14. kapitola Ženy z papíru

Když jsem se zase octl na ulici, zamířil jsem hned do blízké hospody. Byla skoro prázdná, jen u jediného stolu seděli nad zvětralým pivem tři muži v montérkách a dívali se na fotbalový zápas v televizi, která stála na polici vysoko na zdi, vedle figurky Myšáka Mickeyho spletené z černého drátu. Výčepní si k nim přisedl a sledoval utkání spolu s nimi. Posadil jsem se ke stolu u širokého okna, položil před sebe na stůl časopis a díval se chvíli ven, na ulici bez lidí, která se už ponořila do teplého večerního stínu, jen balkony v nejvyšších patrech domů na protější straně ještě ozařovalo sluneční světlo: měl jsem pocit, že se ze dna hlubokého průzračného jezera dívám nahoru na vzdálený břeh.

Jako filmové klipy přede mnou vyvstávaly scény z malířova vyprávění; rozvinul se rychlý sled obrazů z francouzského městečka, z výstavní síně, z malířova ateliéru; k tomu zaznívalo překotné drmolení sportovního reportéra z televize. Když na obrazovce pominula dramatická situace před brankou, výčepní se zvedl a přišel ke mně; dozvěděl jsem se, že se nevaří, protože kuchař má dovolenou, a tak jsem si objednal alespoň dvojitou porci tlačenky a pivo. Za chvilku přede mne výčepní postavil talíř a sklenici a vrátil se zase k sledování fotbalového zápasu. Když jsem dojedl, našel jsem v časopise povídku, o které mluvil malíř. Napil jsem se piva a začal číst.

Byla letní noc, Tomáš nemohl spát, ještě dlouho po půlnoci se převaloval ze strany na stranu na velké manželské posteli. Jeho žena odjela s dětmi na prázdniny a Tomáš nebyl zvyklý být v noci sám; ke všemu ještě bylo nesnesitelné horko. Odhodil přikrývku, posadil se na posteli v temné místnosti a díval se otevřeným oknem na město, v jehož ulicích už svítily jen pouliční lampy a barevné neony. Chtěl rozsvítit lampu a chvíli si něco číst, aby odehnal dotěrné myšlenky a mohl konečně usnout, ale pak si uvědomil, že by za chvíli uslyšel protivné pískání komárů a zmatené drnčení můr. A tak vzal z poličky nad postelí triedr a přiložil jej k očím; pomalu jím pohyboval sem a tam a v okuláru se objevovala stále nová barevná slova neonových nápisů.

Pak uviděl dvě slova, první mělo šest písmen spletených z modře svítící neonové trubky a druhé osm – co je to však za písmena? Tomáš taková nikdy v životě neviděl. Obě slova začínají stejnou literou: její horní část se podobá nejspíš řeckému psí, dolní část Tomášovi připomene vidličku, úplně dole je ležatá nula nebo snad brambor, do kterého je vidlička zapíchnutá. Tomáš teď má na sebe vztek, že bral triedr vůbec do ruky: záhada nápisu ho tak zaujala, že zmizely poslední zbytky ospalosti; teď už do rána neusne. Nápis podle všeho není daleko, a tak se Tomáš oblékne a vyrazí do nočních ulic, aby ho prozkoumal zblízka.

Zanedlouho se Tomáš octne před plechovou branou nějakého podniku; je obtížné rozhodnout, jestli v nízké světlé budově sídlí dílna, nebo nějaký úřad. Nad branou se tyčí rám z kovových trubek, který vyplňuje drátěná síť; k síti jsou přichycená svítící modrá písmena, která viděl v triedru. Prohlíží si je teď zblízka, ale nerozumí nápisu o nic víc než předtím. Do velkých vrat je zabudovaná malá branka. Je pootevřená, a tak nahlédne dovnitř a vidí, že v jednom přízemním okně se ještě svítí. Třeba tam bude někdo, kdo mu smysl nápisu vysvětlí, říká si, a on se bude moci vrátit do postele; možná že se mu ještě podaří usnout. Přikrade se k zavřenému oknu a opatrně nahlíží do místnosti. Uprostřed rozlehlého pokoje, jasně osvětleného zářivkami ve stropě, stojí oválný mahagonový stůl a za ním sedí sedm mladých žen v bílých blůzičkách a šedých, béžových nebo světlefialových kostýmcích, před každou z nich leží na stole hromada listin. Jedna z židlí je prázdná, ale i před ní leží na stole spisy. Právě mluví světlovlasá žena v brýlích s černými hranatými obroučkami, která sedí v čele stolu, Tomáš vidí, jak otvírá rty, ale přes zavřené okno neslyší ani slovo. Žena vypadá jako šéfka, i když je snad ještě mladší než ostatní, může jí být nanejvýš devatenáct let. Vedle ní na podlaze spí neklidným spánkem doga s lesklou šedou srstí.

Ženy mají zřejmě nějaké důležité jednání, které se protáhlo do pozdní noci; Tomáš se neodvažuje je rušit, ale také se mu nechce jen tak se vzdát úmyslu, s kterým sem přišel, a tak nerozhodně stojí u okna. Počkám ještě chvíli, říká si, třeba budou mít ženy přestávku v jednání a některá si půjde ven zakouřit. Ale pak žena s hranatými brýlemi zahlédne Tomášův obličej, vstane a jde otevřít okno.

„Pojďte dál, už na vás čekáme,“ říká. „Máte zpoždění.“

Tomáš se rozmýšlí, jestli by neměl raději rychle utéci, ale jedna z žen už přičinlivě vstává od stolu, otvírá dveře a strká ho dovnitř. Další žena odtahuje od stolu prázdnou židli a s úsměvem mu ji nabízí. Tomáš si tedy sedá, překvapí ho, že židle je podivně měkká, má pocit, jako by seděl na hromadě starých hadrů, také stůl, který vypadal tak pevně, se pod jeho pažemi prohne. Rozhlíží se kolem sebe a zmateně se usmívá. Šéfka zase usedá na své místo v čele stolu a říká mu: „Tak rychle, čekáme na výroční zprávu.“ Ženy teď mlčí a dívají se na něj. „To je omyl,“ říká Tomáš, „s někým si mě pletete.“ Ženy se smějí. „Dobrá, oceňujeme váš smysl pro humor,“ říká netrpělivě šéfka, „ale teď už dost, nemáme čas. Výroční zpráva leží před vámi, tak prosím nezdržujte.“ Tomáš se rozpačitě přehrabuje v papírech na stole, ale vidí na nich stejné znaky jako nad branou podniku. V nesrozumitelném textu jsou také ilustrace, jednak nějaké grafy, jednak černobíle oxeroxované fotografie; na některých fotografiích jsou složité stroje, jiné vypadají jako ilustrace z pojednání o jednobuněčných organismech, další, jak se zdá, pocházejí z nějakého pornografického časopisu. Tomáš se zachvěje, když na jednom takovém snímku pozná obývací pokoj svého bytu. Na pohovce klečí mezi dvěma tetovanými muži s měkkými povislými břichy nahá žena; i přes špatnou kvalitu xerokopie poznává, že je to jeho manželka. Na polici nad gaučem jsou v rámečku fotografie jejich dětí.

„To je má žena!“ naříká Tomáš a vyčítavě se dívá na šéfku. Uvědomuje si, že celý život ho provázela zvláštní úzkost; nikdy nedokázal určit, čeho se vlastně obává, a teď najednou ví, že to bylo tohle, cítí, že teď je to konečně tady. Pronikne jím děs, ale zároveň se do děsu mísí pocit štěstí, který bezpochyby pochází z vědomí, že to nejstrašnější se už stalo, že teď už bude navždy od své úzkosti osvobozený. „A kdo by to měl být jiný než vaše žena?“ říká ironicky a netrpělivě šéfka. „Tak budete už konečně číst, nebo ne?“ „Nebudu nic číst,“ blekotá Tomáš a odsunuje papíry po desce stolu co nejdál, „nebudu číst, neznám vaše písmo a ve vašich spisech jsou hnusné fotografie.“

Dogu probral z dřímoty zvýšený hlas její paní; snad si myslí, že jí někdo ubližuje a je třeba ji chránit; vyskočí na všechny čtyři a s vyceněnými zuby se blíží k Tomášovi. Její vrčení je pořád hrozivější, Tomáš v panice vstává, ani si neuvědomuje, že v ruce stále ještě křečovitě svírá výroční zprávu podniku s fotografií své ženy. Židle se za ním kácí k zemi, Tomáš ustupuje ke dveřím, ale ty jsou teď zamčené. Doga se k němu pořád přibližuje a temně vrčí, Tomáš se opře zády o dveře a pomalu se sesouvá, až sedí na podlaze. Copak mu žádná z žen nepomůže, copak jej nechají roztrhat krvelačnou bestií jen za to, že jim něco nepřečetl? Ale ženy sedí za stolem, dívají se na něj a nehýbají se. „Všechny jste zlé!“ volá na ně Tomáš, pes už se ho málem dotýká čenichem, Tomáš cítí na tváři jeho horký rychlý dech, schoulí se, zakryje si hlavu rukama a čeká, až se do něho zahryznou ostré tesáky.

Ale celou minutu, možná dvě, se nic neděje, a tak udělá malou škvíru mezi rukama, které drží před obličejem, a podívá se před sebe. Doga pořád stojí před ním, ale zdá se, že jí není dobře, prolamují se jí nohy, a co je nejpodivnější, na jejím těle vystupují zvláštní vodorovné pruhy, které Tomáš nedovede vysvětlit. Ty změny jej tak zaujaly, že zapomene na strach, složí ruce na kolena a prohlíží si dogu zblízka. Pes stojí stále vratčeji a pruhy na jeho těle jsou stále výraznější. Tomáš se podívá na ženy u stolu a s překvapením zjistí, že i na jejich tělech se objevují stále zřetelněji pruhy a totéž rýhování zasáhlo dokonce i stůl, za kterým ženy sedí. Z dogy už nejde strach, Tomáš se jí dívá zblízka do očí, ale už to vlastně nejsou oči, stejně jako otevřená tlama není tlama, zvíře sice ještě trochu, jakoby z posledních sil, zachovává své obrysy, ale už se skoro dokonale proměnilo v hromadu starých roztrhaných a rozmoklých papírů.

Tomáše ještě víc zajímá, co se stalo se ženami. Vede se jim stejně jako psovi, také jejich obrysy se ještě dají rozeznat, ale i jejich těla jsou už více hromadami starých papírů než lidskými postavami. Vstane a jde si je prohlédnout zblízka. V siluetě jedné hromady je možné stále jasně poznat profil šéfky, na některých místech se ještě zachovala její hebká kůže, Tomáš po ní jemně přejíždí bříškem ukazováčku a cítí, jak přitom kůže sesychá a rozpukává se v okraje listů papíru; nejdéle vydržely namalované rty, cítí ještě jejich teplo, když se jich dotkne, dokonce se ještě trochu hýbají, ale nevychází z nich už žádný zvuk, Tomáš neví, jestli mu ještě v této chvíli chce šéfka nadávat, anebo jestli se pokouší zašeptat slova smíření, ale za okamžik se i rty promění ve staré papíry.

Tomáš poodstoupí a prohlíží si šéfku, z níž se stala vratká hromada na sebe naskládaných balíků starých časopisů a novin, popsaných školních sešitů, formulářů, reklamních letáků a rozpadlých knih. Tomáš do ní strčí, hromada se zakývá, nejdřív odpadne balík, který tvořil horní polovinu hlavy, pak se rozpadne celá šéfka; na podlaze teď leží rozházené balíky, které se zřejmě válely venku na dešti, protože papíry jsou zvlněné, slepené dohromady a pokryté hnědými skvrnami.

Tomáš se podíval na ostatní ženy, i ony se proměnily v balíky rozmoklých časopisů a novin a také kancelářský stůl, za kterým seděly, se stal hromadou starého papíru. Tomáš je zaražen všeobecnou proměnou v papír, s obavami si pozorně prohlíží kůži na svých rukou a prohmatá si tělo: ne, naštěstí se zdá, že on se ve staré roztrhané časopisy zatím neproměňuje. Podívá se z okna; venku už svítá, Tomáš v kalném světle pečlivě zkoumá omítku domů, ale nenachází v ní žádné stopy po vrásnění a třepení, jaké probíhá uvnitř. Oddechne si, protože se mu na chvíli vetřela do mysli představa města proměněného i s jeho obyvateli v hromady starého papíru. Jediné, co se venku změnilo, jsou neonová písmena nad vchodem. Vidí teď sice nápis v drátěné síti zezadu v zrcadlově obrácené podobě, ale i tak poznává, že každé z písmen se změnilo v jiné, stejně velké písmeno, takže teď nad vchodem místo záhadného nápisu svítí slova SBĚRNÉ SUROVINY. Proměna se dosud úplně nezavršila, a tak na denních písmenech ještě někde zůstávají nevstřebané kousky nočního písma; například první písmeno obou slov už je sice zcela zřetelné S, ale v jeho horní části ještě zůstávají jako zakrslé výrůstky krátké a tenké zbytky obou postranních oblouků. Ale výrůstky se před Tomášovýma očima rychle zkracují a za malou chvíli se už obě S ničím neliší od jiných S.