4. kapitola Labyrinthos

„Co dělal Navrátil-Čj v surrealistické skupině? Skládal surrealistickou hudbu? Nikdy jsem neslyšel, že něco takového existuje…“

„Čj prý tehdy opravdu tvrdil, že jeho kompozice jsou surrealistické. Složil v období Labyrinthu album skladeb, které nazval Rozhlas po drátě v domě Usherů. Byly to skladby pro menší orchestr; Čj ovšem neměl šanci, že by mu jeho skladby nějaký orchestr zahrál, a neměl ani tolik přátel hudebníků, aby si z nich sám nějaké hudební těleso sestavil, a tak nosil na schůzky skupiny jen jejich partitury psané tužkou. Nikdo z Labyrinthu je nedokázal číst, a tak Navrátil ostatním členům skupiny alespoň o jednotlivých skladbách vyprávěl a přezpívával jim některé motivy. Všechny skladby z usherovského alba začínaly přesnou citací nějakého dobového šlágru, pak se však v melodii písně začínaly objevovat nepatřičné tóny, drobné odchylky, které postupně narůstaly, probouzela se jakási jiná, temná melodie a prorůstala tělo původního motivu jako sněť anebo jako parazit, původní melodie se proměňovala, stávala se pořád nestvůrnější a příšernější; na konci skladby byly její rysy ještě ve skladbě trochu rozeznatelné, ale už se z ní stalo monstrum. Švarc říkal, že průběh skladeb připomínal film, ve kterém se vědec postupně proměňuje v obludnou velkou mouchu, v jejímž těle se pak už jen vzdáleně ozývá jeho původní lidská podoba. Ačkoliv nikdo ze skupiny hudbě nerozuměl, ostatní členové na základě Čjova líčení usoudili, že jeho dílo je dostatečně nekonvenční a podvratné, aby si Čj zasloužil být spolu s nimi v Labyrinthu. Také Jonáš Čje chválil; bylo to asi hlavně proto, že Čj se věnoval oboru, který byl přece jen na okraji zájmu skupiny a ve kterém Jonášovi nemohl konkurovat.“

„Slyšela jste někdy nějakou Čjovu skladbu z té doby?“

„Ne, žádnou z nich nikdy nehrálo žádné jiné hudební těleso než imaginární orchestr sídlící v Čjově hlavě. A žádnou také už nikdy nikdo neuslyší, jejich notové záznamy se dávno ztratily…“

„Nepokoušel se Čj alespoň některé skladby zrekonstruovat?“

„Navrhovala jsem mu to. Čj říkal, že by to nebylo možné, ani kdyby chtěl; ze svých skladeb si pamatuje jen útržky melodií. Ale Čj především vůbec netoužil po obnově svých starých děl. Říkal, že rád navštěvuje ruiny skladeb, které zbyly v jeho paměti, má je rád takové, jaké teď jsou; je to, jako by se procházel rozlehlým sídlem, jehož některé části se už úplně zřítily, zdi jiných částí zarostly křovím šumů a trsy zmatených melodií… A svěřil se mi, že v jednom období života složil několik skladeb pro mentální nástroje – housle, flétny a buben – a pro zpěv imaginárního ptáka. Byly to skladby, které byly určené pro koncertní sál vědomí a pro jediného posluchače…“

Viola se zase na chvíli odmlčela a já si v tichu představoval árii, kterou zpívá neexistující pták; když jsem zavřel oči, zjevilo se mi i jeho tělo pokryté bílým peřím, se zlatou obrubou křídel a dlouhého ocasu. Pak pták zmlkl a zmizel, musel jsem zase myslet na Violina otce; uvědomil jsem si, že představě Jonáše jako vůdce surrealistické skupiny se ze všeho nejvíc brání můj zrak. Řekl jsem Viole: „Nedovedu si představit vašeho otce mezi mladými surrealisty. Když se o to pokouším, vyjde mi z toho vždycky podivná koláž, na které se octl nepohyblivý kolos mezi tenkými gumovými figurami, které při debatách pořád vyskakují od stolu, něco vykládají, kývají se přitom sem a tam a pak zase usedají.“

„Golem mezi hadími muži a ženami,“ usmála se Viola. „Ale Vga Ú, který jako sochař lidská těla dobře znal, mi řekl, že tvar těla utváří duch mnohem víc, než si lidé myslí, a že Jonášovo tělo se později proměnilo skoro stejně jako jeho duše. V době Labyrinthu prý byl vysoký a robustní, ale po jeho pozdější těžkopádné a agresivní mohutnosti, která neustále hrozila zavalit všechny věci a lidi v blízkém okolí, nebylo ještě ani stopy. A s pohybem gumových figur bylo jeho tělo dobře sladěné – Jonáš vyskakoval stejně často jako ostatní a jeho mohutná postava přitom prý působila docela impozantně. Ú mi v brooklynském bistru k velkému pobavení portorikánských hostů předváděl, jak se Jonáš pokaždé vztyčil od stolu, zvedl hlavu ke stropu anebo snad k nebesům nad nimi a roztáhl ruce; prý to vypadalo, že jako Maldoror nabízí své čelo blesku…“

Nikdy jsem netušil, že Jonášovo mamutí tělo mělo takovou dramatickou minulost a takové úctyhodné příbuzné.

„A později Úovi připadalo, že otec ani tak neztloustl, jako že se do jeho těla rozlila moc, které začal sloužit a na které se také začal podílet; pracovala na jeho těle tak dlouho, až si z něho utvořila svou sochu. A kupodivu použila ke stvoření nového těla stejných rysů, jaké předtím z Jonáše dělaly Maldororova bratra, nebo aspoň bratrance…“

V dálce se ozval hluk, který se mísil do Violiných posledních slov. Viola se odmlčela, ještě když byl vlak daleko, zdálo se mi, že se ve svém vyprávění blíží k nějaké staré jizvě, která se ještě nezacelila, a chce oddálit okamžik, kdy o ní bude muset mluvit. A tak jsme nějakou dobu naslouchali šelestu, který sílil, až se proměnil v krátký řev, a pak zase utichal. Viola začala opět vyprávět; její slova se měkce ukládala do šelestu, do nějž ztichl hlas vzdalujícího se vlaku.

„Někdy v sedmašedesátém roce Jonáš přivedl do skupiny i Valerii, mou matku. Tenkrát jí bylo teprve sedmnáct let. Nikdo neví, kde se seznámili, ale Valerie se pak spolu s Jonášem pravidelně zúčastňovala schůzek. Byla ve skupině jediná, kdo nic nepsal, nemaloval ani nekomponoval; při debatách a hádkách vždy mlčela. Všichni ji brali jako někoho, kdo patří k Jonášovi, měli rádi její tichou přítomnost a scházela jim, když někdy na schůzku skupiny nepřišla. Ale to bylo málokdy, Jonáš nechyběl skoro na žádné schůzce a Valerie ho vždycky doprovázela.“

Viola o svém otci mluvila jako o Jonášovi, zatímco svou matku, kterou si nepamatovala, nazývala křestním jménem, jako by byly přítelkyně.

„Ke konci šedesátých let se v životě skupiny něco změnilo. Bylo to prý, jako by se uprostřed nepůvodních a křečovitých obrazů náhle zrodilo slabé světlo a pomalu sílilo. Ve strojopisných textech a na malířských plátnech se začal ustalovat nový jazyk. Členové skupiny jeho objevení a růst fascinovaně sledovali, úzkostlivě pečovali o dítě, které se nečekaně narodilo a které je naplňovalo štěstím. Ú říkal, že se nový jazyk projevoval v díle každého z členů Labyrinthu jinak, ale přitom bylo u všech možné najít pozoruhodně shodné rysy, zejména jakousi záměrnou chudobu, zjednodušující obrazy na konstelace několika málo osamocených slov nebo linií, které se vznášely v prázdnu. Některé členy skupiny zase přísný a zavazující hlas nového jazyka, který zaslechli, vedl k tomu, že zanechali svých literárních pokusů a věnovali se vážnému studiu filosofie nebo matematiky, zavírali se do knihoven, začali se učit živé i mrtvé jazyky, aby si mohli přečíst nedostupné knihy v originále…

Jonáš pořád zůstával vůdcem skupiny, ale jeho texty nebyly novým jazykem skoro vůbec poznamenány; bylo zřejmé, že se stávají anachronismem, reliktem pravěku skupiny, který stále vyvolával sentimentální pocity, ale ke kterému už se nikdo nechtěl vracet. Jonáš snad slyšel hlas nového jazyka stejně jako ostatní, ale nedokázal se mu naučit. Jeho neštěstím bylo jeho vzdělání, nedokázal zapomenout na všechno, co četl, opustit dům, který obýval spolu se svými milovanými básníky. A tak se vysmíval novým textům a obrazům; obviňoval jejich autory z tradicionalismu a neoklasicismu, na každé schůzce citoval Dalího větu, že je třeba nenávidět prostotu v jakékoliv podobě… A ti, o kterých mluvil, se s ním přeli, ale dělali to už jen z ohleduplnosti k němu, z úcty k tomu, co pro ně kdysi znamenal, z nostalgie po počátečních dobách skupiny a čím dál víc také ze soucitu. Teď už ani nikdo neútočil na jeho vůdcovství, jak se to čas od času dělo dřív, ale Jonáš si s trpkostí uvědomoval, že je to proto, že už ho nikdo nebere vážně.“

Viola se opět odmlčela; poslouchal jsem, jestli se neblíží vlak, ale bylo naprosté ticho.

„Jonáš vystudoval na univerzitě francouzštinu a literární teorii,“ pokračovala po chvíli. „Promoval v polovině šedesátých let a jeho diplomová práce o Baudelairově estetice vzbudila na filosofické fakultě dost velký rozruch. Hned po škole šel dělat kulisáka, i když něco takového tenkrát nebylo ještě tak běžné jako o deset let později, a vyjadřoval se s pohrdáním o oficiálních literárních vědcích a o práci v ústavech. V šedesátém osmém roce mu ale nabídli místo asistenta na katedře literatury a on je přijal. Přišel tenkrát na schůzku skupiny a smál se, že teď bude moci šířit mezi studenty podvratné myšlenky. V té době už hodně členů skupiny vědělo, že vážná práce je důležitější a také podvratnější než šíření apartních myšlenek, ale nikdo mu nic neřekl, všichni Jonášovi k novému místu blahopřáli.

Když v sedmdesátém roce začaly na univerzitě čistky, byli členové Labyrinthu přesvědčeni, že komise Jonáše vyhodí nebo že odejde sám. Ale kupodivu na škole zůstal; vysvětloval ostatním, že je potřeba, aby někdo mladým lidem připomínal knihy, které mizely ve stoupě, a jména, která teď byla zakázaná nebo se o nich nemluvilo. Členové skupiny pořád ještě mlčeli. Nechtěli ho soudit; věděli teď už sice, jak byly jeho básně, kterým se před několika lety tak obdivovali, špatné, ale zároveň si víc než dřív uvědomovali, za co všechno Jonášovi vděčí, že bez jeho vyprávění o Novalisovi, Nervalovi, Rimbaudovi a Lautréamontovi by se nikdy nezrodil jazyk, kterému se teď namáhavě snažili naučit a kterému už Jonáš nerozuměl; věděli, že nebýt setkání s Jonášem, nepoznali by zemi imaginace a svobody, bez které by teď už nedokázali žít a ze které je žádná moc nemohla vyhnat.

Ani Valerie Jonášovi nic nevyčítala, ale bylo na ní vidět, jak je nešťastná. Jonáš chodil na schůzky skupiny čím dál míň a Valerie teď často přicházela sama. A pak v sedmdesátém čtvrtém roce někdo přinesl oficiální literární časopis, ve kterém byl Jonášův článek; Jonáš v něm chválil novou knihu režimního básníka, který střídal básně oslavující mytické dějiny moci s nasládlou milostnou a přírodní lyrikou. Všichni čekali, jak Jonáš své chování vysvětlí, ale ten už se na setkáních skupiny nikdy neobjevil. Valerie nepřestávala na schůzky chodit, ale o Jonášovi mlčela; a ostatní před ní o tom, co se stalo, nemluvili, aby jí neublížili. A protože nikomu nebyl příjemný pocit, že o něčem mluví za Valeriinými zády, mlčelo se pak už o Jonášovi nadobro. Švarc mi řekl, že tenkrát mnohem víc než nenávist nebo pohrdání pociťoval bolest; Jonáš byl pro něj pořád někdo, ke komu cítil vděčnost, a zdálo se mu, že ostatní jsou na tom podobně.

V té době byla Valerie těhotná. Bylo na ní vidět, jak je zoufalá. Když se po čase objevil Jonášův článek, v němž se přidal ke štvanici na nepohodlného autora, kterou moc uspořádala, matka se od něho odstěhovala. Narodila jsem se já; rodiče se nerozvedli, ale Valerie se už s Jonášem nikdy neviděla. Švarc vyprávěl, jak mě Valerie vozila na schůzky skupiny v kočárku; později se také skupina často scházela v našem bytě.

Valerie se dívala užaslýma očima na to, co se v té době stávalo skutečností. Neměla televizi ani nečetla noviny, ale Švarc vyprávěl, jak jednou míjeli výlohu s elektrospotřebiči, kde byly na obrazovce televizoru vidět záběry z nějakého zasedání či sjezdu; chtěl jít rychle dál, ale Valerie se zastavila a s údivem, ve kterém se mísila fascinace a štítivost, se dívala na obličeje, jež se na obrazovce objevovaly, jako by televizor byl akváriem s živočichy z podivného podmořského světa. Švarc říkal, že matka tehdy asi cítila s těmito bytostmi nejspíš soucit a že něco podobného pociťovala i k Jonášovi, připadalo jí, že ho postihla nějaká záhadná nemoc, a s úzkostí sledovala jeho proměny, tak jako lidé sledují známky smrtelné choroby na těle blízkého člověka. Snad se domnívala, že potřebuje její pomoc, a kladla si za vinu, že už s ním nedokáže žít, ale projevy Jonášovy nemoci v ní kromě soucitu vyvolávaly také odpor a děs, a ty Valerie neuměla překonat.

Švarc vyprávěl, že v té době rozmlouval s mnoha lidmi, kteří Jonáše znali, o tom, proč se tak zachoval. Ale každý, s kým mluvil, Jonášovu dezerci vysvětloval jinak, a Švarc si nakonec musel po všem vyptávání a po všech teoriích, které vyslechl, přiznat, že příčinu Jonášovy proměny nechápe o nic líp než na začátku. Někdo poukazoval na Jonášovu touhu po vůdcovství a moci, která se projevovala od počátku Labyrinthu a byla nejnepříjemnější stránkou Jonášovy osoby. Jiní se zase dohadovali, že Jonáše poté, co si uvědomil, jak jsou jeho básně špatné, zachvátil pocit sebenenávisti a jeho přechod na stranu moci byl ponížením, kterým chtěl sám sebe potrestat.

V té době se Labyrinthos tiše rozpadl. Valerie se scházela jen s Navrátilem a Švarcem, ale už jen málokdy mluvili o umění. Ostatní se vytratili; někteří teď věnovali každou volnou chvíli psaní básní nebo prózy a debaty o literatuře pokládali za ztrátu času, v některých plamínek nového jazyka zhasl a oni na něj vzpomínali, zatímco nenápadně přežívali v oficiálních institucích, někteří odešli do kotelen a maringotek, kde studovali Kanta a Husserla, učili se řečtinu a sanskrt, překládali Plótina a psali studie o prostoru a času; zbylí odešli, protože byli unavení nebo protože si najednou nemohli vzpomenout, co vlastně v imaginárním světě chtěli najít. Valerie, Čj a Ú byli spolu skoro každý den; scházeli se u nás, Čj a Ú na­kupovali jídlo a starali se o mne, když matka musela jít na úřad nebo k lékaři…“