52. kapitola Opálový anděl

„Pierre se nikdy přímo nezúčastňoval akcí skupiny. Když Beatriz odchází, čeká s úzkostí v prázdném bytě; pokaždé si oddechne, když slyší její kroky na schodišti. Někdy se stane, že přivedou Beatriz zraněnou, pak o ni pečuje, dokud se neuzdraví. Když se v bytě konají porady skupiny, sedí mlčky v koutě místnosti na pohovce a naslouchá. Brzy si uvědomí, že všechny hádky, které se vedou, jsou částmi jednoho jediného sporu, sporu o to, do jaké míry je nutné přistoupit na hru sil, která se za několik desetiletí ustavila mezi Labyrintem a ostatními částmi města – na tu hru, kterou Pierrovi tak přesně vylíčil recepční hned druhý den jeho pobytu ve městě. Beatriz to tvrdohlavě odmítá. Přestat bojovat a poddat se toku sil, jejich podivnému pravidelnému kroužení mezi prostory města, pro ni znamenalo nejzoufalejší porážku, jakou si uměla představit.

Takový postoj ovšem odsuzoval skupinu k tomu, aby zůstávala odkázána jen na vlastní chabé síly, a proto se proti němu stavělo stále více Beatriziných přátel. Hádky byly stále prudší, dozrály první rozchody, v tichém domě na Molinově třídě se ozýval křik a bouchání dveřmi. Vznikla frakce, která stále hlasitěji poukazovala na skutečnost, že odmítání pošpinit ideály nějakým nečistým spojenectvím ochromuje skupinu v činnosti – z toho prostého důvodu, že v Labyrintu nebylo možné se s žádnými zcela čistými silami setkat. Po několika měsících hádek se frakce odtrhla. Další odcházeli zase z jiných důvodů; byli už tak unavení, že i ta nepatrná činnost, kterou osamocená a zmenšující se skupina ještě prováděla, pro ně byla příliš namáhavá; ti postupně při schůzích zmlkali, až seděli tak tiše jako Pierre, někteří se dokonce usazovali vedle něho na pohovce; pak jednoho dne nepřišli a už se nikdy víc neobjevili. Pierre na ně často myslel; uvažoval, jestli se usadili na nějakém uzavřeném místě Labyrintu, anebo se ponořili do proudu, který protékal městem a kterým Beatriz tak opovrhovala, a nechali se jím nést k osvětleným třídám. A byli muži, kteří odcházeli ještě z jiné příčiny: stali se kdysi členy skupiny proto, že byli zamilovaní do Beatriz, a když postupem času jejich láska zeslábla, také oni se tiše vytratili.“

„Nemuseli členové skupiny od samého počátku nenávidět Pierra a pohrdat jím?“ zeptal jsem se. „Přišel přece odjinud, neriskuje život jako oni, a přitom získá přízeň ženy, do které jsou asi všichni více nebo méně zamilovaní.“

„Vůbec ne, Pierra měli všichni rádi,“ odpověděla za Berneta Andrea, aniž otevřela oči.

„Andrea má pravdu,“ řekl Bernet. „Všichni ti městští guerrilleros kupodivu měli opravdu Pierra rádi. Největší, i když nepřiznanou úzkostí každého z nich totiž byla obava, že Beatriz dá nakonec přednost někomu jinému ze skupiny; tím by se úplně proměnilo silové pole moci ve skupině, v níž si doposud všichni pod Beatriziným vedením byli rovni. Věděli, že skupina by něco takového nevydržela a rozpadla by se, muži by se rozešli s pocity trpkosti a zášti, jež by asi ještě dlouho doznívaly. Měli rádi Pierra proto, že je takové úzkosti konečně zbavil; to, že Beatriz začala žít s cizincem, který s jejich dílem neměl nic společného, přineslo všem ulehčení, i když si to nikdo z nich nepřiznal.

Po létech přibyl ještě další důvod, proč muži opouštěli skupinu: režim, který byl zpočátku dost tvrdý, se přece jen postupně zmírňoval. To mělo za následek, že činnost všech skupin městské guerilly skomírala; spiklenci brali – s pocity úlevy i lítosti – takový vývoj na vědomí, jen Beatriz odmítala vidět, že stará hra končí, aniž v ní některá ze stran zvítězila, asi tak, jako když hráči šachu věnují partii stále méně pozornosti a času a nakonec opustí šachovnici s rozestavěnými figurkami. Expanze Labyrintu se zastavila, systém tlaků se změnil a síly začaly téci opačným směrem. Hranice mezi Labyrintem a Osou se pozvolna začala stírat; poklidný život Osy se svými obchody a restauracemi pronikal stále hlouběji do pasáží, až nakonec jeho příboj dorazil na třídu Generála Moliny i na třídu Dvacátého března; zároveň proud luxusu a světla přetékal do obou vedlejších tříd od náměstí s Poseidonovou kašnou, postupoval dům od domu a začal se blížit k místům, kde žili Pierre s Beatriz; už dlouho slyšeli bušení kladiv, kterými dělníci oklepávali staré omítky, a jednoho večera zjistili, že z oken jejich bytu už je v ohbí ulice vidět barevná neonová palma nad vchodem do jakéhosi právě zřízeného baru.

Bylo tedy mnoho důvodů, které vedly k tomu, že činnost skupiny postupně uhasla. Zbyli jen dva nebo tři věrní a ti občas zašli k Beatriz a Pierrovi; Beatriz se pořád tvářila, že jde o konspirativní schůzky, a namlouvala si, že se na nich projednávají plány, které se začnou uskutečňovat, až se skupina za čas opět probere z dočasné mdloby, ale Pierre ze své pohovky viděl, že muži přicházejí jen na návštěvu, jen proto, že se chtějí jednou za čas setkat s Beatriz, do které byli kdysi všichni zamilovaní, a snad také s ním, a viděl také, že se už nemluví o plánech, ale o představách a snech. A protože kromě Beatriz už nikdo nepočítal s tím, že by se tyto sny někdy uskutečnily, stávala se témata rozhovorů stále přeludnějšími. Když teď Pierre viděl, že se rozhovory přenesly do fantastického žánru, začal se jich po létech mlčení zúčastňovat i on sám, rozvíjel pestré vize, při kterých se návštěvníci poddávali příjemnému snění a kterým Beatriz naslouchala s vážnou tváří.“

Dívky v lehátkách pořád poslouchaly tak napjatě, jako by knihu nikdy nečetly. Neodvažovaly se Berneta přerušovat, ale teď využily toho, že se odmlčel, aby se napil vody, a volaly na něj: „Nezapomeň na opálového anděla!“

„Nebuďte tak nedočkavé. Zrovna jsem se k němu chtěl dostat,“ řekl Bernet, když dopil. Dojímala mě laskavá trpělivost, s jakou s dívkami jednal, i něha a obdiv, které se chvěly ve všech Barbořiných a Andreiných slovech, dokonce i tehdy, když se na Berneta zlobily; a uvědomil jsem si, že vztah těchto tří lidí, milostný vztah boháče a mladých dívek, který všichni pohoršeně odsuzovali a o kterém bych si asi ani já předem nemyslel nic dobrého, je možná tím nejpodivuhodnějším, co jsem na své cestě za Violou potkal.

„V těch dobách přišel jeden z návštěvníků s vyprávěním o podzemní chodbě, jež zaslechl kdesi v kavárně. Kanalizace města v době před velkou přestavbou vznikala zmateně a neexistovaly žádné plány; a tak prý při výstavbě Osy dělníci narazili na podzemní stoku, která spojovala Labyrint s místem, kde se právě stavěl presidentský palác. Vchod do stoky se nachází v jednom z mnoha sklepení Labyrintu. Jeden z dělníků, kteří se účastnili stavby, zakreslil do plánu města přesné místo, kudy je možné se do stoky dostat. Plán schoval do lampy, která vlastně byla dutou soškou anděla z opálového skla; okřídlenou postavu bylo možné vyšroubovat z podstavce, v němž se nacházela objímka s žárovkou a z jehož spodku vycházela elektrická šňůra – podobné sošky andělů a světců se často nacházely na domácích oltářících na venkově a v chudinských čtvrtích ve městě. Složený plán měl být uschován v mezeře mezi objímkou a pláštěm podstavce.

Dělník před léty zahynul při stavebním neštěstí, lampa s plánem se ztratila a od té doby putovala pověstmi Labyrintu. V bytě na Molinově třídě se o podobných zprávách mluvilo poměrně často; tahle však ještě více než jiné nesla znaky městské pověsti či denního snu a jistě ani ten, kdo s ní přišel, jí nevěřil. Beatriz ji přijala stejně vážně, jako přijímala všechny ostatní pověsti. Pierrovi nenapadlo ani na chvíli, že by vyprávění mohlo být pravdivé, ale představa svítícího anděla, v němž je ukryta kresba tajné podzemní chodby, se mu líbila, a tak pomáhal Beatriz při vymýšlení fantastických plánů na přepadení presidentského paláce, které hned začala rozvíjet.

Návštěvy byly stále vzácnější, Beatriz a Pierre zůstávali v tichých pokojích po většinu času sami. Beatriz se pořád víc nořila do snění a dosáhla v něm jakéhosi mistrovství; podařilo se jí zpočátku mdlou, průsvitnou a nestálou materii denních snů upevnit a napustit barvami tak, že se skoro vyrovnala barevným látkám, ze kterých jsou střiženy skutečné vjemy (obzvláště když se v jejím životě svět vjemů už dlouho omezoval na víření prachu ve světelných sloupcích, monotónní vzorek tapet, vybledlý sluncem, na rýhy manšestru, kterým byla potažená pohovka), a také se jí dařilo sny stále více protahovat, takže jeden souvislý sen trval třeba celý den. V každém z příběhů, které si vysnila, se v určitém okamžiku objevila soška svítícího anděla a otevřel se vchod do temné stoky.

Pierre o jejím divadle snů tušil jen něco málo, i když skoro ve všech dramatech vystupoval i on, často v roli budoucího osvíceného vládce země. Nečinnost, která ovládla jejich život, Pierrovi vyhovovala. Už dlouhá léta si přál jen jedno: být s Beatriz – i když nikdy nevěděl, jestli je jejich svazek chorobou, zlozvykem nebo největším štěstím, jaké ho v životě potkalo. Teď měl konečně Beatriz sám pro sebe, už nemusel čekat s úzkostí v prázdném bytě na její návrat z akcí skupiny. Nikdy mu příliš nezáleželo na boji proti vládě, která mu ani v době, kdy přijel do země, nepřipadala o moc horší než ta, v jejímž jménu skupina vystupovala. Odboj proti moci ho zajímal jen jako jakýsi divoký místní tanec, v němž s dojetím rozpoznával Beatrizina gesta.“

„Z čeho byli celou tu dobu živi? Z toho, co si Pierre našetřil v Paříži?“ zeptal jsem se.

„Žili skromně a v Labyrintu nebylo draho, a tak jim Pierrovy úspory vydržely patnáct let. Potom bývalí členové skupiny, kteří už dávno žili na třídě Druhého srpna a pracovali ve státních úřadech, přicházeli pasážemi do známého domu, nosili jim jídlo a dávali peníze. Beatriz všechno přijímala jako půjčku, kterou vrátí, až padne vláda a ona se vrátí do rodné vily v residenční čtvrti. Vycházela z bytu stále méně. Nákupy obstarával Pierre, podnikal přitom dlouhé výpravy do nitra Labyrintu, poznal všechna jeho zákoutí tak dobře jako málokdo z těch, kdo se tu narodili; často si sedl ke stolku před nějakým výčepem a vypil několik skleniček anebo se usadil na molu ve starém přístavu a dlouho pozoroval vlny. Byly také večery, kdy procházel pasážemi na třídu Druhého srpna a chodil mezi jejími světly. Prohlížel si výlohy knihkupectví a viděl, že v zemi teď vycházejí knihy, které byly zakázané dokonce i za vlády, jejímž členem byl Beatrizin otec, ale když se vrátil k Beatriz, nikdy jí o tom nevyprávěl. Na jedné ze svých toulek se dostal do vzdálené části Labyrintu a zabloudil v úzkých uličkách, kde ještě stály domky z počátečních dob města. Za výlohou bazaru uviděl mezi různou veteší…“

„Opálového anděla,“ řekl jsem.

Bernet přikývl. „Ano, opálového anděla, kolem jehož podstavce byla omotaná elektrická šňůra. Samozřejmě pořád ještě nebylo moc pravděpodobné, že by lampa skrývala plán stoky – ale Pierre cítí, že když už se jednou protrhla stěna oddělující skutečnost a sen, nebude jen tak snadné ji zacelit; zdá se mu, že teď skulinou, na kterou narazil, začne sen prosakovat do skutečnosti. Stojí dlouho nerozhodně před výlohou, přemýšlí, jestli má odejít a snažit se zapomenout, že anděla za výlohou viděl, anebo lampu přinést Beatriz. Tuší, čeho všeho může být opálový anděl začátkem, ale nakonec si uvědomí, že doposud se mu v tomto městě vždycky vyplatilo přikývnout osudu, přijmout jeho nabídky. Nedovede říci, jestli jeho povolnost vůči výzvám osudu byla projevem odvahy, nebo zbabělosti – ani ho to nijak zvlášť nezajímá –, ví však, že za ni byl odměněn životem, který by všem jeho dávným známým v Evropě připadal zoufalý, ale který by on sám nevyměnil za žádný jiný. A tak se rozhodne přijmout nabídku osudu i tentokrát, koupí lampu a přinese ji domů. Beatriz ji roztřesenýma rukama rozšroubuje; ani ji, ani Pierra nijak nepřekvapí, když v podstavci najdou pečlivě složený papír a když na něm objeví plán stoky vedoucí ke sklepení presidentského paláce.

Beatriz hned vzkáže posledním přátelům, kteří je ještě navštěvují, že konečně nastal čas k akci, o které tolik let mluvili. Někteří se vymluví na špatné zdraví, jiní jí přímo prozradí, že po celá léta pokládali plány na přepadení paláce za pošetilý sen. Beatriz jim všem řekne, že jsou zrádci; jejich odmítnutí ji jen utvrdí v odhodlání a chystá se, že pronikne do paláce sama. Na to, že by Pierre mohl jít s ní, nepomyslí, zůstává i po dvaceti letech stále ještě cizincem, kterého se její boj s vládou netýká. Pierre Beatriz její úmysl rozmlouvá. Poprvé jí vypráví o knihách za výlohami obchodů na třídě Druhého srpna, ale ona ho neposlouchá. A tak Pierre řekne, že půjde s ní.

Jednoho večera uloží do brašen zbraně a baterky a vydají se na cestu. Ve sklepě domu, který je označen na plánu, otevřou zaprášený poklop a slezou po kovovém žebříku do chladné hloubky. Dlouho se brodí zapáchající vodou, světelné kužely jejich svítilen bloudí po vlhkých stěnách. V místě, kde má být podle plánku výstup do presidentského paláce, ční rezavý žebřík do úzké šachty, ta je nahoře zakončena dalším poklopem. Vylezou nahoru a snaží se pohnout kolem, které je připojené k zarezlému šroubu; Pierre doufá, že se kolo nepohne, že se budou muset vrátit a tím celé jejich bláznivé dobrodružství skončí, ale po nějaké chvíli cítí, že se kolo začíná otáčet. Když prolezou kruhovým otvorem, octnou se v jakési komoře, zavalené starým haraburdím; Pierre si teď říká, že snad bude zamčeno, ale Beatriz bere za kliku a najednou oba stojí na temné, tiché chodbě s mnoha vysokými dveřmi po obou stranách. Zhasnou baterky a vyndají z brašny zbraně… Tím kniha končí; autor čtenáři nesdělil, jestli Pierre s Beatriz uskuteční atentát na vládce země, jestli Beatriz pozná pošetilost svého snu a navrhne návrat, jestli jsou zatčeni nebo je zastřelí palácová stráž…“