

„Dobře. Dělej, jak myslíš. My jsme se rozhodly, že budeme hledat poklad samy, když s námi nepůjdeš,“ řekla Barbora.

„Už jsme se do toho pustily, když jsme viděly, že s tebou v poslední době nic není,“ přidala se Andrea. Hlasy se opět na nějakou chvíli proměnily v píseň, Číňan se potuloval kdesi nablízku, zahrada se začala proměňovat v rýžové pole. Ze spánku mě vytrhla Andreina slova: „… daly jsme mu do vína prášek na spaní; až usne, řekneme Zachariášovi, aby ho odnesl do domu. Až se ráno probere, důkladně ho vyslechneme. Určitě zná cestu k pokladu nebo aspoň nějaký její důležitý úsek.“

„Cože? Vyslechnete ho? Zřejmě ho budete mučit?“ ptal se ironicky Bernet, kterého už asi všechno, co se dělo kolem něho, nesmírně unavovalo.

„Mučit budeme asi tebe. A jeho tu budeme držet tak dlouho, dokud neprozradí, co ví. Víme, že ho tu nikdo hledat nebude.“

„Na co si to, proboha, hrajete? Takové dětinství!“

„O tobě se také říkalo, že jsi dětinský, a nikdy ti to nevadilo. Kdybys takový nebyl, nikdy by ses nedostal tak blízko k pokladu. Aspoň že jsme zůstaly dětinské my,“ řekla klidně Barbora a Andrea dodala: „Nechceš nám, doufám, opakovat moudrosti, které ti vždycky říkali tvoji zkušení přátelé, jako že se život neodehrává ve stylu dětských dobrodružných knížek…“

Bernet už ale dívky neposlouchal. „Přiděláváte mi jen další starosti,“ říkal rozzlobeně. „Víte aspoň, kde teď je? Jděte raději do postele, ať už neprovedete žádnou hloupost. Řeknu Zachariášovi, aby se po něm podíval. Někam ho uloží, jestli někde spí na zahradě. Až se probudí, necháte ho jít domů, ne abyste něco vyváděly.“

Bernet se rozeběhl po trávníku k domu. O kom Barbora s Andreou mluvily? Ospalost už skoro úplně ochromila mé myšlenky. Ale otázka byla tak jednoduchá, že hned vyvstala odpověď, i když jsem se potácel na samém pokraji spánku. Samozřejmě že dívky mluvily o mně. Vzpomněl jsem si na neodbytnou ruku, která mi pořád nabízela pohár šampaňského. Když dívky byly schopné nasypat uspávací prášek do vína jako v nějakém dobrodružném filmu, můžu od nich pravděpodobně ještě očekávat ledacos, pomyslel jsem si. Měl jsem tedy asi cítit strach, ale do všech koutů vědomí se mi rozlil jediný pocit: blaženost, která pramenila z myšlenky, že se teď už nedá nic dělat, že není třeba o ničem přemýšlet a nic rozhodovat. Všechno bylo jednoduché: buď usnu a budu spát pod stromy, anebo mě někdo objeví a někam mě odvede nebo odnese.

Po celou dobu, co jsem naslouchal rozhovoru, mé prsty svíraly tenkou nohu skleničky, ze které jsem pil uspávající šampaňské. Sevření prstů nepovolilo ani v okamžicích dřímoty; teď jsem však cítil, jak se ke mně blíží vysoká vlna spánku, jak uchvacuje mé tělo a zmocňuje se postupně mých údů. Blaženě jsem se jí poddal a vlna vyplavila z těla všechnu křeč a všechno napětí; sklenička mi konečně vypadla z ruky; ještě než jsem padl do trávy, uslyšel jsem zvuk tříštícího se skla, jak narazila na kámen a rozbila se.

Ale než jsem stačil klesnout na dno spánku, probudily mě žen­ské hlasy. Když jsem opět otevřel oči, uviděl jsem, jak se nade mnou sklánějí dvě siluety, které lampa na Bernetově vile oblévala studenou aurou. Znovu jsem oči zavřel. Jistě to byla Barbora a Andrea, které zvuk rozbíjející se skleničky upozornil, že ve tmě naslouchá špeh. Pořád jsem se blaženě usmíval, připadalo mi skvělé, že dívky se o mne teď budou muset postarat. Zdálo se ale, že jsou na rozpacích, co se mnou dělat. Jejich plány, jak ze mne vymámí cestu k pokladu, už jim asi nepřipadaly tak výborné jako před chvílí.

„Měly bychom ho odvést do domu,“ řekla Barbora nejistě.

„Co když se bude bránit? Pořád ještě nespí,“ namítala Andrea.

„Už skoro spí, pojď, zkusíme ho zvednout,“ řekla konečně Barbora.

Ucítil jsem, jak mě z obou stran uchopily v podpaží ruce dívek a jak mě namáhavě a nejistě zvedají. Snažil jsem se Barboře a Andree pomoci, ale nohy se pode mnou pořád podlamovaly. Když jsem trochu stál, položila si každá z dívek jednu mou ruku kolem ramen, pak se mnou vrávoraly k domu.

Od té chvíle jsem se stále znovu propadal do snu a zase se probouzel, v krátkých okamžicích bdění jsem viděl trávník, na kterém ležel bledý svit domovní lampy, chodby domu s mnoha dveřmi, pak jsem pozoroval, jak mě čtyři drobné ruce ukládají na měkký bílý koberec, stahují mi přes hlavu černý oděv, až jsem zůstal ve spodkách a tričku, a jak mě vlečou do obrovské postele. Zahlédl jsem také několik Číňanů, jednorožce a melancholickou harpyji sedící na bidýlku ve zlaté kleci, ale tyto bytosti pravděpodobně patřily do světa spánku.