53. kapitola Rozhovor u bazénu

Nějakou chvíli jsme všichni mlčeli. Díval jsem se s přimhouřenýma očima na světlo, které se blyštělo na vlnách bazénu, poslouchal jsem jejich šplouchání. Nakonec jsem řekl: „Myslím, že jsme všichni v příběhu poznali nějakou příbuznost s našimi záležitostmi. Abych pravdu řekl, nevím, co si mám o tom myslet. Příběh nám může něco napovědět, ale také to může být jedna z falešných stop, která nás svede z cesty.“

„Anebo jednomu z nás napoví a druhého svede z cesty,“ podotkla Andrea.

„V knize se sice nikde nemluví výslovně ani o skrytém pokladu, ani o ztracené dívce,“ řekl Bernet, „ale zdá se mi, že ozvěna Violina zmizení se ozývá v motivu ženy, která odejde do temných oblastí města a odmítá se vrátit…“

„… zatímco echo vašeho hledání pokladu se dá slyšet v motivu Beatrizina dlouholetého snění o sošce anděla, která je ukrytá kdesi ve městě,“ doplnil jsem ho.

„Počkat,“ řekla Andrea, „něco tu nehraje. Souvislost mezi andělem a pokladem je v pořádku, jak ale může být v románu ozvěna Violina zmizení, když kniha vyšla v osmdesátém šestém roce? Ozvěna, pokud vím, obvykle nepředchází hlasu, který opakuje. Kolik tenkrát Viole bylo?“

„Jedenáct let,“ řekl jsem, „ale to mě tolik nezneklidňuje. S něčím podobným se při pátrání po Viole setkávám pořád. V tomhle případu se s časem dějí podivné věci, jako by blízká minulost měla schopnost působit na vzdálenou minulost. I majitel hudebního obchodu mi vyprávěl, že měl pocit, že se Čj s Violou potkávají poprvé, a zároveň, že se už znají. A já měl silný dojem, že ozvěnou Violina zmizení bylo dokonce i leccos ve vyprávění o Dionysiovi z Gazy, který žil v šestém století.“

„Neobjeví se v příběhu, ve kterém všichni čtyři, jak se zdá, hrajeme nějakou roli, kromě pirátského pokladu a podzemní příšery nakonec ještě také stroj času?“ řekla Barbora.

„Nebyl bych proti,“ zasmál se Bernet, „ale myslím, že to nebude zapotřebí. Především je vztah děje románu k Violině případu, o kterém vlastně nic určitého nevíme, tak slabý, že jde patrně jen o náhodu, a není třeba kvůli němu hledat stroj času. A jestli opravdu existuje nějaká podobnost mezi Violiným a Beatriziným příběhem, mohla vzniknout jednoduše tak, že si Viola někde román přečetla a vědomě nebo podvědomě ho napodobila.“

„Nebo spisovatel i Viola vycházeli z nějakého společného pramene; spisovatel ho rozvinul ve světě fikce a Viola ve skutečném životě,“ navrhla Andrea.

„Anebo jsou román i Violin příběh jen dvěma hlasy z dlouhé řady ozvěn, která možná sahá až do šestého století nebo ještě hlouběji do minulosti,“ řekla Barbora.

„A která bude dál pokračovat i v budoucnosti, v příštích staletích…,“ řekl Bernet.

„Ta řada se mohla v nějaké době rozvětvit do několika řad, ty mohly procházet různými zeměmi a zase se setkávat,“ přidala se Andrea.

„Ano, třeba jsou shody mezi případem Violy Jonášové, případem pirátského pokladu a dějem francouzského románu jen důsledkem nahodilého překřížení tří řad, které už dávno žijí samostatným životem; třeba každá z nich přichází odjinud, z jiného místa na Zemi, a směřuje jinam…,“ uvažoval jsem.

„A Baobab je tím, co prochází všemi řadami a spojuje je,“ doplnila mě Barbora.

„Tak už dost,“ řekl Bernet. „Není to špatné, ale takové teorie nám moc nepomohou. Měli bychom teď raději přemýšlet, co nám román může opravdu sdělit o našich záležitostech.“

„Dobrá, dejme se do toho,“ řekl jsem. „Vaší záležitostí je, jestli se nemýlím, hledání pokladu z pirátské lodi. Nedokážu sice v ději románu najít žádné určité sdělení, na jakém místě byste měl pátrat nebo koho byste měl vyhledat, ale řekl bych, že epizoda s opálovým andělem něco napovídá alespoň o způsobu pátrání – totiž to, že nejpravdivější stopa může být taková, která na první pohled vypadá nejvíc fantasticky. A to je přece docela příznivé sdělení; vy jste dokázal být věrný jednomu dětskému zážitku, který by asi nikdo jiný nebral vážně.“

„Jenže smyslem příběhu může být také varování, že takové fantastické stopy nás přivedou do katastrofy,“ povzdechl si Bernet. „Nezapomeňte, že konec románu je otevřený; připouští různé možnosti, ale nezdá se mi, že by mezi nimi byl nějaký happy end.“

„To přece není pravda, co to povídáš?“ zlobila se Barbora. „Román ve skutečnosti skončil happy endem. Bylo skvělé, že se Beatriz dostala do presidentského paláce; co se stalo potom, to jsou jen nepodstatné podružnosti.“

Bernet se asi chystal odpovědět, že pro Beatriz a Pierra není to, jestli je zastřelí, nebo nezastřelí palácová stráž, tak nepodstatná podružnost. Bál jsem se, že se dívky začnou s Bernetem znovu hádat o své principy, a tak jsem se Berneta raději rychle zeptal, co podle něho příběh sděluje mně.

„Vaší záležitostí je, pokud vím, hledání ztracené dívky,“ řekl Bernet. „Ani já nevidím v ději románu žádnou určitou stopu, ale Pierrův příběh vám možná sděluje, že se někdo může ztratit světu z důvodů, které je obtížné odhalit, protože jim dobře nerozumí ani ten, kdo zmizel. A že proto není dobré hledat nějakou logiku v něčem, v čem vůbec žádná nemusí být.“

„Jestli je tohle poselství knihy, není to zrovna moc potěšující,“ řekl jsem. „Do téhle chvíle hledání Violy ztroskotávalo na nedostatku stop a na nemožnosti najít mezi nimi souvislosti. Kdyby se teď ještě mělo ukázat, že souvislosti, které jsem se pokoušel objevit, nejsou jen nejasné, ale vlastně vůbec neexistují, vypadalo by to s mým případem dost špatně. Je to, jako bych se zoufale snažil rozluštit nějaké znaky na zdi, které ve skutečnosti vůbec nejsou písmeny, ale jen nahodilými vrypy…“

„Neberte si to tak,“ řekla mi Barbora. „Myslím, že byste neměl příliš přemýšlet o tom, jestli stopy, s kterými jste se setkal, patří, nebo nepatří do celku, který je svázaný nějakou logikou. Stačí žít mezi stopami a naslouchat jim; třeba se žádná logika neobjeví, třeba v jejich světě opravdu ani žádná neexistuje; ale třeba se objeví něco jiného než logika – nějaká jejich melodie, rytmus nebo harmonie, které vás povedou.“

„Myslím, že rozumím, co máte na mysli,“ řekl jsem unaveně, „ale potíž není v tom, že bych neslyšel žádnou melodii stop, která by mě vedla, ale v tom, že těch melodií se ozývá tolik, každá z nich je úplně jiná a vede mě někam jinam…“

Dívky ani Bernet na to už neodpověděli; nějakou chvíli jsme zase mlčeli. Pak Bernet řekl: „Rád bych vám ve vašem hledání pomohl, ale Barbora a Andrea mi říkaly, že už vám pomoc nabízely a že jste ji odmítl. Nebudu vás přemlouvat; myslím, že máte pravdu, musíte asi hledat sám a já s Andreou a Barbotou asi musíme taky hledat sami…“

„Budeš tedy dál hledat poklad?“ řekla Andrea radostně.

„Nevím, opravdu to v téhle chvíli nevím,“ řekl tiše Bernet. „Ne­dokážu se rozhodnout, všechno mi teď padá z ruky, ztratil jsem cestu k pokladu, nedaří se mi zachraňovat majetek… Nevím ostatně, jestli ještě vůbec nějaký majetek mám, Zachariáš mi přinesl špatné zprávy. A nejhorší ze všeho by bylo, kdybych ztratil vás.“

„Neboj se, zůstaneme s tebou,“ řekla Andrea.

„Budeme už trpělivější,“ slibovala Barbora.

„A nebudeme už na tebe tak přísné,“ dodala Andrea. „Určitě všechno bude zase jako dřív. A určitě spolu jednou najdeme poklad kapitána Bustrofedona.“

Dívky vstaly z lehátek, každá z nich vzala Berneta za jednu ruku. Viděl jsem, že všichni tři teď chtějí být spolu sami, a tak jsem se také zvedl. Řekl jsem na rozloučenou: „Nezapomenu vám dát vědět, jestli se dozvím něco, co by se mohlo týkat pokladu.“

Bernet a dívky mě doprovázeli po trávníku k bráně. Když jsme se k ní přiblížili, bezhlesně se rozevřela, a když jsem stál na chodníku, zase se za mnou s tichounkým klapnutím zavřela. Otočil jsem se, Bernet a dívky stáli na trávníku za mřížovím brány a mávali mi. Zamával jsem také; dívky běžely zpátky k bazénu, Bernet ještě chvíli zůstal stát za mříží. Dívali jsme se na sebe mlčky a s úsměvem; přemýšlel jsem, jaký osud asi čeká toho laskavého imoralistu a nepraktického selfmademana, uvažoval jsem, jestli najde svůj poklad a jestli se mu podaří zachránit své jmění. Moc nadějí jsem mu nedával ani v jednom z obou případů. Bernet jednou zaváhal na závratné hrazdě a připadalo mi takřka nemožné, že by znovu našel někdejší lehkost.

Přemýšlel jsem také o tom, jestli s ním zůstanou jeho dívky. Zdálo se mi, že kdyby ho opustily, Bernet ztratí chuť hledat poklad i zachraňovat svůj majetek. Snad se bude postupně uzavírat do sebe a nakonec se z něho stane opět mlčenlivé zasněné dítě, které kdysi znal architekt, snad bude zase žít v nějakém kumbálu a jeho milionářský život v bílé vile mu bude připadat jako sen. Dívky sice tvrdily, že ho nikdy neopustí, a jistě tomu samy věřily, ale zdálo se mi, že léta všedního života a každodenních nudných starostí pro ně budou příliš těžkou zkouškou. Je také docela možné, že s ním zůstane jen jedna z nich; myslel jsem na to, jestli to bude spíš prudká Andrea nebo chápající Barbora. Bernet stál pořád mlčky na druhé straně mříže; snad přemýšlel o mém budoucím osudu tak jako já o jeho. Pak jsme se na sebe ještě jednou usmáli, zamávali si a každý jsme šli svou cestou; Bernet se vracel za dívkami k vile a já zamířil dolů ke konečné tramvaje.