49. kapitola Výstřely na promenádě
„Večerní hlasy ulice se rozpustily do nepřetržitého šumu; Pierre v něm zpočátku rozeznává kromě mnoha lidských hlasů cinkání sklenic a příborů, praskání krabích krunýřů pod čelistmi kleští, houkání vzdálených lodí a hudbu několika orchestrů, ale pak nechá všechny zvuky splynout do jediného poklidného proudu. Náhle zazní několik ostrých, hlasitých ran. Pierrovi trvá nějakou chvíli, než si uvědomí, že to byly krátké dávky z automatické zbraně a že se ozvaly v těsné blízkosti. Hosté na terase se schovávají pod stoly, plnými jídel, dámy ječí, víno teče po ubrusech. Pierra výstřely, které tak znenadání protrhly šum promenády, a ticho, které po nich následuje, uvedou do stavu zvláštní strnulosti. Cítí se náhle jako posluchač v koncertní síni a čeká, jak bude program pokračovat.
Zůstane sedět u svého stolu; před ústím blízké pasáže uvidí na chodníku muže ležícího na břiše s roztaženýma rukama; u jeho boku pomalu roste červená kaluž. Vedle těla dvě zakuklené postavy drží v rukou lehké samopaly se sklopnou pažbou; v příštím okamžiku obě postavy mizí v pasáži. Pak jsou slyšet zvuky přijíždějících a brzdících automobilů, dupání nohou v těžkých botách, úsečné povely. U chodníku zastavuje sanitka; přijíždí tiše, s vypnutou sirénou, objevuje se tak rychle, jako by čekala opodál; sanitáři nakládají nehybné tělo, sanitka odjíždí, zvuk motoru se ztrácí. Před výlohou prodejní galerie si mladá žena prohlíží obrazy; Pierre si uvědomí, že své místo neopustila po celou dobu přepadení a že se její chování lišilo od chování ostatních lidí na ulici. Neutíkala ani se nijak nechránila, jen nehybně stála s tváří pootočenou k ústí pasáže. A Pierre si je náhle naprosto jistý, že mladá žena věděla předem, co se na chodníku stane, a sledovala vše jako někdo, kdo odborným pohledem hodnotí provedení úkolu; Pierrovi na chvíli vyvstane v mysli představa rozhodčího na mistrovství světa v krasobruslení. Po chvíli žena konečně odstoupí od výlohy a pomalu odkráčí do pasáže.
Když odjela sanitka a zmizeli vojáci, hosté na terase – většinou to jsou cizinci jako Pierre – vylézají zpod stolů, zmateně se rozhlížejí kolem sebe, dívají se jeden na druhého. Z restaurace přichází na terasu číšník následovaný dvěma pikolíky, hosté se ho o překot ptají, co se stalo, ale číšník se usmívá a opakuje pořád dokola, že se nic neděje, že mohou zůstat klidní a že rozlité víno zaplatí podnik; pikolíci vyměňují polité ubrusy. A skutečně se zdá, že číšník má pravdu, že se vůbec nic nestalo, dokonce ani po skvrně na chodníku teď už není ani stopy; všechno proběhlo tak rychle, že hosté už si nejsou jisti, co vlastně viděli a slyšeli, a tak usoudí, že nejlepší bude vrátit se k talířům s humry a mečouny a k láhvím vína. Berou opět do ruky příbory, opět se ozývá cinkání a zvedá se vlna rozhovorů, orchestry, které zmlkly, opět začínají hrát. Také Pierre si objedná ještě láhev vína a ponoří se do šumu, který už zase protéká hlavní třídou.
Cestou do hotelu jde kolem rozsvícených výloh; je už skoro půlnoc, ale většina obchodů má ještě otevřeno. Když míjí pasáž, v níž zmizeli atentátníci i vojáci, nahlédne dovnitř. Vidí dlouhou chodbu, kterou vroubí zářící výlohy zlatnictví a butiků; vypadají stejně jako výlohy na ulici, nic nesvědčí o tom, že by v hloubce pasáže číhalo nějaké nebezpečí. Ohyb chodby, za který není vidět, ho však láká; jde se podívat, co se za ním skrývá, vidí další výlohy a další ohbí. Proniká pořád hlouběji do pasáže; její ráz se pozvolna mění, nejprve míjí řadu menších čínských a thajských restaurací, které jsou namačkané jedna vedle druhé, ty pak vystřídají hospody a lokály, kde blikají barevná světélka hracích automatů. Pasáž se také zužuje a je v ní stále méně světla.
Kromě toho má Pierre najednou dojem, že jde po obyčejné městské ulici, která byla dodatečně ve výšce prvního patra přemostěna. A skutečně: strop na jednom místě končí, pasáž přestala zapírat, že v tomto svém úseku je ve skutečnosti úzkou křivolakou uličkou; ulička zbavená svého břemene se teď čile klikatí, až po chvíli vyústí do ulice, která se šířkou téměř vyrovná třídě Druhého srpna, vypadá však jako obraz hlavní třídy ve snu anebo v nějaké katastrofické vizi. Nesvítí tu žádné pouliční lampy a žádné výlohy, neprojíždějí tudy žádné automobily, Pierre dokonce nikde nevidí žádné chodce, jen před osvětleným výčepem na protějším chodníku postává hlouček mužů. Na druhé straně ulice se táhne fronta starých zpustlých paláců, které jako by se o sebe navzájem opíraly ve strachu, že se každou chvíli zřítí.
Pierre si uvědomí, že pasáž vedla na jih od třídy Druhého srpna, a že by tedy měl být na Molinově třídě, někde v místech, kde se už blíží k moři; podívá se nad sebe a opravdu objeví na zašlé tabuli na domovní zdi zbytky generálova jména. Je to tak, jak předpokládal, když do ulice nahlížel v místech, kde se spojovala s třídou Druhého srpna: domy v tomto úseku jsou ještě zchátralejší než domy ve východní části. Jde na západ, mine ještě několik výčepů a několik uliček, které se patrně také promění v pasáže, když se přiblíží k třídě Druhého srpna, konečně se za ohbím ulice objeví temné moře splývající s noční oblohou. Dojde k malému přístavu, kde se na zapáchající hladině pohupují rybářské lodě, jejichž boky jsou pokryté rezavými jazyky, na břehu stojí jakési naklánějící se dřevěné barabizny, je cítit pach hniloby.“
Bernet zabodl hrot tužky do bodu A. „Podívá se doprava, vidí světla zaoceánské lodi a záři ohlašující hlavní třídu města. Vrací se po tichém nábřeží k velkému přístavu, kde poprvé vstoupil do města, míjí tmavá skladiště se zamčenými vraty a později úřední a celní budovy. Pak se otevře ústí třídy Druhého srpna plné světel; za pár minut je Pierre u vchodu do svého hotelu.“
Bernet teď při vyprávění sledoval Pierrovu cestu na plánu města: nejdřív pomalu pohyboval hrotem tužky od bodu A k bodu B a pak trochu popojel dolů po přímce BF.
„Počkejte chvilku,“ řekl jsem Bernetovi. „Rád bych si ujasnil trasu, po které se Pierre pohyboval.“ Vzal jsem do ruky papír s plánem města a dokreslil jsem do něho pět bodů, které jsem označil malými písmeny:
Na dolní část listu jsem připsal komentář:
a – Pierrův hotel;
b – ústí pasáže, kde došlo k atentátu;
c – restaurace, kde Pierre seděl;
d – ústí pasáže v Molinově ulici;
e – místo, kam došel při prvním vstupu do Molinovy ulice.
Projel jsem tužkou ještě jednou trasu Pierrova putování Santa Rosalií od vylodění v přístavu; když jsem skončil, napsal jsem ještě na okraj papíru vzorec této cesty: BaFeFHJMNLJHFcbdABa. Pak jsem spokojeně odložil tužku a poprosil Berneta, aby pokračoval ve vyprávění.
„V hotelové hale Pierre uvidí za pultem holou lebku malého mrštného recepčního v hnědočervené uniformě, který mu připomene komika z italské veselohry. I když si odpoledne říkal, že nechce o městě, ve kterém se na několik dnů octl, nic vědět, teď ho přemohla zvědavost, a tak se recepčního vyptává na střílení na hlavní třídě, na chátrající paláce na Molinově třídě a na pasáž, která obě ulice spojuje. Ale nic se od něho nedozví, recepční se usmívá stejně jako předtím číšník, vypráví mu o krásách hlavního města a přitom za pultem prudce gestikuluje. Pierre opakuje své otázky a recepční mu cpe turistické prospekty; když Pierre pochopí, že nedostane žádnou odpověď, nechá recepčního být, jde do svého pokoje, hodí prospekty do koše a lehne si do postele, aniž rozsvítí. Opět se dívá na vzorek záclony na zdi, světlo venkovní lampy teď do něho promítlo stín palmového listu, připomínající tuňáka v rybářské síti; naslouchá změti zvuků, která proniká otevřenými dveřmi z ulice, čeká, jestli odněkud opět nezazní výstřel, ale nejhlasitějším zvukem je zavřeštění ptáka, kterého už slyšel v zahradní čtvrti, a tak brzy usne… Nechcete se vykoupat?“ obrátil se najednou ke mně Bernet.
Zavrtěl jsem hlavou. Třpytící se voda bazénu mě sice lákala, ale ještě více mě přitahovalo vyprávění o městě, které tak nečekaně vyrostlo z dvojitého trojzubce.
„Příští den se Pierre brzy probudí; snídá sám na terase hotelu ještě za ranního chladu, slyší rachocení rolet, které vytahují majitelé obchodů, a zvuk vody stříkající z hadic a splachující odpadky z chodníku, cítí pachy ryb a shnilé zeleniny; chlad, ranní zvuky a pachy v něm opět vyvolají pocit štěstí, je rád, že se rozhodl vydat na cesty, těší se na neznámá místa, která ho ještě čekají. Atentát, zchátralá třída Generála Moliny a smutný přístav rybářských lodí už mu připadají jako sen. Od číšníka se dozví, že velká bílá loď, která kotví v přístavu, zítra odplouvá do sousední země, a rozhodne se, že si hned po snídani koupí lístek. Číšník mu řekne, že kancelář lodní společnosti leží na třídě Druhého srpna, asi čtvrt hodiny cesty od hotelu východním směrem. Když však Pierre cestou ke kanceláři míjí ústí nejbližší pasáže, opět ho vábí lhostejný, ironický dech, který vane z její hloubky.
Nerozhodně stojí před vchodem; najednou dostane strach, nějaký hlas mu šeptá: jestli vstoupíš do pasáže, nebude už tak snadné se vrátit. Ale čím větší úzkost Pierre cítí, tím víc ho pasáž přitahuje. A tak se po chvíli váhání ponoří do ticha a chladu, které v pasáži vládnou. Podobně jako v pasáži, jíž procházel v noci, i tady po čase končí výlohy s luxusním zbožím a vystřídají je laciné restaurace a herny, různé záhadné obchody, jejichž výklady nevystavují žádné zboží, a posmutnělé kavárny za velkými okny, na kterých se odrážejí světla pasáže. Pierre je zvědavý, jestli se i tahle pasáž nakonec promění v křivolakou uličku, ale dříve než to může zjistit, zahlédne za sklem jedné z kaváren známou holou lebku recepčního. Recepční si ho také všiml, radostně na něj mává, jako by byli dobří přátelé, a ukazuje na prázdnou židli u svého stolku.
Pierre vejde dovnitř a přisedne si k němu. Recepční teď má na sobě civilní oblek; vykládá Pierrovi, že mu právě skončila služba; vrací se pasáží na Molinovu třídu, kde bydlí; je zvyklý se pokaždé stavit v kavárně na kávu a skleničku koňaku. Pierre tuší, že recepční bude v kavárně sdílnější než v hotelové hale, kde byl pod dohledem ostatního personálu. Zdá se mu dokonce, že recepční čeká, až se ho Pierre začne vyptávat. Ten se k tomu ale pořád nemůže odhodlat, a tak dlouho sedí a mlčí. Uvědomuje si, že s první otázkou a první odpovědí pravděpodobně vstoupí do prostoru, ze kterého bude obtížné uniknout.“
„Jak to mohl vědět?“ přerušil jsem Berneta. „Bylo to nějaké tajemné vnuknutí? Anebo podobný strach cítil předem z každého neznámého prostoru?“
„Ne, Pierre měl rád prahy nových prostorů, miloval nade vše mola přístavů, letištní haly a recepce hotelů,“ vysvětloval Bernet. „Měl pocit, že cizí prostory mu jsou přátelsky nakloněné, snad proto, že sám do žádného prostoru nepatřil. A na jeho strachu nebylo nic záhadného, nezrodil se z žádného jasnovidectví. Včera se na své cestě setkával se zářícími výlohami, nepřístupným presidentským palácem, pasáží proměňující se v temnou uličku, rozpadajícími se paláci na Molinově třídě, na kterých rostla tráva a keře – a to všechno byla písmena jakéhosi textu, písmena, jež patřila k abecedě, kterou sice neznal, ale pozvolna se jí učil rozumět a pozvolna také začínal alespoň trochu tušit smysl celého textu města. Pierre se nikdy nebál chodit do nebezpečných čtvrtí, před kterými bedekry varovaly turisty, a přece z města, v němž se teď octl, cítil strach. Rozuměl jeho textu jen mlhavě, ale rozpoznal v něm tóny, které pro většinu lidí nemusely být nijak nebezpečné, které však mohly zničit jeho duši. Zároveň cítil strašnou touhu porozumět městu a jeho životu…
Po dobu, co Pierre mlčí, ho recepční nechává být, sedí vedle něho a usmívá se; Pierrovi se zdá, že přesně ví, jakou nesnáz řeší ve svém nitru, a že si je také předem jistý, jak jeho váhání nakonec dopadne. A skutečně – Pierre neodolá a začne se recepčního vyptávat na přestřelku, na pasáže a na zpustlou třídu Generála Moliny. Recepční začne hned mluvit o městě a doprovází svůj výklad ještě živější gestikulací než včera v hotelu, když se před slídivými zraky personálu vykrucoval z Pierrových otázek. Pierre brzy získá dojem, že zkoumání veřejného i tajného života města je celoživotním koníčkem recepčního a vyprávět o městě mu činí takové potěšení, že se kvůli němu rád vzdá postele, která na něj čeká po mnoha hodinách strávených ve službě.“